Othello

Mazaná kolaborace mezi islandským ministerstvem kultury a ministerstvem cestovního ruchu, která má vykreslením rejkjavíckých předměstí jako ruských sídlištních dismalandů redukovat dopady overturismu na tento severský ostrov.

Připomíná to takové ty situace, kdy začnete vyprávět před lidma historku a když zjistíte, že vás všichni napjatě poslouchají, tak si s hrůzou uvědomíte, že ona vlastně ta historka není moc dobrá ani zajímavá. Takže ji začnete překotně zaplavovat různými podružnými detaily, podzápletkami a skáčete z místa namísto, abyste co nejvíce oddálili moment, kdy ji uzavřete slovy "...no a to je vlastně celý." Zde se americký miliardář potápí batyskafem na místo, kde jednoduše nic neni. A tak se to snaží zasypat všema různýma "dramatickýma sekvencema" s "dramatickou hudbou", 3D, sebepochybováním, neustálým pojmenováváním toho všeho a skákáním od popisů technických aspektů celého problému po popisy důležitosti objevování obecně. A Cameron sám o sobě jakožto nesympatický pragmatik rozhodně není dobrý průvodcem.

"Voda teče dolů. Je mokrá." William Dafoe se brzy vrátí a sdělí nám další podrobnosti! Bez komentáře by to bylo o hvězdu více, protože záběr, kdy kamera sleduje proud vody stékající z ledovce po strmých skalách v kině vidět prostě chcete.

Mně se líbí, jak se v tom filmu pracuje přeuctivě a fetišisticky s tím filmovým pásem, načež to snímá ta ošklivá digitální kamera. Ta taky obnažuje, jak špatně je to celé nasvícené. Půlka filmu se odehrává v noci, kde mají všichni čtyřnásobné stíny v podobné intenzitě, jakoby na ně někdo pustil dálkovky. Ohledně obsahu je to takové to juvenilní vyznání lásky k filmu obecně jako společenské události, která tmelí komunity a ovlivňuje společenský vývoj. Tomu jsou pak podřízeny postavy, které se chovají většinou jako malé děti, jejich motivace jsou hodně přes koleno a skokově mění svůj charakter dle toho, kde je film zrovna náladou potřebuje mít. Alespoň ty exteriéry a originální časoprostorové zasazení jsou zajímavé, ale stejně tomu filmu nevěřim, protože moje doposud jediná dosavadní zkušenost se Zhangem (Matt Damon na Zdi) napovídá, že je to spíš taková zpohodlněná filmařská kurvička za zenitem.

Já nechápu, že někdo může říct, že Johnny Depp cokoli vyhrál po tom, co ho vidí odsouzenýho v tomhle nepodařeným nízkorozpočťáku horko těžko kooperovat mezi uslzenými přehrávajícími Japonci. Právě sledovat jeho nepohodlí, skrze které se snaží stále unikat svými hereckými výjezdy ke svým legendárním alkoholickým postavám, je asi nejzáživnější. Japonští herci zde z nějakého důvodu hrají podobně jako Číňani ve svých angažovaných filmech. Tedy jako takoví to prostí jednorozměrní sedláci ve spravedlivém hněvu, ale se srdcem na správném místě. Chudák Depp se pak mezi nimi viditelně v nepohodlí motá a přemýšlí, co vlastně se sebou. Jakoby se mu režisér za tohle mstil, připisuje mu scény, kde musí držet v náručí zmrzačenou dívku a dojemně jí zpívat písničku. Krom toho film moc neví o čem chce být, zdali o Smithovi nebo o okolnostech průmyslové katastrofy v Minamatě, přičemž se mu nějak nedaří obě tyto dějové linie věrohodně protnout, asi kvůli tomu, že, za a) Depp je od ostatních herců viditelně distancovaný a za b) někdy až za polovinou filmu se objeví první scéna, ve které najednou Smith vůbec není a tím pádem je ten film najednou o něčem docela jiném. Navíc jsem během sledování bojoval se dvěma potížemi: dementně napsaná romance mezi Smithem a Aileen mi připomněla mrouskání Vaculíka s Třískovou v Nahotě na prodej a jakmile se objevil na scéně Džun Kunimura, dostal jsem strašnou chuť pustit si zase Ichiho.

Dneska nad tim prakticky samym filmem všichni škytáte nadšením, ale v roce 2007 tahle témata ještě nebyla holt úplně cool. Zábavná exploitace 2010s z ženské pozice, něco mezi Nymfomankou a Mandragorou a to hlavně z toho důvodu, že nehledě na všeobecně hmatatelné limity všech zúčastněných jde vidět, že tohle někoho děsně bavilo točit a přemýšlel o tom. Nějak mi to bylo sympatický.

Slova zde nepomohou.

V kontextu Cameronovi vědomé touhy opět vytvořit cosi jako ultimativní blockbuster pro všechny, je to naprosto vybroušený diamant. Stejně jako téměř ve všech předchozích filmech se snaží zároveň film prodat tabulkovým ženám (zakázaná romance, přírodní scenérie, ekologická poselství), stejně jako tabulkovým mužům (roboti, výbuchy, sci-fi), aby tak vytvořil tehdy ještě tak vzácný úkaz párového konsenzu před programem kina. Co to odnáší je vše ostatní. Avatar je šíleně vypočítaný a vypočítavý. Není v něm ani zbla osobitosti a nějaké tvůrčí odvahy. Vyprávění využije snad veškerá otravná klišé, ať už se to týká formy (tři hodiny vizuálního spektáklu, kde nám ten spektákl musí vysvětlovat ještě vypravěč) či dějových posunů a charakterizací postav i situací. Je pravdou, že zde uvedený čistě digitální svět odporuje mým estetickým nárokům, asi za to můžou léta prohánění se po virtuálních světech videoher, které zamezily nějakému úžasu nad kompletně digitálně vytvořeným universem, ale když vedle sebe uvidím Artura a Minimoje a Avatara, vidím v tom prakticky to samý. Kvalita filmu nespočívá v kvalitě renderu. To všechno navíc zastřešuje dost nesnesitelná eko-esoterika, která poučuje o vztahu společnosti k přírodě na základě zákonitostí naprosto vyfabulovaného světa.

Kormákur na mě odjakživa působil jako víceméně kompetentní režisér, kterému je ale úplně jedno co točí. Beast je tentokrát ale akorát občas až nesnesitelně přihlouplé béčko, ve kterém by se dalo snad akorát ještě bavit nad realizační náročností těch ultradlouhých záběrů, ze kterých je film poskládán, kdyby z nich byla nějaká realizační náročnost cítit. Ale prakticky jakýkoli potencionální technický problém ve scéně je zde řešený postprodukčními efekty nebo kompletně CGI scénami, které samozřejmě vypadají hrozně. Dementní béčka dokáží být zábavný v tom, když si čas od času řeknete "jak tohle sakra udělali?", "na kolikátý pokus to museli točit?" nebo "to zírám, že se tomu herci nic vážnýho nestalo." Když se výzvy řeší počítačem, zbývá pak už akorát ta dementnost.

Film-frustrace, který po celou svoji stopáž v zásadě akorát variuje jedno neutěšené vystoupení, které se odehrává napříč zeměmi, sociálními vrstvami i intelektuálními předpoklady, čímž dokazuje, jak hluboko může člověk sklouznout jenom kvůli své touze a fascinaci po jinakosti. Ať mohou být jeho úmysly sebeušlechtilejší.