castor

Tohle mi sedlo od začátku. Sic je první polovina asi přece jen svižnější a nápaditější (oddalování happy-endu v té druhé může někoho štvát), nicméně Haley Lu Richardson dokáže kromě Bena Hardyho okouzlit i diváka. Deset let stará knížka o „statistické pravděpodobnosti“ se dočkala filmového zpracování, kterak pár minut na letišti dokonale změní život dvou mladých lidí. Ona (Američanka) je spontánní a nedochvilná a letí do Londýna na svatbu svého otce a ženy, kterou v životě neviděla. On (Brit) je posednutý statistikami, letí domů na jednu vesele smuteční slavnost ve stylu shakespearovských her. Přeskočí jiskra, proklábosená noc uteče jako voda, ovšem stejně rychle vyprchá baterie na jejím mobilu, do kterého jí napsal svůj kontakt. Na řadě je statistika, noční Londýn a v případě Netflixu překvapivě žádný rychlokvašený kus, ale romance nejen pro mladé, u které se základní žánrová kritéria docela daří naplnit. Rodinné trable nevtíravé (on ztrácí důležitého člověka, ona na čas ztratila otce, ale cestu si k sobě najdou), překážky ještě rozumné a uvěřitelné, chemie hmatatelná a sympatické Haley si budu odteď všímat mnohem důkladněji. Navíc fajn soundtrack.

Žena, která pochybovala o sobě samé, a která si myslela, že není nijak krásná, přitom sama mýty o ženské kráse spolehlivě bořila. Dokonale jí to seklo kupříkladu v komedii Ryba jménem Wanda, coby údajně nudné manželce v Pravdivých lžích nebo pomocnici v pohřebním ústavu (v tady ignorované) Mojí první (druhé) lásce. A stejně tak o řadu let později, kdy začala hrdě nosit své šedivějící vlasy. Její práce byla samozřejmě významně spjatá s duem John Carpenter a Debra Hill, nicméně sama Jamie Lee se nechtěla nechat zaškatulkovat, což se jí povedlo a se svým hereckým rejstříkem zvládla „velké“ věci. Jinak to zase bylo plné jen odjinud převzatých rozhovorů, místy dost vadil i samotný komentář s obraty, které občas hrozivě tahaly za uši.

Přátelé, kamarádi, jméno režiséra a scenáristy Christophera Nolana neznamená, že tomu automaticky lupnu pět hvězd!! Už předtím se Nolan párkrát nalokal, tady už se solidně topí. Prostě sám sebe nedokáže krotit. Obávám se, že moc dobře nespí, protože hlava mu pořád jede, skáčou z něj desítky myšlenek, novátorských prvků a nápadů, ale zároveň se to celé bije s nabubřelostí a nekontrolovaně egomanským stylem „podívejte, co všechno ještě svedu!“ Vyprávění je sice dynamické, ale první bezmála hodinu jsem docela trpěl, protože se melou odtažitá historická fakta a ubíjející fyzické postupy. Nejde ovšem o obsah, ten zase nějak komplikovaný není, jde o množství a intenzitu mluvících hlav. Navíc to místy absolutně nevyznívá přirozeně. O tom, že je to znovu chladné jak psí čumák, nemluvě. Nicméně se postupně dostáváme do rozervaného nitra jedné z klíčových postav 20. století, která spolu s předními vědeckými mozky pracuje na sestrojení masivní zbraně. A vlastně platí to, co jsem psal na začátku – souboj mužských eg. I Nolanovi zřejmě definitivně ruplo v hlavě a vzal si do ní, že je prostě génius. Po herecké, audiovizuální a řemeslné stránce je to samozřejmě „událost“, i pokládání si (včetně etické stránky) četných otázek je fajn, ale holt v posledních letech nejsem fanda nafoukance Nolana.

Třídní klaun, hoch vyrůstající v přísné katolické výchově, herec s pronikavýma modrýma očima, kterého proslavily postavy (Max či Martin Riggs) nad propastí, nesmírně úspěšný (komerčně i umělecky) režisér a také australský farmář s domem plným dětí. Žánrově mu sedělo všechno, uspěl v komediální i vážné poloze. V 80. a 90. letech málokdy šlápnul vedle, navíc po osobnostní stránce prezentovaný tak, že jsem si nepomyslel, jak moc byl zkoušenou duší (ač samozřejmě vím o jeho potížích s alkoholem). Několik vykradených rozhovorů, úplná ignorace herecké druhé poloviny 90. let (Spiknutí, Výkupné, Odplata) a jen jakési neustálé upozorňování, že je to nepříjemný a problémový chlapík. Přitom to tak průkazné rozhodně není. Ano, nechvalně proslul svými antisemitskými výroky, ale na druhou stranu Hollywood až příliš snadno odepisuje své hrdiny. Bylo by zadostiučiněním, kdyby všechny nakopal do zadku tím, že by skutečně (a důstojně) natočil pátou Smrtonosnou zbraň. Jinak fajn zmínky o deníku z natáčení (právě série s Riggsem a Murtaughem).

Studio A24 zase vítězí, protože se rozjuchaná mládež těší ze zpočátku neškodné spiritualistické (asi) zábavy v podobě mumifikované ruky vědmy (nebo možná satanisty), která umožňuje komunikovat se záhrobím. Respektive se na půl druhé minuty nechají posednout náhodným duchem. Stačí jeden stisk, nějaké to zaklínadlo a hlavně to nahrát na mobily. Mezi mládežníky je i jistá Mia, která se vyrovnává s traumatem po smrti matky. Lehkovážné seance se ovšem zvrtnou, jakmile do nich parta pustí dítě, respektive mladšího bratra jedné z hrdinek. A zároveň Mia ucítí příležitost, jak komunikovat s mrtvou mámou. První hodina je vážně velmi dobrá, má výbornou atmosféru a vydařené výkony mladých herců. Pak ovšem naznačených motivů začne přibývat, otěže naplno převezme bubákovina a v závěru režisérské dvojici jednoduše dochází dech. Celkově každopádně stylové, fyzicky bolavé a nápadité, někde mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Nicméně bohužel nejhorší zprávou je, že to slušně vydělalo a producenti už odsouhlasily práce na pokračování.

Zatímco Meryl Streep má doma na poličce tři Oscary, na Leighton Meester je nejvíc zajímavé to, že se narodila v texaské věznici, kde si její matka odpykávala trest za drogový delikt. Samozřejmě přeháním, ale po herecké stránce se na divoké vodě zrovna nevytáhla. To samé platí ve srovnání se spolehlivě slizkým Kevinem Baconem pro Adama Brodyho (mimo jiné v civilním životě manžel hlavní hrdinky). Nové zpracování devadesátkové klasiky představuje sourozence, kteří žijí odlišné životy, ale očividně jim na sobě záleží. Společně s dalšími dvěma dívkami se mají vydat na divokou vodu. Hlavní hrdinka Joey nicméně znejistí, když bratr pozve na raft také kamaráda z dětství, který má pohnutou minulost. Hned první noc se mnohé pokazí a zbytek asi tušíte... Řada scén je utopených ve tmě (a to nikoho nepotěší), jiné provází množství (tradičně) špatných rozhodnutí postav. O napětí nebo nějakých zajímavých nápadech raději pomlčme. Na druhou stranu to mohlo dopadnout i hůř. Dvě hvězdy a kousek.

Mladé žhavé maso, sexy volba šatníku, alkohol, luxusní sídlo, sexuální napětí, neustálé narážky. Ovšem zákaz jakéhokoliv erotického kontaktu. Pokud sexuchtiví soutěžící poruší některé z pravidel, strhnou se jim peníze z celkové výhry. Reality show povrchní, nicméně s nadhledem, reakce účinkujících přemrštěné až umělé, ale tvůrci do nich solidně a s chutí rýpou. Prostě výplach řídícího orgánu nervové soustavy se vším všudy. A celkově je to poměrně dobře vybalancované, takže zatímco takový Love Island nabízí vesměs jen zvedání činek, čtení „divokých“ textovek, šimrání se růžovým peříčkem nebo opalování odhalených zadků, tady mají soutěžící (a hlavně tvůrci hry) potenciál nabídnout něco jiného, kupříkladu vábivé vzrušení z porušování pravidel. Třeba v takové páté sérii potěší jistá Christine, která platí za jednu z nejpamátnějších „potvor“, respektive její dlouhé nohy, dokonale cílené narážky či provokativní pohyby směrem ke svému protějšku musí bavit. Navíc si Lana oba provokatéry, kterým jsou pravidla pro legraci, otestuje tím, že jim na jednu noc poskytne dráždivé soukromí... Kouzelně uhozené.

„Jestliže ona je vinná, společnost je vinná především.“ Drama, ke kterému není důvod se někdy vracet, ani nějaký společensko-kritický podtext výrazně nestrhne. Toho času sedmnáctiletá Juliette Lewis hraje čtrnáctileté pískle zneužívané otčímem, ignorované matkou, sžírané samotou a otazníky nad budoucností. Klacky pod nohy jí hází i velký svět, do kterého se vydá. A když už se pomalu schovává pod ochranitelská křídla rozvedeného otce dvou dětí, znovu přijde zklamání. A „nevyhnutelný“ návrat k feťákovi a pasákovi Bradu Pittovi. Právě ten, než ho do skutečné hry pustil o rok později Ridley Scott, se opakovaně pokoušel rozbít nálepku hezounka a frajírka. Než došlo k jeho osudovému setkání s Davidem Fincherem, střihl si huliče v černočerné gangsterce Pravdivá romance i masového vraha ve velmi atmosférické a ponuré Kalifornii. Zatímco v ní Juliette Lewis zastínil, tady je to přesně naopak. V téhle mírné depresi září ona, i když je to místy uječené, utahané a devadesátkově přemrštěné.

„Kde máš telefon?“ Tenká hranice mezi oběma Waltovými světy se zase razantněji setřela. Požírá a proměňuje ho moc, zatímco synek a Skyler na monitoru sledují, jak naskakují desítky dolarů z celé Ameriky. Klíčová operace se totiž blíží. Po ní se jeho drahá manželka zajímá hlavně o to, zda se o sebe dokáže sám postarat. Čím to? Že by lží už bylo dost… A pak se v oblasti nad Albuquerque v Novém Mexiku srazí dvě letadla. Na fantastické předfinále navázalo velmi solidní finále.

„Co? Vy máte v garáži tiskárnu na výrobu padesátek?“ Jesse začal svou potravu přijímat nitrožilně, Walt mu po uplynulých turbulentních událostech nehodlá dát půlku peněz, dokud nebude pod vlivem. To se jeho sličné brunetce líbit nebude. Walt je mezitím milující taťka, a s jedním podobným (mimochodem leteckým dispečerem) se potká nad pivem. Klobouk dolů, když si divák myslí, že tak nějak tuší, ale tvůrci přijdou s něčím nečekaným a nápaditým. Tenká hranice mezi oběma Waltovými světy se zase razantněji setřela. Walta proměňuje moc. Finále silné. Rozhodně nejlepší epizoda druhé série.