Lindiště

Po tomto dokumentu jsem schopná připustit, že mimina mohou být docela roztomilá, což je u mě co říct. Dokument ve stylu Megacities, mapující život v několika rozdílných částí světa, je v tomto případě zaměřen na 4 prcky od narození až po jejich první krůčky. Na jedné straně sterilní čistota, přístroje, skupinová sezení, pomůcky, hračky, ... a na druhé straně žádná hygiena, hlína, tráva, písek, absence plen, místo hraček kameny a domácí zvířata. Sledujeme vývoj v diametrálně odlišných podmínkách s úplně jinými přístupy. Přesto mi přijde, že děcka se vyvíjejí v podstatě stejně a jejich chování a různé reakce se od sebe vůbec neliší. Na druhou stranu mi přijde, že přílišná sterilita a úzkostlivý dozor jsou občas docela na škodu, zvlášť, když vidíme, že se někde toto tolik "neřeší" a vývoj dítěte probíhá naprosto normálně.

Co na tom hodnotit, když je tady úplně VŠECHNO totální vykrádačka???

Gaudí je bůh a ani ta nepříliš dokonalá vizuální stránka "podpořená" vyšinutými powerpointovými přechody mezi jednotlivými obrazy (a samotnou "kvalitou" těchto obrazů) na tom nic nezmění. Co se týče informací, dokument pro mě nepřinesl nic nového (asi proto, že Gaudího mám už docela dobře zmapovaného) a zmínky o některých stavbách byly velmi stručné, jako by ani nestály za pozornost (případ Casa El Capricio). Přesto nemůžu jít s hodnocením níže, když prostě vidím Gaudího, to fakt nejde...

Zajímavá sonda do země, kde je trestní právo aplikováno bez ohledu na věk a motivy, respektive úmysl či náhodu. Ale více než samotné téma trestání mladistvých mě zaujalo to, že osudy odsouzených jsou v podstatě v rukách rodin obětí, kteří jim mohou odpustit, čímž jsou osvobozeni (za tučného poplatku rodiny odsouzeného, tzv. "krvavé peníze") a nebo jim mohou podtrhnout židli - a to doslova a do písmene. Rodiče, kteří jsou schopni se podívat na tyto tragédie s odstupem a odpustit viníkům zabití svých dětí, mají můj obdiv. Některé jejich argumenty byly velice velkorysé a přitom logické. Ale i přesto nevím, jestli já osobně bych byla něčeho takového schopná.

Vydržela jsem 2 minuty... nevěřím, že těch zbylých 98 % filmu mohla být kvalitní podívaná.

LFŠ 2010. Mizerná DVD kopie se špínou na obraze a neustále přerušovaným zvukem (originál 35mm je bohužel ztracen). První záběry na zrychleně ubíhající krajinu se silnicí uprostřed ve mně vzbudily zoufalství a otázku, jak mám toto přežít celých 80 minut. Jenže záběry stále měnící se krajiny, vržených stínů, počasí a v neposlední řadě také změny povrchů silnice mě dokázaly dokonale vtáhnout tak, že po chvíli jsem zjistila, že jsme vlastně s kamerou "objeli" celý Island a jsme na konci, vlastně opět na začátku. Tomu pomáhala i podmanivá hudba, i když bohužel, jak již bylo zmíněno, mnohdy z ní moc nezbylo, díky nekvalitnímu převodu do DVD kvality.

Dej si pozor na vobočí!

Opravdu nevidím jediný důvod, proč něco takového bylo natočeno. Na památku Vladimíra Dlouhého měli radši dát S čerty nejsou žerty.

Tento film si u mě během první poloviny koledoval o vypnutí, možná jsem nebyla v tom správném rozpoložení a nebo jsem prostě jen takovýchto různých spletenců a propletenců osudů viděla poslední dobou až moc, stále se mi například vybavovalo polské ZERO. Vydržela jsem ale až do konce, neboť jsem trochu doufala, že po té náloži mizérie, depresí, alkoholových a drogových závislostí a postupném množení mrtvol, se dočkám alespoň úsvitu jakési naděje. Seveřani mají ovšem trochu jiný pohled na svět než my tady dole a zřejmě jsou všichni ovládáni trudnomyslností, zvláště v zimě, když slunce zrovna moc nevychází nad obzor. Celkově lepší průměr a méně nápadité než jiné filmy podobného ražení, musím ale uznat trochu s odstupem, že celková bezvýchodná atmosféra na mě přece jen zapůsobila a zanechala trochu skličující pocit, takže večer si pustím asi něco od Kaurismäkiho.

Sednout za volant a dát se na cestu po Skandinávii je jiné, než sednout za volant a dát se na cestu v jiné zemi. Zde snad nikdy nesmí chybět motiv ilegality, podobně třeba jako ve výborném švédském filmu Det nya landet. Zde se dva drobní delikventi "zapomenou" po propušťáku vrátit zpátky do vězení a ještě k tomu s sebou vezmou dceru jednoho z nich, když zjistí, že ji týrá její otčím. Ovšem nedostatek peněz a neschopnost řešit konfliktní situace způsobuje, že postupem času se jejich delikty poněkud prohlubují. Nechybí cynicko-humorné situace vydatně podpořené hláškami excelentního dua Bo Larsen / Thomsen (škoda, že Paprika zde měla jen štěk na začátku, mohlo to být excelentní trio) - zejména vyzdvihnu tu poslední, ale ani dojemné situace, ovšem většinou jsou to kombinace obou. Vytkla bych jen trochu větší množství motivů, jako útěk před zákonem, vztah k dceři, vztah mezi dvěma gaunery, vztah k přítelkyním, za kterými jedou, že film působí trochu nekonzistentním dojmem, že má člověk pocit, že neví, co tím chtěl autor říci a jestli celkové vyznění má být humorné (i když velmi černě) nebo tragické. Na to si asi musí každý udělat názor sám. V každém případě road-movie, která se jen tak nevidí.