castor

Asi nikdo nečekal, že se tenhle poutavý svět nebude rozrůstat. Vesměs asijská animovaná škola ukazuje, že má co říct a obohacuje svět bratrů (tedy sester) Wachowských o další motivy a linie. Drsný detektiv má v černobílém dobrodružství za úkol vystopovat hackerku Trinity. Leccos zvládne, přesto však vidí jen nepatrnou část spletité hry. Ponuré, stylové, sarkastické, atmosférické.

Prvních několik minut je docela děsivých. Když se na scéně objeví Emmy Rossum, říkal jsem si, že nemůže být hůř. Nikdo by nepřijal takové tele, nikdo by se nechoval tak roztržitě jako ona. Klišé střídá klišé. Pak se to zlepší, ale i tak.. Eddie Redmayne se sakra snažil, aby jeho ztvárnění člověka s nevyléčitelnou chorobou nevyznělo prázdně, ba dokonce urážlivě. Tady je to jiné. O amyotrofické laterální skleróze (ano, onemocnění, které na okamžik pobláznilo smetánku a pak zbytek stáda v podobě polévání se ledovou vodou) se (podle očekávání) přestalo mluvit. Tenhle dva roky starý příspěvek k neurodegenerativní chorobě je (pardon, tvůrci) odfláknutý. Je to takové klouzání po povrchu, které víc myslí na vytahování kapesníků než na důstojné pojmenování dosud nevyléčitelné nemoci. S diagnózou se setkáme hned na úvod, pouto mezi dvěma odlišnými ženami, o které tu následně běží, netáhne. O naší hrdince se navíc hovoří jako o nejstatečnější ze statečných, nicméně to z plátna necítíme. Zvlášť když má zvládání svého údělu ulehčené o luxus, ve kterém žije. Hilary Swank se své role zhostila solidně, jenže když nemá oporu ve scénáři nebo v režii, tak to jde špatně.

Kdo občas přivře jedno až dvě oči, bude se bavit náramně. Má talent na trapasy, kouří, chlastá, nevaří, nesnáší svou práci, manžel žádný, svěřuje se deníku, nad štíhlou linií si uchechtává. A přitahuje egoistická hovádka. Postavy, které ji obklopují, nejsou černobílé. Aby také byly, když se na nich podílel britský král romantické komedie Richard Curtis. Při každé příležitosti povzbuzující Bridget chutná i po letech. Sebeironická blondýnka komentuje svůj život nesmírně poutavě a trefně, má to atmosféru, není to jen sled několika deníkových stran, ale slušně poskládané a vypointované povídání o hledání toho pravého. Mnohokrát na nás tvůrci mrknou, mnohokrát nám předhazují, že k (mnohdy grotesknímu) výsledku musíme přistupovat s nadhledem. Přesto jsou trable téhle třicátnice autentické a uvěřitelné. Renée Zellweger pečlivě nacvičila britský přízvuk, dokonale zvládla všechny (zranitelné, neohrabané, zoufalé, oslavující) polohy své postavy a ta nominace na Oscara rozhodně není přešlapem. Ba naopak. Její dva pánové rovněž oba palce nahoru, Firthův záměrně upjatý suchar je kouzelný, Grantův Don Juan zase zatraceně šťavnatý. Dojemné, milé, trefné.

Solidní britští herci James Nesbitt, Natascha McElhone a Gary Lewis v nijak objevném dramatu, kterak bývalý workoholický burzovní makléř a nyní správce majáku k vykoupení přišel. Holt opuštěné duše budou vždycky táhnout. Jen tady to chtělo mnohdy víc péče.

Určitě tehdy nebylo snadné vystříhat velké množství materiálu, případně přeskočit mnohé linie z knihy. Výsledek není „pouhým“ velkofilmem postaveným na jasné milostné zápletce, dokonalé hudbě a nádherných záběrech africké krajiny, jak by se mohlo na první pohled zdát. Chemie mezi dvěma hereckými esy fungovala, emocí bych si přesto dokázal představit víc. Do nějakého blaženého pomlaskávání to mělo přeci jenom daleko. Legenda, kterou ale stavím úplně jinam než svoje skutečně oblíbené velkofilmy.

Tyhle předmanželské rošády plné poslouchání za dveřmi, dvoření, urážek a nedorozumění se jednou za čas vrací a diváky zřejmě pořád baví. Košatý svět Bennetových je obratně předložený, vizuálně líbivý a hlavně herecky naprosto famózní. Odpovídající pocta klasice Jane Austen z konce 18. století se toho nebojí. Sice se drží té tlusté bichle, ale tvůrci našli cestičky, které jsou snesitelné, a vlastně je docela příjemné se po nich vydat. Nedokážu posoudit, jak moc je u těchhle klasik pochopený duch předlohy, respektive jak moc se krátí, ale Wrightova verze je plná spontánnosti, dynamičnosti a temperamentu, a zvládnou ji i milovníci jiných žánrů. Hodně pomáhají herci v čele s tehdy nepříliš známou Keirou Knightley, která jednoznačně září. Moc fajn výprava, hudba a kostýmy.

Neurazí, ale nadchnout také nedokáže. David Yates, který má na svém kontě čtyři potterovky, se vymanil z dětského světa a rozhodl se spolu s J. K. Rowling dojit z látky, která ani nemůže být neúspěšná. Neměl to na úvod snadné. Máme se sejít ještě mnohokrát, což bych bral s obavou, páč hned první díl nenabídl vnitřně nic moc zajímavého. Jen masivní přehlídku digitálních triků a příběhový průměr i mdlé tlachání. Hůlky vytahujeme jen občas, dramatické je to jen sporadicky, postavy jsou často nevýrazné (samozřejmě nemyslím Dana Foglera a Alison Sudol). Neříkám, že to není jak po technické, tak po dirigentské stránce sebejisté, ale já si staromilsky rodinnou fantasy prostě představuji trochu jinak. Asi chyba na mém přijímači.

Přiznejme si, že ani jednička nebyla žádná pecka. Jen se prostě ukecanej černoch s dusivým smíchem trefil do vkusu, protože kombinoval humor s hezky nasnímanou akcí. Dvojka je rychlejší a dražší, ale vlastně chybí cokoliv, co by bylo pořádně zapamatovatelné. Svůj typicky dravý vizuální styl ještě Tony Scott úplně neprodal, nicméně mu pokračování pomohlo nahoru. Už regulérní hitmaker tehdy zvedal adrenalin pozvolna, Eddie Murphy, který se poslední dvě dekády spíš jen plácá v podprůměrných komediích, tentokrát nekoulí očima při smrti kamaráda, ale neúspěšné popravě policejního šéfa. Bridget Nielsen proslavily první čtyři filmy její kariéry, pak to s ní šlo z kopce. Nehraje, jen se tváří drsně. Judge Reinhold se naopak přiblble tlemí, aby výraz za okamžik vyměnil za vyděšeného jelimana, jeho zápal pro zbraně pak působí hrozně nepatřičně. A tak bychom mohli pokračovat dál.. Prostě práce s postavami je tristní. Akce nestrhne, navíc je často nepřehledná. Škoda.

Francouzský režisér Michel Hazanavicius pokračuje po Artistovi, který plnil kinosály nefalšovaným optimismem, v netriviálních látkách, aby nám dokázal, že pocta desítkami roztomilých citací a odkazů němému filmu nebyla náhoda. Rusko-čečenská válka, neustálé úprky civilistů, ztracené děti, místo, na které svět (úplně) nezapomíná, neúcta k právu a lidskému životu. Obsah je stejně jako u The Artist slabší. Některé scény vyznějí do prázdna, jiné jsou neúčinně dlouhé. Další jsou pak až zbytečně polopatické. Navíc chápu, že mnohým může vadit, když se jde na diváky přes smutný dětský kukuč. Ten patří chlapci, který přišel o celou rodinu a kterého se dočasně ujme bojovnice za lidská práva. Druhou velkou linií je deformace mladíka na vojenské vraždící pako. Linie nejsou nezajímavé, ale strhnout nedokážou. To úvodní scéna s videokamerou bude mít nečekanou dohru. Kromě Bérénice Bejo (manželka režiséra), na kterou je znovu radost pohledět, se jiných přidaných hodnot prakticky nedočkáme.

Zamiluje se, rozhodne polepšit, ale k solidnímu zázemí stačí ještě jedno jediné: bankovní loupež. Ta ale, ostatně jsme v prvním filmu režírovaným Woody Allenem, krutě nevyjde. Allen sází jak Baťa cvičky jeden gag za druhým, některé vyšumí, jiné jsou na hranici trapného, další se naopak dokonale strefují. Allenův smolařský recidivista Virgil je kouzelný, není to takové jelito (ve smyslu, že se nemůže vymáčknout) jako v jiných snímcích, mísí komedii s „dramatem“ i dokumentárními vložkami, užívá simulované rozhovory a další nápady, spěchá kupředu a při startu jedné neuvěřitelné série filmů nabízí dravou režii a osvěžující humor.