Filomena.I.

Pro mne jsou tyto velkofilmy z let šedesátých poněkud úsměvné. Aktéři brodíce se sněhem blátem prachem pískem vypadají stále jako ze škatulky s čistými oblečky. Pěkná slaďoučká podívaná. Tuto povětšině nerealistickou podobu krásně dokreslují kýčovité kulisy. Nuž má to své kouzlo. Spartakus se však liší svými více komorními a méně velkolepěhromadnými scénami. Režisér si nelibuje v krvavých detailech, jak tomu bývá ve velkofilmech podobného rázu, zvláště v dnešní době s technologiemi počítačovými, z kterýchžto krev stříká jak z hadice hasičské. Spartakus je více o charakterech jednotlivých postav, než o velkoleposti bitev. Spartakus je komorní orchestr, v němž každý part je zahrán patřičným nástrojem v dovedných rukou hráče. Kapele s dirigentem zručným tleskám na sedmdesát procent.

Zpracování náboženských témat je velmi ošidnou záležitostí a vyžaduje nejen dobrého řemeslníka, nýbrž i člověka majícího cit pro věc, by dílo nevyznělo kýčovitě či trapně nevěrohodně. *** Nejnešťastnější u tohoto počinu byl scénář - zvláště první díl série byl velmi zmatečný a těžko se v něm divák orientoval. Naštěstí do dalších dílů přišla větší srozumitelnost. Celkově však na mě seriál působil velmi černo-bíle v charakterech postav. Bohužel vyznění Cyrila - Konstantina bylo jaksi nepřirozené. Snaha vykreslit jej jako zbožného člověka již od dětství zde způsobila jeho odlidštění. A to je škoda. Zbožnost nespočívá v tom, že v šesti místo dětských her skládáme modlitby. Špatný scénář již nezachrání ani dobrý herec. *** Naopak Metoděj Romana Zacha (odvážná, však šťastná volba) vyzněl daleko sympatičtěji (= věrohodněji) oproti Cyrilovi - neb i světci mají své slabosti a vnitřní boje - škoda, že působil ve třech dílech spíše jako stín svého bratra. *** Mnohé herecké výkony byly neuvěřitelné - myšleno doslova. Pražský přízvuk u některých legračně působil uvážíme-li, že děj se povětšině odvíjí na území Velké Moravy - totiž dnešní Moravy. Připadalo mi, že mnohé scény jsou jaksi nepřirozeně useknuté (kupříkladu příchod do pohanského sídliště). Nevím však zcela přesně, jak se správně chová dokumentární drama. Větší rozehrání některých scén by však bylo spíše ku prospěchu tomuto hranému dokumentu. *** Při episodě „Pane smiluj se, Kriste smiluj se!“ jsem se už ošívala - působila trapně násilně. *** Kamera nám občas ukázala pěkné pohledy - kupříkladu pohled shůry či detail hořících polen v ohništi - umocněné hudbou, respektive zpěvy lahodícími mým uším. Za to některé výrazy mi je „tahaly“ - „podávat svaté přijímání“ je v současnosti ne-šťastný zaběhnutý výraz nesmyslný - pochybuji, že v devátém století používaný. Naši světci se snažili o srozumitelnost jazyka, především toho liturgického. *** Další výraz mi slušnost nedovoluje citovat. *** Zdařilé úvodní titulky umocněné krásným chorálem. *** Seriál má určitě hodnotu vypovídající (pro ty, kdož do rukou knihy nevezmou) - jako ukázka počinů ve slovanských dějinách, které zásadním způsobem ovlivnily i naši zemi a jsou podány stravitelným způsobem pro široké obecenstvo. *** Svatému Cyrilu a Metoději uděluji plný počet. Zdeť však hodnotím kousek filmařský a od něj jsem očekávala více, přátelé.

Stromy před zimou odívají listy paletami barev podzimních, vyssávajíc z listů živiny životodárné, by zimu krutou přežily. Proto tyto ztrácí barvu zelenou a posléze opadají. Jinak zas přežívají tisícileté borovice na americkém severu. * V sonorské poušti kaktus desetimetrový otevře během tří týdnů pro noční opylovače netopýří dvěstě svých květů žijících jeden den. Ze čtyřiceti milionů semen jeho vyroste pouhojediný kaktus, čekající sto let na výšku svých rodičů. * Dračinec rumělkový roztáhne svůj slunečník s listy voskovými, by neunikla mu ni kapka vody na vyprahlých skaliscích Sokobry. * Pralesní Heligonia zotročila si zcela kolibříka růžovohrdlého, jenž jediný dosáhne na nektar její slaďoučký, a tak celý život sedá po boku otrokářky své a křídel svých neroztáhne nikdy v svět širý. * Roztomilé masožravky ujistí vás o úspěšné strategii lovu. Běda hmyzu toužícímu po míze jejich lepkavé. To monarchové početní nechají housenky své po stovkách utopit v latexu klejichy rozprostřené, by mohli poté šťávy její lahodné popíjet. *** Toliko střípky ze střípků života rostlin v dalším úchvatném seriálu s detailním okem kamery neuvěřitelným. Jakož i života zázračného zvířat na souši i pod vodou, s vtipným komentářem sira Davida Attenborougha, poodhalujícího nám krásu stvoření svým osobitým přístupem. * Několik obrázků a video-šotků v mém Deníčku.

Není tak špatné pozvat si po přednášce reinkarnační na večeři děkana. Nejlépe děkana Spanleyho. Nalákáte jej stoprocentně na Tokajské Imperial ročník 89 (rozuměj 1889). Také na ročník 91. Neb na ouplně jiný ročník. Totiž na otevření vína tohoto potřebujete monarchický dekret. Proto je tak vzácné. Nevadí, že chutná jak sirup. Má své kouzlo. Při večeři s tokajským zažijete nevídané neslýchané a budete čekat na setkání další jako pes na svoji kost. Přizvěte na večeři kupříkladu otce, s nímž nemáte zrovinka přívětivý vztah či jiného člena rodiny, kde vztah skřípe. Při tom věrném psím naslouchání počnou se díti zvláštní věci. Budete si připadat volnější, svobodnější s myslí otevřenou a nebudou vás již nepříjemně svazovat zvyky zaběhnuté. Totiž „jen uzavřená mysl má jistotu. A mezi nebem a zemí může být ještě něco jiného než hodnoty, které vyznáváš“. Vztah otec a syn se rozehřeje. A možná připustíš po seancích s děkanem a tokajským, že ani „na blechách není nic špatného. Přispívají totiž k údržbě srsti“. P. S. Pokud na vás bude zítra vrčet otec manžel syn šéf...víte proč.

Příběh zavede nás do viktoriánské Anglie (cca 1800) v dům rodiny Austenových, kde zraje má nejoblíbenější romanopiska Jane Austen se svým lehce ironickým humorem mířícím na nešvary oné doby. Život Austenových zasazen je v anglický venkov, kde žití plyne v poklidných vodách a jedinou zábavou a příležitostí k seznámení jsou vesnické plesy - tak, jak to popisuje sama Jane Austen ve svých románech. Kde jediný rozruch způsobí návštěva mladého svobodného muže. Doba, ve které ženy mají jedinou možnost získání prostředků k živobytí vdavkami se solventním mužem. Nemají právo vlastnit žádný majetek. Jane se poněkud bránila těmto zaběhnutým konvencím a chtěla se provdat z lásky. Tu příležitost dostane, však její láska není pan Darcy - bohatý šlechtic z Pýchy a předsudku - nýbrž chudý právník. A tak realita života je poněkud jiná, nežli šťastné konce jejích románů (za které jsem jí moc vděčná). *** Jaká škoda, že k tomuto tématu si režisér vybral hlavní představitele, které vybral. A tak zásadní postava filmu podává docela slabý herecký výkon. Její protějšek mi do tohoto filmu jaksi nesednul. Celá atmosféra čišela moderností a začátek byl absurdní - za tuto scénu by se Jane styděla. Přesto film nedojde u mne zatracení úplného, neboť filmy z historie jsou blízké srdci mému, zvláště pro historické kostými a reálie starožitné.

Žumpoidní seriál z počátků století dvacátého počat naprosto neuvěřitelnou scénou ve vlaku. Ženština z vrstev vyšších chováním svým šantánovou děvu připomíná. Sufražetka přes emancipovanost svoji chycena je do osidel vášně a přijme místo děvky po boku prvo-třídního aristokrata s koním obličejem, kterýž odmítá rozvod s nevěrnou manželkou. Je to gentleman. Další kousky splaškové, o nichž rozepisovati se není zdrávo. Cos to provedla Zuzano Bílá s obdobím mým oblíbeným?! Srdce úpí a nutno pozdraviti jej kůrou léčivou v Panství Downton.

Kdyby Manu nepřijel z Paříže...Kdyby nehledali příbuzné...Kdyby nepotkali pilota...Kdyby nevypluli na moře...Kdyby nehledali poklad...Kdyby neodlétli do Konga...Kdyby nepřibrali Laetitii...Kdyby se nedali napálit...Kdyby nepotkali Laetitii...Kdyby kdyby...Nikdy by nevznikla tato krásná trojka přátel uskutečňujíce si své sny. Nikdy nebylo by tohoto úžasného nesobeckého přejícného chlapáckého přátelství Manu vznášejícího se kdes v oblacích a Rolanda zapáleného do rychlých strojů, beroucích prohry jako součást života bez zvláštního dramatizování. Nikdy by nezpestřila jejich svět dívka vidoucí krásu i v kusech šrotu, kterouž přijali tak přirozeně a s úctou. A já bych se nikdy nemohla těšit štěstím a chlapeckou radostí vyzařující ze dvou dospělých chlapů, přirozeností něžné Laetitie, vůní moře, tajemstvím ostrovní pevnosti... A neseděla bych teď tady s očima vlhkýma a srdcem stísněným. Však vítr svěží mořský přináší vzpomínku pousmátou na trojici tak přirozeně výjimečnou... Jak štěstí může zhatit lidská chamtivost! *** Hoch pihatý sbírající mušle a snící svůj sen o strážci musea mi připomene, co v životě je podstatné...

Tlukot srdce mého je ještě slyšitelný, tep hmatatelný...postavy klopýtající v dusivém kouři. Z dáli zvuky prapodivné, mrazení a nepříjemnost vyvolávající, země probublávající, třas - a pak s rachotem pekelným láva vyvěrající z nejtemnějších hlubin země a já chtěla pryč pryč z toho lomozu a hluku drásajícího! Na chvíli úleva přišla v psím blues Mademoiselle Nobs chrtice afghánské dlouhosrsté než přehlušila je šílenost šílenější s tvářemi zkázy hrůzou zkamenělými... *** Pohlazení hladivě paličkované Nicholase Masona přehlušil zvuk ryčných činelů, kdy Roger Waters počal do nich mlátit jak pominutý. Pak s kreacemi atletickými přesedlal na gong obří a celým člověkem bušil a bušil do mých uší uštvaných... Mladý David Gilmour na sólovce pákou řadící lomcoval zas a válečkem plechovým strunami břinčel. Nato Rick Wright klávesy vzbouřil... Užívali si to vlasáči ušatí postaveni v amfiteátr řecko-římský s vládcem Vesuvem tyčícím se pyšně nad hlavami jejich. A kameny křičí historii černou jak láva spící, stíny Pompejí zaplaveného magmatem žhnoucím žalují, když zastavil se život právě teď...A Saucerful of Secrets (Talíř plný tejemství)... V Echoes dralo se světlo pomalu na povrch a já konečně vydechla. Než jej opět pohltila silueta mocné sopky dřímající... (Doplněk hudební v mém Deníčku.)

Aby dokázala přijmout pravdu, musela se poprat s vážnou nemocí, najít vztah k otci, uspořádat svůj život a získat přítele. Zpočátku mi tak trochu Lili lezla na nerv a zcela jsem nechápala její depresi kvůli odejivšímu bratrovi, vedoucí k anorexii. Nemám však dvojče, tak mi toto tajemné pouto zůstává skryto. * Lili ve svém vše odmítajícím stavu najednou přilétne s holubem poštovním naděje v podobě pohlednice od bratra. To jí zachrání život. Ačkoliv není zcela smířena s bratrovou nepřítomností, jeho zprávy ji drží nad vodou. Na konci filmu - již dospělejší a zralejší - se dozvídá pravdu, kterou přijímá s klidnou myslí. Na rozdíl ode mne, kterážto jsem takové překvapení vskutku nečekala…neb závěr byl vpravdě nečekaným…

Pozvolna plynoucí obrazy s poněkud melancholickým nádechem. Šípy touhy, vášně, viny, žárlivosti a zrady zasahují obyvatele rybářské osady v Podunají s příchodem mladé krásné neznámé ženy (pokušení je vždy navenek krásné a vábivé), kterou přinesla řeka. Ve stárnoucím rybáři vzplane vášeň a touha po tajuplné ženě, jejichž oheň jej sžírá a mučí a dovede jej až k tragickému konci. Ocitnuvšíce se sám na ostrově svého svědomí, je s ním konfrontován - rozmluva se třemi rybáři - kde při rozpomínání se s hrůzou zjišťuje šílenost svého jednání - otravy manželky. *** Snaží se utéci tomuto svému činu a vrátit vše zpátky - zde krásně ztvárněné během kupředu se stále se vzdalujícím domem (domovem), kde leží jeho žena. Jeho Pokušení „odplouvá“ pryč, však vrátit čas nazpět již nelze… *** V tomto filmu nejde ani tak o pochopení logiky děje. Vybízí nás spíše k cítění a vnímání očima duše. Nechat v sobě film doznít… *** K tomuto vnitřnímu pohledu přispívá svou hudbou Zdeněk Liška, jehož tvorba zazněla kupříkladu v „Údolí včel“, „Obchod na korze“ a dalších mnohých filmech.