Marigold

Klusák a Remunda dovedou být mnohem přesvědčivější než notorický manipulátor Moore, bohužel i oni občas citelně podléhají zaujatosti a ztrácejí ten hřejivý nadhled, z nějž vylézají všichni zúčastnění jako zoufalí demagogové, pitomci a komedianti... kromě Magora samozřejmě, ten má jako vždy pravdu. Parádní materiál pro kritiku ideologie - tou je totiž ten prázdný kus země doslova nasáklý, ať už na něm blábolí vojenská policie nebo skotačí lesní elfové z Greedpeace. A Magorova sociologická evaluace českého národa... tu tesat.

Další provinciální pokus o komplexní psychologické rodinné drama, které chvílemi vypadá docela světově, ale tenhle dojem se omezuje na opět celkem vychytaný povrch. Nepřestává mě udivovat, s kolika narativními prostředky je Hřebejk a Jarchovský schopný produkovat příběhy tak jalové, sterilní a bezpohlavní, co se jakékoli naléhavosti a názoru týče. Mám se dojímat nad tím, že Nevinnost není úplně trapná, herci jsou dobří a používají se tu moderní vypravěčské prostředky? Tím víc vyniká ta tvůrčí bezmoc, nevýraznost a absence podmanivého rytmu. Proboha, kdy už se tu natočí něco, co bylo schopné konkurovat alespoň průměrnému skandinávskému dramatu o patologických jevech ve společnosti?

1. série: Epizody Sidetracked a One Step Behind jsou výstavní. Žánr detektivky je tu jakýmsi tmelem psychologického dramatu o vnitřně se rozkládajícím detektivovi, zpřetrhaných osobních vazbách mezi policisty a sociálních nešvarech soudobého Švédska. Lze tu klidně hovořit o paralele s nekonečně nadhodnoceným Larssonovým Miléniem, rámec, atmosféra i přístup podobný. Režie Philipa Martina brilantně inkorporuje prvky severských dramat, odosobnělé umístěním postav v krajině, odskody k náladotvorným lyrickým záběrům i časté situování diváka za sklo, do izolace od postavy. Chladná a přitom promyšlená práce, která dodává téhle sérii zcela svébytnou atmosféru. Brannagh je dechberoucí a v pohodě uhraje všechny rozdílné polohy smutku a zmaru, kterými si Wallander projde. Prostřední díl Firewall je trochu mimo koncept, klasičtější, zápletka nadsazená, vyhrocené do lehce jalového konspiračního thrilleru s prvky tuctového melodramatu o femme fatale. Určitě ne cesta, kterou by se měl Wallander ubírat. Celkově: seriál 100% stylově kompatibilní s mým vkusem. Existenciální krimi thriller pro fajnšmerky ulítlé na sever. 2. série Tady nenacházím slabého místa, jen musím vyzdvihnout, jak Wallander jde proti laciné politické korektnosti, ať už v díle The Faceless Killers (téma přistěhovalectví a rasismus) nebo v naprosto famózní epizodě The Man Who Smiled (vykořisťovatelský soucit se zeměmi třetího světa). Wallanderův psychický rozkol se prohlubuje až do naprosté vykloubenosti ze světa - Fifth Woman je pak elegantním uzavřením dramatického oblouku a jistou dílčí katarzí depresemi rozervaného "Joba z Ystadu". Další série nutná - vedle Sherlocka nejlepší detektivní seriál, co jsem viděl.

Kultivované logopedické drama o moci hlasu a imaginárním statusu krále. Nádherně blazeovaná hra statických polodetailů, manýristických textur a noblesních interiérů, proti nimž se hrdě vypínají chaotické tapety doktora Logue, který chápe, že král je králem především tehdy, když mu to jeho poddaní uvěří. A ve 30. letech mohou věřit především jeho hlasu. Celé je to tak typická rockyovská šablona o outsiderovi, co vystoupal na vrchol, ačkoli mu nikdy nevěřil. I svou citlivě stylizující reprezentací historie ekvivalent vynikajícího dramatu Frost / Nixon. Herecký koncert, od vystresované kreace Colina Firthe až po lehkonohý balet Helen Bonham Carter. Možná přehnaně učesané, ale mně se tenhle účes líbí... víc než fešácká nagelovaná fincherovská čupřina.

Hodně napínavý civilní thriller s koncem, který ke škodě celku vyžehlí všechna morální dilemata a pochyby. Russell Crowe se v rolích intelektuálních gladiátorů s nadváhou začíná nacházet. A jde mu to rozhodně líp než švarní zbojníci. Celkově určitě příjemné překvapení, které fanoušky "útěkářských" filmů nezklame. Nebýt toho přepáleně schematického konce, rád bych dal čisté 4 hvězdy, takhle upozorňuju na to, že jedna je trochu ukousnutá.

Ačkoli se Černá labuť zdá být uhnětena ze stejného těsta jako Wrestler, je to pravda pouze na půl. Ano, povrchově to celkem sedí - pojetí je vlastně podobné, intimní kamera na tělo, nemilosrdné detaily, dlouhé tracking shoty, výjevy mrzačení ve jménu pošetilé touhy (opět je to touha vyjádřená burácejícími davy). Nelze ale přehlédnout, že Černá labuť je v jednom důležitém ohledu film Wresterovi protikladným. Zatímco Wrestler byl filmem, kde nitro hrdiny zůstávalo skryto a šlo o až dokumentární záznam pozvolné zkázy, v Černé labuti je všechno vnějškové, bolest se vepisuje do hororově expresivních scén, hrdinčiny psychózy jsou až "freudovsky" zesílené a akcentované různými snovými chimérami. Všechno, co je uvnitř se děje zároveň navenek a divák je tak lapen v osidlech nespolehlivého vypravěče. Kde končí skutečnost a začíná Ninina fantaskní projekce je občas složité dešifrovat. Některé scény jsou až podezřele konvenční (dobře je to vidět na všech těch hororových lekačkách a zjeveních) a nemohl jsem se zbavit dojmu že pro všechen mutující povrch uniká Aronofskému to, co ve Wrestlerovi nebylo vidět, přesto to bylo až fyzicky cítit - intimní rovina bolesti "z touhy" vedoucí k závěrečnému velkolepému gestu sebezničení. Labuť je v závěru takřka antická, ale ani zdaleka mě nezasáhla tak, jako Randyho poslední "ram-jam". Všechno je tu na svém místě (famózní kamera, zničující Natálka i skvostný hudební doprovod), přesto se extáze nedostavila. Myslím, že Aronofský dokázal v minulost jít hlouběji - i bez teatrálních rekvizit.

Bezmála geniální adaptace románu a navíc skvostná aktualizace už trochu okoukaného seriálu. Poirot dovedený eticky ad absurdum, od "whodunit" detektivky do svíravého a místy až nesnesitelně intenzivního dramatu o spravedlnosti. Nebýt pár odporných digitálních kašírek je to mistrovská stavba, kterou podpírá Suchetova temná strana síly a dost netradiční instance boha, který tentokrát zvítězí nad silou detektivovy racionality. Ještě nikdy nebyl Poirot tak zranitelný tím, co vyšetřuje - a ještě nikdy nebyl tak důsledně bezmocný a poražený. Philip Martin odvedl brilantní práci a pro mě zcela bez pochyb natočil nejvyjímečnější a nejodlišnější poirotovku, která mě osobně svou syrovostí, temnotou a rozbitím pevného rámce tradiční detektivky naprosto dostala.

Noblesní film o časech stalinismu a jeho zapomenutých kostech... retro noirovka se soreláckou texturou, která mě zcela zasytila precizní stylovostí i neustálou kontrolou nad užívanými odkazy a postupy. Jen ta barevná linie je jaksi mimo - není filmařsky moc zajímavá a navíc myšlenkově trochu vzbuzuje pochyby (opravdu se lze se stalinismem vyrovnat jen skrze milosrdnou lež a soucit postavený na klamu?). Každopádně Lankosz natočil film, který mi v mnohých ohledech připomíná to, o co se směrem k "temné" české minulosti převážně marně snaží Jan Hřebejk. Polský filmař má nesporně větší talent a lepšího scénáristu. Druhá strana mince je vyváženým mixem komedie, noir detektivky a dramatu, z nějž nic nevyčnívá - ani násilné poselství, ani zatuchlý humanismus, ani vlezlá melancholie. Využitím starých postupů v překvapivém kontextu svěží a moderní film, v jádru podobný našemu Protektorovi.

Melancholický příběh nepochopení, vyčlenění a revolty přecházející do tuhého islandského holomrazu v nemilosrdném závěru, který klapne jak víko od rakve. Nejsilnější Káriho věc, minimalistická, přesto v detailech vyšperkovaná (textury a exteriéry) a nenápadně vygradovaná z letargického bloumání islandskou samotou až do obrovské tragédie. Noi je jednou z emblematických postav severského filmu. Do posledních vteřin si o něm těžko něco myslet jistě, podobně jako o výstřední sestavě jeho spoluobčanů. Přitom se tu jasně črtá to, co je pro režiséra typické i v dalších filmech: motiv jedince nekompatibilního se systémem, hlavní hrdina, který nedokáže odlišit představy od skutečnosti a podivuhodná milenecká dvojice. Zcela tu chybí sklony k povinným mantrám nezávislého filmu, které Káriho prostý jazyk zbytečně kazí falešnými pózami (zejména v Dobrém srdci). Albín jménem Noi je zhuštěná verze toho, co mám rád na severské kinematografii. Oč uzavřenější a chladnější tu všechno je, o to silněji to na mě působí.

Lze namítat, že 127 hodin nemá žádný velký přesah a že je to prostě jen postmoderně stylizované svědectví o odvaze a touze přežít. Lze namítat i to, že podprahové zdůrazňování osudovosti a zázračné předtuchy zavání melodramatickým kýčem. Lze namítat leccos, ale co se skutečně počítá, je prožitek. Bolest, beznaděj, strach a nad nimi triumfující živočišná touha uniknout a žít, ať to stojí, co to stojí. A právě syrových prožitků má 127 hodin na rozdávání. Proto se jedná o výjimečný film a jeden z nejintenzivnějších prožitků bolesti, které jsem kdy v kině zažil (Gibson a jeho biblická exploatace by měli studovat, jak se to dělá "doopravdy").