Sagisia

Od chvíle, kdy jsem poprvé viděla závěrečné titulky Amélie z Montmartru, se můj život rozdělil na dobu před Amélií a po Amélii. Svět se změnil, Montmartre nabyl úplně nového významu, trpaslíci na zahradě zatoužili cestovat a lidstvo začaly konečně těšit drobné radosti života. A já, malá holka s duší dítěte, jsem se navždy zamilovala do jejího oranžovo-zeleného příběhu, plného fantazie a nápadů s tóny Tiersenovými. A při házení žabek na řece nebo u trhání malin na zahradě si nelze nevzpomenout :)

Přilepená k obrazovce s husí kůží na rukou a mrazem na zádech. K tomu přidejte přiblblý spokojený úsměv a máte mě v plné parádě při sledování Pýchy a předsudku. Není divu, je to dokonalý film s krásnou hudbou, asi nejnádhernější kamerou a obrazy mojí milované Anglie. Všechno je tak přirozeně krásné... A ač přesně víte jak to dopadne, stále máte obavy, aby to pro tentokrát nebylo jinak :)

Pro mě jeden z nejlahodnějších filmů. Není totiž přeslazený, ale okořeněný špetkou chilli. A jakmile do filmu dáte kouzelné městečko a zasadíte do něj poutavý děj, tak jsem ztracená. Srdečná Vianne, která nosí červené boty, a s ní všechny ty čokoládové recepty, stylová čokoládovna a Johnny Depp ve své nejhezčí roli. A vůbec, Johnnymu bych dala Oscara za to, že si na tu loučící scénu vzal to tmavě modré tričko. Překrásný příběh Lasse Hallstroma, který jsem si prostě oblíbila o něco víc než ty ostatní.

Takové by byly moje nejlepší prázdniny. Léto, chalupa, příroda, kopec srandy, jízdy do obchodu a bezva počasí... Prostě srdcovka. A taky je důkazem toho, že rodinné komedie nemusí být nutně uječené, trapné nebo dokonce extra akční.

Dosáhla jsem naprosté vnitřní nirvány... I přes svou délku film šlape a baví a představuje ochutnávku z toho nej období rockové historie. A Kate Hudson je tu úžasná, nikdy by mě nenapadlo, že dokáže tak skvěle ztvárnit podobnou roli. Pět hvězd, nedebatuju! :)

Ten film se mě dotkl takovým způsobem, že nemůžu jinak...

After all this time? Always...

Za ono závěrečné "Surprise me!" přihazuju i tu pátou hvězdu.

Už po pěti minutách od skončení filmu se mi po světě za zdí začalo stýskat. A to už je co říct :) Celou dobu mě dojímala ňoumovitost hlavního hrdiny, byl k sežrání. Navíc mám evidentně slabost pro zářící hvězdy, jednorožce a vzducholodě. Sice se tam zabíjelo jak na běžícím pásu, ale kvůli tomu glosujícímu afterlife bratrstvu (ten s těma vlasama na bok mě fakt dostával) jsem ochotná nad tím přimhouřit oko.