Jim_Beam

Film, který není ani tak o příběhu či ději, jako spíše o pocitu, který ve Vás vyvolá... A ve mně jeho konec vyvolal ze všeho nejvíc smutek. Smutek z toho, že se tato noc a tento film končí, smutek, že se Mira a Kvetinka už asi nikdy neuvidí, smutek z pana Baláže, smutek z toho, že se takovéhle filmy "o ničem", které ve Vás "jenom" vyvolávají pocity, už netočí.

Po delší době jsem si udělal filmový víkend, dva dny za sebou zašel do kina a bohužel jsem zažil dvě zklamání, včera Interstellar, dnes Zmizelá. Byť je Zmizelá o fous lepší, než Interstellar, stále to pro mě není dobrý film. První půlka, než se konečně "odtajní", jak se vše skutečně má, je místy kýčovitá (seznámení, psaní deníků) a hrozně šablonovitá, zvláště, co se postav týče, druhá půlka, v níž se začíná odkrývat záměr Amy, je sice trochu lepší, ale jen do chvíle, než se na scéně objeví N. P. Harris. R. Pike hraje Amy jako "dokonalou" psychopatku, až se z její postavy stává spíše karikatura, obdobně šablonovité jsou charaktery policistů a postava N. P. Harrise. Všemu korunu nasazují scény jako první tiskovka a úsměv vedle fotky nebo selfie s bláznivou ženskou, které mají uměle umožnit propírání hlavního hrdiny v TV a opět podle šablony ukázat, jak hrozná je ta mediální mašinérie. Když pak člověk po návratu z kina vidí po x-té v televizi Vykoupení z věznice Shawshank, začne mít pocit, že už se dnes neumí točit filmy a nezbude mu, než místo chození na nové filmy do kina, pouštět si 20 a více let staré filmy doma.

Tenhle film jako celek nefunguje. Sice rozhodně nenudí, hudební stránka je více než fajn, ale samotný příběh je hloupý a dojíždí na snahu obsáhnout vše, co by dle příručky každého dobrého režiséra nemělo chybět v každém dobrém americkém filmu. Troška teorie relativity, troška rodinných hodnot, nějaká ta óda na lásku, která je více nepochopitelná než ta teorie relativity, špetka mimozemšťanů, ze kterých se na konci vyklubeme MY, morseovka a nejlepší z nás, který tváří v tvář pravdě a smrti selže a snaží se zachránit sám sebe na úkor lidstva, a máme tu ne moc chutný filmový eintopf. Celému filmu nasazuje korunu poslední půlhodina, kdy se hlavní hrdina dostane do dimenze stvořené ne JIMI, ale NÁMI, protože ONI jsme MY, jeho dcera díky hodinkám a morseovce vyluští nevyluštitelné, aby mohla zvolat heuréka, hlavní hrdina se probudí v bezpečí, neb byl poletujíc někde ve vesmíru, kousek nalevo od Saturnu v poslední chvíli zachráněn, následně se divák dozví, že rodiče nemají přežít své děti, aby si nakonec mohl McConaughey nikým nepovšimnut vypůjčit jedno přemísťovadlo a vydat se na návštěvu za Hathaway. Obávám se, že se Nolan opojen svým dosavadním úspěchem snaží vymýšlet složitější a složitější příběhy, bohužel mu z toho ale vycházejí blbější a blbější filmy.

Jedna hvězdička dolů za šetření elektrickou energií.

Zajímavý nápad, kterým to začíná, ale taky končí... Hlavní myšlenka je naservírována tak polopaticky, aby ji pochopil i ten nejzabedněnější divák a pak mohl vyprávět, jaký skvělý, ba až filosofický film viděl a jak ho skvěle pochopil. Na druhou stranu je spousta souvisejících témat naprosto nevyužita, ať už jde například o fakt, že si nikdo nevybírá, kam se narodí (je ve filmu pouze 2x zmíněno jako jakési pomrknutí autorů na diváka, kterým mu má být naznačeno, že tenhle film toho má mnohem víc co dát - bohužel už s tím nijak dál nepracuje), nebo rozpor mezi možnou nekonečností života a schopností jej žít smysluplně... Celý film tak zůstává jen novodobou kombinací Bonnie a Clyde, Bídníků (tahle linie jde taky mimochodem úplně do ztracena) a jedné zajímavé myšlenky, která je však zabita snahou být srozumitelná každému divákovi.

U tohoto filmu můžeme mluvit o jeho přínosu své době, představovat si, jak působil na tehdejší publikum, z dnešního hlediska ale jen tak prošumí, nijak moc neokouzlí, na druhou stranu s ohledem na svou "délku" nenudí, ani nemůže ničím moc vadit. Pokud tedy obecně hodnotíte na základě pocitů, nemáte co hodnotit, řeknete si fajn, viděl jsem kousíček historie kinematografie a tím to tak asi končí. Takže pro mě v tomhle případě bez hodnocení.

Nemyslím si, že by se tento snímek zrovna vydařil. Bohužel některé ztvárnění postav působí dost naivně (zejména postavy J. Obermeirové a E. Schorma) a taktéž ztvárnění vysokoškolských studentů čtyřicátníky nepůsobí moc věrohodně. Z těchto, ale i dalších jiných důvodů není pro mne filmový Žert nijak výjimečným filmem... Pokud jde o srovnání filmu s knihou, zaostává film nejen ve výše zmíněných prvcích, ale i v tom, že je Ludvík Jahn představen spíše jako ryzí cynik a jeho charakter postrádá složitost jeho knižního předobrazu (čímž nechci říct, že by v knize byl jednoznačně kladným hrdinou). V čem však film zůstává knize nejvíce dlužen, je výpověď, kterou s sebou nese (,což je z velké míry dáno velkým osekáním příběhu, kdy některé postavy a s nimi související dějové linky nejsou ve filmu vůbec a jiné jsou nevyužity - postava J. Hanzlíka a dalších vojáků). Film se snaží, a snad se mu to i do jisté míry daří, podat výpověď o absurditě doby, ve které se odehrává, jeho předloha je však mnohem více výpovědí o lidských bytostech a rysech jejich povahy, což je mně osobně mnohem bližší.

Příběh o ničem, vizuálně marný, dialogy tragický k smíchu - jen malá ukázka (není to zcela přesně, ale zhruba takhle nějak ten rozhovor probíhal: Žena v obleku jeptišky: Víte, jsem jeptiška. Fotograf: Ano, já vím. Žena v obleku jeptišky: Jsem ráda, že vám nevadí, že jsem jeptiška. Tak tohle byl jeden z vrcholných okamžiků. Všechno bylo tak špatně, že si ten film koledoval o odpad. Jediný, co ho od něj zachránilo, je, že nehodnotím filmy, který jsem neviděl celý, a na tohle jsem vydržel koukat asi hodinu.

Dokonalý popis dynamiky lidského života, toho neustálého "od někud někam", neustálého koloběhu života. A také odhalení nejzákladnější podstaty filmu, jako média a umění, které je jako jediné schopno zachytit dynamiku neustále se opakujícího, ale ve svých variacích též neopakovatelného lidského bytí. Navíc Muž s kinoaparátem ukazuje hodnotu filmu i tím, že zdůrazňuje nekonečné množství různých úhlů pohledu, kterými film může svět nahlížet a kterých mi lidé, obyčejní diváci lidského života, nejsme schopni.

Díl, který se od předchozích částí Dekalogu výrazně liší. Má zcela jinou náladu, změnilo se prostředí, zacházení s vizuální stránkou a i hudba je výrazně odlišná od "běžné" hudby, která zaznívá v Kieslowského filmech. Tentokrát nemám obvyklý pocit, že jsem viděl film s duchovním (ne ve smyslu náboženském) rozměrem, v tomto případě se jedná o vyhrocené lidské drama. Kdybych nevěděl, že to točil Kieslowski, řekl bych, že je to film Bergmanův, a nutno říct, že kdyby ho skutečně natočil on, řadil by se po bok jeho nejlepších věcí. 4,5*