Trustme

The Art of Action... John Woo se naposledy vzchopí a předvede svou poslední jízdu. Ví, že už moc šancí na svůj rukopis mít nebude a proto se rozhodne vpasovat alespoň co nejlépe své tradiční záměry umožněné americkou stranou. Podaří se mu, tak natočit jeden z nejúžasnějších akčních filmů, kde se akce mění v umělecké dílo. Ano, je to stále film o dobru a zlu, o mnohdy překombinovaném ději, kterým zápletka fenoménu Mission Impossible oplývá, i pro většinu diváků nelogické jednání hrdinů, nereálné fyzické výkony a celé to je vlastně "impossible". Jenže tohle je film Johna Woo a tak se nezastřelí protivník standardně, ale udělá se otočka o 360°, zavlaje u toho plášť, vznesou se holubice, zajiskří prostřelené elektrické vodiče, na zem dopadne prázdná nábojnice... "ve vodě to zažbluňká, v rákosí hrkne a teprve potom se objeví mrtvý Rákosníček!" Velký podíl na kráse tohoto filmu má hudba Hanse Zimmera. Je tu plno scén, které bych si mohl pouštět dokola a hýkat akčním blahem. Jsem fanoušek akce a Johna Woo a můj pohled na jeho filmy může být pro běžné konzumenty nepochopitelný, ale někdo si zas prokousává nehty u horrorů či zaznamenává myšlenky do diktafonu, co se mu právě vnuknuly na počátku vysněného filmového dramatu. Už asi nikde jinde nespatřím tak úchvatně zpracované scény: První setkání Ethana a Nyah na večírku, letmo se zahlédnuvších mezi dusotem španělských tanečnic. A jednu z mých nejkrásnějších scén napříč žánry: Injection Scene: Nyah si vstřelí virus do paže (pomalu se rozjíždí Zimmerův opus Injection ) a s provinilým pohledem se podívá na Ethana. Ten spouští odpočítávání na svých hodinkách...

Filmy Tomáše Vorla byly vždy poněkud jiné a ve své době vzniku často nepochopené i nepochopitelné. Jeho styl nejde uhlazenou cestou českých hřejivých filmů. Tolik odsuzované přehrávání herců a triviálnost jejich výkonů je stejně jako u Svěrák/Smoljak filmů, divadelních her, tím čím se záměrně chtějí odlišovat a vytvořit dojem nadhledu k tomu co dělají. Kontroverzní Ulovení miliardáře není filmem, který by měl každý na originálním nosiči, byť kvalita obrazu díky technologii rozlišení 4K je konečně i u českého filmu brilantní, ale určitě to také není film na vyhození. Už tím, že poukazuje a zhnusuje všechen ten póvl co u nás bují. Všechny postavy a herci jsou vybráni s pečlivostí vyvolat divácký odpor. Jejich karikaturní herecké výkony zcela přesně vyvolaly diváckou odezvu a vlastně za to si zaslouží právem odpad - což je paradoxně ocenění. Ve kterém jiném filmu se objeví všechny vystupující postavy jako negativní, odporné a na zabití... Vrcholné nadSklepní výkony musí totiž přimět i buddhistické mnichy k neplánované vraždě, za to co zde předvádí Kateřina Sedláková jako Pindulína a David Štěpán jako rozmazlený miliardářský fracek. Tento film je o odpadu, ale nikoliv odpadem.

Kdo nejlépe rozumí Američanům, jejich okázalému vlastenectví a dokonalé potřebě zachraňovat cokoliv a stále před vším zlým, co se blíží k naší "americké" planetě? - - - Němci... Tedy alespoň tým Rolanda Emmericha, kterému byla vlastní země natolik malá, že potřeboval něco mnohem většího, aby tohle všechno pojal na svá bedra a předvedl, že hrdinský patos může být zobrazen za stamilióny dolarů. Své filmy a rozpočty poměrně rychle vyhnal do podoby, kde mu hraje čtvrtina lidstva, exteriéry jsou většinou točeny na různých planetách a ty pak nechává zničit... Jako např. ve filmu 2012, který se točil na jedné planetce na které Emmerich nechal vystavět věrnou kopii Země a přesunul tam část obyvatel Asie. Emmerich je zkrátka režisér, který by jistě adaptaci Romeo a Julie pojal jako mezigalaktickou bitvu lidí a alienů. Ve své režijní posedlosti ničením naší planety (i historie..:-) se rozhodl filmem 2012 k definitivnímu, takřka komplexnímu vyhlazení Země. Nechal naverbovat 10 studií pro vizuální efekty (možná jedno jediné by to zvládlo samo, ale to zrovna nemělo čas...) a stvořil učebnicovou ukázku dokonalého katastrofického blockbusteru, jaký kdy spatřil vesmír. Narval tam všechen ten patos o loučení a nestihnutých slovech lásky k bližnímu. Rodinnou kombinaci alá dva tátové. Spielbergovské postupy: napětí-humor- strach-dojetí... A předvedl scény o kterých snil každý arménský režisér. Již nejde o drobné výbuchy rekreačních chatek a zvednuté hladiny rybníků. Emmerich se pojistil pro případné pokušitele a nasadil laťku až k velehorám. S možností velkých pláten multikin či domácích obřích obrazovek se naskýtá tímto filmem doslova euforická jízda každého megalomansky smyšlejícího diváka. Široko-dalekoúhlé záběry apokalypsy a naprosto ultimátní zvuk dělají z těchto ingrediencí zážitek o něco více, než příběh a scénář.

Tolik krásných tváří pohromadě... Mám rád tyhle "zlodějárny", všechno to plánování a dokonalé sehrání týmu, které se pak nakonec zvrtne jinak. Filmový styl, který po druhém shlédnutí už vlasně nefunguje, protože je to jako hlavolam, který když složíte už pro vás nic neznamená... Tato Loupež je výtečnou ukázkou absolutně zvládnutého filmařského řemesla - film nenudí, žene se kupředu, používá použité metody znovu a jinak, postavy jsou zapamatovatelné, humor je v poměru, aby to nebyla komedie (velmi těžká alchymie pro některé akční režiséry) a hudba spolu se střihem je zde nad zlato. The Italian Job je filmem, který se věnuje tomu, čemu má a neodmlouvá...

Machete není film ke kterému bych se chodil večer modlit. Nemá ani scény, které by mě děsily a udivovaly, tak jako partu mladých, zřejmě členů hnutí Amnesty International, která seděla v kině za mnou (jedna z divaček vydávala neustale citoslovce "fujky"). A nemá ani ambici být něčím, co očekávalo brakově založené publikum, doufaje v nějaké tributy a oslavné reálie pokleslých žánrů. V neposlední řadě to taky není film pro netolerantního akčního fanouška vzoru 90s. Machete je typicky hravý mix alá Rodriguez v jeho domovských barvách. Odporní bastardi, chladnokrevní bossové, uhrančivé Hispánky, mazlící se Američanky a nemazlící se hrdlořezové. To vše s nádherně čarukrásným smyslem pro organickou, živočišnou podívanou, kde kamery tolik neuhýbají a mrtvoly znamenají jen další zúžení počtu komparzu či vyčerpání honoráře pro konkrétního herce... Machete je oslavnou árií vyprahle pouštně ošlehaného koženého ksichtu Dannyho Treja a v jeho výrazu zakletého jeskynního lovce, lze najít herecké projevy zcela adekvátní jeho roli. Pakliže promluví - tak jeho hlas ničí i kvalitní basové reproduktory subwooferů a stejně tak laškovné improvizace v eliminacích nepřátel jsou impresivní. Scéna s oznámením, že nevyužívá textové zprávy je oscarovým výkonem! Navrhuji tedy Dannyho na "Cenu za nejúspornější herecký výkon a výraz", který si dokázal udržet po celou dobu jak ve fyzických, tak hluboce procítěných scénách. Ostatní herci ve "vedlejších" rolích se pak proměňují do lehce atypických charakterů, než-li jsou běžně vnímáni. Doslova k sežrání je De Niro, který umí zahrát snad opravdu cokoliv, zde v záměrném herecky amaterském výkonu. Legendární se jistě měla stát soubojová scéna Trejo vs. Seagal. Možná jsem jediný, kdo jí byl nadšen. Opravdu už dlouho jsem se nepobavil nad nechtěnou komikou, způsobenou vizáží Steva a jeho finálním výstupem! Machete splnil mé očekávání, tím, že jsem nečekal nic orgasmického, vyhýbal se trailerům, nesnížil si zážitek stáhlou "mexickou CAM verzí" a vydržel do kinopremiéry, protože zvuková kvalita v tomto filmu je fantastická ...a ... a Danny za to prostě stojí!

Moc věcí mě nerozesměje. Mám totiž poněkud sofistikovaný přístup k tomu co je humorné a tam, kde většina lidí už vidí hranice nevkusu a rafinované zhovadilosti... se já začínám bavit. Little Britain je nekompromisní silnou dávkou zábavy otrlého, nevkusného, odporného, travesti - gay - gerontofilního humoru i trefné parodie na cokoliv myslitelného s mistrovsky ztvárněnými postavami všech možných typů lidí, charakterů, pohlaví, věků a úchylek. A to pouze dvěma herci. Díky za to hoši a hodně odvahy! Než vás za to jednou zavřou... "Margaret??!!??" (.........) "Yes??"

V dnešní době musí být strašně náročné natočit tak viditelně trapné efekty. A taktéž i já podezřívám společnost The Asylum z úmyslné nekvality a záměrně stupidního pojetí jejich tvorby. Chcete-li přece vydělat budete se snažit udělat film co nejlépe. The Asylum jdou na to ovšem fíkaně z druhé strany, nemaje tolik prostředků udělají naopak z nevýhod pozitivum. Oči rvoucí názvy filmů, extrémní náměty a technické zpracování na úrovni let 50.tých. A divák se chytne, protože tohle je mega-zhovadilost a ty jsou vzácné. Pochopitelně, že tento film funguje jen jako divácký úlet a oddych od všech těch náročných dramat Kubricka, Viscontiho, Buňuela či Pasoliniho, jimiž jsme jako nároční uživatelé ČSFD a zkušení diváci toliko ovlivněni . .. .

Standardně comicsovitý příběh všech možných "nápadů", které se nashromáždily v hlavě režíséra a co dovolila produkce. Japonská snaha o větší sci-fi podívanou s pokusem o kultovní postupy, zabalená do západnější "cool image". Tento film ovšem může jen překvapit a nadchnout jedině mladého mnicha, co se vrátil po několika letech z tibetského kláštera. Ostatní co občas sledují filmy zde nenajdou nic, co by je od dob Matrixu mohlo oslovit. P.S. : Dobrý střihač trailerů uplete i z hovna bič...

Ve větru vlající plášť, saténová košile, pozlacené pistole a sluneční brýle... Dítě uprostřed zběsilé přestřelky v úžasu pozorujíc smrtelný balet za zvuků skladby Over the Rainbow. Chtělo by se říct - Johne, ty jsi to dokázal! Jsi v Hollywoodu a můžeš točit velkolepé akční filmy. Face/Off však není ničím jiným než představením toho, co Woo točil v Hong Kongu, jenže tady je to celé úplně směšné, zbytečné a bez hrdinského krveprolití. Tento film jsem ve své době vzniku měl docela rád, s odstupem doby a specializací na Mistrovy filmy, však vidím jak tímto filmem "umřel" jeden úžasný akčný styl a byl smazán americkou změkčilostí a pádem do bažin továrny na sny. John Woo chtěl víc než jen akční filmy, chtěl točit dramata, muzikál, western. Dostal však zase jen filmy akční a to americké... Zápletka Face/Off je na akční film slušná a díky Woo-ovým režíjním trademarkům i navýšená. Bohužel herecké výkony obou Tváří patří spíše do komických sfér, scénář je pateticky hongkongský a Woo jen tak prostě lenošně aplikuje své postupy pro lačné západní fanoušky, spokojující se s tímhle výtažkem, odvarem jeho stylu. Po roku 1992 natočil sice ještě dva filmy hodné svému jménu, ale osobně už nevěřím v lepší zítřek.

Babies jsou roztomile nenuceným filmovým dokumentem čtyř vybraných občánků na jejichž osobitém protloukání se životem je předveden úhel pohledu na odlišná dětství a přístup jejich rodičů v různých kulturách. A že nakonec to dětství všude vypadá (skoro) stejně a přežijí ho jak v prachu a extrému Afriky, tak v japonském digitálně chladném světě.