annihilation

Co mě vždy dostane je, jak někdo mohl do dvou hodin tak dobře vsunout děj z tak objemně popsané knihy a zanechat v něm smysl, charaktery, všechen ten spád a hlavně tu lidskou ubohost (bídnost). Naprosto brilantní je i herecké obsazení - Liam Neeson je herec, který se na postavu Jeana Valjena svým charismatem skvěle hodí - může být tupým galejníkem a zároveň citlivým mužem prchajícím před svou minulostí, stejně tak Geoffrey Rush září jako odpudivý slizoun Javert. Jediné, co mi trochu vadí je, že z Jeana Valjeana udělali úplný archetyp dobráka, takže na jeho postavě divák nemůže pozorovat takový vývin a rozvoj. Ale i ta trochu přeslazenosti navíc úplně neuškodí a ve finále je to velmi povedený snímek.

"Ha ha". Můžete si dovolit být trapní, pokud jste slavní. Hvězdičku dávám za tu scénu, kdy fotí Mary Jane, to jediné se povedlo. Pak to bylo jen plácání se v hnoji.

U některých adaptací Stephena Kinga je potřeba přimhouřit oči a dívat se na ně až velmi pozdě v noci. Jedině tak je divák schopen odpustit některé ztvárnění akčních scén a vyobrazení monster a nahlédnou o něco hlouběji. Snímek se pokouší zachytit kvalitu myšlenek, které vycházejí z představy, že tím, že mentálně postižení lidé žijí ve svém světě, jsou možná v některých věcech o něco rozvinutější a schopnější. Jinak trochu humoru, trochu přátelství a trochu té stupidní byrokracie nikdy neuškodí. I když podvědomé pudy a myšlenkové pochody šly těžko ztvárnit, je samozřejmě na škodu, když se filmaři zaměřují na akční stránku namísto psychologické. (Aneb téměř všechna zpracování Kinga)

Nudné, příkré, předvídatelné. Nikdy jsem neviděla tak nevyužitý potenciál mezisvěta, kde hlavní postava zůstává uvězněna a prochází se vzpomínkami. Nejvíc mě ale dostalo, když mu matka chtěla darovat své srdce, a tak spáchala sebevraždu - předávkovala se léky, které zapila kávou. Logická debilita první třídy. A jako bonus herci - krásňoučcí a roztomiloučcí až za roh, ale hrát neumí.

Zlatovláska je jedna z těch pohádek, na které se určitě podívám znovu - líbila se mi jako malé a líbí se mi i teď. Příběh je erbenovská klasika, kterou každý zná a asi se na ní toho ani nedá moc zkazit. Celé je to opravdu působivě zapracované do lehčího příběhu pro děti s morálním ponaučením, obohacené o pěkného prince a spoustu milých písniček (Zlatovlááásko, krááásko, kdo ví, co bude dál?).

Klip, který jde opravdu ruku v ruce s textovou a hudební stránkou písně. Sníh, mrazivo, celková strnulost - ať už v podobě soch, zmrzlých pavouků nebo žiletek zapíchaných ve stromě. Klaustrofobie, úzkost, propadání se do sebe sama. Do prázdnoty zimy je vmeten popel, který tuto vizi ještě víc podporuje. Potápění se do emocí, ze kterých se nedá dostat ven. A do toho všeho krásná a křehká Amy Lee nápadně připomínající Sněhurku.

Možná jsem čekala trochu víc... Lucidní snění už je v současné době dobře známý fenomén, o kterém se není problém základní informace dozvědět za pět minut z internetu. Na druhou stranu musím přiznat, že Mgr. Jan Vaněk popisuje tuto tématiku dost dobře, ačkoliv je dokument opravdu velmi krátký. Pro laiky to může být první zajímavý podnět, proč si něco víc o ld zjistit. Naopak pro ty, co se o toto téma zajímají, nebo dokonce ld pravidelně prožívají, je dokument bohužel k ničemu. Ale zase mě potěšilo, že se konečně někdo zmínil o tom, že snaha řídit celý sen, není správná - ve spoustě článků mi to naprosto chybí. A dokonce dokument i pobaví, zaměříte-li se na detaily..

Lars von Trier si pro prostředí svého filmu chytře zvolil prostředí malého městečka. Jak lépe můžete vyjádřit podstatu lidské povahy, než právě na modelu takovéto komunity? Příběh začíná velmi jednoduše, ve městě se ocitne nový člověk – žena, která žádá o azyl. Lidé se jí samozřejmě rozhodnou pomoct, avšak dobrý skutek pomalu přerůstá ve vykořisťování, které se nezalekne naprosto ničeho. Trier zde skvěle poukazuje na často kladenou otázku, zdali má každý dobrý čin nějaké sobecké pozadí – když činíme dobro, činíme tak bezelstně, nebo pouze pro své budoucí dobro. Je lidská bytost schopna ryzího altruismu? Samozřejmě, že ne. Avšak linka filmu vás po této odpovědi unese ještě dál, než jste si byli vůbec schopni připustit. Původně milá spolupráce se mění na promyšlené zneužívání naprosté lidské bezmoci. Někdy je divák téměř nucen se ďábelsky pousmát nad zvrácenou a patrnou symbolikou, se kterou jsou veškeré detaily předvedeny. Jméno hlavní hrdinky – Grace – znamená „laskavost“, „odpuštění“, „ušlechtilost“, ale i třeba „odkládání“. Všem těmto kouzelným významům její povaha dojde. Zaujme i hra s čísly. Grace sbírá kolekci sedmi figurek, které představují špatné vlastnosti obyvatelů městečka. Z původního úsměvného vtipkování se stanou předměty, které jí připomínají, že i ona má nějakou hodnotu – že si je s ostatními rovná jako člověk s člověkem. Avšak sedm ctností se mění v sedm smrtelných hříchů, které se jí stanou každodenním chlebem. Taktéž je zajímavé, že ve městě žije s dalšími patnácti lidmi (počítaje dospělé, kteří rozhodují o jejím osudu). Spolu s ní je jich šestnáct, což je číslo, které se v numerologii považuje za číslo zmařených plánů, které má jedince nabádat k naslouchání vnitřnímu hlasu. Jenže poslechne Grace svůj vnitřní hlas, než bude pozdě? Z příběhu vyplyne krutá fatální otázka, zda je možné odpustit někomu něco, co bychom neodpustili ani sami sobě. Toto uvědomění je naprostý zlom, přiznání si vlastní pošetilosti, která upoutá každého diváka a hluboce se ho dotkne. Celý snímek je pojat hodně komorně, tudíž se zabývá především myšlenkami, což je něco, co je třeba v současnosti jistě patřičně ocenit. Originální pojetí prostředí vyjádřeného pouhými kulisami dává celému snímku atmosféru, která se do diváka vloudí právě touto transparentností a otevřeností. Nechápu, že to někdo může brát jako pokulhávající formu, naopak - celý příběh do sebe zapadá nejen myšlenkově, ale i právě pomocí neobvyklého zpracování. Samozřejmě už je jen na vás, jestli si z něj dokážete něco vzít.

Kdysi dávno se MTV ještě zaměřovala na hudbu. A kdysi dávno ještě hudba byla o niterním sebevyjádření: Alice in Chains na tomto koncertě podávají jasný důkaz o tom, že patří k nejlepším představitelům grungeové scény, ne-li hudební scény vůbec. Jejich vystoupení je krásnou mozaikou spojující pomalé i svižnější skladby. Ty díky akustickému podání vyniknou mnohem jemněji a niterněji; navíc tím vzniká mnohem více prostoru pro vokální linku, ve které se skvěle doplňuje jemný a čistý přednes Jerryho Cantrella s ostrým a procítěným zpěvem impozantního Laynea Staleyho. Pro pozorného diváka a posluchače je ale tento koncert hrozivou předzvěstí Laynovo smrti. Když na něj pohlédnete, sevře vás úzkost - zapadlé oči, nezdravá barva a chybějící zuby. Celá tato ponurá atmosféra prostupuje hudbou do vaší duše a nutí vás pochopit silnou textovou stránku těchto písní. http://www.youtube.com/watch?v=D-uN22sI4JM

Žízeň po životě je pořád neutuchající, ale nás pevně drží pouta a jen mizíme v koloběhu života. Co jsme vložili do přírody, to nám vrací. Rozklad ducha je nevyhnutelný. Nikdy nedosáhneme vytouženého. Všechna gesta a objektivní pojmy mizí, surreálno pohlcuje všechny prvky, kterými si můžeme být v realitě jisti. Jediné, co zůstává je náš niterní pocit, pocit úzkosti.