Othello

Přistupte blíže, dámy a pánové! Ano i vy paní s těmi rozkošnými dvojčátky! I vy pánové, co se snažíte skrýt pivo do novin! Nebojte se a pojďte dále! Čeká vás unikátní cirkus, jaký jste ještě neokusili! Uvidíte násilí vertikální, násilí horizontální, řezavé, bodavé, drtivé, ale i párkrát se publikem prolne pach prachu střelného! Nebojte madam, bude tam i násilí na ženách.... Ale chlapi, nestrkejte se, posadí se skutečně každý. Nebojte se smát nahlas! Čeká vás velkolepý příběh o Ichim, brutálním zabijákovi, který nechce být zabijákem, ale je k tomu nucen tím, že jsou mu vklíněna traumata z minulosti a očekává se to od něj! Že tento příběh neznáte? Nevěřím....

Zážitek kombinující v sobě z pohledu diváka orgastické pocity a vytrhávání nehtů někoho, kdo měl tu smůlu a narodil se s dvaceti prsty na každé ruce. Subjektivní stopáž 300 let sice hypnotizuje vizuálním fetišem a takřka vyprázdněnou narací, kde například Goslinga mohla klidně nahradit jeho plyšová napodobenina a bylo by to úplně jedno. Nezazlívám Refnovi, že si točí filmy pro sebe, vadí mi, že je považovaný za fantastického režiséra, pričemž jeho obsedantní fascinace obrazem je důkazem toho, že jakožto režisér je vlastně neschopný a chybí mu jakýkoli nadhled. A jeho věnování Jodorowskymu mu jako alibi nesežeru. Only God Forgives je díky své statičnosti v zásadě fotoromán a třeba takový Greenaway by si ho dal k snídani. Ve všech svých záporech film připomíná režisérovu americkou prvotinu Fear X nebo anti-intelektuální I Come with the Rain. Jenomže nemůžu si pomoci, je to příjemně eye-candy a urazilo mě to jen trošku. Teď záleží na Refnovi s čim přijde příště, doporučil bych mu žánrový film, jinak totiž ve světě, kde točí vizuální artový spektákly Gaspar Noé, Harmony Korine či Danny Boyle nemá moc místo. Těšim se na komentář verbala.

S chutí bych film odpálkoval jako Oskary somrující etnickou warm-heartovou gay krasojízdu, kdybych před měsícem neposlouchal historky známého, který strávil rok v Afgánistánu. A proto ocenim film, kde se nejen vysvětluje proč je ze země pustá suchá žlutá pustina a národní zábava je pět hodin sedět a dívat se před sebe, ale zejména se věnuje odkazu kdysi hrdého národa, aniž by si s jeho specifiky vytíral prdel a přizpůsoboval je západnímu vnímání.

Překvapivě chytrá, poměrně inovativní a velmi dobře natočená...eh psychologická komedie. Vážně...

Problém Lore docela dost leží v tom, jak mi připomínal krátký film učitelky umění ve filmu Ghost World, kde se splachují panenky do záchoda a opakuje se "mirror, father, mirror". Protože stejně tak je tohle skutečně univerzální art, za kterým jsem se vehementně a marně snažil najít něco víc než jen "intimní polemiku nad kolektivní vinou" a "proměnu děvčete v ženu za zvláštních okolností". Lore je ve skutečnosti proti Trierově Evropě, která je mu zasazením blízká poměrně misogynní, protože zatímco první jmenovaný dokáže nastolit mnoho témat a otázek z pohledu mužského pozorovatele, Lore se nedostane se svou ženskou aktivní hrdinkou dále než k věčné stigmatizaci a matce ochranitelce. Což je ještě podtrženo tím, že to natáčela žena. A to pro změnu formálně velmi zdatně, ač mám v poslední době pocit, že přestříhávat z detailů, značících nějaké citové pohnutí na celky, které tvoří informativní záběry je teď takový obecný recept na to spíchnout arťas za pár drobných.

Perks of being blablabla je naprosto stejný průser, jako všechny ústřední postavy v ní. Tedy přes veškerou snahu být nezávislým, otevřeným a liberálním dílem je to povrchní bigotní arogantní zvěrstvo, které sice pojednává o lidech, snažících se vystupovat ze středního proudu (excentrický gay, indie kurvička, zamlklý intoš s minulostí, gothička, smažka, punkerka, etc), přičemž celé je to zabráno z šosáckého nadhledu střední třídy. Nejde už jen o to, že postavy jednají extrémně předvídatelně, jde o to, že celý film degraduje jejich postoje do mladického blbnutí a není je schopný odlišit od klasického teenage schématu. Tím pádem nedochází k logickému konfliktu odlišných myšlenkových směrů, protože výše jmenovaní jsou stmeleni tím, že jsou všichni jiní - což je už tak arogantní prasárna, kterou ještě podtrhuje postava otce hlavní postavy - kovaného republikána, jehož jeho vlastní děti oslovují "pane". Ten je v zásadě hlavním vítězem celého příběhu, protože přesně dle jeho představ se haranti spolu vyblbnou, pak se zjistí, že jeho syna ošahávala tetička (tady bych uvítal nějakou otevřenější sekvenci, protože tařk daleko k čemu film nasměroval, že se dělo moje představivost nesahá), čímž dává vlastně smysl, proč se občas utrhne ze řetězu, čímž to máme vyřešený a u večerní tabule se po modlitbě kecá o hokeji. Jinými slovy, předloha nepředloha, film ve svém sladkém kolektivistickém univerzu neuznává vybočování z proudu, pouze se shovívavým úsměvem klepe po zádech. A z toho vychází i spousta velmi vtipných okamžiků mezi mé nejoblíbenější patří když otec homosexuála ze svýho syna do rána vymlátí špičkovýho heteráka (že prej se nedá vyléčit, ha! tu máte liberálové) nebo když hlavní postava vpadne na kalbě do místnosti, kde si dva homosexuálové, který spolu choděj už dovíjak dlouho dávají jemné pusinky na nosánky ________Nikdo tam neumí hrát! To je úplný utrpení sledovat Emmu Watson, jak vysvětluje, že dřív strašně chlastala a šukala a teď se snaží této minulosti zbavit. Ezra Miller přehrává jakoby se snažil ukončit svojí hereckou kariéru a není v tom sám. Jakmile ještě začne film lízt do pole Donnie Darkovi, tak je už vyřešeno a víc než 2 hvězdy tohle nevykřeše.Se Stephenem Chboskym se někdy klidně rád zahajluju, ale jeho vzpomínky na neklidné mládí mu nesežeru, ani kdyby mi za to dával peníze. Ble.

Nejvetší závislák na festivalových welcome drincích Kim Ki-duk zase laská Zlatého lva a já už mám pocit, že chlapec má na place píchačky. Je tu všechno - znásilnění vlastní matky, ležení v hrobě, sebevražda, matka masturbující syna, slzy, pokání, sperma, zvířata. Do toho se všechny postavy chovají tak nezávisle dementně, že by v reálu nepřežili nákup pečiva v sámošce. Naprosto fascinující je, jak se režijně nebojí film před sebou stavět a řešit všelijaké formální výzvy. Prostě je neřeší a vše, co by zavánělo, že si s tím někdo musel dát pět minut práce je vyřešeno střihem nebo tím, že to film vůbec neukáže. SYMBOLIKA!!!!!! je krédem celého filmu a projevuje se například tím, že hrdinova domnělá matka sedí pod obrazem odhalené busty ženy, do které hrdina hází nožem. So deep!!! Festivalové, artové všeničící zlo. Zase na druhou stranu pointa nebyla naprosto totálně dementní (byť logicky totálně WTF) a na světě jsou i horší věci. Třeba holocaust. PS: ostatní komenty jsem četl až po tom mém a odmítám ho předělávat

Vyjmenujte klišé a o kilo, že ho tu najdete. Neskutečný kalkul na cílovou skupinu s názorem, že konvence žánr utvářejí a je zapovězené se proti nim vymezovat. Ale taky předmět k formální studii čím se liší videoherní film od komiksového filmu. Ty mají sice hromady společného (eliminace detailů a informativních záběrů, výrazná, zejména vzhledová, typologie postav), ale rozcházejí se, jakmile se začne dynamičnit s kamerou, protože komiks je statický a tedy při snímání akčních scén spoléhá na střih, kdežto videohra následuje postavu, případně si anarchisticky projíždí kolem dění jakoby se nestřílelo a klidně si i prochází pevnými překážkami, protože neexistuje přístroj, pouze obraz. Videoherní je taky narace, kdy tu vlastně máme rozličnou sbírku misí, včetně té poslední na jejímž konci je nutné rozkopat bosse. A to nemluvě o konci, kde se při přestřelce flankuje nepřítel, regulérně spawnujou protivníci při překročení určitého bodu i autohealuje v krytech. Ale nemůžu si pomoct, ono se tam na konci tak hezky střílelo a z lidí stříkala krev a..a... a na začátku jsem byl úplně na vrcholu blaha, jak tam Brolin vymlátil ten bordel. Já prostě dlouho neviděl slušnej akční film, kterýmu někdo přiklep slušnější prachy (což se po malých tržbách tohohle zas utne). Jinak je to ale čistě filmová adaptace Mafie II. Až na to, že ta měla o mnoho lepší scénář. PS: Emma Stone je koště a Goslingův přízvuk boží

Tak já nevim. Většinu filmu jsem napjatej jak v čekárně u zubaře, nedokážu se rozhodnout, jestli mě ta civilní atmosféra dráždí kladně nebo záporně a po dokoukání jsem ve vaně ještě se svraštělym čelem dával dvě a dvě dohromady a pak mi to došlo. Celá pointa, celý to do sebe zaklaplo a já měl před sebou triviálnost celé zápletky. Ona sice není zas tak špatná, ale je strašlivě podobná všem těm thajským/korejským/japonským věcem akorát o něco seversky nepřístupněji. A ono když 4 hodiny vaříte bramborovou kaši, tak výsledek nemusí být úplně špatný, ale tak nějak si připadáte jak kretén.

Contagion jakožto studie určité krizové situace se ani nesnaží vzdělávat, radit a informovat, ale popisuje pokud možno co nejvíc koleček v nezastavitelném mechanismu šíření epidemie. Ty nejsou subjektivizované (ve filmu není ani jedna scéna ba možná ani záběr, který by se netýkal nákazy), jednají dle přednastavených vzorců chování v dané situaci a pro diváka to zachraňuje obsazení (chachacha na diváka s Gwyneth ještě podtrženo scénou z pitvy). Dokonalost filmu ale spatřuju v dospělém pojetí situace, kdy na každý problém přichází nějaký názor, proti kterému je postaven protiargument a ten je opět protiargumentován. A právě ona absence subjektivního stanoviska postav zabraňuje v tvorbě univerzální pravdy a my nevíme na konci filmu nic, co bychom si nezjistili na internetu v případě, že by opravdu takováto situace nastala. Hromadu konspiračních teorií, které vyvracejí jedna druhou. Názor ať si udělá každý sám.