jahol

Moje první setkání s anime, při kterém se snažím být zcela nezávislým a nezaujatým pozorovatelem. A tak musím vyzdvihnout (na svou dobu) vynikající animaci, překvapivě zajímavý hudební doprovod (na pozadí skvělého zvuku), řadu působivých originálních scén (ničivý útok velkých loutek) a snad, ale to už trochu nejistě, i pojetí některých "univerzálních" objektů téhle rádoby filosofické disputace (akira-erupce energie). Přesto ale současně MUSÍM odmítnout názor, že anime (i takovéto a to prý je akira jedním z kultovních) přináší alternativu "běžné" kinematografie pro náročné - stále jde především o příběhově jednoduché akční vybití, jehož přitažlivým prvkem, ale současně zásadním omezením je dynamická akční masáž (přiznejte si, všichni, kdo anime tak bráníte - děláte to kvůli těm dost uměle naroubovaným scénám oddechu a někdy dokonce jakéhosi rozjímání nebo kvůli velmi přitažlivě podané akci, která díky kreslené formě může jít za hranice akce hrané?), do kterého je až filosofická hloubka naroubována uměle a účelově a jehož příběhu při atraktivnosti formy odpustíme takové zkratky a nelogičnosti obsahu, kvůli kterým bychom hraný film strhali a poslali nemilosrdně do béčkové kategorie. Ano - v hodnocení anime zde na csfd (včetně Akiry) se poměrně často objevuje slovo kyberpunk a toto slovo prozatím mou jedinou zkušenost s anime skvělě zastupuje v paralele s hudbou - jsem schopen jít i na punkový koncert a být na jeden večer stržen jednoduchou, drásavou snahou pojmenovat svět, ale osobně si daleko radši a třeba nejen jednou, ale mnohokrát, pustím Pink Floyd nebo symfonický koncert.

Dost dobrý, ale na finále první ligy to není. Často jsou některé filmy kritizovány za účelovou pochybenou snahu o působivost, schytá to podle nálady nebo naturelu hodnotitele Forrest Gump, Crash i Vykoupení z věznice Shawshank, a u mne v tomhle negativním smyslu boduje právě Zelená míle. A navíc se mi zdá, že ten (hodně dlouhý) film nedokáže držet styl, tempo a fazónu po celou dobu (krutá scéna s druhou popravou je nesmyslně dlouhá, finále scény s výletem je málo přesvědčivé a vypadává z rámce filmu, herečka, které se starý dozorce zpovídá, působí jako cukrová stará babička atd. atd.). Asi nejvíc mi vadí, ale ono to vše spolu souvisí, křišťálová jednoznačnost jednotlivých rolí, protože - bože, jak já miluju okamžiky katarze, kdy ti dobří - nebo i zlí, co já vím - dokážou nakonec z těch špatných vydupat kapku nebo moře dobrého a aspoň na chvíli jsou spolu rádi na jedné lodi, tak, jak se to často stává v životě, tady ovšem pro něco podobného není žádný prostor, protože dva ústřední padouši jsou tak hluboko pod čarou ponoru, že by je odsud nevytáhl ani Kristus (jehož zjevnou parafrází je ostatně hlavní kladný hrdina). Konec je zajímavý, filmu přidává a s přihlédnutím k tomu, že Tom Hanks a hlavně David Morse jsou vynikající, se nakonec při hodnocení méně dát nedá. Ale Americká krása (5/5), kterou jsem viděl před pár dny, je dost někde jinde.

V žádném případě nejde o porno (kdo 9 Songs takhle hodnotí, asi porna moc neviděl), na porno velice cudné, citlivé, decentní a proto prožité, zkrátka takhle nějak bych si představoval inteligentní erotiku. Do vkusu se mi trefila i hudba, kapely se mi líbily v podstatě všechny (a to jsem neznal ani jednu :-) ), záběry z Antarktidy byly taky hezké, ale tyhle tři základní složky mi nefungovaly jako celek a pokud se zrovna nesouložilo, nezpívalo nebo neletělo nad Antarktidou, neustále se mi vkrádala do hlavy myšlenka, zda se za civilností dialogů neschovává spíše bezradnost scénáristy.

Jedno z geniálních děl české nové vlny, jedno z mála, které si nezadá s Formanovou trojkou (Lásky jedné plavovlásky, Černý Petr, Hoří, má panenko). Protože jsem dnes přísně naladěn, váhal jsem kacířsky i nad 4/5, ale scéna těsně před koncem s Pucholtem postaveným do pozoru a vyznamenaným za sborového zpěvu (na kterou jsem na rozdíl od toho, co následuje po ní, už zapomněl) mě dostala do kolen. Film, který je masově označován za komedii, ale který si ještě mnohem více vychutnáte, když si všimnete mnoha tragických prvků. Brilantní scénář a celá řada dokonalých hereckých výkonů činí z tohoto malinko pozapomenutého díla (oproti Formanovi) menu pro labužníky.

V řadě ohledů příbuzné s Městem bohů, také velmi silné, brutální, zcela bezvýchodné, ale jako celek nikoli tak působivé. Možná proto, že se děj soustředí na o něco starší hrdiny.

Prostinký plochý děj, milostný vztah, který vás za srdce nechytí, dost dobrá Kirsten Dunst, ale jen průměrný Paul Bettany, téměř nulový prostor pro vedlejší postavy (jaktože to v jiných britských romantických komediích šlo?), jako celek nekonečně daleko za velikány britské romantické komedie (nebo mi chcete cpát tohle chudé krmě na menu narvané delikatesami jako Čtyři svatby a jeden pohřeb, Notting Hill, Láska nebeská?). Přesto si u mne zaslouží solidní ohodnocení, protože si jako vůbec první film ze sportovního prostředí OPRAVDU dává záležet na tom, abyste se cítili jako mezi světovou špičkou v daném sportu (a ne na okresním přeboru) a jako na skutečném světovém mistrovství (a ne na okresním přeboru). Tvůrci filmu měli šťastný nápad a na rozdíl od jiných sportovních slátanin, se kterými jsem měl tu čest, nenutí své herecké megastar předstírat, že umí tenis, hokej, fotbal nebo krasobruslení, ale velmi dobře manipulují se záběry odkoupenými od skutečných tenisových hvězd (finálový soupeř hlavního hrdiny mi dokonce tak trochu připomínal i svým vzhledem hodně mladého Rogera Federera). Díky tomu má nakonec film své famózní okamžiky přesně tam, kde je má mít - ne v posteli, ale přímo na wimbledonských (?) kurtech. A s tím já mohu vyžít. (Scénáristovi odpustím i to, že se mě snaží přesvědčit, že se na Wimbledonu po třetím kole hraje rovnou čtvrtfinále).

Ale jo, poměrně originálně poskládaná mozaika, poctivý akční thriller pro oddech, který se nechala hodně silně inspirovat výbornou Dvacetčtyřkou (v dynamice ji asi předčila) a Bourneho triologií (na tu pro změnu zdaleka nedosáhla). Akce je to svižná, nenechá vás vydechnout, a o to tady jde, žádnou hloubku, ve které by jste si aspoň trochu zaplavali bez odřených kolenou nehledejte, postavy jsou naprosto ploché, konflikty černobílé. Pár honiček je o něco delších, než by mělo být, pár situací mírou klišé předčí vše rozumné i nerozumné, ale zas je tu několik vychytávek, které ani v Bournem nebyly, pár (možná až trochu moc) hodně překvapivých zvratů a celkově to má tempo opravdu ďábelské, mnohem větší, než byste čekali po prvních dvou třech úhlech pohledu (takže z kina ani od compu neutíkejte!). A milovnice Jacka Matthew Foxe dostanou za pár šupů pořádný kus... žvance a budou uneseny... nebo taky ne (této kategorii diváků/fanynek bych předčasný odchod z kina jednoznačně zakázal :-) ) Poctivé tyhle čtyři hvězdičky nejsou, ale tři by byly málo...

Kvalit těch nejlepších (Red Dwarf, Yes Minister atd.) tenhle sitcom nedosahuje, ale jde o svěží novou věc, která nepracuje jen s již stokrát převařenými motivy, ale našla dost invence na to, být v každém díle párkrát originální. Některé segmenty jsou až příliš uřvané, ale postupem času jde kvalita spíš nahoru a hrubší humor se transformuje v jemnější. Práce ajťáků byla ideálním odrazištěm k vytvoření prima kompaktní atmosféry cáklých počítačových nadšenců (něco jako IT varianty atmosféry na RD nebo v Downing street 10), se kterými se budeme cíti dobře od titulků do titulků - tohle se sice zcela nepodařilo, ale vybrané skeče jsou geniální a vyrovnají se těm z nejlepších sitcomů - namátkou uvádím vstup Góta Raymonda do děje, Gay muzikál, požární screensaver, skvělou párty u Yen a především naprosto úžasný antispot proti softwarovým pirátům. Obě dvě série stojí za vidění.

Oproti jiným Menzelovým nádherám tak trochu opomíjený skvost, který je pro mne jeho asi vůbec nejpoetičtějším filmem. Trojka pánů na plovárně nemůže skorem padesátníka Jahola nenadchnout a když jim navíc vizuální feromony krásné cirkusačky Jany Preissové začnou bouřit hormony a dělat ze srdce Old Feithful, je to film, ve kterém je o životě mnohé. A kdyby snad ještě byly pochybnosti, zda opravdu za pět, stačí si vzpomenout na jemně satirické a smutně melancholické odstíny bokovky Míly Myslíkové s Arnoštkem a pro mne až krutou, nicméně opět opravdovou roličku Bohuše Záhorského (zde bych řekl, v rozporu s jinými hodnoceními, že se skrz laskavý nadhled na chvilku propálí krutost omezenosti, Menzel to tak ale jistě chtěl).

Tak nějak úplně uprostřed mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, nakonec mě slabomyslnost děje (přestože o něj jde samozřejmě až ve druhé řadě) nutí přiklonit se ke slabšímu hodnocení. On totiž opravdu brilantní zvuk a efekty prostě nemůže film, který má být vynikající byť jen v úzce vymezeném žánru, utáhnout. A když se nad tím zamyslím, tak scénáristovi opravdu hodně scházela invence a jen díky chlapcům u digitálních vychytávek to moc nevyplynulo na povrch. Kamera je určitě novátorská a přidává filmu na kvalitě, ale - zas ten scénář - "pavoučí" dějová linie je jen zbytečnou výplní, která je jen o málo lepší, než to, co vidíte v současných b-čkách. Herci se snaží, ale díky dokumentárnímu pojetí vlastně ani moc hrát nemusí a - přiznejme si - v těch pár minutách, kdy zrovna neřvou "Oh my god" jim to moc nejde. Vlastně jsou ty tři hvězdičky docela přesným hodnocením...