Vypadá to jako pohádka. Ve skutečnosti spíš jde o realitu vmanipulovanou do žárnových prvků pohádky, kdy Jamie jako chrabrý rytíř bojuje se svými artyčoky proti kapitalisticky bezduchému hranolkoidnímu systému konzumu. Nevěřila jsem černobílému rozdělení postav podle stravování (tím pádem zastánci toho zlého stravování spadali do kategorie „zlí/blbí idioti“) a otázkou pro mě zůstává, zda se vše odehrálo přesně, jak nám to syžet předkládá. /// Zase ale budu věřit, že někomu mohl tento pořad opravdu pomoci ve stravování…protože někteří američané/lidé prostě potřebují pohádky.
Když Sherlock Holmes, chci aby tam z něho něco zbylo a ne aby to vypadalo jako něco od Dana Browna po opici, kterého minulou noc ojel Michael Bay zezadu...jeden z vzorných případů, kdy je sountrack MNOHEM lepší než film.
deprese jak sviňa - "Every word spoken by the actors in this film was taken directly from the letters of Vincent Van Gogh and from the correspondence and testimony of those around him." Asi tak, všechno funguje ve stylu Klíče, k určování trpaslíků, ale daleko zlovolnější, pomalejší a enormě fascinující cestou (= pro mě, neboť jsme neviděla zatím žádnou jinou inscenaci Van Goghova života). Ben Cumberbatch nevypadá jak Van Gogh (!) a během jeho hereckého projevu na to úplně zapomenete…vím, že jsem žehrala na jeho historické postavy, ale….but well, v jeho typu herectví je něco, co naplňuje postavy duchem oné doby a já nevím jak to dělá…jeden z mála hraných dokumentů, kde jsem obrečela závěr (5* jsem nedala jen protože bych byla podezřelá jako Cumberbitch).
(2,6*) Uzavřený kruh aneb fandové fandům. A kdo není fanda, bývalá rocková hvězda nebo lucky man hodnotí jednou hvězdou, pochopitelně. Ale dokud je soundtrack a mejkap stejně důležitý jako příběh (imho víc) a fandové vrní blahem a nahazují pětky, zdá se, že všechno funguje správně a není proč pozérsky intelektuálně škudlit.
Neznám moc filmů, které by mě první minutou vyloženě sraly a pak mi až do konce poskytly slintající lynch-freudoidně orgasmický zážitek. http://www.youtube.com/watch?v=MO96cA3nMzM
Právě proto, že Müller je příčinou všeho (a nezastaví se před ničím!), tak jsme se shodli s Müllerem, na tom, že film nebyl tak dementní, nýbrž jen mravokárně plytký, Adina měla mňamózní šaty či snad šlágr nahrán (prý) ani Ultraphonem nebyl. PS: Kecy Kulmone - Dcera byla 5-tiletá a to v 21 už jde.
- achtung, spojlery - Kim Jesenin, rozčarovaný a cynický dramatik, který píše konformní hry, přijíždí se svým přítelem do malého městečka hledat inspiraci. Během filmu ale pomalu začíná tušit, že jeho talent už strávil systém a on nyní pochybuje o kvalitě svých her, které možná ani neměly velké estetické hodnoty. V městečku se setkává s inteligentní průvodkyní v muzeu Šašou, která jako mladá byla obdivovatelkou jeho her. Ta mu později řekne, co on už dávno tuší, že jeho práce již nemá žádnou kvalitu. Jesenin však zaslepeně touží po její lásce, takže často odhazuje i lidskou důstojnost a vrší na sebe nesplnitelné sliby. Když skoro na konci filmu dojde k prozření, že Saša miluje disidenta, který je odhodlán opustit Sovětský svaz, získává film nový smysl ve vztahu k systému. Kim se jím nechal pohltit, ale mladý hrobník toto odmítá. Téma bylo zakázáno až do doby perestrojky, ne náhodou právě díky tomu, co Brežněvovu režimu vytýkalo – přidušení kulturního života během období stagnace.
Film vypráví příběh muže středního věku, který těsně před Novým rokem chodí pravidelně s přáteli do lázní v Moskvě, tentokrát se ale v lázních opije při připitích na své zásnuby a odletí místo svého přítele do Leningradu. Tam se nechá odvést do svého domnělého bydliště, avšak jak velké je jeho překvapení, když zjistí, že v jeho „bytě“ bydlí cizí žena… Ironie sudby je romantickou komedií plnou zmatků a (ne)dorozumění, které se odehrávají (víceméně) v průběhu jedné noci v jednom bytě, takže hlavní důraz je kladen na herecké výkony a proměnu vztahu postav během jejich krátké známosti. Naďa a Žena musí v průběhu noci urazit v poznání toho druhého dlouhou cestu, aby si nakonec padli do náručí. Dozvídáme se o nich různé intimní detaily, telefonáty a návštěvy podsouvají naraci kupředu nebo do ní přináší náhlé zvraty. Všeobecně výkon Brylské a především Mjagkova v hlavních rolích je dominantním kladem celého filmu. Škoda jen, že Timur Bekmambetov nedopřál dvojici ve svém spektakulárním pokračování naleznutí klidu v manželství.
Celý snímek je inteligentní oslavou nikdy nenatočeného Panfilova filmu o Janě z Arku. Příběh vypovídá o mladé ženě, která sní o tom, že bude herečka, není však ani příliš zkušená, ani příliš důvtipná. V průběhu filmu se jí přihodí dvě věci, které ji změní život. První z nich je, že na jedné zábavě se seznámí s ženatým mužem, s kterým nakonec začne mít vztah. Druhou je nabídka, kterou ji po hraní Baby Jagy v místním divadelním sboru učiní filmový režisér - nabídne jí možnost hrát ve filmu Janu z Arku. Již od začátku se ve filmu objevovaly záběry ze snímku o Janě z Arku, ale teprve po režisérově nabídce dojde k propojení obou částí. Začátek však není jen filmem o natáčení filmu, ale mezi jednotlivými částmi „hrané“ Jany z Arku a „reálného“ života herečky existují paralely, takže můžeme konfrontovat události Pašina života s životem Jany z Arku a sledovat, jak Pašin život ovlivňuje její roli nebo role život.
Animovaný snímek vtipným způsobem (a beze slov) vypráví o vzniku hraného filmu. Ve dvaceti minutách je zobrazeno mnoho z problémů, které pronásledují filmové tvůrce odjakživa. Počáteční boj scénáristy s tvůrčí krizí, který se střídá s chvilkovými polibky od múzy, končí napsáním scénáře. Scénáristu pak navštíví neurotický režisér, aby se spolu se scénářem vydali na maraton trpělivosti ke schvalovacím komisím. Když se jim konečně provede film prosadit, nastává ta nejtěžší chvíle – najít správné filmové architekty, střihače, výtvarníky, lokace a herce a začít konečně natáčet… Kouzlo tohoto svižného snímku spočívá v jeho animaci, kdy jsou pomocí kresby, pohybů a vizuálním metafor rychle a jednoduše představeny jednotlivé profese a prostory - scénárista je bojácný dlouhán s brýlemi, skladateli při komponování projíždí ateliérem tanky a masy lidí, pro které skládá hudbu, paní s klapkou je dobromyslná obryně a celé filmové studio vypadá jako nekonečné bludiště se spoustou tvarů a světel.
Příběh několika lidí, cestujících na korbě nákladního automobilu, se odehrává v Kazachstánu v 50. letech. Hlavní hrdinkou vyprávění je malá žákyně Aljonka, která byla poslána do města na studie. Dívka se setkává s různými společníky na své dlouhé cestě. Příběh není vyprávěn jen z jejího hlediska, ale během cesty vypovídají příběhy i ostatní postavy. Na rozdíl od Aljonky, jejíž vzpomínka je naivní epizoda s učitelem matematiky, jsou osudy dospělých dramatičtější – mladá zubařka nemůže najít místo, dělník doufá, že se k němu vrátí jeho umělečtěji založená manželka (přičemž on ji zachránil život, při jejím neúspěšném pokusu opustit ho) a Vasselina Petrovolka, žena, které se utopila jedna z jejích dcer krátce poté, co přišly do Kazachstánu, se nyní vrací se zlou zprávou domů za druhou dcerou. Přestože jsou příběhy rozdílné, spojuje je v mnohých případech naděje a víra v lepší budoucnost, která je právě často přítomna v Aljoncině naivním, ale odvážném počínání.
Přední důkaz, jak vypadala „nová vlna“ na ruský způsob. Film vypráví příběh tří přátel, které na chvíli oddělil a zase spojil čas. Sergej se vrací do Moskvy z vojenské služby a zjišťuje, že se změnilo mnoho věcí, ale i on sám. Jeho přátelé si buď pořídili rodinu či pracují na vlastním výzkumném projektu a on poznává, že se nemůže dvakrát vstoupit do stejných vod. I jeho ostatní druzi se necítí dobře ve své nové sociální roli – Sláva se stále cítí být ještě jedním z hochů, a chce si užívat než tvrdnout doma s dítětem a Nikolaj zase stejně jak usilovně pracuje, tak i svádí. Sergej cítí nejistotu ohledně své budoucnosti a směru, kterým by se měl jeho život dále ubírat. Na rozdíl od Chodím po Moskvě místo mladického optimismu dominuje filmu rozčarování a nejistota, na které nikdo nehledá přesnou odpověď. Navzdory vážnému a problematickému tématu filmu, je styl filmu protikladný a místy sám o sobě funkční nezávisle na naraci. Celá několikaminutová úvodní scéna je nepřetržitá jízda moskevskou ulicí, kdy kamera klame diváka a zaměřuje se na náhodné chodce, kteří by stejně tak mohli být aktéry příběhu, než se konečně ustálí u procházejícího Sergeje. Tyto monstrózně dlouhé (a často i samy o sobě uchvacující) záběry nejsou ve filmu výjimkou, Chucijev chce ukázat krásu Moskvy (a mladých lidí), která však není pravá (ano, i to je případ Chodím po Moskvě). Vše vypadá až moc uměle a fotogenicky* – ulice jsou všude čisté a poloprázdné, hezky se na nich leskne déšť nebo září sníh. Nikde se nepovalují opilci a ztroskotanci. Mladí lidé jsou krásní (ale rozporuplní) a oblečení v tom nejlepším podle soudobé módy. Přesto místy naaranžovanému uměleckému stylu nelze upřít bezchybnou a emotivní spolupráci s narací (nejen) ve vypjatých chvílích (jízda tramvají, finální rozhovor s otcem). PS: A samozřejmě je to TEN film, kde Tarkáč dostane facku. *Ono to vše vypadá tak krásně ostře a prostorově hluboce v černobílé díky kombinaci černobílého a barevného materiálu při natáčení, ale to si už dohledejte jinde…
Tento geniální/infarktový počin, reflektující jednu z přelomových událostí moderní historie z pohledu jedné rodiny a jejich mladé dcery Věry, spojuje několik žánrových rovin, z kterých může interpretován - rodinné drama, sociální dokument vypovídající o povaze života na ruském sídlišti před pádem sovětského svazu a otevřený politický film, ukazující dekadentní rozpad/dopad už zahnívajícího režimu. Film ve své době zlomil veškerá cenzurní tabu ohledně otevřené sexuality, alkoholismu podanému v negativním vyznění a obrazu sovětské rodiny, který se změnil v depresivní ru(t)inu, bezvýchodnost a neporozumění. Nejvíc šokující na Malé Věře podle mne není samotná explicitnost některých tabuizovaných témat, ale způsob, jakým se s těmito tématy zachází. Snímek ukazuje následky komunistické režimu v Rusku bez ohledu na záměry režimu nebo rozdělení na viníky a oběti. Všichni jsou totiž obojím. Divákův vztah k postavám je od začátku do konce ambivalentní – Věra je líná, ale zoufalá z neporozumění si s rodiči, otec je alkoholik a skorovrah, ale jen proto, že je stejně jako jeho žena lapen v pasti předsudků a dávno minulých tradic. Nejděsivější jsou pak scény, kdy zvláště matka vyvíjí snahu tyto oživlé mrtvoly stereotypů přimět k životu zlehčováním závažnosti situace předstíráním, že se nic nestalo. Předstírat se však nedá donekonečna.
Может содержать спойлеры. Na první pohled jednoduchý příběh o lásce slévače Saši k jeho učitelce z večerní školy Taťáně, prodchnutý budovatelskou atmosférou průmyslového města, není tak triviální a přímočarý jak by se mohlo zdát. Celovečerní prvotina Marlena Chucijeva a Felixe Mironěva je jedním z prvních filmů, které byly natočeny v tzv. „době tání“, což je dobře patrné ve srovnání s Děvčaty - které s ním spojuje podobný příběh, ale i herec Nikolaj Rybnikov - natočenými o několik let později. Děvčata jsou komediálnější, otevřenější nadsázce než Jaro, jehož žánrové prvky spíš/ještě inklinují k dramatické romanci s opatrně vetknutými prvky explicitní propagandy, která je u Děvčat také očividná, ale ne tak glorifikovaná. K estetickému přínosu lze však připočíst komplikovanost fabule (i když se zde řeší míň problémů!) a tím práci s diváckými hypotézami při uhýbání od klišé (takže fakt smůla, nemyslete si, že si na konci se sežerou láskou navzájem). Zajímavostí je, že se tento snímek dostal do povědomí diváků díky písni o jaře, kterou zpívá v roli Saši právě Rybnikov, jemuž se na rozdíl od hlavní herečky povedlo prosadit i v dalších filmech. Přesto je to ale celé chutná propaganda jako sviňa. Btw, kdo ode mě chce první ruský polibek?
Gleb Panfilov ve svém prvním celovečerním filmu zobrazuje občanskou válku v Rusku originálnějším a svobodnějším (!) způsobem, než jak byla vždy notoricky známa – skrze příběh jediné postavy. Tanja Tjotkina, hlavní postava filmu je kompletně neheroická, nepohledná mladá dívka, pracující jako mladší sestra v nemocničním vlaku. Způli působí jako postižená, způli jako mlčenlivá světice, jejíž oči jsou zhypnotizované něčím v dáli (vzhled herečky Inny Čurikové udělal zase své). Jedinou cestou, kterou dokáže reflektovat dění kolem sebe jsou její expresivní, ale částečně primitivní malby. Nerozumí důvodům, jenže vedly k revoluci, ale spojuje si ji s nutnou cestou ke světovému míru (odtud - ohněm se nepřebrodíš). Se svými otázkami se často obrací na svého mentora, intelektuálního komisaře Ignatiče, jehož mnohdy nechápe, ale cítí, že i on není spokojen s tím, co očekával a co chce. Stejně nechápavý je vůči ní její milý, mladý vojáček, zmítající se společně s ní v návalech nezralé lásky. Teprve jejích loučení ukazuje pravděpodobnost silné(?) lásky, která mezi nimi vznikla. Mezi stylisticky nejzajímavější patří fakt, že Panfilov často nenavazuje scénami přímo na sebe, nechává diváka nejprve zorientovat se v ději, o což je pak divákovo prozření děsivější – závěrečný výslech navazuje na optimistickou scénu a díky nekarikovaném chování bělogvardějce lze jen z jemných náznaků vytušit napjatost a vážnost situace.
Lidská, natož ještě dětská mysl si nepamatuje všechny události chrono(logicky), sny častokráte později splývají s realitou, vzpomínky se prolínají s představivostí… Pohádka pohádek je spojením sekvencí, které na sebe navazují symbolicky, střetávají se a nakonec splývají dohromady, neboť konec pohádky může být i jejím začátkem (nebo naopak). Film používá několik rozdílných (i různě animovaných) postav, které spojuje postava „malého šedého vlka“ z ukolébavky. Smysl scén zůstává někdy ukryt za obrazy a často i za slovy. Nejzřetelnějším poselstvím je zobrazení smutku a utrpení v sekvenci s mizejícími tanečníky, kteří se pak jako stíny plouží do války, aby pozdější titulky novin a úryvky z dopisů oznamovaly jejich smrt. Když se v roce 1984 rozhodovalo o nejlepším animovaném filmu všech dob, byla mezi mnoha kandidáty vybrána právě Pohádka pohádek, stejně tomu tak bylo o osmnáct let později na Záhřebském festivalu animovaných filmů, na důkaz, že čas neubral nic z ponuré stínové krásy Norštejnovy animace.
Annie Sprinkle byla jistě vždy inovativní (jak koneckonců sama tvrdí ve svém pěkném dokumentu(?...!!!) "Herstory of Porn: Reel to Real"), ale to je tak vše. Sci-fi hudba byla na blití.
Какое шуры муры? Populární film z šedesátých let odráží na jednu stranu sovětskou vášeň pro práci a na druhou vášnivé vztahy mezi (mladými) lidmi - zároveň se v něm slučují dva divácky oblíbené žánry, komedie a romance. Mladá Tosja přijíždí pracovat jako kuchařka do závodní kuchyně na vzdálené Sibiři. Hned první den se nepohodne s pracovitým a populárním Iljou, který je ale také dívkami oblíbeným společníkem. Ilja neváhá, aby se vsadil, že nezkušenou a mladičkou Tosju svede do dvou týdnů. Postupně ale zjišťuje, že Tosja není jen naivní a spontánní, ale i dobrosrdečná a hodná i na ty, co si mnohokrát nezaslouží… Děvčata mohou svou fabulí lehce připomínat moderní teenagerovské komedie (či romance), prostředí filmu, doba vzniku a především styl vyprávění je však zdaleka jiný. Kromě hlavního příběhu ústřední dvojice se zde objevují ještě mikronarativy vedlejších postav, které se Tosja snaží vyřešit se stejným zápalem a komickou naivitou jako všechny ostatní věci. Všeobecně Nadežda Rumjanceva v roli hlavní hrdinky přináší do filmu atmosféru naivního, ale energického mladí, naděje a bezostyšného přátelství. Možná právě proto je tato milá budovatelská, avšak vtipná podívaná zakořeněná v některých srdcích ruských diváků.
Dvoudílný film se věnuje deseti letům dospívání ruského cara Petra Velikého, přičemž jeho první část vychází z románu Petr I. od Alexeje Tolstého. V kombinaci s literární předlohou a uměním jednoho z velkých sovětských režisérů Sergeje Gerasimova vznikl zajímavý filmový počin, který poměrně otevřeně vypovídá o dospívání jednoho z nejznámějších ruských a potažmo i evropských vladařů. Film líčí Petrovo dětství plné protikladů. Na jedné straně neustálé nebezpečí, které mu hrozilo od Bojarů nebo od carevny Sofii, toužící po moci, na straně druhé rozmazlování rodinou a mladická všemocnost. Petr tak není vyobrazen jen jako budoucí inteligentní vůdce a reformní panovník, jeho charakter je barvitější a možná i tím více odpovídá historické skutečnosti. V mnoha okamžicích Petr jedná jako vychytralý, náladový a rozmazlený mladík, který je zvyklý pevně prosazovat svoji vůli proti svým nepřátelům, ale i přátelům a poddaným. Snímek se tímto stylem vyhýbá nabízející se propagandě kultu osobnosti.
Film začíná slovy:“Toto je velmi stará pohádka, která byla vyprávěná po mnoho století a stále existuje, jen ji každý vypráví jiným způsobem.“ Příběh Popelky je bezpochyby jednou z nejznámějších světových pohádek, která se dočkala filmových adaptací v mnoha zemích, proto je opravdu zajímavé vnímat na ruské verzi styl, s jakým byl film natočen. Tvůrci ruské Popelky vložili do filmu mnoho jemného humoru, písní a tanců. Co mi jsme však postřehla jako nejmarkantnější byl fakt, že Jevgenij Švar přepsal příběh s některými obměnami nejen v ději a stylu, ale postavě krále dal větší důležitost než v případě jiných adaptací, se kterými jsem se setkala. Rozhovor krále a lesníka je první dialogovou scénou, Popelka se nejdříve na bále setká s králem, který ji nejen uvede do společnosti, ale ještě mu Popelka pomůže s neposednou garderobou a později ji také král jako první pozná. V mnoha ohledech tak předbíhá prince, kterému nezbývá než se rychle zamilovat a chovat se do konce filmu infantilně romanticky, což neodpovídá ani šestnáctiletému chlapci, kterého měl pětatřicetiletý Alexej Kosovsky ztvárnit. (Ještě bizardně „podezřeleji“ na mě působila osmatřicetiletá Janina Zhejmo, na jejímž vzezření šestnáctileté Popelky patrně usilovně pracovali nejen maskéři a kostymérky, ale i osvětlovači, neboť si nemohu vzpomenout na scénu, kde by neměla silně přesvětlený obličej.) Odpovědi na to, proč je tak proti logice příběhu upozaděn princ a vyzdvižen král mohou být různé. Moje hypotéza se opírá o domněnku, že v ideologii doby, kdy film vznikl byla role vůdce/krále, který chce rozumět prostému lidu a nechává si od něj i prakticky pomoci či poradit, mnohem žádanější než romanticky tápající princ.
Následující komentář není můj, patří Véčovi. Byl smazán kvůli mým spontánním výkřikům (ehm, sofistikované kritice), že je vlastně docela "rudý". Po čase jsem si říkala, že je to škoda, nemít tu nějaký protiklad proti těm, co viděli jen první hodinu nebo dvě a přitom si proti filmu vytvořili silný odpor protože za a) mu nerozuměli, b) je to propaganda až na půdu. A jelikož čsfd unese všechno, tak ho sem vracím i přes autorovu nevůli (ať mi..). Jediné, co jsem upravila byly gramatické chyby. //////// Я хочу тоже быть великый гражданин как товарыщ шахов. Хотя я нет красным металлистом, я нет комунистом. Ermlerův Veliký občan je sice ideologický odpad nejhrubšího zrna, ale v žádném případě nejde o odpad řemeslný a umělecký. Politické drama postupující jasně v intencích socialistického realismu, přístupného širokému lidu se inspirovalo příběhem bolševického vůdce Kirova, který byl roku 1934 zavražděn. Předem nutno poznamenat, že projekce se konala v ruském originále bez titulků. Часть первая. Год 1925. Товарищ Шахов в "Красном металлисте". Он проблемом для Карташова и его союзники. První část ukazuje v polovině 20. let Šachovovův úspěch, ale i to, jak se vyhrotila situace mezi jeho odpůrci. Часть вторая. Год 1934. Товарищ Шахов умер. Ето болшое драма великого гражданина боюющего за свою отчизну. V roce 1934 Šachov a závod "Rudý kovák" vedou stavbu a vyhrocená situace s jeho odpůrci vede ve výsledku k úspěšnému atentátu. Из всех искусств для нас самым важным фильмом. Neznám film, který by byl tematicky tak nechutně zkreslující ale zároveň po formální stránce tak propracovaný, že snadno překonává většinu diletantských propagandistických filmů. Přes jazykovou bariéru byly postavy tak jasně vykreslené, že nebylo pochyb, kdo stál na straně pracujícího lidu a kdo byl škůdcem. Oproti Vstřícnému plánu zde Ermler učinil znatelný pokrok ve využívání zvukového techniky, přesto ale zcela evidentně někde nebyl schopný udržet realistický dojem z filmu. Hluk, který šířil dav na ulici nebyl uvnitř v místnosti přiměřeně hlasitý. Stejně tak, když se otevřenými dveřmi do místnosti linul hluk z vedlejší místnosti, ta při jejich zavření okamžitě utichl a v uzavřeném prostoru bylo najednou téměř hrobové ticho. Nejkouzelnější byla ale scéna v téměř samotném závěru, těsně před atentátem na Šachova. Neustálé oddalování nevyhnutelného konce, kdy se Šachov loučil s jedním člověkem, že se uvidí zítra, s druhým už mu nebylo ani dopřáno ani zapálit si poslední cigaretu a i jiní další. Rozlišit mezi plamennými ideologickými projevy a obyčejnými apolitickými dialogy je v některých případech trochu obtížné při neznalosti jazyka, ale v určitých momentech bylo zcela evidentní, že i takto vážně míněný film se snaží být divácky přístupnější díky vtipům zcela zřetelným i neruskému divákovi. Он великым гражданином. On je velikým občanem, bojujícím za svoji otčinu, SOVĚTSKOU otčinu, nelze se divit, že Leninova socha číhá na každém rohu a internacionála je písní "rozechvívající" srdce diváků, ale lze v sovětském svazu 30. let zcela oddělit ideologický balast od zručně natočeného dramatického filmu? A nebude mě někdo za můj přístup k Velikému občanu považovat za bolševika? Nehodlám být stoupencem ideologie prezentované tímto filmem, zároveň ale musím uznat, že ve svazujících hranicích socialistického realismu může být opravdu těžké natočit film, který by nebyl pouze hloupou a otravnou karikaturou kinematografie. Социалистический реализм умер, no vеликий гражданин Шахов жив.
Heathers jsou opravdu úchylný film, hodný díky svým hláškám označení kultu, bohužel asi jen do chvíle, kdy se postavy rozejdou. Nerozchází se totiž jen ony, ale i první polovina filmu s tou druhou. V první jsou obě postavy rebelové nesmíření se systémem, hledající (sebe)destrukci a únik tou nejkrajnější cestou (a Veronika dobře ví, co dělá). V té druhé Veronika prozře – ehm, ne, ani ji moc nebere, že zabila tři lidi, spíš ji přijde už moc nahlavu, že dotyčný rád střílí do rádia, … a všechno začíná jít do … hoven. Ideologie tu pracuje naplno, Veronika dostane úlohu uzdravovatele systému a JD už jen vytváří dojem totální maniaka. Nechápu, jak si může někdo myslet, že na konci systém došel nové rovnováhy – někdo kdo dokáže napodobovat rukopisy a vytrvale drápe obří písmena do deníku či necítí ani mírnou lítost nad tím, co udělal, nemůže být v normě. Jenže podle konvencí filmu je a dokonce bude určovat směr věcí následujících. Ideologie tak odstranila jednoho úchyla, tím mazanějším úchylem. Nebudu se teda bránit tomu, když řeknu, že ideologie filmu je vychcaná a manipulační. Life sucks. /// Jedna hvězda patří Slaterovi a jeho ohozu.
Moje komentáře
Jamieho revoluce ve stravování (TV pořad) (2010)
Vypadá to jako pohádka. Ve skutečnosti spíš jde o realitu vmanipulovanou do žárnových prvků pohádky, kdy Jamie jako chrabrý rytíř bojuje se svými artyčoky proti kapitalisticky bezduchému hranolkoidnímu systému konzumu. Nevěřila jsem černobílému rozdělení postav podle stravování (tím pádem zastánci toho zlého stravování spadali do kategorie „zlí/blbí idioti“) a otázkou pro mě zůstává, zda se vše odehrálo přesně, jak nám to syžet předkládá. /// Zase ale budu věřit, že někomu mohl tento pořad opravdu pomoci ve stravování…protože někteří američané/lidé prostě potřebují pohádky.
Sherlock Holmes and Doctor Watson: The Murder of Lord Waterbrook (2005)
jedna je za ten olíznutý prst ♥
Sherlock Holmes (2009)
Když Sherlock Holmes, chci aby tam z něho něco zbylo a ne aby to vypadalo jako něco od Dana Browna po opici, kterého minulou noc ojel Michael Bay zezadu...jeden z vzorných případů, kdy je sountrack MNOHEM lepší než film.
Flesh for Fantasy (video film) (1994)
....upřímně, kdyby se takovéhle filmy promítaly v historických krčmách, nemuseli by nikoho nahánět na ulicích...
Van Gogh: Painted with Words (TV film) (2010)
deprese jak sviňa - "Every word spoken by the actors in this film was taken directly from the letters of Vincent Van Gogh and from the correspondence and testimony of those around him." Asi tak, všechno funguje ve stylu Klíče, k určování trpaslíků, ale daleko zlovolnější, pomalejší a enormě fascinující cestou (= pro mě, neboť jsme neviděla zatím žádnou jinou inscenaci Van Goghova života). Ben Cumberbatch nevypadá jak Van Gogh (!) a během jeho hereckého projevu na to úplně zapomenete…vím, že jsem žehrala na jeho historické postavy, ale….but well, v jeho typu herectví je něco, co naplňuje postavy duchem oné doby a já nevím jak to dělá…jeden z mála hraných dokumentů, kde jsem obrečela závěr (5* jsem nedala jen protože bych byla podezřelá jako Cumberbitch).
Suck (2009)
(2,6*) Uzavřený kruh aneb fandové fandům. A kdo není fanda, bývalá rocková hvězda nebo lucky man hodnotí jednou hvězdou, pochopitelně. Ale dokud je soundtrack a mejkap stejně důležitý jako příběh (imho víc) a fandové vrní blahem a nahazují pětky, zdá se, že všechno funguje správně a není proč pozérsky intelektuálně škudlit.
Heart of Karl (video film) (2008)
Neznám moc filmů, které by mě první minutou vyloženě sraly a pak mi až do konce poskytly slintající lynch-freudoidně orgasmický zážitek. http://www.youtube.com/watch?v=MO96cA3nMzM
Pátek třináctého 2 (1981)
Pytel, pyčo
Chováme se odpovědně (2009)
Otrapové a Místo k sezení = černý humor rulezzzzzz
Diagnosa X (1933)
Právě proto, že Müller je příčinou všeho (a nezastaví se před ničím!), tak jsme se shodli s Müllerem, na tom, že film nebyl tak dementní, nýbrž jen mravokárně plytký, Adina měla mňamózní šaty či snad šlágr nahrán (prý) ani Ultraphonem nebyl. PS: Kecy Kulmone - Dcera byla 5-tiletá a to v 21 už jde.
Téma (1979)
- achtung, spojlery - Kim Jesenin, rozčarovaný a cynický dramatik, který píše konformní hry, přijíždí se svým přítelem do malého městečka hledat inspiraci. Během filmu ale pomalu začíná tušit, že jeho talent už strávil systém a on nyní pochybuje o kvalitě svých her, které možná ani neměly velké estetické hodnoty. V městečku se setkává s inteligentní průvodkyní v muzeu Šašou, která jako mladá byla obdivovatelkou jeho her. Ta mu později řekne, co on už dávno tuší, že jeho práce již nemá žádnou kvalitu. Jesenin však zaslepeně touží po její lásce, takže často odhazuje i lidskou důstojnost a vrší na sebe nesplnitelné sliby. Když skoro na konci filmu dojde k prozření, že Saša miluje disidenta, který je odhodlán opustit Sovětský svaz, získává film nový smysl ve vztahu k systému. Kim se jím nechal pohltit, ale mladý hrobník toto odmítá. Téma bylo zakázáno až do doby perestrojky, ne náhodou právě díky tomu, co Brežněvovu režimu vytýkalo – přidušení kulturního života během období stagnace.
Ironie osudu aneb Rozhodně správná koupel (TV film) (1975)
Film vypráví příběh muže středního věku, který těsně před Novým rokem chodí pravidelně s přáteli do lázní v Moskvě, tentokrát se ale v lázních opije při připitích na své zásnuby a odletí místo svého přítele do Leningradu. Tam se nechá odvést do svého domnělého bydliště, avšak jak velké je jeho překvapení, když zjistí, že v jeho „bytě“ bydlí cizí žena… Ironie sudby je romantickou komedií plnou zmatků a (ne)dorozumění, které se odehrávají (víceméně) v průběhu jedné noci v jednom bytě, takže hlavní důraz je kladen na herecké výkony a proměnu vztahu postav během jejich krátké známosti. Naďa a Žena musí v průběhu noci urazit v poznání toho druhého dlouhou cestu, aby si nakonec padli do náručí. Dozvídáme se o nich různé intimní detaily, telefonáty a návštěvy podsouvají naraci kupředu nebo do ní přináší náhlé zvraty. Všeobecně výkon Brylské a především Mjagkova v hlavních rolích je dominantním kladem celého filmu. Škoda jen, že Timur Bekmambetov nedopřál dvojici ve svém spektakulárním pokračování naleznutí klidu v manželství.
Začátek (1970)
Celý snímek je inteligentní oslavou nikdy nenatočeného Panfilova filmu o Janě z Arku. Příběh vypovídá o mladé ženě, která sní o tom, že bude herečka, není však ani příliš zkušená, ani příliš důvtipná. V průběhu filmu se jí přihodí dvě věci, které ji změní život. První z nich je, že na jedné zábavě se seznámí s ženatým mužem, s kterým nakonec začne mít vztah. Druhou je nabídka, kterou ji po hraní Baby Jagy v místním divadelním sboru učiní filmový režisér - nabídne jí možnost hrát ve filmu Janu z Arku. Již od začátku se ve filmu objevovaly záběry ze snímku o Janě z Arku, ale teprve po režisérově nabídce dojde k propojení obou částí. Začátek však není jen filmem o natáčení filmu, ale mezi jednotlivými částmi „hrané“ Jany z Arku a „reálného“ života herečky existují paralely, takže můžeme konfrontovat události Pašina života s životem Jany z Arku a sledovat, jak Pašin život ovlivňuje její roli nebo role život.
Film, film, film (1968)
Animovaný snímek vtipným způsobem (a beze slov) vypráví o vzniku hraného filmu. Ve dvaceti minutách je zobrazeno mnoho z problémů, které pronásledují filmové tvůrce odjakživa. Počáteční boj scénáristy s tvůrčí krizí, který se střídá s chvilkovými polibky od múzy, končí napsáním scénáře. Scénáristu pak navštíví neurotický režisér, aby se spolu se scénářem vydali na maraton trpělivosti ke schvalovacím komisím. Když se jim konečně provede film prosadit, nastává ta nejtěžší chvíle – najít správné filmové architekty, střihače, výtvarníky, lokace a herce a začít konečně natáčet… Kouzlo tohoto svižného snímku spočívá v jeho animaci, kdy jsou pomocí kresby, pohybů a vizuálním metafor rychle a jednoduše představeny jednotlivé profese a prostory - scénárista je bojácný dlouhán s brýlemi, skladateli při komponování projíždí ateliérem tanky a masy lidí, pro které skládá hudbu, paní s klapkou je dobromyslná obryně a celé filmové studio vypadá jako nekonečné bludiště se spoustou tvarů a světel.
Alyonka (1961)
Příběh několika lidí, cestujících na korbě nákladního automobilu, se odehrává v Kazachstánu v 50. letech. Hlavní hrdinkou vyprávění je malá žákyně Aljonka, která byla poslána do města na studie. Dívka se setkává s různými společníky na své dlouhé cestě. Příběh není vyprávěn jen z jejího hlediska, ale během cesty vypovídají příběhy i ostatní postavy. Na rozdíl od Aljonky, jejíž vzpomínka je naivní epizoda s učitelem matematiky, jsou osudy dospělých dramatičtější – mladá zubařka nemůže najít místo, dělník doufá, že se k němu vrátí jeho umělečtěji založená manželka (přičemž on ji zachránil život, při jejím neúspěšném pokusu opustit ho) a Vasselina Petrovolka, žena, které se utopila jedna z jejích dcer krátce poté, co přišly do Kazachstánu, se nyní vrací se zlou zprávou domů za druhou dcerou. Přestože jsou příběhy rozdílné, spojuje je v mnohých případech naděje a víra v lepší budoucnost, která je právě často přítomna v Aljoncině naivním, ale odvážném počínání.
Je mi 20 let (1964)
Přední důkaz, jak vypadala „nová vlna“ na ruský způsob. Film vypráví příběh tří přátel, které na chvíli oddělil a zase spojil čas. Sergej se vrací do Moskvy z vojenské služby a zjišťuje, že se změnilo mnoho věcí, ale i on sám. Jeho přátelé si buď pořídili rodinu či pracují na vlastním výzkumném projektu a on poznává, že se nemůže dvakrát vstoupit do stejných vod. I jeho ostatní druzi se necítí dobře ve své nové sociální roli – Sláva se stále cítí být ještě jedním z hochů, a chce si užívat než tvrdnout doma s dítětem a Nikolaj zase stejně jak usilovně pracuje, tak i svádí. Sergej cítí nejistotu ohledně své budoucnosti a směru, kterým by se měl jeho život dále ubírat. Na rozdíl od Chodím po Moskvě místo mladického optimismu dominuje filmu rozčarování a nejistota, na které nikdo nehledá přesnou odpověď. Navzdory vážnému a problematickému tématu filmu, je styl filmu protikladný a místy sám o sobě funkční nezávisle na naraci. Celá několikaminutová úvodní scéna je nepřetržitá jízda moskevskou ulicí, kdy kamera klame diváka a zaměřuje se na náhodné chodce, kteří by stejně tak mohli být aktéry příběhu, než se konečně ustálí u procházejícího Sergeje. Tyto monstrózně dlouhé (a často i samy o sobě uchvacující) záběry nejsou ve filmu výjimkou, Chucijev chce ukázat krásu Moskvy (a mladých lidí), která však není pravá (ano, i to je případ Chodím po Moskvě). Vše vypadá až moc uměle a fotogenicky* – ulice jsou všude čisté a poloprázdné, hezky se na nich leskne déšť nebo září sníh. Nikde se nepovalují opilci a ztroskotanci. Mladí lidé jsou krásní (ale rozporuplní) a oblečení v tom nejlepším podle soudobé módy. Přesto místy naaranžovanému uměleckému stylu nelze upřít bezchybnou a emotivní spolupráci s narací (nejen) ve vypjatých chvílích (jízda tramvají, finální rozhovor s otcem). PS: A samozřejmě je to TEN film, kde Tarkáč dostane facku. *Ono to vše vypadá tak krásně ostře a prostorově hluboce v černobílé díky kombinaci černobílého a barevného materiálu při natáčení, ale to si už dohledejte jinde…
Malá Věra (1988)
Tento geniální/infarktový počin, reflektující jednu z přelomových událostí moderní historie z pohledu jedné rodiny a jejich mladé dcery Věry, spojuje několik žánrových rovin, z kterých může interpretován - rodinné drama, sociální dokument vypovídající o povaze života na ruském sídlišti před pádem sovětského svazu a otevřený politický film, ukazující dekadentní rozpad/dopad už zahnívajícího režimu. Film ve své době zlomil veškerá cenzurní tabu ohledně otevřené sexuality, alkoholismu podanému v negativním vyznění a obrazu sovětské rodiny, který se změnil v depresivní ru(t)inu, bezvýchodnost a neporozumění. Nejvíc šokující na Malé Věře podle mne není samotná explicitnost některých tabuizovaných témat, ale způsob, jakým se s těmito tématy zachází. Snímek ukazuje následky komunistické režimu v Rusku bez ohledu na záměry režimu nebo rozdělení na viníky a oběti. Všichni jsou totiž obojím. Divákův vztah k postavám je od začátku do konce ambivalentní – Věra je líná, ale zoufalá z neporozumění si s rodiči, otec je alkoholik a skorovrah, ale jen proto, že je stejně jako jeho žena lapen v pasti předsudků a dávno minulých tradic. Nejděsivější jsou pak scény, kdy zvláště matka vyvíjí snahu tyto oživlé mrtvoly stereotypů přimět k životu zlehčováním závažnosti situace předstíráním, že se nic nestalo. Předstírat se však nedá donekonečna.
Jaro v Zarečné ulici (1956)
Может содержать спойлеры. Na první pohled jednoduchý příběh o lásce slévače Saši k jeho učitelce z večerní školy Taťáně, prodchnutý budovatelskou atmosférou průmyslového města, není tak triviální a přímočarý jak by se mohlo zdát. Celovečerní prvotina Marlena Chucijeva a Felixe Mironěva je jedním z prvních filmů, které byly natočeny v tzv. „době tání“, což je dobře patrné ve srovnání s Děvčaty - které s ním spojuje podobný příběh, ale i herec Nikolaj Rybnikov - natočenými o několik let později. Děvčata jsou komediálnější, otevřenější nadsázce než Jaro, jehož žánrové prvky spíš/ještě inklinují k dramatické romanci s opatrně vetknutými prvky explicitní propagandy, která je u Děvčat také očividná, ale ne tak glorifikovaná. K estetickému přínosu lze však připočíst komplikovanost fabule (i když se zde řeší míň problémů!) a tím práci s diváckými hypotézami při uhýbání od klišé (takže fakt smůla, nemyslete si, že si na konci se sežerou láskou navzájem). Zajímavostí je, že se tento snímek dostal do povědomí diváků díky písni o jaře, kterou zpívá v roli Saši právě Rybnikov, jemuž se na rozdíl od hlavní herečky povedlo prosadit i v dalších filmech. Přesto je to ale celé chutná propaganda jako sviňa. Btw, kdo ode mě chce první ruský polibek?
Rudi na záletech (1911)
Rudi a jeho prehistorický .....tanga
Ohněm se nepřebrodíš (1967)
Gleb Panfilov ve svém prvním celovečerním filmu zobrazuje občanskou válku v Rusku originálnějším a svobodnějším (!) způsobem, než jak byla vždy notoricky známa – skrze příběh jediné postavy. Tanja Tjotkina, hlavní postava filmu je kompletně neheroická, nepohledná mladá dívka, pracující jako mladší sestra v nemocničním vlaku. Způli působí jako postižená, způli jako mlčenlivá světice, jejíž oči jsou zhypnotizované něčím v dáli (vzhled herečky Inny Čurikové udělal zase své). Jedinou cestou, kterou dokáže reflektovat dění kolem sebe jsou její expresivní, ale částečně primitivní malby. Nerozumí důvodům, jenže vedly k revoluci, ale spojuje si ji s nutnou cestou ke světovému míru (odtud - ohněm se nepřebrodíš). Se svými otázkami se často obrací na svého mentora, intelektuálního komisaře Ignatiče, jehož mnohdy nechápe, ale cítí, že i on není spokojen s tím, co očekával a co chce. Stejně nechápavý je vůči ní její milý, mladý vojáček, zmítající se společně s ní v návalech nezralé lásky. Teprve jejích loučení ukazuje pravděpodobnost silné(?) lásky, která mezi nimi vznikla. Mezi stylisticky nejzajímavější patří fakt, že Panfilov často nenavazuje scénami přímo na sebe, nechává diváka nejprve zorientovat se v ději, o což je pak divákovo prozření děsivější – závěrečný výslech navazuje na optimistickou scénu a díky nekarikovaném chování bělogvardějce lze jen z jemných náznaků vytušit napjatost a vážnost situace.
Pohádka pohádek (1979)
Lidská, natož ještě dětská mysl si nepamatuje všechny události chrono(logicky), sny častokráte později splývají s realitou, vzpomínky se prolínají s představivostí… Pohádka pohádek je spojením sekvencí, které na sebe navazují symbolicky, střetávají se a nakonec splývají dohromady, neboť konec pohádky může být i jejím začátkem (nebo naopak). Film používá několik rozdílných (i různě animovaných) postav, které spojuje postava „malého šedého vlka“ z ukolébavky. Smysl scén zůstává někdy ukryt za obrazy a často i za slovy. Nejzřetelnějším poselstvím je zobrazení smutku a utrpení v sekvenci s mizejícími tanečníky, kteří se pak jako stíny plouží do války, aby pozdější titulky novin a úryvky z dopisů oznamovaly jejich smrt. Když se v roce 1984 rozhodovalo o nejlepším animovaném filmu všech dob, byla mezi mnoha kandidáty vybrána právě Pohádka pohádek, stejně tomu tak bylo o osmnáct let později na Záhřebském festivalu animovaných filmů, na důkaz, že čas neubral nic z ponuré stínové krásy Norštejnovy animace.
Satisfiers of Alpha Blue, The (1981)
Annie Sprinkle byla jistě vždy inovativní (jak koneckonců sama tvrdí ve svém pěkném dokumentu(?...!!!) "Herstory of Porn: Reel to Real"), ale to je tak vše. Sci-fi hudba byla na blití.
Děvčata (1961)
Какое шуры муры? Populární film z šedesátých let odráží na jednu stranu sovětskou vášeň pro práci a na druhou vášnivé vztahy mezi (mladými) lidmi - zároveň se v něm slučují dva divácky oblíbené žánry, komedie a romance. Mladá Tosja přijíždí pracovat jako kuchařka do závodní kuchyně na vzdálené Sibiři. Hned první den se nepohodne s pracovitým a populárním Iljou, který je ale také dívkami oblíbeným společníkem. Ilja neváhá, aby se vsadil, že nezkušenou a mladičkou Tosju svede do dvou týdnů. Postupně ale zjišťuje, že Tosja není jen naivní a spontánní, ale i dobrosrdečná a hodná i na ty, co si mnohokrát nezaslouží… Děvčata mohou svou fabulí lehce připomínat moderní teenagerovské komedie (či romance), prostředí filmu, doba vzniku a především styl vyprávění je však zdaleka jiný. Kromě hlavního příběhu ústřední dvojice se zde objevují ještě mikronarativy vedlejších postav, které se Tosja snaží vyřešit se stejným zápalem a komickou naivitou jako všechny ostatní věci. Všeobecně Nadežda Rumjanceva v roli hlavní hrdinky přináší do filmu atmosféru naivního, ale energického mladí, naděje a bezostyšného přátelství. Možná právě proto je tato milá budovatelská, avšak vtipná podívaná zakořeněná v některých srdcích ruských diváků.
Yunost Petra (1980)
Dvoudílný film se věnuje deseti letům dospívání ruského cara Petra Velikého, přičemž jeho první část vychází z románu Petr I. od Alexeje Tolstého. V kombinaci s literární předlohou a uměním jednoho z velkých sovětských režisérů Sergeje Gerasimova vznikl zajímavý filmový počin, který poměrně otevřeně vypovídá o dospívání jednoho z nejznámějších ruských a potažmo i evropských vladařů. Film líčí Petrovo dětství plné protikladů. Na jedné straně neustálé nebezpečí, které mu hrozilo od Bojarů nebo od carevny Sofii, toužící po moci, na straně druhé rozmazlování rodinou a mladická všemocnost. Petr tak není vyobrazen jen jako budoucí inteligentní vůdce a reformní panovník, jeho charakter je barvitější a možná i tím více odpovídá historické skutečnosti. V mnoha okamžicích Petr jedná jako vychytralý, náladový a rozmazlený mladík, který je zvyklý pevně prosazovat svoji vůli proti svým nepřátelům, ale i přátelům a poddaným. Snímek se tímto stylem vyhýbá nabízející se propagandě kultu osobnosti.
Popelka (1947)
Film začíná slovy:“Toto je velmi stará pohádka, která byla vyprávěná po mnoho století a stále existuje, jen ji každý vypráví jiným způsobem.“ Příběh Popelky je bezpochyby jednou z nejznámějších světových pohádek, která se dočkala filmových adaptací v mnoha zemích, proto je opravdu zajímavé vnímat na ruské verzi styl, s jakým byl film natočen. Tvůrci ruské Popelky vložili do filmu mnoho jemného humoru, písní a tanců. Co mi jsme však postřehla jako nejmarkantnější byl fakt, že Jevgenij Švar přepsal příběh s některými obměnami nejen v ději a stylu, ale postavě krále dal větší důležitost než v případě jiných adaptací, se kterými jsem se setkala. Rozhovor krále a lesníka je první dialogovou scénou, Popelka se nejdříve na bále setká s králem, který ji nejen uvede do společnosti, ale ještě mu Popelka pomůže s neposednou garderobou a později ji také král jako první pozná. V mnoha ohledech tak předbíhá prince, kterému nezbývá než se rychle zamilovat a chovat se do konce filmu infantilně romanticky, což neodpovídá ani šestnáctiletému chlapci, kterého měl pětatřicetiletý Alexej Kosovsky ztvárnit. (Ještě bizardně „podezřeleji“ na mě působila osmatřicetiletá Janina Zhejmo, na jejímž vzezření šestnáctileté Popelky patrně usilovně pracovali nejen maskéři a kostymérky, ale i osvětlovači, neboť si nemohu vzpomenout na scénu, kde by neměla silně přesvětlený obličej.) Odpovědi na to, proč je tak proti logice příběhu upozaděn princ a vyzdvižen král mohou být různé. Moje hypotéza se opírá o domněnku, že v ideologii doby, kdy film vznikl byla role vůdce/krále, který chce rozumět prostému lidu a nechává si od něj i prakticky pomoci či poradit, mnohem žádanější než romanticky tápající princ.
Gitler kaput! (2008)
ále, nejsem zas takový prase, jinak opět film na analýzu, wtz
Velikij graždanin (1937)
Následující komentář není můj, patří Véčovi. Byl smazán kvůli mým spontánním výkřikům (ehm, sofistikované kritice), že je vlastně docela "rudý". Po čase jsem si říkala, že je to škoda, nemít tu nějaký protiklad proti těm, co viděli jen první hodinu nebo dvě a přitom si proti filmu vytvořili silný odpor protože za a) mu nerozuměli, b) je to propaganda až na půdu. A jelikož čsfd unese všechno, tak ho sem vracím i přes autorovu nevůli (ať mi..). Jediné, co jsem upravila byly gramatické chyby. //////// Я хочу тоже быть великый гражданин как товарыщ шахов. Хотя я нет красным металлистом, я нет комунистом. Ermlerův Veliký občan je sice ideologický odpad nejhrubšího zrna, ale v žádném případě nejde o odpad řemeslný a umělecký. Politické drama postupující jasně v intencích socialistického realismu, přístupného širokému lidu se inspirovalo příběhem bolševického vůdce Kirova, který byl roku 1934 zavražděn. Předem nutno poznamenat, že projekce se konala v ruském originále bez titulků. Часть первая. Год 1925. Товарищ Шахов в "Красном металлисте". Он проблемом для Карташова и его союзники. První část ukazuje v polovině 20. let Šachovovův úspěch, ale i to, jak se vyhrotila situace mezi jeho odpůrci. Часть вторая. Год 1934. Товарищ Шахов умер. Ето болшое драма великого гражданина боюющего за свою отчизну. V roce 1934 Šachov a závod "Rudý kovák" vedou stavbu a vyhrocená situace s jeho odpůrci vede ve výsledku k úspěšnému atentátu. Из всех искусств для нас самым важным фильмом. Neznám film, který by byl tematicky tak nechutně zkreslující ale zároveň po formální stránce tak propracovaný, že snadno překonává většinu diletantských propagandistických filmů. Přes jazykovou bariéru byly postavy tak jasně vykreslené, že nebylo pochyb, kdo stál na straně pracujícího lidu a kdo byl škůdcem. Oproti Vstřícnému plánu zde Ermler učinil znatelný pokrok ve využívání zvukového techniky, přesto ale zcela evidentně někde nebyl schopný udržet realistický dojem z filmu. Hluk, který šířil dav na ulici nebyl uvnitř v místnosti přiměřeně hlasitý. Stejně tak, když se otevřenými dveřmi do místnosti linul hluk z vedlejší místnosti, ta při jejich zavření okamžitě utichl a v uzavřeném prostoru bylo najednou téměř hrobové ticho. Nejkouzelnější byla ale scéna v téměř samotném závěru, těsně před atentátem na Šachova. Neustálé oddalování nevyhnutelného konce, kdy se Šachov loučil s jedním člověkem, že se uvidí zítra, s druhým už mu nebylo ani dopřáno ani zapálit si poslední cigaretu a i jiní další. Rozlišit mezi plamennými ideologickými projevy a obyčejnými apolitickými dialogy je v některých případech trochu obtížné při neznalosti jazyka, ale v určitých momentech bylo zcela evidentní, že i takto vážně míněný film se snaží být divácky přístupnější díky vtipům zcela zřetelným i neruskému divákovi. Он великым гражданином. On je velikým občanem, bojujícím za svoji otčinu, SOVĚTSKOU otčinu, nelze se divit, že Leninova socha číhá na každém rohu a internacionála je písní "rozechvívající" srdce diváků, ale lze v sovětském svazu 30. let zcela oddělit ideologický balast od zručně natočeného dramatického filmu? A nebude mě někdo za můj přístup k Velikému občanu považovat za bolševika? Nehodlám být stoupencem ideologie prezentované tímto filmem, zároveň ale musím uznat, že ve svazujících hranicích socialistického realismu může být opravdu těžké natočit film, který by nebyl pouze hloupou a otravnou karikaturou kinematografie. Социалистический реализм умер, no vеликий гражданин Шахов жив.
Smrtící atrakce (1989)
Heathers jsou opravdu úchylný film, hodný díky svým hláškám označení kultu, bohužel asi jen do chvíle, kdy se postavy rozejdou. Nerozchází se totiž jen ony, ale i první polovina filmu s tou druhou. V první jsou obě postavy rebelové nesmíření se systémem, hledající (sebe)destrukci a únik tou nejkrajnější cestou (a Veronika dobře ví, co dělá). V té druhé Veronika prozře – ehm, ne, ani ji moc nebere, že zabila tři lidi, spíš ji přijde už moc nahlavu, že dotyčný rád střílí do rádia, … a všechno začíná jít do … hoven. Ideologie tu pracuje naplno, Veronika dostane úlohu uzdravovatele systému a JD už jen vytváří dojem totální maniaka. Nechápu, jak si může někdo myslet, že na konci systém došel nové rovnováhy – někdo kdo dokáže napodobovat rukopisy a vytrvale drápe obří písmena do deníku či necítí ani mírnou lítost nad tím, co udělal, nemůže být v normě. Jenže podle konvencí filmu je a dokonce bude určovat směr věcí následujících. Ideologie tak odstranila jednoho úchyla, tím mazanějším úchylem. Nebudu se teda bránit tomu, když řeknu, že ideologie filmu je vychcaná a manipulační. Life sucks. /// Jedna hvězda patří Slaterovi a jeho ohozu.
Občan Brych (1958)
Orson má Kejna a Otík Brycha. ///// Teda Michale, ty se překonáváš, líp bych to nenapsala ani já :-o.
Botostroj (1954)
guilty pleasure ♥