V 50. letech je na pláži u lotyšského města Liepāja nalezena dámská bota, a protože se jedná o strategicky důležitý sovětský vojenský přístav (Liepāja byla pro veřejnost uzavřené město), hrozí, že došlo k narušení vojenského prostoru. Tím začíná komická celodenní odyssea tří nezkušených vojáků se psem, kteří mají ve městě najít ženu, které bota padne a tím dokázat, že je původcem narušení. Vojáci zkoušejí své štěstí na ulici, ve škole, na jatkách, v domě i frontě na kvas, a když se zdá, že konečně chytili stopu, dojde jim benzín v džípu a musí ho městem tlačit. Film je jakousi mozaikou z každodenního života v okupovaném Lotyšsku a hezky zachycuje neochotu lotyšského obyvatelstva spolupracovat s představiteli sovětského režimu. Film vypadá velice autenticky a že nebyl skutečně natočen v 50. letech lze poznat snad jen podle moderního filmového stylu a pochopitelně celkově ironického vyznění. Naprosto skvělá je originální (černobílá) kamera zřejmě ovlivněná režisérčinými zkušenostmi s dokumentárním filmováním.
Podle mě podařená roadmovie, která spíš než Jarmusche připomíná filmy bratří Kaurismäků a podíl na tom má zřejmě severské prostředí a účast jejich kameramana Tima Salminena (ve filmu si zahrál malou roli i Kaurismäkiovský herec André Wilms). Hůř než podprůměrný filmový herec trpící nespavostí a jeho šílený manažer alkoholik (cestou k nim přibude ještě černošský muzikant - uprchlík) se vydávájí na absurdní cestu na ještě absurdnější filmový festival za polárním kruhem. Klasická roadmovie sestávající se z jejich tragikomických příhod, které je na cestě Polskem, Lotyšskem a Norskem potkávají v souvislosti s jejich kradeným autem, uprchlíkem bez pasu, nulovými filmovými zkušenostmi a osobními problémy. Zřejmě ne film pro každého, ale pro mě rozhodně malý velký film.
Kdesi na zasněženém kanadském severu se lyžař Stan Laurel zamiluje do dcery majitele obchodu. Bohužel ale nemůže konkurovat nablýskané policejní uniformě svého soka, civilním povoláním lupiče Midnight Mikea. A tak zhrzený Stan odchází, aby si rovněž vydobyl policejní ostruhy. Po návratu svou milovanou okouzlí, ale musí ji samozřejmě odmítnout, svést honičku ve sněhu s Midnight Mikem, který mezitím otce své milé okradl, a dovést vše ke konečnému vítězství!
U tohohle filmu mě vždycky fascinovalo spojení Kaurismäki-Pellonpää-muzikál. Muzikál to sice není, ale Mattiho Pellonpää zpívat uslyšíte a to jako frontmana countryové skupiny Harri & The Mulefukkers a rozhodně to stojí za to! Viz YouTube. Jinak je ale hlavní postavou filmu mladý Antti přezdívaný Zombie, který hraje dobře na basu, ale taky hodně pije, protože se absolutně nedokáže vyrovnat se světem, který ho obklopuje. Moc povedená je závěrečná scéna Zombieho mizejícího v ulicích Istanbulu.
Žánrově opět celkem netradiční film Miky Kaurismäkiho s Mattim Pellonpää v hlavní roli (vzhledem k délce 119 minut je Arvottomat zřejmě film, ve kterém si tenhle geniální herec zahrál vůbec nejvíc). V první části se jedná o jakousi gangsterku, kdy se hlavní hrdina Manne snaží podfouknout skupinku zločinců, se kterými má nevyřízené účty. V další části se Arvottomat mění v roadmovie s podivnou až felliniovskou cirkusovou scénkou a v romanci osudové lásky Manneho a Veery, kteří nedokážou být spolu ani bez sebe (tady vytvořil Kaurismäki něco mezi Truffautovou Ženou od vedle a Pennovým Bonnie a Clyde). V závěru film vrcholí až thrillerovou honičkou, aby skončil už zase Kaurismäkiovským závěrem ve vysněné Paříži. Jen pro zajímavost postava Ville Alfa (hraje ho Aki Kaurismäki) přešla do Arvottomatu ze staršího filmu Valehtelija/Lhář).
Hříčka Gillese Charmanta s Mattim Pellonpää v hlavní roli. Viděl jsem jen různé úryvky, ale zato moc slibné: Yankee Doodle: „I’m not too hot about Finns myself, except for dol-phins.“ A odzbrojující Matti na to: „I don’t like water animals and I don’t like bad jokes.“ A co má rád? „I like grilling marshmallows on the seaside.“ Taneček a písnička Baby Let’s Go to the Mexico a pistolnická scénka: Matti: „Ok Yankee, they call me Itchy Trigger.“ (Celý film by měl mít snad 8 minut).
De Niro a Keitel jsou tu ještě tak mladičcí! Jinak neuvěřitelně přesvědčivý snímek, po všech stránkách perfektně natočený, zvlášť hudba a kamera. Příběh jako „ze života“, ne teda zrovna mého, ale italoamerické komunity v New Yorku 70. let.
Oproti mým očekáváním, že půjde nejspíš o nepříliš zdařilý ani přesvědčivý film, není nakonec Blank Generation vůbec špatná. Příběh o vztahu rockovéhu muzikanta Billyho s francouzskou dokumentaristkou Nadou, která o něm natáčí film, a také příběh Billyho kariéry včetně pochybností o smyslu jeho umělecké tvorby. Škoda že zhruba za půlkou se Billy trochu vytrácí a nahrazuje ho opruzácký německý režisér snažící se sjednat si schůzku s „panem Warholem“. Alespoň že Andy Warhol nakonec stojí za to. Nicméně nejzajímavější na tomhle filmu je rozhodně hlavní role autenticky zahraná Richardem Hellem, jednou z vůdčích postav newyorské punkové scény 70. let. Uvidíte a uslyšíte také Hellovu kapelu Voidoids a jejich nejznámější písničky.
Na dobu svého vzniku nepříliš povedená groteska. V hlavní roli James Finlayson, rancher, jehož dceru se pokouší unést místní padouch. Rancher se tak ještě spolu se svým schopným pomocníkem Stanem Laurelem musí padouchovi a jeho bandě postavit a svést s nimi rozhodující bitvu ve stodole. Podařená je snad jen jízda Finlaysona a Laurela na koni, surrealistické natahování budíku omráčeným padouchům a samozřejmě tedy Stanovy instrukce pro začínající milovníky demonstrované na teleti.
V Paříži žijící tuniský filmový režisér Nacer Khemir dokončuje sestřih krátkého filmu o své matce. Jeho asistentka mu pomáhá sestříhat třicet kazet materiálu, v nichž Khemir natáčel vyprávění své vlastní matky, v nichž se mísí vzpomínky z jejího života s lidovými legendami. Matka ale pomalu umírá a její jediný syn nemá čas se jí dostatečně věnovat. Film střídá záběry z práce režiséra na stříhání filmu v pošmourné Paříži a meditativní záběry jeho osamělé a nemocné matky ve slunném pouštním Tunisku.
Téměř úplně nevtipná groteska se Stanem Laurelem v hlavní roli. Stan jede namísto dovolené u moře domů k dobrotivému chlapíkovi, který z něho rázem udělá nosiče, tažného koně, chůvu a zahradníka, což zahrnuje samozřejmě incident s hadicí. Stan nakonec musí dům opustit kvůli krádeži sousedova jídla a alespoň se zamiluje, což je na téhle grotesce asi jediný přesvědčivý moment.
Poměrně dost slabý pozdní snímek dvojice Laurel & Hardy. Děj je snad až příliš optimistický, pohádkový a přehnaně hřejivý. Pohádka o tom, jak nezaměstnaná dvojice (neschopný kuchař a číšník) ke štěstí přijde, tím že se zpřátelí s malým chlapcem, z kterého se ale vyklube samotné jeho veličenstvo a kterému nakonec dvojice popletů zachrání život. Dobré jsou pouze gagy krádeže steaku ze lví klece a finální scéna skákání z okna.
Pro mě osobně ještě lepší než Smoke, jehož pandánem Blue in the Face je. Geniální Lou Reed představující nám své patentní Lou’s Views, Jim Jarmusch filozofující nad svou poslední cigaretou v životě, rapující podomní obchodník Malik Yoba, zpívající telegram Madonna, Michael J. Fox se svým snad trochu příliš osobním dotazníkem a v neposlední řadě stoický trafikant Harvey Keitel. Já osobně bych do téhle brooklynské trafiky chodil hrozně rád. Oba Wangovy filmy jsou osobitým doplňkem tvorby Jima Jarmusche nebo bratří Kaurismäkiů a je jen škoda, že se Wayne Wang podobné tematiky nedržel i dál, protože alespoň trochu podobné filmy hledám jen docela těžko.
Vizuálně podle očekávání vynikající, náladou Sudet, Jeseníků, deště a sněhu taky působivé. Příběh je ale dost jednoduchý a diváka do děje moc nevtáhne. Oproti komiksové předloze zbylo ve filmu jen minimum vtípků, narážek a nádražáckých vychytávek (jízda ve vlaku – mimojiné nejlepší film na světě - ve filmu nakonec téměř úplně chybí!), kterých je přitom v předloze někdy skoro až příliš. Většina klasických nebelovských vtipů se objeví pouze jednou a i samotný Wachek dostane příležitost pronést své „sere pes“ pouze dvakrát! Škoda pane Rudiši, můj oblíbený spisovateli, chtělo by to více Šeráku, Pražáků, Šokina, Bohdalky, Nebelových oblíbených filmů, levnýho ale dobrýho zboží z Polska – především novou kazetu Z polských ložnic. Proč jsou tím v posledních dnech média až únavně přeplněná a ve filmu to všechno prakticky chybí?
Grandhotel je přesně ten typ filmu, po kterém bych chtěl být podivínským meteorologem na Ještědu, mít zvláštní zájmy, nemoci nikdy opustit Liberec, zkrátka mít svůj bezrozporný svět. Tenhle pocit mám na filmech snad vůbec nejradši. Zároveň si ale uvědomuju nereálnost takové touhy, protože Fleischmanem (a ani žádnou jinou filmovou figurkou) se nemůžete stát, tím prostě musíte už být. Taky mám rád Jaroslava Rudiše včetně jeho cameo role.
Po Tatiho Poštovském panáčkovi jsem se chtěl stát pošťákem v kterémsi francouzském městečku, po Mém strýčkovi bych se nejradši odstěhoval do Hulotovy idylické předměstské čtvrti, kde jsou ještě ti praví trhovci, povídaví popeláři, potyčky končí smířlivou sklenkou, kde hraje celý den harmonika, kluci se baví pouličními hrami (gag s hvízdáním a lampou mě fakt dostal) a domy jsou úžasně surrealisticky křivolaké. Smutné je, že nostalgický svět pana Hulota už je asi nenávratně ztracený, protože všichni prostě musíme mít to, co rodinka jeho sestry. PS Svým absolutním nerespektováním okolní reality a tvrdohlavým bojem s ní mi pan Hulot silně připomíná Keatonova Friga.
Po dlouhé době jsem viděl po všech stránkách perfektní film, který mnou zároveň otřásl – Dom zły. Naposledy to byla asi Špačkova Pouta. A nebýt jich, mohl bych tu s klidným svědomím napsat: kam se český film na Poláky hrabe! Pouta se vůbec nabízí ke srovnání: podobná doba, podobné prostředí světa komunistické policie a stejně bezvýchodný marasmus totality (jak praví plakát k filmu: „Prawda? Nie ma takiej“). Závěrečný záběr snímaný vzdalující se kamerou mi připomněl Brueghela.
Skvěle obsazení herci, realisticky napsané a provedené dialogy, to se vidí u českého filmu málokdy. Celkově musím vyzdvihnout realistickou působivost. Snad jen vzorek 2 homosexuálů ze 3 mužských hrdinů je na běžný život trochu moc. Taky je trochu nepravděpodobné, že by všichni hrdinové měli tak podobný osud – nikdo z nich není úspěšný, šťastný, neliší se výrazně od ostatních. Zvláštní je, že hrdinové nemají prakticky žádné cíle, sny, touhy, koníčky, jen přežívají ze dne na den ve svých ne úplně zajímavých životech. Postupem času film dost ztrácí na tempu a na konci prakticky vyšumí do ztracena. Já po jeho skončení už vůbec neměl potřebu se nad krizí hlavních hrdinů dál zamýšlet.
V tomhle filmu jako by se vracela francouzská nová vlna. Dost připomíná Godarda, jen ale bez jeho úderných proslovů. Naopak jakékoliv hlubokomyslnější promluvy hlavních postav jako by tu úplně chyběly, o trojici hrdinů prakticky nevíme nic víc, než co vidíme na vlastní oči. Nosičem informací je tu téměř výlučně jen obraz. Takhle nějak si představuju zfilmovaného Geneta, důraz na barvy, módu, pohyby a to vše ve smyslných zpomalených záběrech.
Billy je pucflek a kuchař ve vojenském táboře. V kuchyni se potýká hlavně s proletujícími bombami. Brzy se ale sám ocitá v roli bombometčíka, balancuje na křídle letadla, je pod težkou palbou, až se zřítí, v sanitce ale nepřátelům unikne. Po válce zdědí majlant a zaměstná své kamarády z armády, aby zušlechťovali jeho zjev, což mu ale stejně nepomůže získat si krásnou Madeline Hurlockovou.
Úvodní gag – Billy Bevan řídí auto, za ním ubíhá krajina – ve skutečnosti sedí na stole a za ním nesou dva muži obraz krajiny; dokonalé! Billy pracuje v bance jako uklízeč. Nejprve silným vysavačem vysaje ženě boty i s punčochami a pak psíka, který z vysavače vyleze bohužel už bez srsti. Dalším skvělým gagem je (dnes už klasický) pád muže přes oblé stříšky nad okny, naneštěstí mu tu poslední prodavač na poslední chvíli sroluje. Pak Billy odhalí spiknutí šéfových společníků, ukradne jim kompromitující listinu, prchá a film vrcholí velkolepou honičkou s auty, motorovým člunem a vznášedlem.
Billy je rozvážečem ledu. Jeden kus mu na ulici ujede a udělá paseku napříč celým městem. Další kus se mu rozteče na koberec a znemožní tak nebohého pejska, který za to bude bit místo Billyho. Zákaznice, pro kterou Billy led přinesl, ho tak rozpaluje, že mu led okamžitě taje (hraje ji Madeline Hurlocková, takže aby ne!). Spolu se svým parťákem Andym Clydem přijdou o všechen led, takže se pokusí doplnit zásoby – kde jinde než na zimním stadioně. Jsou ale chyceni a tak si škodu musí Billy odpracovat jako číšník na bruslích. Nakonec jde hrát hokej a vyhraje, když je sám vstřelen do branky – i s pukem na zadku.
Ben Turpin je natolik zoufale hladový, že mu nezbývá než pokusit se krást jídlo lidem a dětem v parku. Později pomáhá muži vytlačit auto z bláta a celého ho přitom zablátí. Pak pracuje v salónu krásy, kde odtuční mimo jiné i dogu, z které toho moc nezbyde, a tlouštíka, kteréme se ale tuk přesune do hrbu. Dál musí prchat před poldou, který se s ním chce podělit o peníze, které má ztracený synek Ben zdědit. Film je jednou nepřetržitou honičkou, většina postav dříve či později skončí v rybníku v parku a to včetně Bena, který tak unikne vdavekchtivé krasavici.
Už je to rok, co si Harold a Mildred řekli své ano, a stále se bohužel nedočkali potomka. Společně stráví večer hlídáním nezbedných potomků Haroldova bratrance a hrůzyplnou noc ve strachu z nebezpečného lupiče. Po téhle zkušenosti nemají naši manželé na vlastní děťátko ani pomyšlení, ale to už jim není nic platné…
Harold Lloyd, pouhý portýr v hotelu, se shodou okolností ocitne na večírku městské smetánky v roli zdatného lovce lorda Abernathyho. Nejprve má tu čest pochlubit se svými odvážnými loveckými historkami, které gradují úměrně vypitému množství alkoholu, zající a kachny se tak mění v medvědy a lvy. Druhý den se účastní honu, což mimojiné vyžaduje osedlat si divokého hřebce Dynamita. Dále už Harold bojuje s poněkud prozaičtějšími zvířaty – býkem, kozlem nebo psem. Po zbytek filmu pak řeší problém potracených kalhot, ale i v trenýrkách nakonec uloví to nejcennější – nevěstu.
Billy Bevan vynalezne nový pohon automobilů – dálkově řízené rádiové vlny. Ty mají ale naneštěstí dost vysokou poruchovost – takže Billyho prototypy svévolně ujíždějí svým majitelům a mají s nimi problémy i zkušení Keystonští strážníci. Památný je gag, v němž Billy tlačí auto na opravu a vytvoří si před sebou kolonu aut, kterou zcela logicky rovněž utlačí, bohužel jen do propasti konci silnice. Výborné jsou rovněž gagy využívající stínohry průvodu maškar, vyděšený černoch a Billy střílející z postele po klobouku, který má naražený na noze.
Billy Bevan zdědí salón módy, ale práci mu dost stěžuje jeho neschopnost rozpoznat figuríny od skutečných lidí (zvlášť když mu to jeden zákazník komplikuje vydáváním se za figurínu). Výstřední Billy seká sekačkou koberec, jen aby ho mohl následně nalepit zpět a odtud už není daleko k dámě s nalepeným vousem. Módní přehlídka je příležitostí k tomu, aby si diváci překáželi ve výhledu a nechávali se unést odvážnými střihy plavek. Odstředivá síla otočného pódia je nad možnosti modelek a vše vrcholí honičkou a novým Ikarem – létajícím Billym Bevanem.
Moje komentáře
Kurpe (1998)
V 50. letech je na pláži u lotyšského města Liepāja nalezena dámská bota, a protože se jedná o strategicky důležitý sovětský vojenský přístav (Liepāja byla pro veřejnost uzavřené město), hrozí, že došlo k narušení vojenského prostoru. Tím začíná komická celodenní odyssea tří nezkušených vojáků se psem, kteří mají ve městě najít ženu, které bota padne a tím dokázat, že je původcem narušení. Vojáci zkoušejí své štěstí na ulici, ve škole, na jatkách, v domě i frontě na kvas, a když se zdá, že konečně chytili stopu, dojde jim benzín v džípu a musí ho městem tlačit. Film je jakousi mozaikou z každodenního života v okupovaném Lotyšsku a hezky zachycuje neochotu lotyšského obyvatelstva spolupracovat s představiteli sovětského režimu. Film vypadá velice autenticky a že nebyl skutečně natočen v 50. letech lze poznat snad jen podle moderního filmového stylu a pochopitelně celkově ironického vyznění. Naprosto skvělá je originální (černobílá) kamera zřejmě ovlivněná režisérčinými zkušenostmi s dokumentárním filmováním.
Zookeeper Workbook (1997)
Zjevně inspirováno Lautréamontovými Zpěvy Maldorovými.
Konec Roberta Mitchuma (2011)
Podle mě podařená roadmovie, která spíš než Jarmusche připomíná filmy bratří Kaurismäků a podíl na tom má zřejmě severské prostředí a účast jejich kameramana Tima Salminena (ve filmu si zahrál malou roli i Kaurismäkiovský herec André Wilms). Hůř než podprůměrný filmový herec trpící nespavostí a jeho šílený manažer alkoholik (cestou k nim přibude ještě černošský muzikant - uprchlík) se vydávájí na absurdní cestu na ještě absurdnější filmový festival za polárním kruhem. Klasická roadmovie sestávající se z jejich tragikomických příhod, které je na cestě Polskem, Lotyšskem a Norskem potkávají v souvislosti s jejich kradeným autem, uprchlíkem bez pasu, nulovými filmovými zkušenostmi a osobními problémy. Zřejmě ne film pro každého, ale pro mě rozhodně malý velký film.
Snow Hawk, The (1925)
Kdesi na zasněženém kanadském severu se lyžař Stan Laurel zamiluje do dcery majitele obchodu. Bohužel ale nemůže konkurovat nablýskané policejní uniformě svého soka, civilním povoláním lupiče Midnight Mikea. A tak zhrzený Stan odchází, aby si rovněž vydobyl policejní ostruhy. Po návratu svou milovanou okouzlí, ale musí ji samozřejmě odmítnout, svést honičku ve sněhu s Midnight Mikem, který mezitím otce své milé okradl, a dovést vše ke konečnému vítězství!
Zombie ja Kummitusjuna (1991)
U tohohle filmu mě vždycky fascinovalo spojení Kaurismäki-Pellonpää-muzikál. Muzikál to sice není, ale Mattiho Pellonpää zpívat uslyšíte a to jako frontmana countryové skupiny Harri & The Mulefukkers a rozhodně to stojí za to! Viz YouTube. Jinak je ale hlavní postavou filmu mladý Antti přezdívaný Zombie, který hraje dobře na basu, ale taky hodně pije, protože se absolutně nedokáže vyrovnat se světem, který ho obklopuje. Moc povedená je závěrečná scéna Zombieho mizejícího v ulicích Istanbulu.
Arvottomat (1982)
Žánrově opět celkem netradiční film Miky Kaurismäkiho s Mattim Pellonpää v hlavní roli (vzhledem k délce 119 minut je Arvottomat zřejmě film, ve kterém si tenhle geniální herec zahrál vůbec nejvíc). V první části se jedná o jakousi gangsterku, kdy se hlavní hrdina Manne snaží podfouknout skupinku zločinců, se kterými má nevyřízené účty. V další části se Arvottomat mění v roadmovie s podivnou až felliniovskou cirkusovou scénkou a v romanci osudové lásky Manneho a Veery, kteří nedokážou být spolu ani bez sebe (tady vytvořil Kaurismäki něco mezi Truffautovou Ženou od vedle a Pennovým Bonnie a Clyde). V závěru film vrcholí až thrillerovou honičkou, aby skončil už zase Kaurismäkiovským závěrem ve vysněné Paříži. Jen pro zajímavost postava Ville Alfa (hraje ho Aki Kaurismäki) přešla do Arvottomatu ze staršího filmu Valehtelija/Lhář).
Shit Happens (1993)
Hříčka Gillese Charmanta s Mattim Pellonpää v hlavní roli. Viděl jsem jen různé úryvky, ale zato moc slibné: Yankee Doodle: „I’m not too hot about Finns myself, except for dol-phins.“ A odzbrojující Matti na to: „I don’t like water animals and I don’t like bad jokes.“ A co má rád? „I like grilling marshmallows on the seaside.“ Taneček a písnička Baby Let’s Go to the Mexico a pistolnická scénka: Matti: „Ok Yankee, they call me Itchy Trigger.“ (Celý film by měl mít snad 8 minut).
Things We Do (1998)
Videoklip k písničce Things We Do americké indiánské hudební skupiny Indigenous.
Špinavé ulice (1973)
De Niro a Keitel jsou tu ještě tak mladičcí! Jinak neuvěřitelně přesvědčivý snímek, po všech stránkách perfektně natočený, zvlášť hudba a kamera. Příběh jako „ze života“, ne teda zrovna mého, ale italoamerické komunity v New Yorku 70. let.
Blank Generation (1980)
Oproti mým očekáváním, že půjde nejspíš o nepříliš zdařilý ani přesvědčivý film, není nakonec Blank Generation vůbec špatná. Příběh o vztahu rockovéhu muzikanta Billyho s francouzskou dokumentaristkou Nadou, která o něm natáčí film, a také příběh Billyho kariéry včetně pochybností o smyslu jeho umělecké tvorby. Škoda že zhruba za půlkou se Billy trochu vytrácí a nahrazuje ho opruzácký německý režisér snažící se sjednat si schůzku s „panem Warholem“. Alespoň že Andy Warhol nakonec stojí za to. Nicméně nejzajímavější na tomhle filmu je rozhodně hlavní role autenticky zahraná Richardem Hellem, jednou z vůdčích postav newyorské punkové scény 70. let. Uvidíte a uslyšíte také Hellovu kapelu Voidoids a jejich nejznámější písničky.
Should Tall Men Marry? (1928)
Na dobu svého vzniku nepříliš povedená groteska. V hlavní roli James Finlayson, rancher, jehož dceru se pokouší unést místní padouch. Rancher se tak ještě spolu se svým schopným pomocníkem Stanem Laurelem musí padouchovi a jeho bandě postavit a svést s nimi rozhodující bitvu ve stodole. Podařená je snad jen jízda Finlaysona a Laurela na koni, surrealistické natahování budíku omráčeným padouchům a samozřejmě tedy Stanovy instrukce pro začínající milovníky demonstrované na teleti.
Alphabet of My Mother, The (2008)
V Paříži žijící tuniský filmový režisér Nacer Khemir dokončuje sestřih krátkého filmu o své matce. Jeho asistentka mu pomáhá sestříhat třicet kazet materiálu, v nichž Khemir natáčel vyprávění své vlastní matky, v nichž se mísí vzpomínky z jejího života s lidovými legendami. Matka ale pomalu umírá a její jediný syn nemá čas se jí dostatečně věnovat. Film střídá záběry z práce režiséra na stříhání filmu v pošmourné Paříži a meditativní záběry jeho osamělé a nemocné matky ve slunném pouštním Tunisku.
Hustling for Health (1919)
Téměř úplně nevtipná groteska se Stanem Laurelem v hlavní roli. Stan jede namísto dovolené u moře domů k dobrotivému chlapíkovi, který z něho rázem udělá nosiče, tažného koně, chůvu a zahradníka, což zahrnuje samozřejmě incident s hadicí. Stan nakonec musí dům opustit kvůli krádeži sousedova jídla a alespoň se zamiluje, což je na téhle grotesce asi jediný přesvědčivý moment.
Summer Cannibals (1996)
Písnička Patti Smith je výborná, klip Roberta Franka vcelku nijak zvlášť zajímavý, taky bych řekl "zcela klasický, jednoduchý, možná až nudný".
Nothing But Trouble (1944)
Poměrně dost slabý pozdní snímek dvojice Laurel & Hardy. Děj je snad až příliš optimistický, pohádkový a přehnaně hřejivý. Pohádka o tom, jak nezaměstnaná dvojice (neschopný kuchař a číšník) ke štěstí přijde, tím že se zpřátelí s malým chlapcem, z kterého se ale vyklube samotné jeho veličenstvo a kterému nakonec dvojice popletů zachrání život. Dobré jsou pouze gagy krádeže steaku ze lví klece a finální scéna skákání z okna.
Vztek (1995)
Pro mě osobně ještě lepší než Smoke, jehož pandánem Blue in the Face je. Geniální Lou Reed představující nám své patentní Lou’s Views, Jim Jarmusch filozofující nad svou poslední cigaretou v životě, rapující podomní obchodník Malik Yoba, zpívající telegram Madonna, Michael J. Fox se svým snad trochu příliš osobním dotazníkem a v neposlední řadě stoický trafikant Harvey Keitel. Já osobně bych do téhle brooklynské trafiky chodil hrozně rád. Oba Wangovy filmy jsou osobitým doplňkem tvorby Jima Jarmusche nebo bratří Kaurismäkiů a je jen škoda, že se Wayne Wang podobné tematiky nedržel i dál, protože alespoň trochu podobné filmy hledám jen docela těžko.
Alois Nebel (2011)
Vizuálně podle očekávání vynikající, náladou Sudet, Jeseníků, deště a sněhu taky působivé. Příběh je ale dost jednoduchý a diváka do děje moc nevtáhne. Oproti komiksové předloze zbylo ve filmu jen minimum vtípků, narážek a nádražáckých vychytávek (jízda ve vlaku – mimojiné nejlepší film na světě - ve filmu nakonec téměř úplně chybí!), kterých je přitom v předloze někdy skoro až příliš. Většina klasických nebelovských vtipů se objeví pouze jednou a i samotný Wachek dostane příležitost pronést své „sere pes“ pouze dvakrát! Škoda pane Rudiši, můj oblíbený spisovateli, chtělo by to více Šeráku, Pražáků, Šokina, Bohdalky, Nebelových oblíbených filmů, levnýho ale dobrýho zboží z Polska – především novou kazetu Z polských ložnic. Proč jsou tím v posledních dnech média až únavně přeplněná a ve filmu to všechno prakticky chybí?
Grandhotel (2006)
Grandhotel je přesně ten typ filmu, po kterém bych chtěl být podivínským meteorologem na Ještědu, mít zvláštní zájmy, nemoci nikdy opustit Liberec, zkrátka mít svůj bezrozporný svět. Tenhle pocit mám na filmech snad vůbec nejradši. Zároveň si ale uvědomuju nereálnost takové touhy, protože Fleischmanem (a ani žádnou jinou filmovou figurkou) se nemůžete stát, tím prostě musíte už být. Taky mám rád Jaroslava Rudiše včetně jeho cameo role.
Můj strýček (1958)
Po Tatiho Poštovském panáčkovi jsem se chtěl stát pošťákem v kterémsi francouzském městečku, po Mém strýčkovi bych se nejradši odstěhoval do Hulotovy idylické předměstské čtvrti, kde jsou ještě ti praví trhovci, povídaví popeláři, potyčky končí smířlivou sklenkou, kde hraje celý den harmonika, kluci se baví pouličními hrami (gag s hvízdáním a lampou mě fakt dostal) a domy jsou úžasně surrealisticky křivolaké. Smutné je, že nostalgický svět pana Hulota už je asi nenávratně ztracený, protože všichni prostě musíme mít to, co rodinka jeho sestry. PS Svým absolutním nerespektováním okolní reality a tvrdohlavým bojem s ní mi pan Hulot silně připomíná Keatonova Friga.
Dům hrůzy (2009)
Po dlouhé době jsem viděl po všech stránkách perfektní film, který mnou zároveň otřásl – Dom zły. Naposledy to byla asi Špačkova Pouta. A nebýt jich, mohl bych tu s klidným svědomím napsat: kam se český film na Poláky hrabe! Pouta se vůbec nabízí ke srovnání: podobná doba, podobné prostředí světa komunistické policie a stejně bezvýchodný marasmus totality (jak praví plakát k filmu: „Prawda? Nie ma takiej“). Závěrečný záběr snímaný vzdalující se kamerou mi připomněl Brueghela.
Zoufalci (2009)
Skvěle obsazení herci, realisticky napsané a provedené dialogy, to se vidí u českého filmu málokdy. Celkově musím vyzdvihnout realistickou působivost. Snad jen vzorek 2 homosexuálů ze 3 mužských hrdinů je na běžný život trochu moc. Taky je trochu nepravděpodobné, že by všichni hrdinové měli tak podobný osud – nikdo z nich není úspěšný, šťastný, neliší se výrazně od ostatních. Zvláštní je, že hrdinové nemají prakticky žádné cíle, sny, touhy, koníčky, jen přežívají ze dne na den ve svých ne úplně zajímavých životech. Postupem času film dost ztrácí na tempu a na konci prakticky vyšumí do ztracena. Já po jeho skončení už vůbec neměl potřebu se nad krizí hlavních hrdinů dál zamýšlet.
Imaginární lásky (2010)
V tomhle filmu jako by se vracela francouzská nová vlna. Dost připomíná Godarda, jen ale bez jeho úderných proslovů. Naopak jakékoliv hlubokomyslnější promluvy hlavních postav jako by tu úplně chyběly, o trojici hrdinů prakticky nevíme nic víc, než co vidíme na vlastní oči. Nosičem informací je tu téměř výlučně jen obraz. Takhle nějak si představuju zfilmovaného Geneta, důraz na barvy, módu, pohyby a to vše ve smyslných zpomalených záběrech.
Over Thereabouts (1925)
Billy je pucflek a kuchař ve vojenském táboře. V kuchyni se potýká hlavně s proletujícími bombami. Brzy se ale sám ocitá v roli bombometčíka, balancuje na křídle letadla, je pod težkou palbou, až se zřítí, v sanitce ale nepřátelům unikne. Po válce zdědí majlant a zaměstná své kamarády z armády, aby zušlechťovali jeho zjev, což mu ale stejně nepomůže získat si krásnou Madeline Hurlockovou.
Wall Street Blues (1924)
Úvodní gag – Billy Bevan řídí auto, za ním ubíhá krajina – ve skutečnosti sedí na stole a za ním nesou dva muži obraz krajiny; dokonalé! Billy pracuje v bance jako uklízeč. Nejprve silným vysavačem vysaje ženě boty i s punčochami a pak psíka, který z vysavače vyleze bohužel už bez srsti. Dalším skvělým gagem je (dnes už klasický) pád muže přes oblé stříšky nad okny, naneštěstí mu tu poslední prodavač na poslední chvíli sroluje. Pak Billy odhalí spiknutí šéfových společníků, ukradne jim kompromitující listinu, prchá a film vrcholí velkolepou honičkou s auty, motorovým člunem a vznášedlem.
Ice Cold Cocos (1926)
Billy je rozvážečem ledu. Jeden kus mu na ulici ujede a udělá paseku napříč celým městem. Další kus se mu rozteče na koberec a znemožní tak nebohého pejska, který za to bude bit místo Billyho. Zákaznice, pro kterou Billy led přinesl, ho tak rozpaluje, že mu led okamžitě taje (hraje ji Madeline Hurlocková, takže aby ne!). Spolu se svým parťákem Andym Clydem přijdou o všechen led, takže se pokusí doplnit zásoby – kde jinde než na zimním stadioně. Jsou ale chyceni a tak si škodu musí Billy odpracovat jako číšník na bruslích. Nakonec jde hrát hokej a vyhraje, když je sám vstřelen do branky – i s pukem na zadku.
Idle Eyes (1928)
Ben Turpin je natolik zoufale hladový, že mu nezbývá než pokusit se krást jídlo lidem a dětem v parku. Později pomáhá muži vytlačit auto z bláta a celého ho přitom zablátí. Pak pracuje v salónu krásy, kde odtuční mimo jiné i dogu, z které toho moc nezbyde, a tlouštíka, kteréme se ale tuk přesune do hrbu. Dál musí prchat před poldou, který se s ním chce podělit o peníze, které má ztracený synek Ben zdědit. Film je jednou nepřetržitou honičkou, většina postav dříve či později skončí v rybníku v parku a to včetně Bena, který tak unikne vdavekchtivé krasavici.
On opatruje děti (1921)
Už je to rok, co si Harold a Mildred řekli své ano, a stále se bohužel nedočkali potomka. Společně stráví večer hlídáním nezbedných potomků Haroldova bratrance a hrůzyplnou noc ve strachu z nebezpečného lupiče. Po téhle zkušenosti nemají naši manželé na vlastní děťátko ani pomyšlení, ale to už jim není nic platné…
Hon na lišku (1921)
Harold Lloyd, pouhý portýr v hotelu, se shodou okolností ocitne na večírku městské smetánky v roli zdatného lovce lorda Abernathyho. Nejprve má tu čest pochlubit se svými odvážnými loveckými historkami, které gradují úměrně vypitému množství alkoholu, zající a kachny se tak mění v medvědy a lvy. Druhý den se účastní honu, což mimojiné vyžaduje osedlat si divokého hřebce Dynamita. Dále už Harold bojuje s poněkud prozaičtějšími zvířaty – býkem, kozlem nebo psem. Po zbytek filmu pak řeší problém potracených kalhot, ale i v trenýrkách nakonec uloví to nejcennější – nevěstu.
Super-Hooper-Dyne Lizzies (1925)
Billy Bevan vynalezne nový pohon automobilů – dálkově řízené rádiové vlny. Ty mají ale naneštěstí dost vysokou poruchovost – takže Billyho prototypy svévolně ujíždějí svým majitelům a mají s nimi problémy i zkušení Keystonští strážníci. Památný je gag, v němž Billy tlačí auto na opravu a vytvoří si před sebou kolonu aut, kterou zcela logicky rovněž utlačí, bohužel jen do propasti konci silnice. Výborné jsou rovněž gagy využívající stínohry průvodu maškar, vyděšený černoch a Billy střílející z postele po klobouku, který má naražený na noze.
From Rags to Britches (1925)
Billy Bevan zdědí salón módy, ale práci mu dost stěžuje jeho neschopnost rozpoznat figuríny od skutečných lidí (zvlášť když mu to jeden zákazník komplikuje vydáváním se za figurínu). Výstřední Billy seká sekačkou koberec, jen aby ho mohl následně nalepit zpět a odtud už není daleko k dámě s nalepeným vousem. Módní přehlídka je příležitostí k tomu, aby si diváci překáželi ve výhledu a nechávali se unést odvážnými střihy plavek. Odstředivá síla otočného pódia je nad možnosti modelek a vše vrcholí honičkou a novým Ikarem – létajícím Billym Bevanem.