Othello

Kdo měl někdy tu čest, musí uznat, jak tomu filmu se daří být stejně nesnesitelným jako libovolný "otec v domácnosti kolem čtyřicítky" (TM). Spoustu těch záběrů najdete na zdech reklamek, spoustu těch pronikavých one-linerů budou mít napsaných ve svých moleskinech lidi, co chodí do kina Přítomnost a na budoucnost se dívají optimisticky kvůli výsledkům studentských anket. Nesnesitelně gentrifikovaný film, terapeuticky pracující s ohranou premisou "řešení v jednoduchosti a bezprostřednosti dětské optiky". Inu jak to bývá, když děti píše dospělák.

Spielberg místo toho, aby se na chvíli zamyslel nad tím líným scénářem, poskládaným z těch nejinstantnějších ingrediencí a řešení, tak si najal zástupce technologických škol, firem a organizací, aby mu udělali expertízu pravděpodobného technologického vývoje k roku 2050. Výsledkem je pak velmi bujará vize budoucnosti s obřími mluvícími reklamami, zpívajícími kornflejky a legračními pavoučky, který lezou lidem až pod peřinu, kdykoli si policajt felkého flého ftátu zamane. Kdejaká prognóza sci-fi ze 60. let vedle něj vypadá podstatně reálněji, zatímco tohle je skutečně jen relikt Cruisovy doby profilové. Je ale fakt, že musím obdivovat Kamińskiho, že dotáhnul svoji zálibu v analogové desaturaci barev do takového extrému u vysokorozpočtového sci-fi, které díky tomu vypadá jako kinorip z roku 2010.

Post-humanitní horor a film, který silně odbočil od dosavadního Spielbergova stylu. Působí velmi uzavřeně, izolovaně, surreálně a hlavně fatálně. I přes dílčí scénáristické a realizační přešlapy se jedná o výjimečný film v tom, nakolik přesvědčeně uzavírá lidskou kapitolu. Nikoli pouze příběhem, ale i prací s vizuálem, kdy Kamiński zde pracuje s úzce vymezeným zamlženým prostorem a role zvuků a hudby je zde na Spielberga s Williamsem netypicky utlumená, takže film vytváří dojem vzpomínky na něj již během jeho sledování.

Pamatuji si na Irréversible, There Will Be Blood, Revenant, Children of Men a Se7en jako na filmy, které mě posunuly z potřeby vnímat film obsahově na prašivého formalistu. Tím se v současné době ze mě taky stal zahořklý jedovatý děděk omdlívající u digitálních poloanimáků s obřím rozlišením a šedesátifrejmovým obrazem, nicméně nepopřu občas obavu, zdali jsem jen neztratil za tu dobu na citlivosti a prostě jsem třeba nezcyničtěl. Po poslední projekci Ryana můžu být naprosto v klidu, protože jsem 145 minut ani nemrknul (nepočítám ty čtyři příšerné scény, které se neodehrávají v Normandii). Tady nejde jenom o pohyb a kompozice záběrů, ale i o materiál (Kaminski využíval chemikálii, kterou protahoval filmová okna k desaturaci barev, tím, že se z nich odstranila stříbrná vlákna, tuto metodu mimochodem proslavil Khondji právě v Se7en) či přiznání a využívání technických limitací (fragmentování, rozpínavost světelných zdrojů). Přitom to vše v ještě neviděných úhlech, často budících pocit, jakoby kamera na tom místě byla omylem. Koneckonců během úvodní sekvence mnoho zúčastněných herců a statistů prý skrze kouř, výbuchy a všudypřítomný chaos vůbec kameru a štáb neviděli. Není divu, že Ryan stál u zrodu přerodu vnímání 2. světové války a stojí za následnou vlnou filmů, seriálů a počítačových her, kteří se snažily onen chaos a destrukci přenést v podobné intenzitě, jako se to povedlo zde. PS: nedávno jsem u známého viděl na nějaké moderní televizi kus tohoto filmu, kde je obraz upraven tak, aby působil jako natočený ve vyšším počtu frejmů a málem jsem to tam rozkopal. Docela mě mrzí, že spousta lidí uvidí už ten film pouze v takovémto formátu.

Potenciálně zajímavá výzva pro pole soudního dramatu, kde se střetává množství rozličných motivací je bohužel převrácená do tezovitéto buketu floskulí a instantních emocí. Celé to navíc vypadá nějak televizně.

Blockbuster atrakcí, kde skutečně hlavní roli měly mít, tehdy za zadrženým dechem přijímané, digitální triky. Nicméně byly to filmy jako tento nebo Emmerichova Godzilla, u kterých se pak začali už někteří kroutit a říkat si, zdali ona ta filmařina také není možná i o tom přizpůsobovat se nějakým limitům. S nimi musí štáb pracovat s nějakým tempem, úhly snímání, střihem, zkrátka věcmi, které mají přesvědčit diváka, že ten člověk v kusu gumy v nich má vybudit nějaký zážitek. S CGI, která může zobrazit všechno, prostě jen ééé... zobrazíte všechno. Tyrannosaurus má sežrat auto na ulici plný lidí? Tumáte. Tanker má vjet v plné rychlosti do přístavu? Tady prosím, přímo čelní záběr. Schwarzenegger má hrát Krále Leara? Bez problému. Všechno přímo před ksichtem, žádný schovávačky a vy na to tak nějak koukáte a přemýšlíte, jestli fakt mysleli vážně to, že udělali ústřední postavu z Jeffa Goldbluma a přidělili mu dceru jejíž jediná aktivní role ve filmu je zhoupnout se o tyči.

Pravicový náhled na holocaust není něco s čím souzním, nicméně je v současné době minimálně osvěžující mít možnost s ním pracovat. Schindler's List by šel bez problémů číst jako obhajoba kapitalismu, jehož hodnoty jsou "nadidejové" a pragmatické, takže není schopen iracionálního zla, za které je holocaust obecně považován (což je samozřejmě pohodlně krátkozraké, protože o jeho ekonomických motivacích ví každé malé dítě). Stejně tak ho lze číst jako obhajobu průtokové ekonomiky, kdy bohatý továrník si vytvoří vztah ke svým zaměstnancům, snaží si je zachovat a postupně v nich spatřuje lidské bytosti, které s pomocí svých schopností dokáže spasit. Díky tomu má tenhle film daleko problematičtější roviny než stokrát omílaný závěrečný sentiment (jakkoli je hrozný). Nicméně Spielberg s Kaminskim (jehož tvůrčí vklad zde mám tendenci dávat výše než režisérův, však jen jaký to je tohle filmařský skok od Jurassic Parku nebo Hooka) zde dokázali v několika scénách naprosto perfektně převést na plátno metodický chaos holocaustu a vytvořit tu iluzi dokumentu a surreálné noční můry zároveň, jak musela daná situace na mnohé zpětně působit. Nemesův Saul Fia je v tomto o několik kroků dále, ale myslím, že stojí na základě toho, co vybudoval na jistých místech právě Schindler's List.

Variace na film noir v módu Rumunské nové vlny, takže je to neskutečně pomalé (nikoli ale melancholické), vizuálně ošklivé a až do svého finále nenaplňující, přičemž se to ale stále snaží uchovávat i parafrázovat žánrová pravidla. Problém může být pro leckoho ten, že až do konce filmu vlastně neznáme účel jakékoli ze scén, přičemž ty si ani nelze užít jednotlivě, protože jsou velmi procedurální a nehezky natočené, takže se jim ani nedá vizuálně poddat. Když to na konci secvakne, každá scéna najednou dostane smysl a prostě o tom baví přemýšlet a uvědomovat si role jednotlivých situací v příběhu (hra na klavír, benzinka), nicméně není třeba ten scénář zase kdovíjak oslavovat, protože on není kdovíjak chytrý, jenom je napsaný reverzně. Ale pro trpělivý klid lesních samot je to vlastně docela sympatické ozvláštnění krimi žánru, které mě nějakou záhadou bavilo sledovat.

Regulérně špatný film. Všechny ty věci, které se u Spielberga vyčítají (sentiment, důraz na rodinné hodnoty, infantilita), jsou zde vlastně základní kameny celého filmu. Úplně uhozená dramaturgie, díky které se děti bez přetáčení prostě nedostanou k pasážím, které jsou zase víceméně orientované pouze na ně. Všechny scény jsou delší než mají být, stejné informace jsou nám dávkovány filmem několikrát a především je to všechno tak nekrytě umělé, až si spíš připadáte, jako byste sledovali cizí lidi užívající si na atrakci v Disneyworldu. Spielberg se snaží patrně vytvořit něco jako dětská hřiště, do kterých vkládá děj, nicméně neví, nebo zapomněl, že ty nejlepší dětské hry se neodehrávaly nikdy v prostředích pro děti stvořených, ale naopak ve skutečném světě, na který lze připnout libovolné příběhy, pokud mu dostatečně nerozumíte. Dvě hvězdy za Hookovu double-špičku na doutníky.

Mně se ani nechce moc do toho filmu pouštět, protože bych si připadal jak kdybych kopal postiženého. Je vlastně fascinující sledovat dílo za 110M, které vypadá, že každá další scéna se vymýšlela během natáčení předchozí. Olympiáda té nejlínější scénáristiky ("guvernér Kalifornie se ve světle těchto zločinu rozhodl vrátit trest smrti" kurva co?!). Role Kelly Marcel v Hollywoodu je dostávat potenciálně problematická témata a ty pak zpatlat tak, aby se nikoho nedotkla a přesto se snažila působit povrchem nekonformně. Nevím, zdali nemají na to u Sony nikoho lepšího, nebo prostě se určitá témata úplně zkolonizovat prostě nedají, nicméně tady nedrží pohromadě vůbec nic.