Okara

Jako vyčnívají asijské historické filmy nad těmi ostatními, tak tento vyniká mezi těmi asijskými. Podobných věcí se tu avšak najde velmi mnoho. Relativně jednoduchou zápletku tvoří mírně nesrozumitelnou neuvěřitelně velké množství postav, které se navíc díky cizím jménům a podobným vzhledům velmi lehce zaměňují. Zdánlivě nekonečné, stagnující scény pouze a jenom o dialogu by člověk nespočítal na prstech jedné ruky a ženské postavy jsou upozaděny a v podstatě se jim dostává minimum prostoru. Samotný děj a jeho zpracování se mi velmi líbily, jednak také proto, neboť ze všeho se dalo vyčíst, že závěr bude více než-li epický. A taky že byl. Ale právě on je u mně důvodem nižšího hodnocení. Hrozivě dlouhá konečná bitva totiž vůbec nesplnila má očekávání. Použití jakýchsi mechanizmů, výbušnin a nesmrtelnosti samurajů mne dokonce i naštvalo. Při povznesení se ale přes tyto (pro mne) nedostatky, je to neuvěřitelná řežba, u které si fanoušci obdobného rázu přijdu na víc, než sami čekají. Nejlepší soundtrack z filmu 60%

Hunger nejvíce utrpěl na rozjezdu. On se totiž rozjíždí polovinu filmu. Počáteční dojem navíc poškozují nesympatičtí herci, nerealistické prostředí a především nulový děj. Den za dnem ubíhá v podstatě beze změn a u večerního promítání má tak divák co dělat, aby během vynuceného klimbání neusnul úplně. Od nevyhnutelného zvratu, který na sebe nechává čekat nekonečnou hodinu, se ovšem celková kvalita posunuje o třídu výše. Nastává neuvěřitelné peklo. V temném, chladném prostředí podzemního komplexu se rozjíždí psychologická hra o přežití. Nikdo nikomu nemůže věřit, intriky, vznikající v pološílených a unavených hlavách přežívajících, se hromadí. Prostřihů do sídla únosce, který si slastně pomocí videokamer vychutnává každou vteřinu jejich utrpení je stále více a samotný závěr tak i mírně překvapí. Proto jsem tedy s ohledem na sexy hlavní hrdinku, celkový nápad, zdejší hodnocení a především druhou polovinu během udílení hvězd přimhouřil oko. Haters gonna hate. 70%

Klasický námět eliminačního vyvražďování v tomto případě táhne nahoru řemeslné zpracování spolu s hereckým obsazením. Již neuvěřitelně rychlá půlhodina přecházející samotné hře navozuje dusivou atmosféru díky mrazivé hudbě. Děj se neodehrává na nějakém tajemném nebo temném místě. Pozvaní totiž zasedávají ke stolu v honosné vile. Osm soutěžících, několik bodyguardů a jeden "moderátor" veškerého dění jsou připraveni. Hra může začít. V člověku se v průběhu míchají pocity nechápavosti, kdy příběh zdánlivě stagnuje a nic se v podstatě neděje, s šokujícími úleky. Tvrdé tresty a míra násilí v mnoha okamžicích spadají až do exploatačního žánru. Všichni hosté se chovají racionálně, jsou sympatičtí, a tak spolu s nimi v průběhu soucítíte. Velmi jsem také ocenil, že důraz není kladen na samotné mučení, nýbrž na psychologickou hru. Nikdo si není ničím jist, neví, na koho se spolehnout a už vůbec, jak z té patálie ven. Mám tedy jediné dvě výtky. První směřuje ke scénáři nejen kvůli předvídatelnosti, ale i protože z hlídačů udělal přihlouplé loutky, které nikdy nedrželi v ruce pistolku a neví, jak se s ní zachází. Ta druhá k závěrečné písničce. Většinou, u jiných snímků, její ironičnost ocením, avšak zde celkový dojem naprosto zkazila. 80%

Když pominu menší nedostatky, tak jednoznačně nejvíce uškodila tomuto filmu distribuce a předcházející kampaň. Z Lesního ducha totiž udělali ideál, ke kterému se výsledek ani z poloviny nepřiblížil. Pravděpodobně tento fakt zapříčiňuje velmi chladné prvotní hodnocení. Se zamhouřeným okem se ovšem tento remake nemá vůbec za co stydět, vyjma těch pár drobností a naprostého opomenutí budování atmosféry. Celé je to zkrátka jedna velká gore jízda s hektolitry krve a originální zápletkou, během které si člověk ani nemá šanci roztřídit dojmy. Největší překvapení skýtá samotný závěr, který poměrně dostatečně vynahrazuje předcházející "neočekávanou nudu". Balancoval jsem tak mezi 3/4*, ale s odstupem času zážitek z kina vyprchal překvapivě rychle, a tak se zklamán zařazuji mezi uživatele s průměrným hodnocením. Více zde. Nejlepší soundtrack z filmu 65%

Podklad pro budoucí horory v lesním prostředí, které se ovšem oproti svému vzoru míjí účinkem. Jako kult slušně obstojí i v dnešní době, a to nejen díky v rámci možností vyvedeným efektům, ale primárně celkové originalitě příběhu. Ona totiž představa, kdy jste kdesi v rozlehlých odlehlých lesích terorizován čímsi neznámým, co navíc mění Vaše přátele na krvelačná zombie, opravdu na náladě nepřidá. Co musím nejvíce vyzdvihnout, je bez debat atmosféra. Akční, pohybující se kamera pořizuje nepříjemně detailní momenty a zabírá noční prostředí potemnělého srubu zahaleném všudypřítomnou mlhou. Démoničtí přátelé jsou kdesi schovaní, venku poletuje lesní duch a tuto naháněčku doplňuje zlá hudba. Lituji tedy pouze dvou věcí. Aktéři se až příliš často chovají podbízivě tupě a závěr je, co se týče efektů, s prominutím ubohý, jak již zmínil kolega J*A*S*M. Což bych měl s přihlédnutím k roku natočení tolerovat, avšak na výsledném dojmu tento fakt sráží velmi. Mé oči se tedy nyní upínají k remaku. 80%

Opravdu neholduji starším kouskům z hororového subžánru, avšak obsah a zdejší hodnocení mne na tento snímek navnadily dostatečně. Již samotný fakt, že se jedná o anglický film natáčený ve Francii, je sám o sobě zajímavý. Atraktivní dívka přijíždí (doslova) na honosné panství na francouzském pobřeží a může se tedy rozjet hra plná intrik, hrůzy a kaskády zvratů. Hororové pasáže, kdy Penny přejíždí osamocena po nočním sídle, jsou doplněny o nervy drásající hudbu a člověk tak musí na moment upustit od přemítání nad zápletkou a potrápit svoje srdce. V závěru jedno zdánlivé rozuzlení střídá druhé a tím je téměř vyeliminována možnost odhalení pointy kdykoli v samotném průběhu. Co se týče hereckého obsazení, tak to dopadlo na výbornou. Něžná dívka je obklopena tajemnou macechou, ďábelským doktorem, schizofrenní služkou a pohledným řidičem, ve kterém nalézá onu potřebnou podporu. Sečteno podtrženo, po celou stopáž je to na svoji dobu vynikající snímek, ale onen závěr z výsledného dojmu vymačkal opravdu co se dalo. 90%

I´m Jack´s changed eclectic view of the world. Nejlepší soundtrack z filmu: Who Is Tyler Durden?. 100%

Vždy jsem si myslel, že nejemotivnější film je ten, co dokáže vzbudit naše slzy. Proč ale plýtvat tekutinou, když daleko příjemnější pocit je pouze úsměv? Úsměv, který Vám nasadí už první vteřiny a nadzvedá tváře po celou dobu. Neumocňuje se ale jako pláč nebo smích. To, co sílí, jsou právě pocity uvnitř nás. A toto jsem si zde poprvé prožil. Je to něco neuvěřitelného, co se dá s jedním mužem a dvěma zvířaty vytvořit na deseti minutách. Každý okamžik využit na maximum, každičká sekunda ždímá co nejsilněji náš ručník emocí. Putování postaršího člověka nosícího kravatu jako symbol útěku na širé louce doprovází spokojeně na jeho rameni malý hlemýžděk. Ale ne jen tak ledajaký. Šneček filosof doplňuje nádhernou hudbu svým monologem a i když toho moc nenapovídá, krátké věty co si pomyslí, dokonale vystihují a prohlubují danou situaci. Člověk si uvědomí, jak mohou být detaily i rozlehlé exteriéry nádherně podmanivé, a jak i obyčejný výraz spící lišky dokáže chytnout za srdce a pořádně ho potrápit. Konec navíc překvapil svojí dekadentností, avšak ta u mne paradoxně vyvolala opačný dojem. Úchvatné, nemám již slov. 80%

Jedno velké zklamání, na kterém je zajímavé to, že ani nevím pořádně proč. Informace o vzniku filmu z rukou tvůrců 300 mne pravděpodobně navnadila až příliš. Honba za bájným lukem Epirus několika různých vůdčích charakterů se místy spojuje a vyúsťuje tak ve velmi vizuálně vydařené souboje. Krví ani mrtvolami se nešetří, a tak hrdinové nestíhají dělat zářezy na pažbě (rukojeti). Co mi asi nejvíce vadilo, byla paradoxně dějová rodina o bozích. Nadpřirozeno se sem podle mě zkrátka nehodilo a v závěru z toho udělalo jednu velkou frašku. Zajímavý finiš, kde se odehrávají tři bitvy a divák se tak může zakoukat do té své nejoblíbenější, tak pro mne byl zklamáním. Jak hlavní souboj v tunelu projektující tvůrce, tak osobní střet hlavních dvou rivalů, ale nejvíce právě "božská" bitva. Nebýt jí, bylo by to na silnější čtyři hvězdy, takhle zklamán strhávám, což ale neznamená, že pro starověké fajnšmekry je toto bída. Nejlepší soundtrack z filmu 60%

Jeden z nejtěžších snímků, co jsem kdy viděl. Částečně jazykově, bez titulek je velmi obtížné porozumět, ale především obsahově. Krize středního věku po filozofsku. Životem zklamaný herec jde neochotně na večeři s dávným přítelem, který se vrátil z dalekých zemí. Slyšel, že opustil celou svou rodinu, proto se bojí, že se změnil. Ještě netuší, že tato večeře mu otevře oči. Během první poloviny jsem měl velmi smíšené pocity. Byl jsem zaskočen verbálním vodopádem z úst charizmatického Gregoryho a naopak jsem byl provokován podbízivě špatným výkonem jeho hosta. Tato část se nese v duchu dialogu, který je ale plně v rukou cestovatele, prokládaný občasným pokývnutím Wallyho. Ano, herci hrají sami sebe. Říká se, že při jídle by se nemělo povídat. Děkuji tvůrcům, že toto etické pravidlo převrátili vzhůru nohama. Od poloviny po aktivním zapojení zamlklého posluchače se totiž rozjíždí něco neuvěřitelného. Strhující filosofická diskuze, u které jsem zkoprněl a nestíhal hltat jedno slovo za druhým. Střet zkušenostmi ošlehaného a obratným jazykem obdařeného Andrého s racionálně smýšlejícím, po změně dychtícím Wallym. Co věta, to eventuální zakončení celovečerního filmu v podobě pointy. Obecnější témata, s kterými jsem plně souhlasil, se nezpozorovatelně během chvilky překlápí na vážnější notu. O lidstvu, chování lidí k sobě samým, rozdílu mezi přežíváním a žitím, jak komfort odtrhává od reality, smrti, společenských morálních normách, důvodech útěku ze svého bydliště nebo samotném smyslu života. Zdá se Vám to na 110 minut příliš? Vězte, že se jedná pouze o nejzákladnější výtah toho, co tito dva protagonisté spolu na rétorské úrovni probírají. Excelentně nastříhané, servírující realistický dojem jedné dlouhé diskuze a perfektní hra zrcadel v pozadí. Naprosto mne ale odrovnal kontrast úvodního prologu a epilogu. Bravo! --- Pro sebe si zde budu vypisovat nejemotivnější pasáže. Proč průběžně? Neboť jedna projekce rozhodně nestačí. (1) Sand. The desert was pretty horrible. It was pretty cold. We´re searching for something but we couldn´t tell if we´re finding anything. You know that once Kozan and I we´re sitting on the dune and we just ate sand. You know, we weren´t trying to be funny. I started, he started. We just ate sand and threw up, that´s how desperate we were. In other words we didn´t know why we´re there, we didn´t know what we were looking for, the entire thing seemed completely absurd, arid and empty. It was like a last chance or something. --- (2) Death. You see, I´ve seen a lot of death in the last three years, Wally, and there is one thing, that is sure about death. You do it alone. That people around your bed mean nothing, your reviews mean nothing. Whatever it is, you do it alone. --- (3) Grave. I felt myself beeing lowered into the ground. They had in fact dug six graves, eight feet deep. And then I felt these pieces of wood beeing put on me. And I cannot tell you Wally what I was going through. Then my valuables were put on me in my hands and they had taken you know a kind of sheet or canvas and they stretched about this much above my head. And then they shoveled dirt into the grave, so that I really had the feeling of beeing buried alive. --- (4) Comfort. I wouldn´t put an electric blanket on for anything. (…) The main thing Wally is, that I think that kind of comfort seperates you from reality in a very direct way. I mean if you don´t have that electric blanket and your apartment is cold and you need to put on another blanket or go into the closet and pile up coates on top of the blanket you have, well then you know it´s cold. And that sets up a link of things. Is the person next to you cold? Are there other people in the world who are cold? What a cold night! (…) Turn on that electric blanket and it´s like taking tranquilizer, it´s like beeing lobotimized by watching television. I think you enter the dream world again.--- (5) Seed. When I met him at Findhorm, he said to me: "Where are you from?" I said "New York". He said, "Ah, New York! Yeah, that´s a very interesting place. Do you know a lot of new Yorkers, who keep talking about the fact, that they want to leave but never do?" And I said "Oh yes!" and he said "Why do you think they don´t leave?". I gave him different banal theories. He said, "Oh, I don´t think it´s in that way at all. I think, that New York is the new model for the new concentration camp, where it has been built by the inmates themselves and the inmates are the guards and they have this pride in this thing they have built, they have built their own prison. And so they exist in a state of schizophrenia, where they are both guards and prisoners. And as a result they no longer have, having been lobotomized, the capacity to leave the prison they have made or to even see it as a prison." Than, he took out a seed for a tree and he said, "This is a pine tree". He put it in my hand and said, "Escape. Before it is too late." --- (6) Robots. Chiquita and I have had this very unpleasant feeling that we really should get out. No we really should feel like Jews In Germany in the late thirties? Get out of here. Of course the problem is where to go cause it seems quite obvious that the whole world is going in the same direction. You see, I think it´s really possible that the 1960s represented the last burst of the human being before he was extinguished. And that this is the beggining of the rest of the future now and that from now on there will simply be all these robots walking around, feeling nothing, thinking nothing. And there will be nobody left almost to remind them that there once was a species called a human being with feelings and thoughts. And that history and memory are now being erased and soon nobody will really remember that life existed on this planet. --- (7) Language of the heart. The purpose of this underground is to find out how to preserve the light, life, the culture. How to keeps things living. You see I keep thinking that what we need is a new language, a language of the heart, languages in the polish forest where language wasn´t needed. Some kind of language between people that is a new kind of poetry, that´s the poetry of the dancing bee that tells us where the honey is. And I think that in order to create this language, you´re going to have to learn how you can go through a looking glass into another kind of perception where you have that sense of being united to all things. And suddenly you understand everything. --- (8) Performing. I thought I was living my life, but in fact I haven´t been a human being. I´ve been a performer! I haven´t been living, I have been acting. I´ve acted the role of a father, I´ve acted the role of the husband, I´ve acted the role of the friend, I´ve acted the role of the writer, director, what have you. I´ve lived in the same room with this person but I haven´t really seen them. I haven´t really heard them. I haven´t really been with them. --- (9) Son. baby holds your hands and then suddenly, there's this huge man lifting you off the ground, and then he's gone. Where's that son? 100%