castor

Kdysi to byla hodně skloňovaná akční taškařice. S cihlou na plynu se tehdy po marseilleských ulicích proháněl Peugeot 406 řízený zběsilým taxikářem, herci sypali jednu hlášku za druhou a produkční tým Luca Bessona si mohl mnout ruce. Výsledek se nemusel zatěžovat nějakým dějovým uměním, jednoduše se v klipovém stylu jen prchalo, pronásledovalo a efektně bouralo. Prostě hlavní role tady hrají auta a pár užvaněných Francouzů. Much to mělo hodně, ale koho to zajímá. S pokračováním pochopitelně míra hlouposti roste, nicméně se vrátily i vedlejší postavy, což je pro diváka jenom dobře. Nechybí tak ani Marion Cotillard, kterou si dnes spojujeme s úplně jinými rolemi. Nebrzdíme, jedeme dál.

Kdysi to byla hodně skloňovaná akční taškařice. S cihlou na plynu se tehdy po marseilleských ulicích proháněl Peugeot 406 řízený zběsilým taxikářem, herci sypali jednu hlášku za druhou a produkční tým Luca Bessona si mohl mnout ruce. Výsledek se nemusel zatěžovat nějakým dějovým uměním, jednoduše se v klipovém stylu jen prchalo, pronásledovalo a efektně bouralo. Prostě hlavní role tady hrají auta a pár užvaněných Francouzů. Much to mělo hodně, ale koho to zajímá.

Utéct? Neznámo kam a prakticky neznámo s kým? I to je možnost. Zvlášť když je tahle dredatá dívčina odkázaná na prohrabování se odpadky, péči o mladší sourozence, navíc musí snášet ignoraci vlastní matky a osahávání ze strany opíjejícího se otčíma. Připojí se tak ke skupince mladých lidí, kteří cestují po Státech a cpou lidem předplatné časopisů. Komunita má specifická pravidla, odepsané členy i nepředvídatelného Shiu LaBeoufa (takřka) v čele. O výzvách, které denně podstupují, se moc nedozvíme. Víc sledujeme, jak paří, melou blbosti, tancují, zpívají, souloží, dodržují podivné rituály. (Ne)překvapí, jak jsou místy pasivní, jak se nechtějí nikam posunout. Prostě někam vyjedou, neprodají a jdou dál. O tomhle byznysu a taktikách se nedozvíme nic. Pak přijdou scény, kterým chybí tempo, nemají náladu, nemají nic. Je patrné, že (ne)herci dostali hodně volnosti, hodně se hrálo na autenticitu, pořádná dějová linie ovšem citelně chybí. Místy si tvůrci umějí podmanit diváka, ale překvapivě je leccos okaté, umělé. Hlavní duo je fajn, potěší i vnučka Elvise Presleyho Riley Keough. Britská režisérka Andrea Arnold mě nicméně jiným festivalovým kouskem Fish Tank dostala mnohem víc, tehdy se zařízla poměrně hluboko. Tohle je ovšem povídání o několika ztracených existencích, které nestrhne. Chápu, o co tady šlo, ale chtělo to předložit jinak. Touha po svobodě se dá prostě vyjádřit atraktivněji. A coby sociální drama to bylo slabé.

O čem to vlastně bylo? To je asi dotaz, na který je obtížné odpovědět. Prostě o třech holkách jedné soukromé detektivní agentury, které vrtí zadky, vypadají u toho náramně a ještě si efektně podají bandu nepřátel. Akce je hodně, je záměrně přehnaná, stylová a za každou cenu šílená, nutno podotknout, že i velmi dobře natočená. Humor místy docela dobře fungoval. Myšlenku, předpokládám, nikdo nehledá.

Samozřejmě se dočkáme několika přestřelných scén, ale to k tomu už tak nějak patří. Jinak s ohledem na kvalitu scénáře a divácké očekávání vcelku povedený thriller, který buduje poměrně slušné napětí. Z bývalého čestného poldy je chlastající příslušník říční policie, kdysi totiž šel proti nepsaným pravidlům policejní soudržnosti a ukázal na nekalosti ve sboru. Navrch se v řece začínají objevovat těla mladých žen. A aby toho nebylo málo, dostane k sobě mladou policistku. Pochopitelně nezůstanou jen partnery na lodi a samozřejmě náš zahořklý hrdina i toho vrahouna zmákne. Kromě dalšího z řady Willisových poldů potěší i poměrně svižná akce a roztomilá Sarah Jessica Parker. Pořád lepší něco takového, než moderní roztřesené akční šaškárny plné počítačových triků. Jen jsme mohli být klidně temnější.

Ludvík Ráža nám na počátku devadesátých let předložit dva kusy, které zvládly vyděsit hned několik generací diváků. Přitom šlo primárně o pohádky, které mají pohladit na duši. Jenže Sedmero krkavců a O Janovi a podivuhodném příteli nám spíš vtloukají do hlavy, že Vánoce u televize musejí být depresivní, chladné a místy až ošklivé. Sice dokázaly udržet naši pozornost, ale kdejaké dítě při vzpomínce před spaním na Chrta Borise Rösnera nebo dominantní Chýlkovou na straně jedné a znepokojivou atmosféru na té druhé, musí hůř usínat. Tedy alespoň v dané době.

Když někdo obdrží román inspirovaný společným životem od bývalého partnera, bude mít obavy se do řádků začíst. Rozmazlená prachatá hrdinka, jejíž bývalý nezapadal do jejího společenského postavení, je toho typickým příkladem. Nakonec rozkrývá temný příběh jedné noční cesty spokojené rodinky, která se na opuštěné texaské silnici promění v tragédii. V pozadí vzpomíná na střípky ze společného soužití a přemýšlí, co jí má kniha naznačit. Prostor na různé výklady je patrný. Vnímá totiž paralely, jak kdysi autorovi řádků podkopla nohy. Ano, je to temné a postavy jsou osamělé a depresivní, nicméně může být k diskusi, co si z toho máme vzít. Tvůrci se otřou o to, že vždy máme možnost volby, ale většinou se rozhodneme špatně, snaží se ukázat cesty, jak z životní pasti nebo jak odčinit vinu. Není to žádná hloubavá nuda, stylový Tom Ford dokazuje, že si dokáže dupnout; kamera, střih, zvuk, výprava, herci, vše je na špičkové úrovni. Jenže když se na to divák podrobněji podívá, tak tahle trochu hra na umění postrádá celkovou sílu. Té symboliky je na mě prostě trochu moc, třeba hrdinčiny výseky do vzpomínek jsou místy povrchní, její nejistota je natolik patrná, že to divák nepotřebuje několikrát připomínat. Satira, melodrama, ostrý thriller. Klameme tělem, ale kolikrát blbě. Nebo jsem blbej já.

Samozřejmě kdybychom výrazně porovnávali se „slavnou čtyřkou“ od Haralda Reinla, těžce narazíme. Po jejich úspěchu bohužel mayovky vznikaly jak na běžícím páse. Narychlo splácané, bez podpory alespoň průměrného scénáře a především bez kouzla a náboje těch příběhů, které jsme v dětství mlčky tolik hltali. Nyní do sedla nasedli jiní němečtí tvůrci, ubyla naivita, přibyly znepokojivé zvěsti a hlavně prvky sociálního dramatu. Dělníci pláčou za mzdy, prostitutky sní o kusu pozemku, zobrazení života je realističtější. Vadí ovšem odchylky od děje a hlavně úbytek akce. A to zásadně. Navíc (kupříkladu výbuch mostu z prvního dílů) je velmi televizní. Když ho (most) navíc rudoši obstarávají dynamitem, absolutně jsem postrádal napětí. Přestřelek je v prvním zastavení zoufale málo. Hlavní hrdina není romanticky vzhlížející dobrák Lex Barker a nemá tolik sex-appealu, rudé přátele učí o pokroku, o boxu, o čokoládě. Vinnetou je trochu víc divoch, hláškuje o vzhledu knírku svého nového přítele, jeho smíření s určitou situací je jak z rychlíku. Pokud nás chytne nostalgie, přispěje k tomu zejména fakt, že se znovu točilo v Chorvatsku a to bylo sakra dobré rozhodnutí, stejně jako hudební motiv. Potěší i herci. Old Shatterhanda hraje Wotan Wilke Möhring a jde mu to velmi slušně. Každopádně opakuju: nostalgie stranou, jinak bych musel být přísnější.

Postavy pronášejí věty, kterým ani tvůrci zřejmě nerozumějí, hlavně, aby to vypadalo záhadně a chytře. Příběh je komplikovaný až z toho začínají vstávat vlasy na hlavě. Triky jsou vypiplané, na svou dobu samozřejmě velmi špičkové. Hudba burácí, David Arnold se s ústřední melodií vytáhl. Roland Emmerich si bral inspiraci v klasických sci-fi kouscích i béčkových slátaninách, oproti kterým ovšem dostal zatraceně hodně peněz. Jenže je to právě německý řemeslník, který má mnohdy velké problémy s tempem, který s postavami pracuje tak, že se po čase stávají nezajímavými a chybí jim vývoj, a zaškobrtává také s tím, aby nám až na několik výjimek nabídl trvalejší napětí a zájem o dění v dalších minutách. Není to proto ta typická devadesátka, na kterou by se člověk při četném reprízování těšil. Já rozhodně ne, protože zmiňované tempo bylo zejména v první polovině hodně bídné.

Člověk, který v rozhovoru dokáže s neuvěřitelnou grácií a lehkostí v hlase spojit dva výrazy „krásné" a „nasrat" a na pódiu před zraky tisíců lidí zpívat o břidlicových střechách, o tom, že zná milion blyštivých měst i o svodidlech, co po tmě mu lžou.. Krajčo je nesmírně zajímavý umělec, který si oproti jiným nemusí na nic hrát. Koncerty a jiné projekty jsou kvapem vyprodané. A ostatní na něm jen (vesměs neúspěšně) hledají chyby.