jahol

Pokud napíšu, že Apokalypsa je s rezervou nejlepší válečný film, nacpu ho do krabice, kterou mi obratem rozerve na cucky. Úžasná cesta očistcem vietnamské džungle až do samotného předpeklí, při které zapomínáte, že jste stále ještě živí a na Zemi, je vroubená bizarními zhmotněními Velké Nesmyslnosti války, posílajícími poslední zbytky odolavších do všudypřítomné masy šílenství. Vše vizuálně, hudebně, zvukově naprosto dokonale spojeno v masivní, pulsující a trhající se obraz zmaru lidské bytosti. Odvrácená strana člověka.

Tyhle čtyři hvězdičky jsou ale slabší, protože celé řadě skvělých produktů britského filmového humoru současnosti se dílko dívá z uctivého odstupu na ...záda, stačí připomenout geniální Čtyři svatby a jeden pohřeb, se kterým se snaží mít hodně společného. Film má hrdiny, kteří vás pobaví, ale téměř nemá hrdiny, které byste si zamilovali (ve zmíněných "Svatbách" jsem takových napočítal víc než deset), vynikající pasáže (pár míst je skutečně třaskavých) jsou prostřídávány dlouhými úseky, které jsou neoriginální, málo vtipné nebo až příliš přízemně polopatické a vulgární (stěhování strýčka na záchod - vůbec celá postava strýčka je jak z veseloherního béčka), a tam, kde se nakonec pokouší o jakousi formu poselství, působí hodně nepřesvědčivě. Vlastně by si stěží zasloužil hvězdy tři, ale zdrogovaný Alan Tudyk je skutečně k sežrání a skorem celou tuhle záležitost utáhne na vlastních nahých zádech.

Za originalitu scénáře a realizaci originálního v něm by si film určitě zasloužil maximální hodnocení, ale právě pro tu naprostou originalitu je těžké hledat porovnání v jiných ohledech. Tohle dílo totiž vnímáte, spíše než jako hodnotný filmový kousek (kterým je), jako mozek decimující filmový rébus (kterým je o to víc). U filmů, kterým jsem dal tady na csfd maximální hodnocení, jsem nadskakoval nadšením nad námětem, střihem, kamerou, hereckými výkony, humorem nebo pointou, Memento mi to dovolilo málokdy, protože jsem se musel držet zuby nehty, abych neztratil kontakt s realitou obrácenou vzhůru nohama nebo spíš... spíš to bylo, jako bych se koukal na sexy nahou ženskou skorem dvě hodiny zezadu - a takový byste taky maximální hodnocení nedali. Ano, film sesbíral spoustu maximálních hodnocení s tím, že je nutné ho vidět dvakrát nebo třikrát a pak je to pravé ořechové. Jsem přesvědčen, že by se při zachování originality dal natočit tak, aby ho divák zvládl napoprvé, jen by si s tím scénárista a režisér musel ještě víc vyhrát. Každopádně ale velmi zajímavý kousek!

Jeden z filmů, který je filmařsky dokonalý od začátku do konce, má i spoustu jedinečných míst, ale víc než čtyři hvězdičky mu nedám, protože ve mně z neznámých důvodů nevzbudil tolik emocí, kolik by si zasloužil. A že těch silných míst je hodně - už ten fantastický hudební motiv v prvních vteřinách filmu prokládaný klapotem kláves psacího stroje jako malého, ale těžce zraňujícího kladiva osudu, později ve filmu mnohokrát opakovaný, nudou a ospalostí provoněná a současně živočišnou touhou zelektrizovaná atmosféra velké venkovské usedlosti v první třetině filmu, vojenská nemocnice ve válečném Londýně se zcela precizně vystiženou atmosférou tíhy celé války, vlastně tyhle "civilní" části filmu všechny do jedné dominují nad záběry z války, které mi přišly roztříštěné a postrádající sevřenější cíl. Až na jeden - úžasný několikaminutový přelet kamerou skrze bizarní shromáždění ustupující armády před evakuací se spoustou navzájem navazujících detailů (trošinku připomínající záběry poválečného zmatku třeba v Jakubiskově "Sedím na konári a je mi dobre", jenže tam trvající maximálně desítky vteřin). A pozor - ústřední milostná romance je pouze vedlejší motiv filmu, ten hlavní je blíže jeho názvu a je příběhem nenaplněné touhy po - odpuštění. Romola Garai i její dětská verze Saoirse Ronan hrají své role jako o život a přinutí vás k dlouhému přemýšlení o tom, jaký je význam odpovědnosti v porovnání s jinými obecnými etickými kategoriemi. Vlastně při psaní komentáře dost silně váhám, zda tu poslední hvězdu nepřihodit....Hlavní poselství filmu si vynucuje si dialog s divákem a jeho zamyšlení "Je odpovědnost za vlastní činy nade vše? ANO? Pokud ano, platí to i pro člověka nemocného, handicapovaného, v krizi, dítě? Existuje pro získání odpuštění vždy možnost dostatečně silného pokání?" A tak nějak mi pomalu dochází, že ty 4 hvězdy dám především pro trochu slabší (již mnohokrát viděnou) ústřední milostnou zápletku, která zabírala místo mnohem zajímavější, originální, lépe zahrané a hlubší peripetii provinivší se sestry, hledající rozhřešení.

Pár skvělých fórů (poblouzněná skutečná Sasha Cohen, odvykací sezení pro "sex addicted", rozhovor s japonskou (korejskou?) reportérkou, a fantasticky zajetá první volná jízda s odvážnými prvky připomínajícími šedesátdevítku a náraz kamionu do betonového bunkru, interview s ostatními krasobruslaři) a místy mírně charismatická hlavní dvojka, dává 20 minut perfektní zábavy. Zbývajících 70 je průměr, podprůměr a shit, přičemž to poslední spíše převažuje. Samozřejmě, podobný a ještě horší průměr je pro průměrné komedie typický a tak dávám 3/5 i za originálně pojatého milionářského otčíma, který mi ale lépe zapadá třeba do seriálu Prison Break.

Skorem tak dobré jako Východní přísliby. Vlastně ne tak "divácké", psychologicky hlubší a v řadě ohledů lepší. Tak výrazné motivy a otázky, jako setrvačnost sílného (milostného nebo sexuálního?) vztahu zacelující svou silou sebevětší náraz (jaký úder by už zacelit nedokázala a jak velký díl ze síly, která zpětně spojuje, připadá na živočišno v nás?) nebo skryté dědictví temné síly přenášené dědičností (co ze skrytého v nás, co jsme podědili po svých předcích, nikdy vzhledem k okolnostem nespatří světlo světa?) ve Východních příslibech nejsou. Proč tedy jen 4/5, méně než u citovaného dvojčete? Sám nevím, asi záleží i na momentání náladě. Možná pro filmové prvky - kameru, střih, možná pro postavu Viga z Příslibů, která je neopakovatelná, ale už ne pro hudbu nebo vedlejší role... tady Dějiny násilí bodují též. Každopádně lze jen doporučit....

Pod přitroublým názvem (jak typické pro české distributory, ale ono to v anglickém originále není o moc lepší) se skrývá překvapivě dobře natočená další studie rozhraní dvou civilizací. Ano, je třeba vytěsňovat a potlačovat - naivní flashbacky ze "šťastné doby", kdy jsme ještě byli spolu, celou hlavní roli Angeliny Jolie, která není špatně zahraná (až na explozi neštěstí a silné vůle na konci, který bych celý vyhodil), ale moc vám nedá, a taky samozřejmě hejno předsudků vnucujících vám názor, že takovýhle námět bude využit jen pro lacinou politickou agitku. Ale když tohle dokážete, rozevře se vám něco jako marocká větev Babelu, na větším prostoru, ještě lépe prokreslená, bohatší a členitější, se stejně dobrou hudbou (že by byl Babel inspirací?). Jsem dost ohromen nízkým hodnocením od jiných, já toho času s filmem už kvůli výborné kameře, střihu (že by byl Greengrass inspirací?) a pár parádním hereckým výkonům vůbec nelitoval a byl velmi příjemně překvapen.

Říkejte si, co chcete, Peter Weir se vydal na půdu, která mu není úplně vlastní. Samozřejmě, režisér jako on enatočí vyloženě průměrný nebo dokonce špatný film, ale nutnost dostát pravidlům žánru ho v daném případě omezuje a nedovolí mu vydat ze sebe maximum. Tam, kde drží konflikt mezilidský a boj člověka s osudem a nepřítelem komorní rozměry, v první polovině filmu, Peter exceluje a přináší silný zážitek ze ztotožnění se s touhle chlapskou námořnickou pospolitostí, kde pod vedením skvělého(!) a skvěle zahraného(!) kapitána má každý člověk i každá plachta, ráhno a stěžeň své místo, cíl a důstojnost. Jenže ve druhé půli filmu si žánr vybere svou daň, dějových motivů je příliš (Jonáš, cesta na jih, uvolnění trosek v bouři, tropické ostrovy) a tak musejí být sestříhány a, alespoň pro mne, příliš ztrácejí ze své hloubky, vlastně se vůbec nerozvinou. Zhruba ve dvou třetinách se pak film stává zcela předvídatelným, protože jinak prostě skončit nemůže a tak když k té závěrečné bitvě konečně skutečně dojde, zde už v rozporu s pravidly žánru pro mne není vůbec vyvrcholením filmu, v podstatě bych se bez ní obešel - i proto, že není dobře natočená - rozbita do mnoha nepřehledných detailů, bez minipříběhů a detailů a vychytávek, které jsou již u dobré současné podívané skorem povinností, zkrátka taková nějaká nabouchaně šedivá, i Russel Crow zde nabírá sem tam nějaké klišé a ztrácí přesvědčivost. Možná měl scénárista a Pan režisér ve svém jinak originálním přístupu vytrvat a bitevnímu vyvrcholení se nějak efektně vyhnout - podobně jako dvakrát předtím v té mnohem lepší části filmu. Hrozně dlouho jsem váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale dopadlo to takhle.

Pár pěkných vychytávek (houbičky v Las Vegas, všechny dětské role pod šest let, překvapivě pěkně natočený porod, vlezlá ale líbivá hudba v poslední čtvrthodině filmu), ale film jako celek... probůh, co je to?! V béčkových filmech se hlavní hrdinové nevyvinou ani o píď - role jsou zkrátka rozdány forever. V tomhle pokusu se naopak ti nejvíce exponovaní vyvíjejí stále - tedy vyvíjejí - doslova přeskakují z role do role a zase zpátky. 80% dialogů je naprosto nevěrohodných, ale zřejmě myšlených úplně vážně a pokud je tohle komedie, tak by mne hrozně zajímalo, kam že se to poděl všechen humor. Film zůstává pár desítek procent hodnocení i za Superbad (který má to obrovský plus, že si na nic nehraje a je alespoň místy opravdu vtipný) a na skvělé Juno může tak maximálně vystresovaně poštěkávat jako vlci na měsíc v úplňku... nebo jako sestra hlavní hrdinky na toho jejího, než se (jako v tomhle filmu někdo snad 100x) zblázní a začne jej pro změnu zpěvavým vytím obdivovat.

Už samotný název tak trochu evokuje, proč je tenhle film v Americe vynášen do nebes a u nás přijímán poněkud rozpačitě, jako mix úžasné filmařiny a - chybějící myšlenky. Jenže k tomu, abychom ho dokázali procítit, nám schází v genetickém kódu a v od narození přijímané životní zkušenosti právě těch několik století generací předků žijicích v téhle zemi, která je najednou jiná, než bývala. A nejedná se zdaleka jen o všudypřítomné násilí, zkoncentrované do úžasně zahrané role Javiera Bardema, temného a ještě atmosféričtějšího dvojčete masového vraha Dextera Morgana, ke kterému ale rozhodně žádnou sympatií nevzplanete. Jde o každý detail náhodně prosakující z obrazovky skrze hlavní zápletku - ty nekonečné prázdné motely a hotely a prázdné postavy jejich recepčních, ta celá prázdná země, kterou navíc pohlcuje a tráví kletba "starých mužů" - válečných matadorů z Vietnamu, postižených nejen tělesně. Když o tomhle filmu a o tom, jak těžké je pro nás k němu se jen přiblížit, přemýšlím, napadá mne, že podobné problémy jako my s ním, bude mít americký divák s geniální Vláčilovou Markétou Lazarovou. A nevidím jediný důvod, kromě nabubřelého egonacionalismu, k tomu, abych tvrdil, že americký divák je ten tupec, co nedokáže pochopit.