Matty

Nebýt délky, jenom další z mnohých filmů o filmu. Nekomentované záběry z natáčení jsou vcelku zbytečné, vytváření digitálních triků, jemuž je pochopitelně věnován největší prostor, od doby vzniku značně pokročilo, a ani nepovedené záběry nepatří k nejvtipnějším. Více než dopodrobna popisovaný proces výroby mne zaujala Jacksonova schopnost zaujímat paralelně pozici filmového fanouška i tvůrce. Jak zmiňuje v úvodu k celému monstrdokumentu, dobře si uvědomuje atraktivitu zákulisních materiálů pro diváky a již během produkce, případně ještě před jejím započetím, pořizuje velké množství videomateriálu (pozdějšími videoblogy King Konga a Hobita nám umožnil být téměř na place, účastnit se natáčení). Navíc se, poučen bonusovými materiály z jiných disků, snaží vyvarovat případných nepříjemností pro uživatele BD/DVD (což přímo zmiňuje v kapitole Storyboards, zařazené na BD jako samostatný bonus). Vytvářením dojmu, že stojí na straně těch, které nadchne každá nová technologie a popkulturní narážka, si získává sympatie nerdů, a zároveň si vytváří alibi pro případ odmítnutí snímku kritiky, kteří oproti poučeným fanouškům nevěděli, čeho chtěl tvůrce docílit. Mazané. 70%

„Krev musí na čepeli zůstat“ Bude se SPOILERovat. Scorsese se vydal hloub do minulosti a zároveň navázal na Mafiány a Casino, oproti kterým mají gangy o něco tradičněji vystavěný příběh, jakkoli netradičně zachycující hned dva vzestupy a pouze jeden pád. Ulice, do nichž je děj zasazen, jsou tentokrát opravdu špinavé a prasata v souvislosti s nimi nemusíme zmiňovat jenom v přeneseném významu. Dobře by do nich zapadli Dickensovi hrdinové. Jeden takový ostatně stojí v centru vyprávění (a sám k nám neodmyslitelným voice-overem promlouvá). Na rozdíl od Olivera Twista se své oběti neučí okrádat, nýbrž řezat, bodat a sekat. Přísnou katolickou výchovu (jak jinak) poznamenaný Amsterdam Vallon je nám průvodcem. Skrze něj se dovídáme, co se dělo, když si jistá společenská vrstva v New Yorku žila poslední roky svého věku nevinnosti. Mladý hrdina slouží jako předzvěst blížícího se konce éry mužů, kteří chtěli mít vždy poslední slovo, ačkoli uměli jenom bojovat a jakákoli diplomacie jim byla cizí. Poté, co se rozkouká a včlení do gangu, může začít realizovat svůj hlavní cíl – pomstít otce. Aby toho dosáhnul, musí zabít jinou otcovskou figuru (s níž hezky oidipovsky sdílí jednu ženu), psychopatického řezníka, který se obléká jako Willy Wonka (ač ho jinak barevně charakterizuje ďábelsky rudá), a příliš nerozlišuje mezi masem lidským a zvířecím. Teprve nezdařený atentát a následující potrestání vyléčí protagonistu z jeho sobeckosti a přimějí ho zasáhnout do dějin výrazněji. Film po Amsterdamově zmrtvýchvstání začíná nanovo, čím je odůvodněna rozmáchlá stopáž. Stejně jako ostatní postavy je ale Amsterdam opakovaně konfrontován s tvrdým faktem, že jeho problémy a jim vedená žabomyší válka pozbývají na významu (který mu egoističtí muži přikládají) ve stínu paralelně běžících velkých dějin a války občanské. Dění ve Five Points je zároveň lokálním odleskem událostí celostátních: na obou úrovních proti sobě válčí dvě Ameriky. „Čistá“ Amerika konzervativních starousedlíků a nová, multikulturální Amerika přistěhovalců. Vítězství druhé z nich předznamenalo, jak bude o pár desetiletí později vypadat nejenom New York, nýbrž celé Spojené státy (k hledání dalších politických paralel vybízí postava Řezníka, který si bere trochu z rozdělitele lidu Abrahama Lincolna a trochu z George W. Bushe, jiného mocipána sjednávajícího pořádek strachem). Prolnutím minulého a přítomného film ostatně jenom nekončí, ale také začíná, byť v úvodní řeži zastupuje současnost pouze nediegetická hudba. Není zřejmě nutné dlouze se rozepisovat o Scorseseho režisérské zručnosti. Přesně ví, kdy použít prolínačku, kdy nadhled, kdy podhled a kdy jump cut, aby film šlapal a zároveň nesl nezaměnitelný autorský rukopis (ani tentokrát nechybí představení prostředí v jednom dlouhém záběru à la dokumenty direct cinema). Jako důkaz za všechny nechť poslouží boxerský zápas s bezchybně načasovanými střihy mezi záběry v polocelku, kdy se zápasníci pohybují, a detaily, kdy si uštědřují rány. Scorsese opět prokázal ohromující cit pro detail, schopnost proniknout pod kůži jakkoli vzdálenému (ať časově, či kulturně) místu a době. Namísto televizních záběrů a dobových písniček (třebaže ani ty nechybí) používá letáků a novinových článků z probádávané periody. Autentický je rovněž slang pouličních živlů a dojem jiného času ruší hlavně slavní herci. Čím samozřejmě nechci ani naznačit, že bych si nevychutnal kupříkladu Day-Lewisovo poklepávání kudlou po vlastním skleněném oku. Gangy New Yorku jsou velkým filmem, jenž se nebojí ukázat, že ruce, které vybudovaly současnou Ameriku, byly pořádně zaneřáděné krví. Závěr je s ohledem na post-eleven ovzduší vzniku mírnější, než by si Scorsese jindy dovolil, ale trocha něhy má myslím po dvou a půl hodinách epických jatek své opodstatnění. 85% Zajímavé komentáře: golfista, Lima, kiddo, Melies, Visáč, gudaulin, DDT DDT, Vronsky , Triple H , Trias

Pětiminutové úvodní titulky budiž varováním. Jde o první ze zoufalých prostředků, jimiž se Novák snaží na celovečerní stopáž roztáhnout hrst scén sepsaných dvojicí pro-stranických spisovatelů (Cop a Štorkán). O opravdové zápletce bych se zdráhal mluvit. Parta vojáků využívá volného času k procházkám Prahou, popíjení piva a klábosení s dívkami, které jsou brány na milost, jen pokud moc nekecají a neodpírají mužům útěchu potěchou. Nepřítomnost slušného vtipu, kvalitního herectví nebo autentické emoce nám v podstatě nedává na vybranou, než věnovat pozornost těm nemnoha obsaženým myšlenkám, jejichž formativní charakter při podobné nápadnosti pozbývá na účinnosti. Počet písniček a bezdějových scén dělá z Půlnoční kolony neatraktivní reklamu na pražské noční podniky a československou armádu, instituci, která každému mladému muži usnadní hledání kámošů a levného chlastu. Kameraman a zub času byli naštěstí tak milostiví, že v mnohých tmavých scénách nejde nic moc vidět. Krvácet tudíž budete převážně z uší. 15%

"Co to máš sakra na krku?" "Šálu." "S ocasem?" "Ano, s ocasem." Folkemu je umožněno to, co by uvítal snad každý filmový divák - zasahovat do života člověka, kterého pozoruje. Empatie mu nedovolí zůstat u pozorování a tak si, chápaje, že některé skutečnosti do tabulek zkrátka zanést nelze, s objektem svého výzkumu vymění nejen šňupací tabák, ale i místo. Pro zápletku druhotné střídání rolí pozorovaného a pozorujícího je nakonec originálnější než ústřední sbližování dvou mužů, potažmo dvou kultur. Vlastně mi bylo docela sobecky líto, že k sobě dlouho mlčící Nor a dlouho mlčící Švéd našli cestu a jali se konverzovat, pravda, s kouzelnou prostotou a bonusem v podobě nedbale rozházených kousků absurdního humoru, o zásadních otázkách lidstva. Upokojující atmosféra severské smířenosti film ani poté neopouští, ale obdiv nad minimalismem Hamerova filmového jazyka střídá vyčkávání, nakolik pevně se bude scénář držet tušeného dějového vývoje. Pevně. 70%

Zjevení. Normalizační komedie, která někam směřuje, není nudně nasnímána (kamerou hýbal Miroslav Ondříček), agresivně nám nepodsouvá, jak fajnově se v reálném socialismu žilo (na konci se sice všechno vrátí k naprosté harmonii, ale z hrdiny je magor) a své občasné výlety k muzikálu nebo černé komedii dokáže obhájit převažujícím střeleným tónem. Teprve v poslední třetině film vyjevuje pár výraznějších nedostatků. Tempo vinou nadbytku slov slábne, Hrzánovo chování pozbývá posledních znaků lidskosti, vychází najevo, jak zbytečnou postavu hraje Janžurová a kriminální podzápletka je vyřešena příliš zbrkle. Tety jsou ovšem, po vzoru jejich vrstevnic z Jezinek a Bezinek nebo Pěti lupičů a staré dámy, neodolatelně nesnesitelné od začátku do konce. 70% Zajímavý komentář: Marthos

Tatiho neagresivní komediální styl, kdy pan Hulot často mizí kdesi v mizanscéně, byl v Iluzionistovi povýšen na hlavní téma filmu. Protagonista stojí na okraji záběru i zájmu. Dokud nenajde spřízněnou duši ve snící dívce, nikdo si ho nevšímá, je skoro neviditelný. Stejně jako jeho magie, u Tatiho vždy ukrytá kdesi za rohem a přitom všudypřítomná. Komično vzniká ze zdánlivě (vzhledem k tomu, že jde o animaci, skutečně zdánlivě) nahodilých situací – vítr rozrazí okno, spustí se déšť. Gagy neprozrazují svou promyšlenost, prostě se přihodí. Chomet před námi otevírá několik dveří naráz a dopředu nás neupozorňuje, kterými někdo vejde. Stejně jako Tati vytvoří určitou situaci, nechá ji rozvinout a doznít. Nespěchá, ačkoli průměrná délka záběru je očividně (i bez stopek v ruce) nižší než v kterémkoli z Tatiho tří mistrovských děl. Odkazuje se přitom nejen na ně (na Prázdniny například upomíná obsah kufru umývaného auta), ale také na neprávem opomíjený Trafic (záplava černých deštníků) a na cirkusový televizní film Parade. Nejvíce skrze film přesto prosvítá Můj strýček, jehož zápletku Iluzionista parafrázuje. Pouze v Hulotově závěrečném předání štafety je tentokrát více definitivnosti. Jeho přenechání prostoru mladým v sobě nese hořkost i naději. Iluzionista odchází, iluze, přinejmenším ty filmové, přetrvávají. Chomet Tatiho nemění k obrazu svému. Charakteristiku pana Hulota jako staromódního, v moderním světě poněkud rušivého elementu, který rozumí dětem a nikoli technologiím, zachovává, jenom mu nově umožňuje nahlédnout na sebe samého zvenčí (ve scéně z kina doslova). Za nejvýřečnější z této takřka němé poklony poslednímu z mistrů grotesky považuji paralelně běžící mikropříběh zasmušilého klauna, unaveného světem, který je více fascinován pohybem strojů než pohybem živých bytostí. Sám přitom, ani lidský, ani nelidský, nemá, kam by zapadnul. Věřím, že Tati to cítil podobně. 85% Zajímavé komentáře: JFL, Mouzon, ScarPoul, rainman93

Normalizované a (pro jistotu ještě jednou) lobotomizované Sedmikrásky. Jako film věnovaný vztahům a snům žen z jednoho pracoviště a tedy film s potenciálem zaujmout ženské publikum, vykreslují Holky z porcelánu své hrdinky neskutečně ploše a urážlivě. Každou z ženských postav by šlo hladce zaškatulkovat do jedné z těchto skupin: nezkušené štěně, svůdnice, přísná máma, třeštidlo. Všechny vykazují i ve scénách bez muzikálové stylizace znaky nervové lability, kterou lze v jistých momentech snadno zaměnit za idiotii. Namísto smíchu reagují maniakálním chechotem, žádnou situaci neberou příliš dlouho vážně (ať v práci, nebo mimo ní, legrace nikdy nekončí) a hlavně (v čem především se liší od Sedmikrásek) nedělají nic proti pravidlům, jimž se sice vysmívají, ale jinak jsou s nimi celkem smířené. Trable za zdánlivě emancipované hrdinky opakovaně hasí muži, k nimž se sbíhá devadesát procent děje a skrze které jsou ženy charakterizovány. Nic nezachraňuje ani režie tak unylá a texty písní tak prostoduché, až bych věřil, že Herz i Hapka rezignovali na jakoukoli invenci a hlavně chtěli mít tuhle barrandovskou zakázku rychle z krku. Ne, že by to prachbídnou úroveň díla omlouvalo. 45% Zajímavé komentáře: sportovec, sud

Komedie mimozemského původu. Natočená bytostmi nemajícími potuchy o tom, že mezi přiléhajícími záběry by měla existovat alespoň elementární kauzalita; o tom, že jednání postav, jde-li alespoň o průměrně inteligentní lidská individua, zpravidla vykazuje určitou logiku; o tom, že komedie by měla vyvolávat smích, ne nutkání rozbít televizní obrazovku kladivem a osladit si kávu arsenikem. Ale vážně – CO TO KURVA BYLO??? 10% Zajímavé komentáře: Šandík, vypravěč

Pět sobě samým nebezpečných nýmandů a jedna paní milá tak, až by jeden vraždil. Ideální sestava pro komedii, v níž má jít o život. Na lehkou zábavu je film výtečně zrežírován, což se týče jak scén komických, tak thrillerových. Z mordů mrazí. S postavami, představujícími karikovaný vzorek tehdejší anglické společnosti, není nakládáno nijak uctivě – nedá se říct, že by jim to nepatřilo. Přemůže-li zkostnatělá generace generaci nastupující, pak ne pro svůj důvtip, nýbrž pro neschopnost domluvy na straně těch druhých. Poslední velký film britských studií Ealing byl úspěšný nejen ve své domovině, ale rovněž ve Spojených státech (nejspíš pro to, jak je nehollywoodský sžíravý), kam Sladká vůně úspěchu o dva roky později přivábila také režiséra Alexandra Mackendricka. Apendix: Co bylo na originálu bytostně britské vychází najevo v podařeném remaku bratří Coenů, kteří děj přesunuli na americký jih, ubrali zimomriavkovych chvil a sáhli po výrazně přímočařejším humoru. 80% Zajímavý komentář: Oskar

„Už jsem něco takového viděl.“ Budu trochu spoilerovat, čtěte proto raději až po zhlédnutí. Napoprvé a až do zdlouhavé vysvětlovací pasáže paranoidní, z Hitchcockova odkazu a béčkových hororů čerpající krimi thriller. Napodruhé atmosférické drama zatěžkané otázkami, které si Scorsese klade v celé své filmografii (je horší emocionální, nebo fyzické násilí?; zůstat v přijaté roli, nebo odhalit svou pravou tvář?; přijmout vinu, nebo se jí nechat pohltit?). Druhé zhlédnutí bohužel neodhaluje jenom promyšlenou distribuci indicií vedoucích nás k finálnímu odhalení, ale také neschopnost filmu fungovat současně na obou rovinách. Potěchu ze zručně natočené, třebaže ne úplně hladce plynoucí žánrovky (záběry do sebe nezapadají stejně elegantně jako třeba v Casinu), narušují dlouhé dialogové scény, v nichž se řeší Velké téma, které zase Scorsese nemůže pořádně rozpracovat, protože by tím sebe i nás připravil o radost z přítomnosti brakových doplňků, jako jsou nacisti, masové vraždy, tajuplný maják nebo lobotomie. Zkrátka kazí zábavu tím, že z ní chce vytěžit něco víc, což se projevuje i výrazným zredukováním vtipných slovních výměn mezi Chuckem a Teddym z knižní předlohy (která se mimochodem čte jedním dechem i jako žánrová jednohubka i jako napínavý příběh, za nímž se možná skrývá něco víc). Inspirativnější mi proto přijde sledovat Prokletý ostrov, i za cenu lehké nadinterpretace, jako víceúrovňovou psychoanalytickou lahůdku pro všechny žižekovce (Teddy neustále přechází mezi různými patry, jež můžeme vnímat jako „levely“ jeho mysli; doktor Cawley obeznámený s Teddyho sny zosobňuje podvědomí; Chuck, oslovujícího ho „šéfe“, naopak představuje jeho – zdánlivě – kontrolované ego), která svým narativem – zřejmě nezáměrně – připomíná videohru (restartování mise, sbírání předmětů a luštění hádanek, Teddy coby Laeddisův herní avatar…). Vyberte si, co je vám bližší. Jakékoli má chyby, jedna návštěva Prokletého ostrova vám skoro jistě stačit nebude 85% Zajímavé komentáře: POMO, Marigold, tron, FlyBoy, Šakal, Desperado, Zandelee, Triple H, Martinius