MissJ

Bill Mason jezdí na kánoi, maluje, uvažuje, při tom natáčí a je z toho jeden z nejkrásnějších dokumentů, co jsem kdy viděla. Úžasně natočený film, u něhož jsem jako divák měla pocit, že jsem jeho součástí...a projížďkou po Hořejším jezeře nikdy nepohrdnu:) Zároveň je to i výlet do vnitřního světa Billa Masona. Navíc ta symbióza obrazu a hudby Bruce Cockburna nemá chybu. Vidět tohle na velkým plátně, tak snad omdlím. K vidění na webu National Film Board of Canada.

Jiný Švankmajer, ale stejně fascinující. Postrádá to typické znaky jeho krátkometrážních snímků. Může to souviset i s dobou vzniku, kdy musely být tlaky zvenčí ještě enormnější než dřív a Švankmajer se musel aspoň naoko přizpůsobit. Jen naoko. To, co se na první pohled zdá jako nezáživný vzdělávací dokument, tudíž z politického hlediska bezpečný, se mění na neradostné svědectví doby. Každá z obou verzí je působivá jinak. Hororová verze s hudbou Zdeňka Lišky mi sedla míň, na můj vkus to bylo už dost silný kafe. Pětihvězdičková je verze s výkladem průvodkyně, která k mrazivé atmosféře přidává černý humor par excellence ("Prosímvás kdo sáhne na kost, dostane padesát korun pokuty."), a dodává dokumentu v dobrém i horším smyslu slova lidský rozměr.

Opět jsem si potvrdila, která allenovka je moje nejoblíbenější...hned ta první, kterou jsem viděla (a už tenkrát, angličtinou nevládnoucí, jsem Tajemnou vraždu zbožňovala). Kdoví, v čem tkví její kouzlo, protože se celou dobu tváří jako obvyklé, ničím nevybočující Woodyho dílo. Především je to můj feel good movie. A pak asi od všeho trochu: mix žánrů, dějiště (podzimní New York), hlášky (Larry, I think it's time we reevaluated our lives.-Larry: I've reevaluated our lives. I got a 10, you got a 6.) a především mimořádný herecký ansámbl, který se navzájem úžasně doplňuje (viz scéna fingovaného telefonátu). Největší pozornost upoutává Diane Keaton a přijde mi skvělé, jak je jí Woody rovnocenným parťákem, nesnaží se jí přehrát a drží se v pozadí až do chvíle, kdy se zapojí do pátrání, film se rozjede a začne být krom jiného i napínavý. Závěrečný dialog to korunuje (You've got to be kidding. Take away his elevator shoes and his fake suntan and his capped teeth...and what do you have?-Carol: You.).

Poprvé zhlédnuto na den přesně před deseti lety v rámci Nočního filmového klubu, od té doby jsem to nemohla dostat z hlavy (včetně vynikající ústřední melodie a úvodních titulků). A druhá projekce nezklamala. Lilith by si zasloužila přinejmenším stejnou pozornost jako Hustler. Na povrchu prosluněný, prosvícený světlými barvami, v jádru depresivní, intimní svět sám pro sebe. Nečekejte úzkostlivě realistický náhled života v zařízení pro pacienty s duševní poruchou. Ač to zní trochu podezřele, jde o lyricko-poetický portrét vztahu terapeuta a pacientky. Od začátku klade na diváka poměrně velké nároky v tom smyslu, že po něm požaduje akceptovat na první pohled nerealistické předpoklady. Sama jsem měla velký problém přijmout fakt, že by jako terapeuta přijali válečného veterána bez kvalifikace. Nicméně sám autor předlohy J.R. Salamanca pracoval ve druhé polovině 40. let v Chestnut Lodge, soukromém sanatoriu pro duševně choré v Marylandu (jako jedno z prvních zařízení aplikovalo interpersonální psychoanalýzu při léčbě schizofrenie...nutno dodat, že v té době nebyla diagnostika duševních poruch rozvinutá a diagnóza schizofrenie pokrývala různé mentální poruchy včetně deprese). Zde se spřátelil s pacientkou Joanne Greenberg a své zážitky a zkušenosti později přetavil do románové podoby. (Poznámka na okraj: Greenberg nebyla s knihou spokojena a jako odpověď sepsala román I Never Promised You a Rose Garden, který byl též zfilmován v roce 1977.)

Smyslná orchidej zavání na sto honů. Oproti ní je 9 1/2 týdne umělecké dílo, které aspoň dokáže navodit atmosféru. Je nemožné k tomu přistupovat seriózně. Absolutní trapas. Nejlíp z toho nakonec vychází Carré Otis, která vlastně žádný herecký výkon nepodává (působí tam naopak dost lhostejně, což byl asi jediný správný přístup k roli), ale na její (tehdy ještě) přirozenou krásu je radost pohledět. S Mickey Rourkem byli pěkný pár, nicméně do filmu se jim nepodařilo přenést ani náznaky smyslnosti. Pozoruhodně prázdný film. Finální scéna je jeden z nejvtipnějších momentů (samozřejmě myslím tu jízdu na motorce:).

Shrnuto v jedné větě: je na co se DÍVAT. Viděla jsem původní verzi s podělaným "happy end" závěrem (director's cut se liší v několika scénách včetně závěrečné a vyznění filmu je temnější). Hned na začátku mě dostala mrazivá úvodní scéna...slušně mě roztřásla. Vizuál, který je sám o sobě fascinující, už jen pro něj stojí film za vidění. Původně jsem měla pocit, že důraz kladený na vizuální stránku je v nepoměru s pozorností věnovanou obsahu - scénáři, po druhém zhlédnutí už si to nemyslím. Hlavní důraz je sice kladen na atmosféričnost, ale nevyváženost není natolik výrazná, aby měla tendenci pohřbít celý film. Mannův vytříbený styl mi nesedí vždy, podobně jako třeba u Terry Gilliama. Terryho filmy mám moc ráda, ale občas se jeho fantazie "utrhne ze řetězu" tak, až mi vadí přílišná nerealističnost. U Manhuntera jsem si uvědomila, jak Mann onu fantastičnost zvládá vybudovat z reálného základu (míst, lidí) a že je pro mě jednodušší naladit se na stejnou vlnu. První polovina je lepší, s nástupem Francise Dollarhydea osobně na scénu se napětí začne vytrácet. Největším překvapením byl pro mě Brian Cox. Mohl být skvělý Hannibal Lecktor, jen nedostal šanci to naplno ukázat. Využil omezeného prostoru a přinejmenším vypadá přesně tak, jak jsem si Lecktora představovala (srovnání s Hopkinsem postrádá smysl, tomu patřil celý film). Hudba: tak napůl - Rubiniho skladby jsou výborné (hutné syntezátorové zvuky, to je moje), zbytek soundtracku už dost vyčpěl. Nepřesvědčivý je ale jen při samostatném poslechu, ve filmu funguje docela dobře.

Tak po tomhle mě ve výtahu hodně dlouho nikdo neuvidí. Jinak příjemné překvapení (ačkoli nejsem úplně oddaný divák podobných bizarních děl). Debutový snímek a hned takto originální počin. Mám slabost pro filmy, které se odehrávají na minimálním prostoru a výtahová kabina navíc působí správně klaustrofobickým dojmem. Inspirace Buñuelem (Anděl zkázy) a Lynchem (Mazací hlava) je zřejmá, Haradon ale nijak nekopíruje. Fakt, že (ne)herci podávají docela amatérské výkony, je podružný, protože důležitější než herecké výkony je podle mě jejich typové obsazení, a to se povedlo na jedničku. Poznámka: na podobné téma vznikl v roce 2008 rumunský film Elevator.

Do seznamu památných filmových okamžiků si poznamenávám scénu z klubu, kde Rourke se špinkou v puse hraje kulečník a do toho černošská kapela válí funky (proč není ta skladba na soundtracku nebo co je to k čertu vůbec za věc?!). Jinak nemám moc co dodat: obsahově mě to nechytlo, hudba Stewarta Copelanda si ovšem tu * navíc zaslouží.

Tohle musela být pro Kazana výzva. Uspokojivě převést téměř 600 románových stran (bez hluchých pasáží) do dvouhodinového filmu byl z mého pohledu nemožný úkol. Výsledek není úplně špatný, i když musím říct, že bez přečtení Kazanovy fantastické knihy bych si ani neškrtla (a připadá mi, že s ním při psaní scénáře snad i musel počítat), film je docela chaos. Na nekonečné a obšírné myšlenkové pochody, které papír bez problémů snese, filmový pás nepostačuje. Na to, že se film snaží pojmout vyprávění inovativně a není otrokem předlohy (což kvituju), ve výsledku působí překvapivě zastaralým dojmem. Závěrečný ortel je stejný jako v případě tolika filmových adaptací: kniha perfektní, čtivá, filmové zpracování nezáživné, nemastné, neslané, zbytečné...i když světlá místa to má. 50%

P(ure) funk=pure joy....aneb jak se opít hudbou snadno a rychle. Nezničitelná parta, která i díky nesčetným samplům bude v hudbě přítomna už navždy. We got to get over the hump!