Filomena.I.

Po promoci rozešli se každý svou cestou, však zůstali spřízněnými dušemi. Vždy jeden den v roce byl jen jejich časem, ve kterém si svěřovali své chvilky štěstí i své prohry a vzájemně se povzbuzovali. (Nezapomenutelná scéna se slipy od Kelvina Kleina!) Z Dextera se stal úspěšný reklamní šoumen obletovaný dívkami, však jeho duše nořila se stále hlouběji do bahna. Svůj duševní stav krásně ztvárnil v mlčenlivé sprchové scéně, kdy srdce vnímavého diváka na vlastní kůži cítí jeho bolest a prázdnotu. Emma konečně nalezne své uspokojivé uplatnění v roli učitelky, však na lásku partnerskou štěstí nemá. Přichází čas opětného setkání, kdy konečně oba pochopí, že patří k sobě. Jejich štěstí však nemá dlouhého trvání a jeho utnutí skorem dech vyrazí… V ústřední melodii Rachel Portman s rytmem valčíku se však v závěru titulků pomalu rozplynou poslední zbytky smutku do pocitu radostné naděje… „Sbohem Dexi.“ „Zase se uvidíme.“ „Vím, že ano…“ Mile mne překvapila hlavní představitelka ženské role Anne Hathaway, z níž klube se dobrá herečka.

Až do morku duše blízké setkání třetího druhu, které zanechá v dotknuvších se kouska tajemna zmatek a neklid, dokud se nesetkají tváří v tvář… UFOmánie zneklidňující Američany zvláště v sedmdesátých létech a inspirativní námět na film doposud. *** Na rozdíl však od jiných UFOfilmů, kde jsou mimozemští vnímáni jako hrozba pro lidstvo (myšlení skrz na skrz mocných tohoto světa, kde vše neznámé je vnímáno jako potenciální nepřítel), je Spielbergovo pojetí v očekávání mírumilovného přijetí (nepostrádající však vzrušující zážitky), kde je k vzájemné komunikaci namísto zbraní připraven hudební nástroj (neboť hudba je srozumitelná pro všechny). Jeho (i když nevzhlední) mimozemšťané nejsou krvežízniví tvorové unášející lidi pro bolestivé pokusy, nýbrž jsou zachránci ztroskotaných, které berou pod svou ochranu a navrací je zpět „neporušené“, ba co víc - nezestárnuvší (neb v jejich světě plyne čas jinak) - do jejich domovů. Ve filmu nechybí kritika onoho amerického konspirativního utajování setkání kontroversními všudypřítomnými vládními tajnými složkami s vyloučením veřejnosti. *** Však ani nebezpečí smrtící epidemie neodradí lidi od touhy po kontaktu s neznámým světlem, jež je tak hluboce zasáhlo. Film ukazuje kontrast mezi dospělými - naplněnými obavami a strachem a neschopnými komunikace při prvním setkání a malým chlapcem s ještě čistým pohledem dítěte, který rozumí mimozemské řeči a s plnou důvěrou jde za nebeským světlem… *** Ukazuje se, že myšlení lidí není myšlení mimozemšťanů. Ti si nevyberou do svého korábu proškolené, prověřené, zdatné a jistě naočkované profesionální borce. Výmluvným gestem ruky volí člověka, který je úplně mimo oficiální vládní výběr. Člověka obyčejného, v oboru nevzdělaného, se spoustou chyb… však v hloubi duše prostě toužícího po blízkém setkání třetího druhu… *** Druh filmu, jenž pro mne odkrývá své poklady postupně po dalším a dalším shlédnutí (a přibývajících létech) - nyní zaslouživší si mých 100 %.

Filmový koncert trojice mužů oděných do hávu amerického námořnictva rozehrává melodii navzájem doplňujících se akordů odlišných temperamentů a z banálního příběhu se stává díky bravurnosti hráčů neobyčejná symfonie. Vůdce tria - excelentní Jack Nicholson - s charakterem drzého rozšafného rebela (za něhož dostal zasloužené ocenění) a umírněný, na pohled rozumný Otis Young, jehož netřeba dlouze přemlouvati k rozšafným námořnickým kouskům, jsou pověřeni eskortou nezkušeného, na první dojem plaše a naivně vyhlížejícího budulínka Randyho Quainda, odsouzeného námořnictvem na osm let vězení za nepovedenou krádež směšné částky dolarů. Ukázka poněkud nelichotivého obrazu toliko opěvovaného hrdého amerického námořnictva je zároveň skrytým protestem proti absurdnosti války jako takové. Provinilý benjamínek předvede v líbezné scéně šikovnost svých chmatavých ručiček, vykouzlivše z kapes rozličné cukrovinky, jež s nevinným výrazem počne pojídat. Ostřílení mazáci jsou rozhodnuti zpříjemnit mladíčkovi (i sami sobě) tuto pochmurnou cestu co nejintensivněji a zasvětit druha do „radovánek“ života. Poslední eskorta nepostrádá vtipných a humorných scén. Pod svým povrchem však skrývá především "ťafky“ do řad vojenských a zpívá píseň o svobodě...

Po létech mi zůstal z tohoto filmu pocit křiklavě červené s idylickým obrazem sester na houpačce oděných v šepotající čistě bílou. Symbolická bílá a červená mají v Šepotech a výkřicích zásadní roli. Červená křičí bolest, samotu a výčitky umírající sestry protkané bílými okamžiky klidu a smíření s bělostnou linkou soucitu a přívětivosti ošetřující služebné. Červená linie prochází navenek spořádaným, uvnitř však zoufalým životem uzavřené, tvrdé a praktické nejstarší sestry, přerušena občasnými krvavě rudými výkřiky, jež v jedné chvíli dolehnou až k mladší sestře, snažící se v bíle osvětlené chvilce navázat sesterský vztah. Zhrozena a znechucena sestřinými výkřiky se opět odívá do svého namašleného egoismu v nudě a nešťastném manželství. Tváří v tvář smrti jednoho ze sourozenců odhazují sestry na okamžik své masky a ukazují svou pravou tvář ve vší své brunátné nahotě. Bělostné Šepoty a rudé Výkřiky Ingmara Bergmana ukazují v drsné realitě vzájemné vztahy středostavovské rodiny 19. století a odhalují až na kost charaktery jednotlivých postav, ztvárněné hereckými oblíbenkyněmi režisérovými. Diváci vtaženi do děje spolu s nimi prožívají dramatické výkřiky zmírněné občasnými šepotajícími přívětivými doteky s klidným pietním obrazem ukřižovaného Syna - umírající sestra - spočívajícího v náručí své Matky - láskyplná služebná…