Lindiště

Filmy s pomalým tempem mi nevadí, když mají nějakou sdílnost. Tady mi přišlo, že film nemá moc co nabídnout, přesto, že téma je celkem chytlavé. Přitom myslím, že stačilo málo a mohl to být docela působivý film. Hodně protrpěná hodina a třičtvrtě.

Ženský jsou hrozný... a chlapi prostě nepoučitelný.

Trochu nechápu hodnocení tohoto filmu v šedých sférách, já osobně jsem se výborně bavila. Ale záleží na každém, jak mu tento druh humoru a ztřeštěnosti sedne. Trochu mi to připomnělo příhodu Sira Galahada ze Svatého grálu, ale některé části byly spíše okopírovány z různých "zombie" filmů, i když pravda, s trochu jiným druhem osazenstva.

Chudák ještěrka...

Mě se to líbílo. Nebyla to sice ta klasická česká komedie, na které jsme možná zvyklí, ale bylo to zábavné, svižné a celkově mi to sedlo, jak příběh, tak i herci v jednotlivých rolích. A také nesmím opomenout lokace, mám tím na mysli onu kubistickou vilu, byť bohužel jen papundeklovou, ve které se odehrávalo to nejdůležitější z celého filmu. Nad jejími slohově čistými interiéry včetně stylového nábytku jsem jen slintala. Jsem ráda, že se tento film vysílal v tv a pokud má existence televizního kanálu Barrandov TV nějaký smysl, pak je to právě jen díky pouštění těchto filmů.

Ty tři * jsou snad jen za téma, které je podobně jako jiné z období 2. světové války velmi silné. Filmové zpracování je ovšem, bohužel to tak musím říci, poměrně nudné a zdlouhavé, plné hollywoodských dialogů a prohlášení (manželka vojenského důstojníka se diví, že její muž nemůže být během války doma s ní a s dcerou, ale v armádě) a jednání jednotlivých postav bez sebemenšího pudu sebezáchovy. Ale co považuji za hlavní problém, je podle mě absence jakékoliv autentičnosti a to ani na konci, kdy film vrcholí scénami z masakrování. Je to škoda, protože tato událost vzbuzuje emoce sama o sobě. Přesto všechno jsem ráda, že tento film vznikl a to z důvodu, že předtím jsem o tomto tématu moc nevěděla a hned jdu listovat encyklopediemi a doplnit si informace, abych se dozvěděla něco víc.

Srpnové události prostřednictvím lidí, kteří se stali přímými svědky vražd, zranění a jiných konfrontací s příslušníky invazivní armády. Vojáci, kteří se na našem území pohybovali s ostrými zbraněmi v rukou a s právem použít je pokaždé, pokud pocítí náznak odporu či protiútoku, toho často využívali, sem tam i po alkoholovém večírku (viz případ Jičín). K tomu, aby se člověk stal terčem útoku stačilo třeba, že neuposlechl příliš rychle rozkazu zastavit , že držel v ruce "podezřelý předmět" (lepenková tuba na výkresy = panzerfaust) a nebo byl prostě v nesprávný čas na nesprávném místě. Získaná svědectví byla jednak ze strany obětí ale také ze strany "osvobozující" armády, přičemž svědectví obětí byla velmi živá a svědectví pachatelů velmi mlhavá a plná oken.

Takovéhle zápletky jsou pro mě spíš utrpením...

Užitečný pořad, který se touto cestou snaží vyvolat zájem a zprostředkovat koupi památek, na kterých se velkou mírou podepsal zub času a ještě větší tesák komunistického hospodaření, a tím přispět k jejich záchraně. Při sledování mám vždy smíšené pocity, jednak hrůzu, když vidím, v jakém stavu se tyto památky nacházejí, ale jednak také údiv a hlavně obdiv nad tím, jak těmto objektům jejich noví majitelé dokážou vrátit život náročnou rekonstrukcí. Oceňuji také Ondřeje Havelku v roli průvodce, jeho komentáře jsou přirozené a hlavně na úrovni, což už dnes pravidlem nebývá.

Poněkud ujeté, ale tím horším směrem...