Caym

Mix Kaurismäkiho typických prostředků - minimalistického herectví, vyšperkovaného dialogu, absurdity a melancholie. Hledání ideálů, řešení neřešitelného a k tomu (nad)romantický vztah s hudbou černobilých snímků třicátých let. Postavičky jako z panoptika, nechybí Kati Outinen, ani hudební číslo. Kaurismäki se vším, co k němu patří, a přitom nový a neokoukaný. Ten chlap mě prostě nikdy nepřestane bavit (a překvapovat).

Chyběl mi jakýkoliv vývoj postavy, ať už zachycený kamerou (jestli se něco odehrávalo v hlavě Aliho, pak to prostě po většinu filmu nebylo vidět) nebo příběhem. Unavená výpověď se líně plazí a v zásadě se za celou dobu nikam nepohne. Prázdný pohled hrdiny a prázdný ohraný příběh a bonusově opět chat na plátně (stává se to hitovkou). Intimní portrét? Spíš zašlý obraz, který sledujeme trochu moc z dálky.

Potkali se zeměměřič a fotografka v rozvleklém dvouhodinovém rádoby poetickém příběhu zaplácaném velkohubými moudry řečenými na pozadí problikávajících epileptických obrázků. Primitivně vystavěný příběh s třemi scénami, které člověka vytrhnou z letargie (auto sjede z cesty kvůli ovcím - wow - hádka u opraveného auta - zeměměřič se konečně nasere a skopne svůj zeměměřičský stroj ze stolu) je zakončen pěti falešnými konci (asi aby člověk ještě víc trpěl) a hlavně je přeplácaný tou "úžasnou" arménskou krajinou. Do Arménie se nechystám. Falešné konce nesnáším.

Víkend vás jednoznačně vtáhne - detaily tváří, herectvím (Chris New prohlásil, že Andrew Haigh ho nechal scény hrát zcela podle sebe - žádné "teď se rozbreč" nebo "tohle musíš zaječet") a jednoznačně špičkovým scénářem. Konečně se v jednom jediném filmu koncentruje všechno queer ve správém poměru - queer čtení, sex, strach z vlastní orientace, střet homosexuálního a heterosexuálního světa, "divno" a snaha překonat to "něco", co může být pro každého něčím jiným. V zásadě jeden dlouhý, nekončící, emocemi nabitý dialog dvou hlavních postav se snaží v 96 minutách udělat průřez vnímáním gayů (gay vs. gay, vs. společnost...) a opět otevřít lidem oči. Je to zatraceně dobrý dialog, ale vždycky se najdou lidi/diváci, kteří nepřenesou přes srdce jinou škatulku než "heterák". A přitom z "heteráka" by taky mohla být hezká nadávka... a že jsou ve Víkendu až příliš explicitní sexuální scény? Ve kterém hollywoodském škváru nejsou? Je jedině dobře, že se tomu Víkend nevyhýbal, protože je potřeba říct "tohle není divné", tohle je "normální". A co je "normální"? "Normální je všechno, co za normální uzná společnost". Co uznáváme my?

Jaké to je, když chcete ukázat, že už nejste tím, za koho vás poslední roky vaši nejbližší mají? A jaké to je, když jediný člověk, který ve vás viděl to dobré, a jehož cenu jste si právě uvědomili, trpí a vy mu nemůžete pomoci? Přesvědčivý, silný, emocionálně vypjatý a palčivý debut islandského režiséra. Příběh člověka, kterému až příliš pozdě pár pádně pronesených vět otevřelo oči. Rúnar Rúnarsson dlouhými záběry a detaily tváře Theódóra Júlíussona nechává diváka nahlédnout doslova pod kůži hlavní postavy. Kompozičně propracované záběry často rozdělují svět Hannese na dvě a více částí, neustálá rozpolcenost, snaha zvládnout svůj úděl a doslova "vykoupit" poslední roky nevrlosti a nevšímavosti, studené, bílé a modré barvy. Není to objevné téma, ale právě zpracování a herecký výkon hlavní postavy, které z debutu Rúnarssona dělají mistrovský kousek.

Když opominu kreslené havran-vsuvky, které na mě působily stylem "naanimovali jsme to, tak to tam prostě někam narvem", vyklubala se z Lollipop Monster opravdu barevná zrůdička. Na začátku se tvářila jako jednoduché klišovité schéma typu "ona je barevná slečna, ona je černá slečna, protiklady se přitahují a lidi se ovlivňují", potom se posunula k trochu unavenějšímu prostředku, který mapoval přerod slečny blond v ďábelskou mrchu, až nakonec došla k naprosto nepředvídatelnému a schizoidnímu závěru. Černý humor, skvěle prokreslené vnímání teenage slečen, boření předvídatelného a až k absurditě vypointovaný závěr v kombinaci s dobrým hudebním podkresem a využitím stylových prostředků (od přechodu z malby v záběr, až po přetvoření baru v podium). Po dlouhé době teenage film, který mě dokázal ukázkově rozsekat, ačkoliv v polovině ztrácel dech.

Z pohledu fotografa jsem si dokument užívala. Vybydlené domy, prázdné ulice... - smutné? inspirativní? Z hlediska informací uznávám, že jde o slabší výtvor, ale na druhou stranu - kdo potřebuje neustále dokumenty, co vám nalejí do hlavy tunu informací? Ne všechny dokumenty vám musí přesně vysvětlit co, proč a jak. Někdy jde prostě jen o pocity. O směs výpovědí, které na první pohled nedávají souvislost. Někdy je potřeba se dokumentu poddat - a to je právě případ Detroitu. (mimochodem scény s králíky a veverkami nemají chybu)

Pohádky noci jsou osvěžující změnou po všech těch pixarovských a jiných 3D příšerkách, ale samotná animace siluet nemůže zachránit občas unavené tempo jednotlivých příběhů.Ty nejsou kvalitou na stejné úrovni a především první a poslední příběh doslova nudí. Poslední zachraňuje animace, ale délka ubíjí, první je zase příliš rychlým a "kouskovitým", osekaným příběhem. Co bych označila za doopravdy okouzlující (kromě barev a animace celkově) je ztvárnění zvířátek. Dikobraz, havran a sova donutí každého minimálně k úsměvu. Druhý klasický pohádkový příběh o překonání překážek na cestě k získání princezny je jednoznačným vítězem. Typická pohádka v moderním hávu - škoda, že takové nebyly všechny.

Hans Van Nuffel naznal, že Dech je možná tak oblíbený z jednoduchého důvodu: je dojemný. "Kapesníky s sebou" je heslo téměř každého snímku o postavě trpící nevyléčitelnou chorobou, ale ne každý z těchto snímků ve vás zanechá hlubší pocity. Kromě dojemnosti je totiž třeba i něčeho víc. Je potřeba nadhledu, výborných hereckých výkonů (a především uvěřitelných, propracovaných charakterů), je potřeba bořit klišé a ukázat souboj na život a na smrt bez obalu. Dech je příběhem teenagera, který musí předčasně pochopit, jak může být život krutý. Je příběhem o rozhodnutí nežít i za cenu toho, že ztratíte to nejcennější, co máte: život. Tom není nepříjemný fracek, ani zoufalec, snaží se bojovat svým vlastním způsobem: poddáním se svému hořkému osudu. Navzdory svému věku máte neustále dojem, že to má v hlavě srovnané. Ví, co přijde, co ho čeká, jen o tom nemluví. Je to vlastně příkladný existencialista, který si sám rozhodne o svém osudu. Nečeká na svolení, svůj život nikomu nepůjčuje - před očima se nám pak odehrává doslova sobecký souboj. Má člověk právo druhému vyčítat, že nechce žít? Má člověk právo zachovat se sobecky a dobrovolně odejít z tohoto světa, a to proti přání těch, co ho milují? Na světě je hodně druhů sobeckosti, ale vystihnutí právě téhle je jeden z nejtěžších filmových úkolů. A úplně nejtěžší je zůstat doslova subjektivně objektivní - což se Hansi Van Nuffelovi povedlo především otevřeným koncem. Žádný happyend, žádná sad story. Jen realita. (ještě jedna věc je zajímavá - Hans Van Nuffel původně zamýšlel postavu Toma a Lucase jako jednoho jediného člověka, k jejich "rozdvojení" došlo až později, Lucas je tak "starším" Tomem, jeho starším já)

Na diskuzi po filmu prý bylo řečeno, že Jannicke Jacobsen si byla jistá dvojím: začátkem a koncem, což bylo vidět, protože rozjezd i dojezd byl dobrý, ten "vnitřek" se plácal od věty "šťouchl mě svým ptákem" k větě "šťouchl mě svým ptákem" a opakovaný vtip není vtipem. Jako u většiny severských snímků se i Rozpal mě, sakra pyšní fantastickou kamerou, chladnými barvami a dobrými hereckými výkony. Bohužel příběh ztrácel tempo a opakováním i vtip. Naopak se mu nedá upřít elegantní styl - natočit podobné, servítky si neberoucí dílko v USA, vznikla by z toho jen absolutní nechutnost.