Scalpelexis

Jsem naměkko. Opravdu, není snadné najít adekvátní slova, abych důstojně vyzdvihl cenu tohoto malého anime pokladu. Obě série disponují obrovským charismatem a charakterem. Kde první série měla drobný nedostatky (nevyrovnané emoce, nedokonalé vedlejší postavy), to druhá série mistrovsky zaplátovala. Ony emoce začínají už brilantním openingem (hudebně to zní jak epický úvod k bondovce) a spouští nekonečný kolotoč dospělé a nevydírající směsice pocitů až do krásného závěru celé 2. řady tohoto seriálu. Ústřední trio Yakumo-Yotaro-Konatsu je fantasticky vykreslené a i když jejich vzájemný vztahy nejsou vždy synonymem radosti, stále jejich soužití je symbiozní, harmonické a hlavně působí opravdově. Tvůrci se vůči nim a zvláště vůči samotnému rakugu chovají s nekonečným respektem. Tento přístup si mě dočista získal, protože ta láska a uznání vůči člověku, který světu něco dal či se pro něj / někoho obětoval, je všudypřítomná (Yakumo vs Konatsu, Yakumo vs Yotaro, vypravěči rakuga vs svět) a boří hranice na všech frontách (když se v sále objevuje kombinace dětí, zedníků, umělců ba i mafiánů). Čemu ale nutně musím vyseknout poklonu jsou dabéři. Pro dokonalé vyprávění rakuga je nutné měnit výšky a barvy hlasu, což se snáze řekne než provede. Budiž důkazem mé nadšení z poslechu všech vystoupení, že se dabéři činili. Ono těch věcí na chválení je tu spousta, ale to bych se zde rozepisoval do neutuchajících délek. Tohle si prohlédněte sami, protože k dokonalosti toto anime má strašně blízko. Když to v rychlosti jen shrnu: Dojemný příběh, vlastnosti a nálady skvěle impersonující postavy, nádherné vzdání holdu rakugu, poutavá debata o boji rakuga s moderním světem, fantastický hudební podklad a výborná kresba? Klobouček, setsakra zasloužených 5* a jedno z nejlepších anime, co jsem kdy viděl.

[1. série] Áááá, já si snad vytrhám vlasy. Takový promrhaný potenciál! Nápad je dobrý, ba dokonce velmi dobrý. Je zajímavé, že ve stejnou dobu co Re: Zero vychází seriál s téměř naprosto totožnou možností skákání v čase, jenže narozdíl od Erased se s ideou nakládalo smyslupným a zábavným způsobem pouze první 1/3 anime. Ta třetinka to totiž parádně rozjela a musím říct, že tomu hodně napomohla umně zakomponovaná šoková terapie. Nejenže mně mile překvapila pohledně detailní kresba prostředí, o to víc pak zamrazí nesmělost hodně explicitního násilí s hektolitry kbelíků krve. Hlavní hrdina, pojmenovaný nejspíše dle oblíbeného autíčka jeho rodinky, začně důvtipně využívat svou nově nabytou vlastnost a i když to sem tam musí bolet, divák mu fandí v rozplétání komplotu a umnou machinací blízké budoucnosti. Nerozumím proč, ale všechno tak krásně budované se zvrtne, Subaru začně prožívat nekonečné a nechutně trapné krize osobnosti anebo chrlí uřvané nelogické macho výlevy, což podrthne rostoucí a pro mě nepochopitelnou averzí používání jeho skvělé vlastnosti. Bohužel i vedlejší postavy si v tu dobu hledají nejlacinější záminky jak hlavního hrdinu buďto nesnášet (i když on tomu zdárně sekunduje nemožností cokoliv rozumně vysvětlit) anebo naopak bezpáteřně milovat. V tu chvíli jsem to málem dropnul, než jsem s plnou zarputilostí povstal, vyhulákal teatrální proslzený proslov o tom, jak se anime nemá dropovat - ok, tak to úplně nebylo. Poslední třetinu se to tvůrci v čele se Subaruem snaží vyžehlit rozpohybováním děje a nejspíš po nějaké utajené dávce cracku to hlavnímu protagonistovi začně zase trochu pálit, aby narýsoval velmi nevysvětlený, zatímco plnohodnotný happy-end. A o tom mé hodnocení Re:Zero je. Trochu doufám v druhou sérii, která by měla obrovské množství prostoru k vysvětlování a celkové nápravě. Ona se přímo nabízí otázka: Kdyby se tvůrci mohli podříznout, aby přepsali celé anime od znova, udělali by to? Já asi ano. Silné 3*.

Člověk asi musí být už přezrálý otaku, aby tohle anime ocenil pnými doušky a srdíčko plesalo jak permoník. Mně to tutově minulo. Promiňte, ale co zde bylo oroginální vůči jiným MMORPG anime? Ukřičený hl. hrdina? Jasný, máme. Harémek? Ani Petyr Baelish by se nestyděl. Lolicon army? Ty brďo a pěkně prsaté! Dokonce hlavní hrdina je mluvený stejným dabérem co Kirito ze SAO! Teď vážně. Šablonovitost s dalšími RPG je neskutečně přehnaná a podobenství se SAO se překrývá víc jak z 50%. Svět s věží, lvlování, hl. hrdina má téměř totožný skill set, okolní postavy, souboje. Děj se soustředí jen na to, jak se z bídáka stává průměrák a jak shání své kamarády do party s naprosto žádnou doplňující mimopříběhovou vložkou. Všem postavám (až na Welfa) chybí mozek a jsou sakra nesympatické. Jak jsem Kirita nemusel, tak Bell je ve všech ohledech ještě větší tragéd. Nějvětší sci-fi tohoto příběhu tak není neustálé nechtěné padání obličejem napřed do dámských předních polštářů anebo jak 10cm nůž zastavuje 2m meč, ale jak se každá holka zasněně po Bellovi otočí a dělá vše, aby získala jeho srdíčko. A zase naopak, milovat sic mečem zručnou, za to mozkově prázdnou panenku, zní jako typická fanservisárna. Nicméně je zde pár unikátů: Jméno seriálu je samo o sobě na pozdvižení obočí, ale uber-filosofická hláška "Z každé prohry si můžeš odnést vítězství. Vyřvi své touhy a buď nejvíc cool hrdinou!" je vskutku pro mě doposud nepoznaná nová dimenze morálního boostu. Což o to, že graficky je to výborné, zvukově též (OP a ED nejde počítat, ty jsou slabé) a celkově to není takový propadák, ale já holt neviděl vůbec nic nového a to mě na tom štve nejvíc.

Šíleně jsem to odkládal i přes různá doporučení, která se k mým uším snášela. 43 dílů je na mě hodně, navíc jsem čekal spíš dětinské vtípky typu dalekohled pod sukní nebo ježdění motorkou po třídě. Nebyl jsem daleko od pravdy, ale i přes onu anarchistickou neurvalost se Onizuka pozvnesl nad překážkami vskutku vysokoškolsky, minimálně co se týče výsledků. Bylo by lež poukazovat na Onizukovu jedinečnost - sám jsem se ptal, jestli náhodou není Onizuka chobotničák Koro-sensei z Ansatsu Kyoshitsu bez slizkého obleku. Jenže Onizuka je diplomovaný trouba přetýkající temperamentem, což si sám moc dobře uvědomuje a dle toho jeho řešení jakéhokoliv problému vypadá: Extrémně, nejlépe motorkářsky, se zapáleným cígem a s vševysvětlující hláškou "Protože jsem Onizuka Eikichi, 22 let!" A ono to, s dovolením, kurevsky funguje! Je naprosto nepodstatné, jaká by byla realita Onizukových činů (ten týpek si je fakt vším jistý!), účel je zaútočit na bránici z každé strany, poprskat monitor a dobýt divákovo srdce. Nechtěne tomu pomáhá i podobně nepořádná animace, která by za normálních okolností byla spíš terčem nemístných vtípků, ale já bych si Onizuku jinak už představit nemohl než v tomto hávu. A první opening? Klasa. Nevím odkaď se vzalo "Teach me, sensei", ale vůbec bych se nedivil kdyby za to mohlo GTO. "Vzpomínky nejsou pomíjivé, narozdíl od mých peněz". Těsně nedosažených 5*.

Milovnící šílených vědců a hentai-perverzních-experiment-milujících asistentek si mohou stříknout další dávku inzulínu, protože jejich oblíbené postavičky znovu, na chvíli, v této světové linii, obživnou, aby dorazili, co seriál načal. Tentokrát to ale bude obráceně: Makise bude dokazovat, co pro ní Okabe znamená a volba kompromisů / směřování osudu bude jen a pouze na ní. Citlivky si chytnou srdíčko a trošinku i popláčou (vůbec, poprvé v mé osobní historii sledování anime jsem slyšel vskutku důvěryhodný vzlykání); nicméně ona hodinka a půl není tak hluboká a i pro mě se trochu vlekla, jak už se dejově nikam nespěchalo. Bez nasledovaného seriálu byste zde ztráceli čas, v opačném případě je to jen pouze příjemný bonus, jehož existence není nijak zásadní. Ne, kecám..Makise impersonující Okabeho je rozkošná. Beru zpět.

Aaaaach!

K téhle epizodě je těžké se nevyjádřit. Strašný. Strašný. Kam jsme to dospěli, aby se ze Sherlocka dělal naprosto stupidní panáček?

Víc takových, prosím! Valte to na mě! Nejgeniálnější anime všech dob to zdaleka není, ale zase po delší době jsem se přistihl nenasytně hltajíc nějaký seriál díl za dílem a to díky pro mnohé anime ne moc úspěšně aplikované vlastnosti: Napětí. Ono je k tomu třeba zručnější alchymie, ale výsledný mix potemnělých tonů podkreslují příběh na jedničku a i přesto, že scénář má výrazná okénka, tak je to detektivně nalajnované stálě nadprůměrně a nechává diváka drobet tápat (zde se klidně mohlo přidat na pile, já bych se nechal podusit mile rád). Oceňuji, že přítomné nadpřirozeno se odpoutalo od velkých paradoxů, takže časové skoky vnitřně příjímáme a dále se neptáme. Sám cestující Satoru je sympaticky zručný, nebojí se převzít iniciativu a když se něco nepovede, nezhroutí se někde v koutku; vůbec mi celý dětský gang připomínal důvtipnou bandu ze Stranger Things. Nebyl bych to ale já, abych si neodpustil drobné špačkování a tentokrát ho trochu schytá konec. Pro mě to byla vyloženě nejslabší část, protože rozuzleno už má tehdy spousta z nás a tak se očekává závěrečný drtivý úder, který holt..nepřijde. Neříkám, že byl špatný (a budiž to tedy důkazem kvality seriálu), ale ono vypořádání se s hlavním padouchem by zasloužilo více času; potěšil by mě nějaký twist / překvapení, možná nějaký záporákův diaboličtější B-plán. Každopádně, i přes jistou předvídatelnost, je to v rámci detektivní tvorby povedený kousek a žádnému anime fandovi by neměl uniknout. Slabších 5*

Název seriálu, pod kterým by si na první pohled mnozí představili spíš příběh s velmi lechtivým podtextem, neskrývá nic jiného než horší kopii K-On! Jen to bude takové..až holt budeme vidět jen pěticípé zářivé geometrické tvary. Během krásné noci hvězdičkové má naše hrdinka (její účes rozhodně nedělali maskéři filmových hvězd) sen o hudbě neslýchaně hvězdné. Po škole narazí na hvězdičkama polepenou trasu (která spíš připomíná pedobear pastičku), na jejímž konci najde do hvězdy tvarovanou zaprášenou elektrickou kytaru je jasno: Stane se pop-star! Hustota všech možných klišé je očekávaně větší, jak hvězd na kilometr v Malibu a i přesto, že animace patří k těm povedenějším, je to zabalené až v moc fádním hávu naivity, sluníčkovství a přespřílišné rozpustilosti. Pro mě drop už po první epizodě. P.S.: Ten kočíčí účes mě vyloženě irituje. Nezmínil jsem to ještě, že?

O moc generičtěji to nešlo.