ScreamJay

Člověk se vždycky víc bojí toho, co jej přesahuje, než toho, nač nedosahuje aneb introvertní skandinávská lovestory... Teď už vím, nadevší pochybnost, že je Låt den rätte komma in velmi pomalý, hořký a smutný film, obrazotvorný ale nikoliv lacině obrazný. Příběh, který s chladem sobě vlastní minutu po minutě obrací vše, co je soudobou společností vnímáno jako klišé (od hodnoty přátelství, důvěry, naděje, upřímné lásky), příběh, který funguje na přísně citové rovině, kterou je nutno (spolu)prožít, jinak zůstává nedotčena. Tomas Alfredson nepřidal vůbec nic navíc, ani jediný motiv navrch k celkově minimalistickému formátu stejně jako kameraman Hoyte Van Hoytema, který si jen syrově pohrál s hloubkou ostrosti, detailem, prostorem a (povětšinou) minimem světla. A vlastně víc než kde jinde poutal pozornost i hudební doprovod Johana Söderqvista, jenžto přesně odhadl, které nástroje umí akusticky vyvolávat chlad - klavír, housle, kytara. Říká se, že skrze krev proudí život tělem, takže skrze nejednoznačně krvavý Låt den rätte komma in proudí život z těla ven. Opravdový, bolavý i upřímný. [final rate: 80%]

Baterkové rendez-vous aneb morbidně minimalistická variace na Final Destination pa Ruski... Velmi dobrý námět s velmi rozpačitým zpracováním, přesně tohle říkal můj první dojem po shlédnutí The Abandoned. Neosobní, odtažité vyprávění, které se snaží děsit především velmi, velmi pomalým a útržkovitým rozkrýváním pointy. Což postupně vyvolává dojem, že jde z jednoho pohledu plnohodnotný, syrový horor s prima cool zelinkavou tonalitou a autentickým prostředím. Avšak na druhý pohled se může tentýž The Abandoned jevit jako směsice (více či méně) tupých dialogů poslepovaných víceméně prvopláně vizuálními efekty. Nacho Cerdá zkrátka buď vládne atmosferickým záběrem, nebo se snaží vyprávět, ale málokdy se obé potká v jeden a ten samý okamžik. Chladný, přesný, maximálně minimální Karel Roden, abnormálně nesympatická Anastasia Hille (vzhledově o trochu rachytičtější verze Beverly D'Angelo) a vcelku očekávaný, ale upřímně intenzivní závěr. [final rate: 65%]

Nepřirození nenarození aneb devadesátiminutová obskurní reklama na iPoda... Už po několika málo minutách mi bylo přesně jasné, čím The Unborn JE - subtematický mišmaš a vykrádačka veskrze prověřených prvků z The Ring nebo ještě lépe Ju-on: The Grudge, čím CHTĚL BÝT - hypermoderní symbolikou, funkční duchařinou a čím nakonec NENÍ - atmosferickým hororem. Takhle, já miluju historky, báchorky, protože k sobě zpětně váží ten lidský dar obrazotvornosti, jenomže v rukou Davida S. Goyera tyhle obrazy jednoduše nevyprávějí. Sterilní produkty z produkční dílny pana Baye neustále vycházejí z toho, že horor dělají okamžiky, které samy vybudují atmosféru, ale podle mě je to přesně naopak - teprva funkční a autentická atmosféra dokáže umocnit jednotlivé scény. Do The Unborn se prostě snažili narvat co nejvíc motivů, oplácali ho naivními a nepřesvědčivými postavičkami, stupidním finále a řekněme průměrným, temně ambientním hudebním podkresem Ramina Djawadiho. Já si tak paradoxně víc než hororovej prožitek odnesl dílčí přehled o spodním prádle Odette Yustman a z těch halucinogenních spomalovaček/lekaček mi postupně začalo tikat pravý (standardně barevný) oko. Gravidní audio-vizuální nuda. [final rate: 40%]

Zkouška nedobrovolného spojení aneb interaktivní rozpolcenost na čtvrtou... Dost možná nejsme ve vesmíru sami, ale jestli tam doopravdy NĚCO je, pak na to budeme sami. Aby vše fungovalo přímočaře a znepokojivě, tak ona interaktivně dokumentární forma nesmí být samoúčelná, což mi právě u The Fourth Kind po většinu času připadalo, že tady to prostě prvoplánové je. Olatunde Osunsanmi podle mě zcela jednoznačně klade důraz na jednotlivé detaily, které ale ve výsledku poněkud nezapadají do jednoho kompaktního celku. Zkrátka "filmová" linka příběhu se s tou "dokumentární" jednoduše tluče jak děcka na pískovišti a v důsledku toho celková autenticita prostě pokulhává. Ne, záměr určitě nebyl špatný, ke kladům nepochybně patří nápaditá práce Lorenza Senatoreho s kamerou (bohužel už o dost méně povedený střih) i zvláštně (po)ruchová hudební kulisa Atli Örvarssona a pár nezpochybnitelně znepokojivých okamžiků. Na druhé straně nevěrohodná Milla Jovovich a ta mnohdy zbytečná "čtyřiadvacítková" obrazová mozajka. Zkrátka The Fourth Kind mohl být dobrý paranormální film, avšak když chcete až přespříliš, pak to všechno funguje jen napůl. P.S.: "Během roku 1976 několik dětí a mladých dívek nezávisle na sobě pozorovalo podivného opeřeného "sovího muže". Objevoval se blízko kostela v Mawnanu, malé vesnici na jižním pobřeží Cornwallu" (Karl P. N. Shuker, Atlas světových záhad, 1996) - všechno souvisí se vším. [final rate: 50%]

Psychotická sklizeň na maloměstě aneb nearktická denní verze 30 Days of Night... Původní sedmdesátkový originál The Crazies od George A. Romera pamatuji jen v útržcích, takže mě při sledování tohohle remakeu nesvazovala jakákoliv snaha porovnávat neporovnatelné. Nutno přiznat, že Breck Eisner vzal na vidle pořádnou porci toho, čemu já říkám submoderní zabíječe atmosféry - klipová kamera i střih (byť s několika opravdu povedenými záběry) a těžce naspeedované šílenství. I přesto však aktuální The Crazies disponují (kupodivu) jakous takous funkční atmosférou, nikoliv však hororovou a jistou dějovou sinusoidou (řekněme napětí dávkované s mezipauzou). K tomu vcelku sympatický Timothy Olyphant, chilloutově (akusticky) kontrastní hudební doprovod Marka Ishama a správně ujetý závět dohromady dává jedenu z těch přesvědčivějších soudobých předělávek, která neprudí, neoprudí. P.S.: Proč ale sakra ti hrdinní zachránci nechávají své nebohé manželky vždycky čekat na zdánlivě opuštěných prostranstvích, když je to asi stejně moudrý, jako hodit balíček rumovejch pralinek v sezení anonymních alkoholiků??!! [final rate: 65%]

Jede vláček kolejáček s vagony plnými s*aček aneb instruktážní videoklip na kolejích... Začátkem devadesátých let kroužil rádiovým éterem obrovský hit amerických Soul Asylum zvaný Runaway Train a o necelých 20 let později prakticky míjí domácí distrubuci Unstoppable - jeden z dost možná nejlepších "runwaytrain" akčních filmů vůbec. Jistě, už od počátku se nabízí srovnání s bezmála klasickým Runaway Train Andreje Končalovského, ale tudy podle mě cesta nevede. Tehdy to byla syrově neurvalá analogová béčkařina, ve které byla železnice víceméně prostřed(ní)kem příběhu, nikoliv ústřední a jediný motiv, jak je tomu v klipově ultramoderním kousku Tonyho Scotta (se vším, co k jeho předešlé tvorbě patří včetně nevykolejitelného Denzela Washingtona). Nezastavitelných sto minut plných těžkotonážního adrenalinu, lehkotonážního estrogenu Rosario Dawson, trochu vynuceného "představování" jednotlivých postav a vcelku autentické, uvěřitelné akce. V tomhle případě kupodivu smysluplné vítězství vizualizace nad atmosférou a poloviční nostalgie přesně v duchu klasických akčně-katastrofických béček. Pro mě tedy vcelku milé překvapení. [final rate: 75%]

Zlo neprochází kolem nás, ale vždy skrze nás aneb ďábel schizofrenní a klaustrofobický... Jedna věc platí u M. Night Shyamalana s čím dál tím zarputilejší platností - on vždycky vypráví příběh v příběhu, tak, aby plnně obhájil motiv a zároveň přichystal půdu pro šokující pointu. Devil má v poměru k sympatické stopáži takřka pekelné tempo, přímočaře pulzuje, mlží a mate, to vše v precizní obrazové kvalitě s bezmála spektakulární kamerou. Postupem času samotné vyprávění funguje na principu jakéhosi podmíněného Pavlovova reflexu (zla), kdy tma předznamenává další level. Ovšem psychotizující hudební doprovod Fernanda Velázqueze je pro mě bohužel tím posledním, co můžu jednoznačně pochválit. John Erick Dowdle podal přepointovaně vypointovaný scénář tak, jak soudobé digitalizované strašení předepisuje - tj. pár působivých okamžiků, spontánní atmosféra, ale suše sterilní zpětná (filmová) vazba navíc se spoustou prakticky nefunkčních, divných postav. Díky tomu je Devil stravitelnou moralitou, pohádkou (ukřižovanou) vzhůru nohama i slušný hi-tech průměr, co tak úplně nen(ab)udí. [final rate: 65%]

Nemusíš věřit v peklo, stačí, když peklo věří v tebe (!!!) aneb urbanizovaný ethno new age The Evil Dead pro 21té století... Inu takhle, děsit za černočerné noci, to je v jistém smyslu dar, kterému stačí jít naproti, ale děsit i ve dne, to už je svým způsobem obskurní umění a v tom hraje Sam Raimi prim. Po dlouhých letech zrušil "pakt o neútočení" se všemy démony a v Drag Me to Hell poskládal prakticky dokonale funkční horor, který se ale vůbec nebere dokonale vážně. Hlavně díky hodně nadneseným efektů, ne nepodobným digital gore v The Midnight Meat Train - zkrátka taková správně nadefektovaná efektivita přesně v Raimiho stylu. Příběh má spád, byť je v mnoha ohledech průhledný a dopředu čitelný, atmosféra se mu drží u zadku jak hladový pes a vizáž neuvěřitelné Lorny Raver aspiruje na legendární hororový "facelift ksicht" á la Regan Macneill (a to včetně posterů, které jsou taky docela "cool"). Rozhodně jsem nečekal a ani nemohl čekat nějaký návrat do "analogových" osmedesátek, přesto mě však nezaměnitelná hororová ironie ruku v ruce s nespochybnitelným napětím téměř absolutně pohltila. Sam tu možná vyvolal staré démony, dost možná taky porazil některé vlastní a já.........tleskám. [final rate: 80%]

Proč stahovat trenky, když erekce je ještě daleko aneb jak jsem prozřel a uzřel R2D2 s koulema!!! Nač si honit.....triko a na plnou pusu okecávat, že Kevin Smith je nepsaným králem do extrému hnaného buranství s nadhledem? On je to vlastně takový svět ve světě, kde se věci vždycky nazývají pravými jmény a nikdy se nechodí dlouho kolem horký kaše, což se ale v případě Zack and Miri Make a Porno potvrzuje "jen" na 80%. Proč? Tenhle film možná nechce a vlastně ani nemůže překročit maximální extrém, protože pak už by nefungovala ani jedna z jeho dvou částí. Jinými slovy, lépe zamaskovanou, prvopkánovou romantiku jen tak někde neuvidíte (na tomhle place musel mít i erární reflektor šulína). Zůstal jsem obohacen o fakt, že prototyp "chlapskýho" hrdiny současnosti Seth Rogen má větší poprsí, než prototyp s vážně pěknýma nohama - Elizabeth Banks, že je Kevinův dvorní náhončí Jeff Anderson bez ejakulačních teorií k nepoznání a jak mocným protipólem k romancím je okulí Jasona "Jay" Mewese pod drobnohledem. Zkrátka i když jsou Zack a Miri pouze těmi 80% extrémního humoru z posledních Clerks II, pořád zatraceně baví - a baví nenuceně. [final rate: 75%]

(Ne)viditelné bušení na osrdečnici aneb (para)normální konspirace démonů... Ale tohle se dalo čekat, spousta šokovaného diváctva sotva odhumusila úlekem zanesené trenky a už si chystali inkontinenční spoďáry na druhý, logicky ještě přímočařejší Paranormal Activity. Tomuhle nepsanému pravidlu nezůstal Tod Williams vůbec nic dlužen a tak se do každého "stupně aktivity" snaží vervat co nejvíc motivů, detailů, znepokojivé atmosféry. Tudíž se z pomalého a uzívaného minimálu stává vcelku bezostyšně ždímaný maximál, kde víc než kdy jindy hrají prim úderné lekačky. Osobně vnímám základní formát "first-person" hororu jako víceméně překonaný - oživit ho může jen abnormálně sugestivní zpětná vazba a tu pro mě Paranormal Activity 2 jednoduše postrádá. Naopak oceňuji využití toho batotele (zlo vždycky vynikne v kontrastech) a taky vcelku nenásilné prequel/sequel propojení s původním Paranormal Activity. Zkrátka Oren Peli dávkoval, aby mohl lekat, kdežto Tod Williams leká, aby bylo vůbec ještě co (dáv)kovat. [final rate: 40%]