Scalpelexis

O moc generičtěji to nešlo.

Achich ouvej. Dobře. Budu si hrát na kacíře, ale nemůžu si pomoci. Musím otevřeně přiznat, že mám problém identifikovat chybu. On ten most mezi dokonalostí a průměrným zážitkem je tu opravdu tenký: Pochopení a přijmutí not, které vám seriál nabízí. První se dostavilo, druhé nikoliv. Jeden komentář to tu vystihl pro mě naprosto přesně: Čekal jsem, čekal, až zazvonil konec a zbylo mnoho otázek, které byly až protivně nezodpovězené. Drobný koloběh ze života Haibane o tom, jak přichází a poté odchází, mi jednoduše nestačil a už vůbec tězko v něm nacházet jakýkoliv druh naplnění, když život Haibane nakonec nikterak zvláštní není. Přišlo mi to jako krásně napsaná báseň, jejíž hloubka nedosahuje oné formě a neříká nám vůbec nic nového. Naivita, nekonečná dobrosrdčenost, nízká konfliktnost, i to filozofování by mohlo být hlubší a hledání pravdy a samé podstaty bytí zapálenější či mravokárnější. Postava Rakky mi vůbec nesedla, Reki mi byla mnohem bližší a její příběh mě zaujal a konec jí vzdal moc hezké díky. To vše podtrženo magickou kresbou a nádhernou hudbou. Jenže ta absence vnitřku hrozně moc mrzí a proto to pro mě znamenalo pouze mírně nadprůměrný zážitek.

Nevídané vyprávění a stejně tak nevídaný zážitek. Není mnoho anime, o kterých bych mohl říct, že mi dalo nový náhled, seznámil s tématem pro mě doposud neznámým. Abyste mohli mluvit jen v rámci superlativů, je třeba se potřebně naladit, protože váš čeká komornější, civilizovaný pojednání formě (ne pro mnohé tak známé) japonského divadla rakugo. Osobně, já na to nebyl ani trochu připravený: První díly jsem mžikal, nebral jsem rakugo tak vážně, jak bych měl, než mě neviditelná ruka propleskla, doslova chytla pod krkem se slovy: "teď sleduj!" a vtahovala mě každou epizodou hlouběji. Co mi učarovalo a sálá z každé scény, je neutuchající obdiv, neupadající respekt a až náboženské vyznávání rakuga tvůrci. Pro hlavní postavy je to smysl života; každý si postupně zosobňuje svůj styl vyprávění (ať už podaným tónem nebo vyjadřovanými gesty) a posouvá tak rakugo z generace na generaci, přičemž základní duchovní hodnoty představení přetrvávají. Yakumo a Shin je perfektně kontrastující dvojice, která ač každá má naprosto odlišnou povahu, onen herecký styl a vůbec přístup k práci/životu, tak si skrze jejich přátelství navzájem uvědomují, že jeden druhého posouvá jak profesně, tak vlastnostma vpřed. A vy je budete mít rádi, sakra rádi. Když v 11. epizodě zahráli divadlo pro dceru, měl jsem ze samého dojetí na kahánku a tehdy plně docenil kouzlo rakuga. I přeš všechnu chválu, kterou zde vrším, k plnému hodnocení nepůjdu. Nejsem si jistý, jestli mi k tomu chyběl silnější závěr, větší cloumání s emocema první 2/3 seriálu anebo trochu nešťastně podkreslené ženské protagonistky, ale jsou to první věci, které mi vyvstaly v mysli. Závěrečný verdikt: Pokud hledáte trochu vzdělávacího relaxu v kombinaci s harmonickým dramatem, tak nelze než doporučit. Silné 4*.

Netradiční anime, ale panečku jaký! Čtu komentáře a názory o tom, že na studii z reálného života vztahu otec - dcera je to až přehnaně bezproblémový. Ptám se proč? Jistě, je tu mnoho zákonistostí, to hlavně ze sekce povinnosti a vzdělání, které se objevují v našem životě zřídka. A proč ne? Proč by někdo nemohl si dát za prioritu strávit svůj život péči o své dítko i za cenu toho, že půjde profesně dolů? Potřebovali ke spokojenosti Ferrari? Ne. Vůbec, proč se o tom bavím? Usagi Drop je tu od toho, aby probudil ty nejhřejivější pocity v nás uvnitř, nechal nás zamyslet a možná zazpytovat svědomí, proč jsme přeci jen se neobětovali víc pro úsměv druhých. Jistě, zlatíčko jako Rin by rozmrazilo srdce i tomu největšímu protivovi, ale i postava Daikichiho atmosféře zdatně napomáhá a tak jste nesnesitelně milým násilím nuceni natáhnout koutky úst nadoraz. Dočkáme se trochu klišoidních, přesto stále kouzelných vtípků; přiznačně malebná je doslova vodovková či temperová kresba, která velmi výjimečně sáhne k temnější barvě. Pro jednou jsem ušetřen typických japonských výkřiků, není třeba žádnýho karaoke, nevidím obnažené dámské nárazníky; na oplátku jsem zaplaven slušným civilním chováním, hledáním hlubších lidských hodnot - vše načrtnuto jemně citlivou linkou. Podobné Arie? Jak vůbec jde porovnávat totálně fiktivní svět, který sice je podobně sladký, ale duševně poměrně vyprahlý, osobně hodně vzdálený a hlavně místama ukrutně nudný? Aria má své nezpochybnitelné kouzlo, ale není pocit jako pocit. Zde jsem dosáhl opravdu čistého naplnění a doslova totální spokojenosti.

Zmínil to tu snad každý, protože to nezmínit jednoduše nejde: Je to pořádná dávka drogové nostalgie. Nic méně, ale ani nic více. Nenajdeme zde tak ikonické scény, ale ani hlušší místo. Spousta drobných flashbackových vzpomínek, jak obrazových tak hudebních, moře narážek a návazností svého předchůdce a až násilná snaha, aby to od něj nikterak moc neodbočilo a nezklamalo. Ústřední čtveřice má stále tunu charismatu na rozdávání a i když hlášky a absurdní situace nemají takový grády, stále to má úroveň. Musím uznat, že začátek byl naprostý top a kdyby ty legrácky vydržely aspoň v trochu konstantním tempu až do konce, užil bych si film víc. Poměrně vážný a ne moc úderný konec drobet nadšení tlumí a tak se T2 stává takový fajn doplněk, který neurazí ale ani zvlášť nevytrhne.

A mě zase bavila více sezóna číslo dva. Důvod byl přesně opačný od Zízy: Zabijácká třída už se nesnažila tvrdošíjně lpět na komediální stránce. Sem tam nějaký vtípek padne, jenže když se smráká, jde to těžko. Časový press všech postav před nevyhnutelným rozpohybovává děj, odpovědi vyplavou na povrch a pak už je to vše o rozhodnutí, jakou cestu zvolit na té největší z křižovatek. Nemám pocit, že bych byl zahlcený fillerama a i přes to, že poměrně dost nelogičností bych našel (otočky o 180 během pár minut mi prostě nevoní), lehce se odpouštějí jinak konzistentnímu příběhu, který začne divákovi cloumat s emocemi jak hurikán se stébly trávy. Tuna předpokladů je poměrně lehce uhádnutelná a očekávaná, ale budiž důkazem naservírované kvality, že seriál zaujme a je jak zábavný, tak napínavý, i když čelí této překážce / neduhu. Zázrakem se mu podařilo mi do hlavy i vštípit většinu třídy (díky důrazu na drobný vývoj každé z nich), což jsem po první sérii považoval za nereálný. Kvůli tomu budete buďto poslední díly milovat anebo nesnášet a to z naprosto stejného důvodu. Užil jsem si Koro-senseie a spol. dosyta a i když mě toho až tolik nenaučili, je obtížné nezvednout palec.

[1. série] Když tak vidím všechna ta pozitivní hodnocení, tak je mi líto tomu dát méně. Jenže na anime mi to trvalo shlédnout poměrně dlouho (cca měsíc) a nikterak výrazně jsem se na jednotlivé díly netěšil. Krom neobvyklé premisy a vůbec neortodoxní postavě Kora-Sensei jsem totiž nenašel prvek, který by nějak vybočoval anebo byl přespříliš zajímavý. Animace průměrná (Proč Nagisa musel být nakreslen tak, jak byl?), děj nespádovitý (Od 4.do cca 18. dílu se neposuneme nikam) a nejspíš jsem si představoval s naložením myšlenky trochu jinak. Nejde náhodou o osud celé planety, které hrozí zmizení za necelý rok? Tak jak je možné, že postavy si v hlavách představují, jak nějaké schopnosti využijí třeba za 10 let? Generických postav je tam vůbec trillion (jméno znám tak u 6-7), hodně z nich se tváří zpočátku naprosto terminatorsky, aby po chvilce zkrotly jako beránci a přestaly řešit onu hrozbu. Samotný velkolepější konec je sic dost překotný, ale vyloženě slabý. Hodně nevhodný je OP (jak píseň, tak hlavně skákající dětičky), naopak Hello Shooting Star ending je jeden z nejlepších, který jsem kdy slyšel. Tím se dostávám k lepším stránkám seriálu: Komediální prvky, postava Kora-Sensei (na konci je už trochu úchyl/nejistý, ale 2/3 seriálu super), nápad a poměrně pěkně vykreslený vztah učitel-studenti, který se nevidí. Mrknu na 2. sérii, protože dle ohlasů slibuje větší nastavbu, jinak bych musel hodnotit jen mírným nadprůměrem.

Heh, tohle bude obtížné. Ale popořadě. Nejprve budu muset se sklonit před tím, jak se povedlo krasobruslení vyobrazit. Jsem v tomhle sportovním oboru laikem, ale i tak jsem si rukou přejížděl po bradě, jak zvládnou animovat jízdu na ledě a pracovat s hudbou. Obě pasáže se zadařily na známku nejvyšší a i když si sem tam pomohli při skocích malinko jednodušší kresbou, mělo to stále úroveň. Pobavil mě i pohled do zákulisí závodů. Nejsem si jistý, jestli jsou krasobruslaří takoví narcisové, co se takhle často fotí a sežrali by svůj odraz na ledě, ale seriálu jsem to naprosto věřil (reakce "kamarád nedošel, tak si jdu udělat selfíčko se Sagrada Família" mě donutila vyprsknout). Je jasný, že když tu máme sportovní žánr, kde estetika je alfa omega, tak je nutné mít adekvátní animaci a tu dostáváme. Kde se pro mě lámal chleba, jsou postavy a děj. Viktor, i přes všechny jeho excentrické reakce, téměř až infantilní projevy a místama, no, naturalisticky nekorektními pohyby a chováním, je skvělý, vážně. Věřil jsem mu jeho dojetí, zápal, jak si užívá svoji pozici a co chce Yurimu předat. Nechci být xenofob, ale není to jedna z prvních pozitivních ruských postav? Jenže jeho svěřenec Yuri svůj příběhový závod nezajel nejlépe. Nelíbil se mi jeho rychlý vzestup nahoru. Nelíbila se mi jeho nesourodost, kde by se lekl i slunéčka sedmitečného a o pár vteřin později zajede jízdu života. Jenže až jeho finální rozhodovací salto mortale v posledních 2 epizodách ho shazuje do vod postav děsivě nerozhodných, melancholicky přepálených a na jeho věk hrůzostrašně nesamostatných. S dějem to bohužel není o tolik lepší. Zábavný, ale pro mě až moc krátký úvod se brzo přelije do repetivního závodění, kde je málo humoru, málo napětí (na můj vkus se málo kazí a výkony se šponují výs a výš, až není kam), málo času na představení dalších postav (vyjma druhého Yuria) a závěr je hodně předvídatelný. Výjimečně jsem toho názoru, že Yuri!!! on Ice by slušelo víc dílů. Samotná kapitola budiž i vztah Yuriho a Viktora, který ať už je mile otcovský, tak je pro mě předimenzovaný na hranu homosexuality. A to mě přivádí k závěru, že Yuri!!! on Ice bude jeden ze seriálů, jehož hodnocení bude genderové. Zajímala by mě statistika, ale vsadil bych se, že ženy budou dávat zdějším krasobruslařům vyšší známky. Pro mě to byl upřímný, v rámci sportovního šuplíku velmi povedený anime, jehož krátký program (až moc krátký) zvládl obstojně i díky již zmíněným detailům typu český krasobruslař anebo dobře vyslovované cizí mluvě (malinko mě jen prudil zvuk mrskání biče při skocích anebo nepochopitelně necitlivý telefonát během závodu). Jaká bude volná jízda?

Jedině útěk. Varoval jsem vás.

[Téměř shlédnuta 1. epizoda] Naprosto odpudivé. Už samotný název anime prozrazuje, že se musí jednat o nesmysl nejvyšší třídy. Evidentně někde už dochází míra invence, jaký způsobem získat nadpřirozené síly, protože mít jako přívěšek kawai slečinku je už solidní trapárna. Příběh dementní, ty počítačové prvky jsou katastrofální; těma řetězema si prosím jděte vytřít. Z pohledu tvůrců nechápu, jak nemůžou mít sebereflexi. Tohle se mělo utnout po prvních minutách. Drop.