Rozmarné léto

Když se kdysi diskutovalo o povaze a podstatě rozdílů mezi tzv. civilizovaným a divošským člověkem, případně barbarem, upozornil jeden nejmenovaný francouzský osvícenec, že jedním z nejprokazatelnějších rozdílů je skutečnost, že zatímco civilizovaný člověk pojídá svůj pokrm vidličkou a nožem, volí divoch ke stejné činnosti přímou pomoc svých horních končetin. Potřeba sytit se zůstává v obou případech stejně naléhavou. Zhruba tak lze popsat i rozdíl mezi básnickým jazykem Vančurovým, k němuž člověk musí naprosto "neklipově" dozrát, aby ho mohl nejen pochopit, ale i ocenit a náležitě vychutnat a následně pak domyslet a docítit neúprosnou laskavost nesmlouvavého Vančurova pohledu na banálnost maloměstské idyly. Idyly, která se právě snovou básnickostí své formy stává nadčasovou poetizací té jinak tolik všední skutečnosti. Příběh, jehož filmovou osnovou je luční řeka Lužnice, je nadán vynikajícím scénářem, který je minimálně adekvátním přetlumočením Vančurovy předlohy, skvostnými výkony Hrušínského i Brodského, ale rovněž nesporně sympatickými kreacemi Myslíkové, která vydrží bez svého manžela "neuvěřitelné" tři dny a nanejvýš křehkým dívčím projevem Jany Drchalové, jejímuž sladce mámivému kouzlu lidskému i hereckému v budoucnu podlehne jeden z gigantů soudobého českého i československého herectví Viktor Preiss. Stranou není možno ponechat ani nedoceňovaného Františka Řeháka a skvělý výstup Vančurova současníka Bohuše Záhorského. Pohled na tré mlsných kocourů i kritický odstup pragmaticky vstřícné kouzelníkovy schovanky víc než dokonale ilustrují dva následně citované výroky. Pragmatická Anička na Důrovy svody věcně odpovídá: "Arnoštek je kouzelník sice jen prostřední, ale je to dobrý pěstoun." Ke klerikálním spádům abbého podotýká plebejsky nesmlouvavý Důra: "Lékař by vás, abbé, roznesl po hospodách, protože jste neztratil svého ucha, háje církevní pravdy." Básnivá básnickost prvorepublikové nebo pozdně monarchické rakousko-uherské skutečnosti nikde nepopírá realitu, k níž se vztahuje. Dějovost podobně jako koncentrovanost vančurovského vyjadřování pro někoho banálních předmětů LÉTA je vlastně akční: příběh tří filmových povídek nezabere víc než hodinu času; nikde nenajdeme hluché místo, které by děj retardovalo nebo dokonce zcela ničilo. Film, jehož nechtěným neštěstím je nepřenositelnost vzácného vína specifické českosti do jinojazyčného prostředí, byl ve své době dalším potvrzením uměleckého génia mladého režiséra, nositele Oscara, který teprve krátce před premiérou dosáhl na své třicátiny. A známkou toho, že česká kinematografie je bohatší o další osobnost světového věhlasu. Pro ty, kteří se propracovali svou životní zkušeností k nesnadnému docenění těchto sladkých, zralých plodů, to je stejně nepochybné jako tehdy, před dlouhými čtyřiceti lety. (02.12.2007)

Poetický film, kde se méně mluví, více hraje, více se hlavní postavy snaží ukrývat své motivy, vykřesat něco zajímavého z všedních a pomalu odžívajících životů tří pánů v maličkých lázních Krokovy Vary. Co se stane mezi pány a Arnoštkovou asistentkou jsou vlastně prkotiny. Co ale udělá paní Důrová panu Důrovi, za to by měla být tvrdě potrestána. A přece pan Důra už není nejmladší a tak zase přijme zpět ženu nezdárnou a umožní jí, aby dál vedla jeho domácnost. Klobouk dolů, pane Důra! (26.08.2010)

Jako převedené je to parádně a je to kus skvělé filmařiny, o to nic. Herecký koncert, skutečně. A dokonce i ty šroubované věty znějí díky hercům a dovedné kameře v podstatě přirozeně. I ona letní pohoda a atmosféra ospalého maloměsta je ve snímku dokonale podaná. Jen dějově mne to nějak nebere. Tři kamarádi se zamilují do jedné holky, div se nepozabíjejí, aby pak k sobě opět našli cestu a zjistili, že přátelství je důležitější. U postavy Anny vlastně nevím, zda je skutečně poetická bytůstka, nebo prostě kurvička (Ovidiovo Umění milovat ji přinutí hned odhodit šaty a nalévat alkohol), což mi onu poetiku tak nějak kazí. Možná je to účel, onen paradox krásné řeči a povrchnosti nízkých tužeb, ale prostě mne to v tomto ohledu nebavilo. (22.10.2017)

Tento způsob léta zdá s mi poněkud nešťastným .... to vyjadřuje celý děj, ale rozhodně ne jeho provedení, to nešťastné rozhodně není. Je zde vtip, nevěra, láska, kouzla a léto, co víc si přát. Navíc výborní herci a skvělé texty, které zaujmou. Ale musím uznat, že divadelní představení je ještě o stupeň lepší než to filmové. (23.04.2012)

„Na tento chrám se kdysi nadávalo velmi urputně, neboť jej stavěl hýsek, který měl dosti drzosti, aby pozměnil půdorys proti pravidlu. Znali jsme tohoto stavitele a můžeme říci, že se nám líbil jakkoli byl poněkud prostopášný.“ aneb co se nám to vlastně urodilo po té, co měl Menzel za sebou Ostře sledované vlaky a nebyl nijak zvlášť nadšený, že by měl hned zase točit? Takto prakticky mimochodem se nám zrodil celkem rozkošný Vančurův přepis, který je překrásný svou bohatou češtinou, atypický v užití barvy v roce 1967 a přinášející na plátna kin čerstvé půvaby Jany Preissové, tehdy ještě Drchalové. Není to sice tak uvolněné a fajn jako Menzel ve spojení s Hrabalem, jako například v Postřižinách, ale ta moudra pronášená Brodským, Hrušínským nebo Myslíkovou jsou absolutní. To pak mohu zamhouřit oka i nad Řehákovým natrženým uchem. „Je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich ouška a jejich tlamičky jsou malé a růžové. Pravím, že to znám, avšak čas míjí a věci se zapomínají.“ (16.11.2014)