Marigold

Solidní maturita z angažovaný manipulativní filmařiny.

Vysooktanový mlíko ženský emancipace. Napřed ta over the top snaha bejt over the top zahltí motor, ale postupem času se z toho vynoří docela roztomilá struktura karcinogenních nápadů. Za vzor feminismu v Hollywoodu se to pokládat nedá, strejda George ale ke stáru zahořel láskou k přísnýmu matriarchátu a Charlize nějakým zázrakem pochopila, co se po ní žádá. A Tom koneckonců taky, takže si po baneovsku zašumloval a klidil se z cesty legii semen a mateřskýho mlíka, která nepotřebuje k životu zdegenerovanou grupu beta samců, co si hubu lakujou chromem a drandí pouští za zvuku debilního nu-metalu. Je to tak ukrutnej maglajz, až si to nakonec najde svojí zběsilou cestu plnou trosek a šílenejch kaskadérskejch kousků. Po prvotní snaze neusnout nastala fáze úsměvů. Hell on wheels a mutovanej kabaret. Určitě ne top roku, ale rozhodně svérazný pojetí zábavy. Zároveň ukázka, že Hollywood se letos silně odvrací od digitálních trendů a hledá svoje materiální kořeny. A nebojí se při tom ukazovat, že známí hrdinové žijí ve světě trosek a jsou vlastně tak trochu na obtíž.

Výtkám, že to je vše příliš odvozené a celý film je nejdražší fan made záležitost všech dob, se nebráním. Dokonce bych k nim přidal pochybnost nad hlavním záporákem, který zatím spíš vyhlíží jako z marvelovského blockbusteru... Ano, sedmička fúzuje ověřené motivy a postupy především z epizod IV a VI. Na rozdíl od Star Treku se Abrams pohybuje ve stylisticky mnohem ukotvenějším univerzu, to ale neznamená, že neservíruje totální abrrrazivní rrrozkoš, jak byl řekl Dan Nekonečný. 136 minut se film řítí kupředu a ta stopáž je prostě subjektivně strašně krátká. Zmizela obsese přeplácanou mizanscénou, Mindelova kamera se víc hýbe s postavami, které tak jen divadelně nedeklamují, ale dýchají. Digitální opar nové trilogie přepustil místo materiálnosti. Přestřelky stormtrooperů jsou čistá rozkoš a nezbývá, než posunout spin-off Rogue One mezi nejočekávanější filmy roku 2016. Nové postavy se rychle učí - důraz na dobře dávkovaný patos, gesta, včasné pomrkávání, to všechno si osvojují s lehkostí. Kolbiště ale pochopitelně patří veteránům, kteří probouzejí Sílu nostalgie. Star Wars přestaly být epickou galaktickou ságou o zdanění obchodních cest a vztazích mezi různými zástupci galaktické politiky a vracejí se ke kasdanovské pohádce se vším všudy. Epický oblouk, antické scény, velká krásná slova. Pokud se nové trilogii vyčítala opereta, tohle je opět opera. Možná se zdá, že s rokem 1977 už nemáme nic moc společného, ale pro mě je tenhle epos o věčném souboji dobra a zla v současnosti stejně důležitý jako v době, které dominovali padouchové. Ani ne tak proto, že obsahuje skutečně dotažený feministický podtón (což českému mentálnímu apartheidu působí muka), ale spíš proto, že zase naplno připomíná platnost třicet dva let starých Yodových slov: "Luminous beings are we, not this crude matter." Abrams možná jen postavil most mezi starou trilogií a novým univerzem, ale je to most, po kterém je radost kráčet.

Silné herecky, suverénně zrežírované a napsané, ale pro mě to spadá do kategorie předvídatelné queer drama se vším všudy, včetně velmi šablonovitých emocí. Modelové americké melodramátko, které zaslouženě pobere herecká ocenění, ale zároveň film, který končí jen u realizační bravury. Studené, zapomenutelné, překultivované - alespoň tak to na mě působilo v letošní canneské soutěži.

Nesnesitelné, na hraně sebe-parodie a nezáměrné komedie. Kdyby si někdo chtěl dělat srandu z francouzské přepjatosti, musel by to natočit přesně takhle dutě a koženě.

Oproti soustřednému a velmi osobnímu (i osobitému) Gadžovi se jedná spíš o zbytečné ředění známých záběrů a situací o trochu útržkovité a nevyrovnané scény z anticiganistických demonstrací a následných proti-reakcí. Témat se tu otevírá celá řada (mj. třeba velmi nejednotná romská identita), ale všechno zůstává tak nějak torzovité a nakousnuté. I náhlé odskoky do čistě osobní roviny už nepůsobí zdaleka tak přesvědčivě. Tomášova práce je mi sympatická, ale celovečerní tvar není úplně obhájený. Televize a hodina tomu bohatě stačily.

Pokud to je nějaká sofistikovaná post-moderní meta-hra s cílem demonstrovat, že když sešijete nesourodý shnilý kusy a zapomenete tomu dát mozek, vznikne retardovaná obluda, tak se omlouvám, že jsem to nepobral. Jinak nabít a zabít, jak dycky řikal primář Sova.

Na první dobrou a s úspěšností sotva 50%. Čtvrtek si svůj argotickej zápal užívá, vedlejší postavy často za hranou karikatury.

Jste prázdný, pane Bonde a žijete ve světě plném ruin. Tohle tuším někde někdy zaznělo a Mendes to zfilmoval. Spectre je letargický svým tempem, přitlumeným potemnělým vizuálem Hoyteho Van Hoytema. Jenom Newman má tendence hnát to dramaticky dopředu. Bondovka omotaná chobotnicí a zalitá inkoustem zmaru. V mnoha ohledech naivní, povrchní, ale podržela si mě spolehlivě 150 minut. Objektivně si plnou palbu nezaslouží, protože v podobném ranku letos nekompromisně vládne tematicky podobná MI V. Ale tahle klopýtavá procházka vylidněnými místy před demolicí důstojně uzavírá čtyřdílnou psychoterapii nejunavenějšího Bonda, který vlastně nechce být, tím kým je. Ale už nikým jiným být neumí... Kdyby tímhle celá série končila, jsem spokojený. Btw. props za ukrytou message, že Heineken je dobrej tak na zalévání myších děr.

Ve chvíli, kdy existuje tak obrovská informační disproporce, je podobný druh angažovaného a nezakrytě subjektivního blogo-dokumentu nejen omluvitelný, ale dokonce žádoucí. Navíc balení Andrey Culkové je patřičně úhledné a tak nějak zapadá do vlny, která už se směje nálepce BIO a pro svoje názory hledá volnou a atraktivní platformu. Dokument slouží stejně dobře jako blog. Proč by neměl? Pokud jedna ze stran ovládá informační kanály propagandou, tahle kontra-propaganda s přiznanou osobní zaujatostí je na místě. Cukr je špatný a mělo by se o tom mluvit. Zatím se o tom musí angažovaně křičet. Což do jisté míry omlouvá absenci argumentace v tomhle "blogomentary". O míře lze diskutovat, ale jádro sdělení je bez debat. P.S. Fascinuje mě, že někomu překáží, že do toho matka tahá svoje děti. Cukrovarnický průmysl do toho tahá děti celé dekády. Děti virtuálně blažené, zatímco ty reálné často nevratně poškozuje. Nápadný důkaz toho, že akceptovanou ideologii nedokážeme reflektovat.