Segrestor

Člověk ze zoufalství snadno pomate se. Znáte to. Vstoupíte do sálu, nasajete ten vydýchaný odér, jakýsi zápach celuloidu ztracen mezi proseděnými sedačkami, nasoukáte svou obstarožní zadnici mezi dvě lakovaná opěradla, která pamatují ještě Husáka na náměstí. V mžiku se vám vybaví matné vzpomínky na dobu, kdy jste z toho stejného sedadla čekali, až se na plátně rozsvítí nápis Constantin film bringt a zpoza rohu vyběhne Vinnetů s Oldou. Sedíte tedy a tak nějak tušíte, že letos to bude fakt pecka, že jdete na něco výjimečného. Něco jste se už doslechli, víte, že to je tak trochu jiný film. Prásk. Odezní čtyři kreténské trailery na filmy pro úplně jinou diváckou skupinu a najednou tma; začal film Gravitace. Pak trvá asi devadesát minut, než se nadechnete. Cestou domů, navzdory dírám v chodníku, poskakujete nadšením, koluje ve vás dlouho zapomenutý pocit, který není ničím jiným, než radostí, že láska k filmu ve vás ještě neumřela, že ještě tam pod tou ztvrdlou krustou naváleného marastu negace, nudy a neuspokojenosti, to tepe. Že ještě se dá najít film, u kterého se cukáte, nedýcháte, nepolykáte, nevnímáte. Jste v transu, jste ve vesmíru a jste tam sami. Pak jdete po tom chodníku a zažíváte pocit, jako kdyby jste se z toho kosmu vrátili. Jdete z kina.

Hudba jak z pera Arama Chačaturjana, ale když k tomu přidáte džungli, všelijak zbarvený Khméry, tajemného zabijáka z kosmu a partičku testosteronových vojenských gum, dostanete story, které vezme za srdce každého kluka. Právem se to stalo kultem a předlohou mnohých pokračování a nástaveb, kombinací a zpracování v dalších mediích (např. komiks, PC hra). Tehdy poprvé, v postokomunistickém kině Alfa (dříve Karpinsk, a kolují dohady, že v určitém mezidobí se dokonce jmenovalo Čalfa), mě sebrala ta atmosféra neviditelného nebezpečí, kterému podlehnou i ti nejostřejší chlapi planety s Mr. Universe v čele. Protože jsem do té doby viděl pouze Kauza Králík a Zítra to roztočíme, drahoušku, byl jsem plně paralyzován a ani raději nemrkal, abych nepřišel ani o jeden bombastický záběr. Dodnes v suchých letních obdobích prakticky nevidím. U finálního souboje člověk vs. predátor jsem už jen mírně fibriloval v extázi, v jaké takový kluk může být. Kdykoliv si Predátora pustím, obklopí mě jakési fluidum obrovské nostalgie a takové to pálení na břiše, jako když se zamiluješ. Mnozí ten pocit určitě znají. Hrdě si tento snímek dávám do topky, abych mohl světu vykřičet svou lásku.

Největším vtipem tohoto geniálně zrežírovaného snímku je skutečnost, že tím největším zabijákem nejsou klasičtí sérioví vrazi Mickey a Mallory Knoxovy, ale reportér Wayne Gale a detektiv Jack „vím, co je vražda“ Scagnetti. Tito dva jako zástupci dobra, tedy vyšetřovatel - policista a vyšetřovatel - publicista. Snímek tak nepřímo ukáže, že to oni jsou ti zlí, protože se tak prvoplánově nejeví, jako dvojice vyšinutých vrahů Knoxových. A nepřímo záporných postav je tam celá řada. Od vyšinutých rodičů Mallory, přes vyšinutého ředitele věznice (vynikající Tommy Lee Jones) až po vyšinutou sobeckou milenku novináře Wayna Galea. Všichni jsou vyšinutí, jen Mickey a Mallory Knoxovi jsou takový normální zabijáci. Kromě toho všeho jsou ve filmu obsazeni vynikající herci, je brilantně zrežírován, má netradiční vypravěčskou formu a scénář z rukou samotného Tarantina. Co na tom, že scenárista měl k filmu nějaké hemzy. Je to unikátní podívaná s jasně daným poselstvím: Je zločin glorifikovat zločin?

Návštěvníci patří nejen k těm nejlepším francouzským komediím, ale především stojí i za zamyšlení. Kromě té legrace, kdy se rytíř a jeho sluha ze středověku konfrontuje s naší dobou, nám tvůrci předkládají (na to, že je to vlastně jen taková fraška) sci-fi prvky, které už fraškou nejsou. Nelze nalézt chybu v žádné jejich teorii cestování v čase a to ani v laické rovině. Nevím ovšem, jestli to byl záměr nebo náhoda. Ale to asi není to hlavní, co je na filmu nejvíce obdivované. Samozřejmě jde o tu srandu i herecké výkony a určitě i příběh. Rozhodně se jedná o unikát, jelikož druhý díl je asi největší pičovina, co jsem kdy viděl. Vlastně jsem jej ani nedokoukal a to už to zkouším nějakých dvacet let. Tyto Návštěvníky jsem viděl nyní už osmnáctkrát.

Je pravda, že v tomto filmu o něco jde. Nějaká ta zápletka tam asi je. Je to ale důležité? Kdyby "Dude" jen dřepěl na bowlingu a kecal a fuckoval s Walterem klidně by to stačilo. Občas by tito týpkové někam zajeli, aby bylo o čem fuckovat a bylo by. Tím, že v tomto flegmatickém filmu skutečně o něco "fuck" velkýho jde, je nakonec jen dobře. S účastí takových hereckých velikánů to rázem pasuji na můj nejoblíbenější film. To sice není žádné měřítko, ale "fuck" musíte mi věřit.

Všichni (nebo teda mnoho lidí) napadají tento film jako jakousi urážku křesťanství (chápej katolicismu), výsměch základním pilířům víry a kdesi cosi, v mnoha státech ho zakazovali nebo zakazují. Vždyť to je přeci kravina. Ten film si dělá prdel především z lidí, potažmo z lidské blbosti, což je látka, z které lze donekonečna čerpat. To, že ti lidé, z kterých si film dělá legraci, shodou okolností žili v době zrození krále je hold věc, která nejde okecat, ale je to asi jen prostředek k filmovému tématu. Klidně se to mohlo odehrávat za Julia Cesara a Pythoni by se zaměřili třebas na Cicera, z kterého by si dělali bžundu, co já vím. Chci prostě říct, že není třeba z toho dělat takovou kovbojku, hlavně že je sranda.

Kdosi ulehá na polštář. Toto je ústřední motiv nebo téma, chcete-li, filmu Mulholland Drive. Po dlouhém přemýšlení, jak to vlastně bylo a o co tam šlo, jsem došel k názoru, že sledujeme jeden dlouhý sen dívky s jistými ambicemi ohledně angažmá v Hollywoodu. A aniž by nám to David Lynch dal nějak zřetelně najevo, jsme v realitě dané dívky, která zavání nesplněnými ideály. To celé se tak nějak ještě do sebe promítne, aby z toho byl trochu guláš. Mimo jiné je do toho zapletená jakási kniha. Šel jsem tedy do kina ještě jednou. Dávám 5 * za tak dlouhé a bolestivé škvaření mozku, za atmosféru a naprosto skvělé herecké výkony, Naomi Watts zvlášť. Za skvělý film o dvou krásných ženách s Hollywoodem za zády.

Většinou je tento film hodnocen jako Gilliamův nejhorší nebo prostě ten slabší. Nevím, jestli to je proto, že je o strašných zdrogovaných dementech nebo prostě nedosahuje film nějakých filmařských kvalit, podle mě neznámých parametrů. Strach a hnus je možná tím rozporuplným filmem, který jedny až dětinsky rozesmává a druhé nutí k vomitismu. Osobně jsem díky němu poznal Benicia Del Tora a dodnes tvrdím, že zde podal výkon nejlepší. Totéž platí i Johnnym Dé. Masky Tima Burtona jsou mu prd platné. Maska holohlavého novináře Huntera Thompsona je prostě trochu dál za pobledlým Edwardem nebo čokoládovým Majklem Jacksonem.

Jestli jsem nějaký film viděl v životě hodně krát, tak je to tento film. Tento film je vlastně takový film, který jsem viděl nejvíc krát. Dal bych sem nějakou krutopřísnou hlášku, ale to je snad každá věta, co ve filmu padla. Nejsyrovější připomínka mého nejranějšího mládí, kdy to vypadalo, že to s komárem seklo a stáli jsme před čímsi novým, nadějným. Že to šlo pak do prdele, je už věc jiná. Ale tu náladu, ten mihotavý okamžik, kdy se rozhodlo, jak to bude s korytnáči, je ve filmu perfektně zachycen. Jaroslav Dušek a vůbec všichni herci i neherci... nemám pro ně ani slova chvály. Kdo se v tom filmu najde, je můj člověk. Ale já nejsem sám, já tu tak chlastááám...

Není divu, že na tento film se v Americe stály fronty. Co stály, lidé přespávali na ulicích, aby se tam vůbec dostali. Není divu. Je to jejich srdcovka a Češi to dokonale trefili a to prakticky ve všech bodech. Ryze kladný hrdina, temný padouch Horác Badman, dokonalá kráska (vlastně dvě), úchvatné scenérie, kostýmy, humor, zápletka a klasické whisko-ropné vyvrcholení. A to vše podle skvělé předlohy Jiřího Brdečky. Film, který jednak evokuje milé vzpomínky z dětství a jednak je tak dokonalý, že se na něj s chutí kdykoliv podívám znovu i kdyby to mělo být po milionté šesté.