MissJ

Nejdřív jsem viděla okleštěnou americkou dvouhodinovou verzi (ke zhlédnutí na archive.org...německá je osekaná dokonce o 40 minut). V původní (dvouapůlhodinové) podobě je k dispozici jen italská verze, kterou doporučuju. Americká verze totiž zoufale nefunguje, protože ta chybějící půlhodina nejsou jen jednoduše vystřižené scény; původní verzi přetváří zcela po svém, scény jsou odlišně aranžovány až do té míry, že to narušuje děj a jeho kontinuitu (na druhou stranu jen v americké verzi uslyšíte reálné hlasy herců, v italské jsou nadabováni...takže suit yourself). K samotnému filmu: mám rozporuplné dojmy. Jeho pojetí jako vzpomínání Francescových blízkých mi nevadí, problém je, že jejich "vstupy" nejsou zahrány moc přesvědčivě. Nedokážu se taky ubránit dojmu, že film by nebyl ani z poloviny tak zajímavý, nebýt MR v hlavní roli - jeho herecký výkon mi tady paradoxně nepřipadal extra přesvědčivý, ale jeho charisma mě spolehlivě drželo u obrazovky (kvůli němu na to mrknu třeba i potřetí, abych si utvořila definitivní názor:)). Jinak má film stěží co nabídnout. Přečtení Francescova "životopisu" od Franca Cardiniho moje pochybnosti spíš prohloubilo - scénář reinterpretuje i to málo faktů, která jsou o Francescovi známa, což mu na důvěryhodnosti nepřidává. Přes všechnu kritiku musím říct, že film má své kouzlo a za zhlédnutí stojí. Vangelisův soundtrack je tradičně skvělý a k filmu pasuje, i když je, stejně jako celý film, podivně chladný...přesně to, co bych u podobného tématu nečekala.

Už jen za to, že to není směšný (ačkoliv na tom krutě zahlodal zub času). Opět ta typická atmosféra, Lyne tohle ovládá mistrovsky (tady měl navíc obzvlášť šťastnou ruku při výběru herců). Většina jeho filmů u mě funguje jen na první zhlédnutí, které mě dostane, při druhém už efekt mizí, začíná prosakovat prvoplánovost, kouzlo je fuč a film padá do nudného průměru. Je to i případ Nine 1/2 Weeks, ale hodnocení měnit nebudu. Hudba mohla být zvolena líp.

Bukowskému se nelíbil Rourke, Rourkovi se nelíbil Bukowski (teda jeho knihy), no a mně se líbí oba dva (a knihy taky). Pokolikáté už se k tomu vracím. Imrvére zmlácenej Chinaski vede, další postavy skvěle sekundují: Wanda (jak si rve do minikabelky ty kukuřice:)), Eddie ("I'd hate to be you if I were me."), "nenápadné" cameo Bukowského a další. Vzato kolem a kolem - neodolatelný film ("To all my friends!!!"). Zajímavost: jednoho ze záchranářů hraje Leonard Termo, spřízněná duše MR, objevil se s ním v pěti osmdesátkových filmech (scéna se zakrváceným tričkem je moje nej z celýho filmu: "Where's the body? You?"). A historicky nejlepší lapsus v českých titulcích: překlad "I sure want to thank you for your hospitality." jako "Moc ti děkuju za tvou hospitalizaci." jen tak něco nepřekoná.

Vzdálená harmonie je dokument zachycující první turné Luciana Pavarottiho po Číně. Za kamerou stál Miroslav Ondříček, z jehož biografie "Tudy jenom procházíme" jsem se o něm dozvěděla (název dokumentu má podle něj vyjadřovat vnitřní harmonii duší rozdělenou vzdáleností a nesmyslnými přehradami). Naprosto chápu nadšení Číňanů, taky jsem si přála vidět „krále vysokého C" naživo. Velkou předností dokumentu je jeho skvělá strukturovanost: většině záběrů dominuje Pavarotti, který je samozřejmě nepřehlédnutelný (zazpívá dokonce čínskou operu v charakteristickém kostýmu a s typickým líčením), ale značný prostor dostávají i čínská kultura a místní lidé, např. mladí studenti hrající na tradiční nástroje. I přesto, že některé záběry byly předem inscenovány, dokument působí mile bezprostředním dojmem, viz nezapomenutelný záběr Pavarottiho projíždějícího se na kole.

Jedinečná filmová zkušenost. (komentář je jeden velký SPOILER!) Do extrému vyhnaná stereotypní existence, které jsme "obětí" do určité míry všichni, ale když už je jí moc a navíc i ty stereotypní aktivity přestanete zvládat a nedaří se vám z nich vymanit, stačí pak málo. Musím obdivovat přesvědčivý herecký výkon Delphine Seyrig. Vidíte na ní, že ač navenek klidná, pod povrchem se topí ve smutku a zároveň vře vztekem a vy jen čekáte, kdy a jak přijde zlom. Výhradně pravoúhlé záběry kamery efektu napomáhají, protože na obraze vidíte v podstatě pořád to samé a místo toho si začnete všímat nuancí v jejím chování; už překročila hranici, kdy by si ještě mohla pomoct sama a zvenčí pomoc nepřichází (a z jejího okolí můžeme soudit, že ani nepřijde). Teď už jí nepomůžou jakkoli v dobrém míněné rady a návrhy na "zlepšení nálady". Zajímavé je rozpětí emocí, které film u diváků vyvolává: někoho může iritovat, přivádět k šílenství, naopak někdo bude Jeanne rozumět až do takové míry, že to zabolí...anebo obojí dohromady. Extrémně působivý a niterný film, podruhé už bych si ho nepustila.

Neočekávaných pět *. Jeden z filmů, který mi navodil pocit, že by nebylo od věci se přesunout o pár dekád zpět a tu dobu zažít na vlastní kůži (nebo aspoň dobu, kdy vznikal tenhle film). Příběh téhle skvělé party kamarádů (ve spojení s vysokou koncentrací charismatických herců...Mickey Rourke to s těmi očními stíny přece jen trochu přehnal) mě doslova přikoval k monitoru. I po zběžném pročtení scénáře je zřejmé, že Levinson na něm až tak nebazíroval a vedl herce k improvizaci (asi i proto angažoval Paula Reisera, který v reálu pracoval jako bavič, a měl tak nejlepší předpoklady zhostit se role "vedoucího improvizátora"). Pro zajímavost: proč nevidíme Elyse - Levinson až ve střižně těsně před dokončením filmu zjistil, že nemají žádné zaběry Eddieho nastávající a rozhodl se, že z ní udělá druhou paní Columbovou. Zajímavost 2: při scéně v kině (aka popcorn s překvapením^_^) běží na plátně film A Summer Place z roku 1959.

Dosavadní komentáře říkají vše, tak jen dodám, že scéna silvestrovského večírku je snad jedna z nejlepších vůbec. A tolik dalších nezapomenutelných okamžiků: starším mužem u prvního testu počínaje a závěrečnou scénou konče. Celé to působí tak jednoduše a zároveň tak komplexně, je v tom všechno. Filmů Ermanna Olmiho se od teď budu držet jako klíště. Poznámka na okraj: pěkný hlavolam s tou matematickou úlohou.

Dokonalost. Teda nemůžu si pomoct, ale todleto mě dostalo. Na osmdesátá léta netypický film, připomíná spíš sedmdesátky. Rozhodně nejde o thriller, určitě ne v té typické současné podobě...zápletka je zde druhotná záležitost (viz třeba postava Valerie, která uprostřed filmu prostě zmizí z děje; sice si toho všimnete, ale vlastně to vůbec nevadí, není to podstatné). Na druhou stranu snad každý charakter, který se ve scénáři byť jen mihne, se vryje do paměti (asi nejvíc Lisa Eichhorn v roli Mo). Navíc mezi herci funguje vzájemná chemie - jeden z pilířů, který umocňuje celý zážitek z filmu. Plus brilantní hudba Jacka Nitzscheho. Nemůžu si přát víc...jen víc takových filmů.

Nakonec hodnotím podprůměrně, je to celé nějaké slabé. Koukatelný, ale zároveň dost nepřesvědčivý film. Končalovskij ho dle vlastních slov natočil pro Američany, aby jim pomohl porozumět Rusům...trochu odvážné tvrzení. Objevují se i menší faktografické nepřesnosti - Ivan nemohl pracovat pro KGB, ten vznikl jako samostatná organizace až o několik let později. Několik dobrých momentů (první promítání pro Stalina, davová scéna ze Stalinova pohřbu) zůstává v menšině, mínusy (celá část se sirotkem Káťou, snová sekvence se Stalinem) převažují. Pro toho, kdo chce poznat stalinské Rusko, je tento film zbytečný, existuje řada lepších zpracování. (zhlédnuto bohužel s dabingem)

Tak přece jen ty remixy k něčemu jsou. Doslova vypiplaný film..."kazeťákoví teroristé" možná předčí i zpracování Orwellovy 1984. Speciální pozornost si zaslouží soundtrack (Muzak For Frogs, Seedy Films): Soft Cell, Einstürzende Neubauten, The The. Zajímavosti: Natáčelo se v prosinci 1982 v Hamburku./ Scéna s Burroughsem musela být natočena za jednu hodinu, kameramanem byl v tomto případě 'Sleazy' Peter Christopherson z Throbbing Gristle a Psychic TV. Klaus Maeck (autor scénáře) si přitom všiml, že jeden z přihlížejících je natáčí přes okno. Až později zjistil, že to byl režisér Derek Jarman, který materiál použil pro svůj krátkometrážní snímek Pirate Tape./ Záběry pouličních nepokojů byly pořízeny během Reaganovy návštěvy v Berlíně. Byl použit jiný materiál než na zbytek filmu, takže vypadají odlišně a působí jako archivní./ Měl premiéru na Berlínském filmovém festivalu v roce 1984, kritiky byly nepříznivé a film se nedostal do distribuce./ Jediným profi hercem v celém ansámblu byl Bill Rice, který hrál i v Subway Riders (1981), filmu, díky němuž si tvůrci všimli kameramanky Johanny Heer a požádali ji o spolupráci na Decoder.