Marigold

Úplně nechápu žánr tohohle filmu (ženská běhající po císařáku po nemocnici je bez pochyby sci-fi), ale pro mě to má nejblíž k exploataci, kde hraje hlavní roli hladovějící dítě a přežraný režisér, který má až hitchockovský rozmach - ta taxidermická symbolika, wtf? Musím říct, že jako bytová válka o mimino snímaná hnusným rybím okem je to neobyčejně zábavný, béčkový a solidně zahraný. Ale hlavně to člověk nesmí začít brát vážně. #kviff2015

Balkánský model metaforického promítnutí dějin regionu do intimního příběhu a půdorys milostného triptychu povýšené na zcela novou (současnou) úroveň. Kusturica a spol. se uzavírají do stále neživotnějších burlesek, Matanić nachází v traumatických dějinách úplně nový život a strhující režijní energii, která patří k vrcholům letošního festivalu. #kviff2015

Koloběh přírody a koloběh života vtěsnaný do minimalistického jazyka dlouhých záběrů a rurální symboliky. A společenská kritika současné Guatemaly vměstnaná do poslední frenetické třetiny, která dokazuje, že Bustamante je suverénní debutant, schopný spojit vkusné emoce a několik prostých významových rovin. #kviff2015

Tak strašně naivní pošilhávání po Malickovi / Herzogovi, že i ten implicitní rasismus spíš rozesmívá. Badalamentiho sebe-vykrádání působivé, obraz spíš pokulhává, poslední třetina, kde hrdina, Kristus / Marlow / renesanční člověk zakládá katedru alternativního divadla, už vysloveně k smíchu. #kviff2015

Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna sledují zacyklenou a osamělou existenci muže, který jako jediný spojuje nedostupné ostrůvky tradičního vesnického světa. Ten postupně mizí a s ním i svérázná mytologie, humor a ruská chandra, ona bodrá směsice těžkých lidských osudů, potoků vodky a momentů, kdy se uprostřed opileckého blábolení postavy mimoděk dotknout marnosti bytí. Končalovskij ironicky propojuje postupy reality show (fixní voyeurské kamery umístěné v domech aktérů) s momenty, které podmanivou prací s obrazem a ambientní hudbou Eduarda Nikolajeviče Artěmjeva evokují zneklidňující sílu filmů Andreje Tarkovského, především ony momenty, kdy obraz kamery zrcadlově převrací realitu na prchavý sen. Film tak vytváří unikátní most mezi současným Ruskem, které zastupují odlidštěné kulisy města, raketové základny i nonsensuální úryvky zábavných televizních show, a tradicemi – těmi filmovými i lidovými. Končalovskij přitom zůstává obdivuhodně zdrženlivý. I když používá fragmenty klasického umění, tlumené Verdiho Requiem či citát Shakespearovy Bouře, nikdy nesklouzává k mělké intelektuální, či naopak bulvární exploataci prostých lidí, kteří před kamerou otevírají své soukromí. Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna ukazují svéráznou prostomyslnost, kterou s gustem vytěžují současné reality show o venkovských balících, ale činí tak způsobem, který divákovi znemožňuje pobavený výsměch – protože chtě nechtě v bizarním koloběhu bezcílných dialogů, denních rutin a drobných katastrof nachází i kus sebe sama. #kviff2015

Ne, Paolo. Zas je to studený terárium plný podivně akademizovanejch plazů. A ten orchestr prostě nezazní mohutně, jenom rozklíženě, jako by každá sekce hrála jinou skladbu. Strašně jsem tomu fandil, po Velké nádheře cením místy větší uvolněnost tónu a sklon k absurditě, ale celek vyznívá podobně zatěžkaně a nepřesvědčivě. Sorrentino navíc stále úspěšněji kolonizuje těžko představitelné teritorium mezi lidovou komedií plnou prostopravd a snobáckým "uměníčkem", což se místy stává dost nesnesitelným. Back to the small things, please.

Je to český polský film - vezmeme si žánr, který nedovedeme natočit ani podle základních pravidel, tak ta pravidla obrátíme naruby a budeme se tvářit, že to jako děláme "jinak". Všechno špatně - psychologie, chlad, logika, stavba. Při pohledu odkudkoli je Červený pavouk omyl. Hra s psychikou diváka bez pochyby - bohužel jen na to, kolik vydržíte, než vás ten film svojí naivitou urazí. #kviff2015

Klasickej festivalovej stinker - přepálená forma, absence jakékoli jemnější finesy, dvojrozměrné postavy, nucené zvraty, neobratné změny tónu vyprávění, ke konci nesnesitelně rozbředlé a ubulené... přiopomíná to pokus dojmout cilizované Evropany krutými tradicemi rurálního Turecka, které je tu vylíčeno z velké části jako agresivní (incestní) vězení. Neříkám, že v tom není racionální základ, ale tomu filmu se nedá absolutně věřit. Vyděračské festivalové HLPéčko se všemi neduhy... #kviff2015

Suverénní kamera, ale jako celek rozpačité. Kozovo herectví je bohužel na úrovni, kdy s postavou nelze skoro nic dělat, jen s ní pasivně manipulovat. Romský boxer tak jednoznačně působí politováníhodný objekt, kterým smýká přítelkyně, pochybný manažer, alkoholický trenér a také režisér. Muší váha se ve všech ohledech snaží zůstat stát, ale padá vždycky v prvním kole. Otázkou je, zda tenhle zvláštní depresivní hybrid dokumentu a sociálního dramatu není tak trochu jednostranný a pasé. Koza mě ani na minimální ploše nezaangažoval, nepřesvědčil, nikam se mnou nepohnul. Přitom je s ním ve většině ohledů všechno v pořádku. Ale jako film prostě působí prázdně. Nejlepším momentem zůstává šťavnaté cameo slepičího majstra Franka, který jako jediný dodá vyprávění dynamiku. Všechno ostatní ve filmu je letargické - ale nepříliš podnětným způsobem. #kviff

Takhle brilantní režie se nevidí často. Každý záběr zvážený do nejmenšího detailu, každá perspektiva, změna tónu i atmosféry podložená jasným a dotaženým záměrem. Subtilní dílo o panelákovém spiritismu, krizi víry, smiřování se s bolestí i nesmyslnou krutostí reality a hledání ztracené blízkosti v bytě, kde obchází duchové zemřelých. Triumf úsporného herectví a komediálního talentu Janusze Gajose. Neokázale chytré, nenápadně zdrcující, protože to o nejvážnějších věcech promlouvá s nebývalou lehkostí a něžným sarkasmem - s jedinou chybou... zbytečně nataženým a trochu neobratným závěrem. Ale i tak berlínská cena za režii nemohla přistát na lepším místě. #kviff