Omnibus

Good (yellow) idea! Jak ochránit své s láskou, leč přísně vychovávané děti před hrůzami světa „tam venku“, za zdmi našich domovů, před krvelačnými nestvůrami číhajícími v lese? Přece natíráním kmenů stromů na žluto... A strašením, samozřejmě. Ale žádné tmářství a manipulace s dětskou myslí nedokáže udržet jejich otázky uvnitř dospělými vytyčených hranic. Nehledě na to, že citům se prostě poručit nedá. Bohužel, cesta do pekla (zde vlastně do ráje, zabydleného pouze hodnými lidmi) bývá dlážděna samými dobrými úmysly. A ani nemusí být lemována výstražnými žlutými praporky – zlo už si cestu najde samo. Ale ta prvotní idea byla pochopitelně chvályhodná. Sám bych se hned přidal a rozdával dětem i dospívajícím ty štětky a kyblíky se žlutou barvou.

Slzy mainstreamu se volně vznášejí ve stavu beztíže a lhostejně, jako vesmír sám, plují příběhem. A to nepředstavitelené ticho, vládnoucí ve vzduchoprázdnu je tak strašidelné, že člověk s úlevou uvítá roj úlomků z rozflákaných satelitů, které zabuší do orbitální stanice, jako nějaké gigantické blockbusterové kladivo. Netušil jsem, že city se dají z diváků tak kvalitně ždímat i ve vesmíru, kde není naprosto žádný tlak a jen nepatrný zlomek gravitace, udržující satelity na oběžné dráze, ale nakonec i z mých očí slzy volně vytékaly, v malých kapkách si pluly stavem beztíže a pomaličku odlétaly do kinosálu. A pokud si náhodou vedete ten morbidní seznam „1000 filmů, které musím vidět, než zemřu“, připište si tam Gravitaci. Na první, druhé a třetí místo! Já osobně zítra poletím do kosmu podruhé a když to přežiju, tak brzy určitě i potřetí. Edit: podruhé v kině už ne na 3D, ale normálně, užil jsem si to taky.

Hlášení letištního rozhlasu: „Upozorňujeme cestující, kteří dostali rozum a chtějí vystoupit z rozjetého vlaku, že jejich soukromé letadlo je již přistaveno na ranveji. Urychlete přestup, dvéře se zavírají! Konec hlášení.“ Náhodou, já se u téhle podrazácké partičky pokeru docela bavil. A to přitom Timberlaka ani Afflecka fakt moc nemusím. Ale tady byl dobrý scénář, postavy se nechovaly nelogicky, ale celkem uvěřitelně, včetně motivací, a i přes absenci výbuchů či stříleček jsem byl zvědavý a napjatý po celý film. A klidně vám v tomhle komentáři posílám tříhvězdičkový voucher (v hodnotě 70%), abyste si taky mohli online vsadit. Přiznávám, beru za vás provizi, ale tak malou, že nestačí ani na školné. Těžký život studenta, no. Richie Furstovi jsem se ani nedivil, že už mu ty blafy ve vysokoškolské menze (aspoň co si já pamatuju ze svých studentských let) lezly krkem a vetřel se na raut k zazobanci. Tak i vy si to v kině užijte. Ale jestli vás tam připraví o vašich posledních 139 korun nebo nedejbože provětráte fotrovi kreditku, nechoďte mi pak na rameno ronit krokodýlí slzy, jo? Mimochodem, když už jsme u těch krokodýlů – v kině v Johannesburgu se Radovan Krejčíř (všimli jste si té podoby s Affleckem?:-)) u téhle scény určitě popadal za hlavu. Podávat svým obětem bidlo? No kde to jsme?!

So sad... Lord of the colors lost his dream. "World's greatest inventor" is coming back to shadow.

Někdo nanáší štětcem barvu na plátno v rámu, jiný maluje příběhy na plátno filmové. Další lidé ten příběh prožívají v kině a někteří z nich pak k tomu napíšou své komentáře. A všichni společně plašíme smrt. Je to přece tak důležité. Žít i po smrti, aspoň ve vzpomínkách jiných lidí. (Vzpomínám si, jak můj syn kdysi u moře udělal bosýma nožičkama stopy v písku a potom zaraženě koukal, jak písek spláchla vlna a všechny jeho stopy smazala. Dnes je mu pět let a nedávno se mě poprvé zeptal, jestli mu někdy umřu. Někdy věřícím lidem tu berličku náboženství šíleně závidím...) Jako nikdy je film k rozjímání, ne pro zábavu (sledovat umírání, to je nuda, že?) Nečekali jste doufám nějaké veselé Klepání na nebeskou bránu. Já tedy ne. Ovšem Jiří Schmitzer, to je pan herec. A taky folkový zpěvák. Jo, já vím, na FILMOVÉ databázi nemají písničky co dělat... Tak tady ji máte: Kaluž. Její závěr: "A je mi padesát a já už se do kaluže skládám, kdy už mě pohltí, je mi těch padesát a já jenom v duchu klidně hádám, kolik mám do smrti...           Teče voda, teče strání a suchý list plave na ní, teče voda, teče strání, sám sebe se ptám, jak ta voda strání pádí, nezastaví ji sto kádí a ten list, co plave na ní, nejsem-li já sám ..."

Dřina. Jen pot a nekonečná dřina... A jeden skromný sen uprostřed krásných kopců (tam si tak vyrazit na víkend, „vyčistit si hlavu“ a zrelaxovat, že?) Jako nůše plná kamení těžký příběh, ze kterého se mi sevřelo srdce. Taky jsem míval své sny, ale už mi se mi zdají nedostupné (dokonce jsem kdysi měl i chalupu na horách, na nádherném místě, ale už nemám). Občas si nepřipadám příliš šťastný. A to mi ještě stále zůstal majetek, za který by bylo celé stádo krav! A Róze a Adamovi by přitom ke štěstí stačila jedna jediná... Tenhle majstrštyk Karla Kachyni mě přinutil k zamyšlení. Děkuji mu za to.

Běžný tábor, no... Hezké lesy v okolí, sport, hry, bazén a všechno jak má být: kytary, chlast a kozičky (těch bylo docela dost), čili žádná nuda. Ale hlavně si vyzkoušíte spoustu užitečných a praktických věcí. Jak se zachází s vrtačkou, jak se griluje double-sister-burger, a že nastartovat motorovku se někdy nepodaří ani na třetí pokus (bohužel pár nelogických pitomostí taky - například kadibudka, čili suchý záchod, je od slova suchý, nikoli plavat či topit se). Jen nezapomeňte, že nesmíte naštvat instruktorku (vyvalit na ni zpod trička kozy není dobrý nápad), aby vás neposlala předčasně „domů“!                  Jak se mi líbilo na táboře: Bylo to sice strašidelné míň než stezka odvahy pro oddíl Jiskřiček, ale zábavné docela jo. Hmm, a kluci mají prý rádi vrchní roztleskávačky? Tak o tom nic nevím, na pionýrském táboře mého dětství žádné roztleskávačky nebyly! Jenom samá Máňa nebo Mařena ve spartakiádních bombarďácích :-(     Naštěstí tu Píseň šťastného táborníka jsme si nezpívali: „...I'm a happy camper, I love the clear blue sky, and with the grace of God, I'll camp until I die!“ :-))

Tak se nám začali najednou z králíkárny ztrácet králíci! A nakonec nám zmizela i kočka. Že by se k nám podhrabal sousedovic Azor? Kdepak. To si jen sousedi začali brát práci domů. Čert vem ty králíky, ale ten kravál, vždycky když se sousedi pářili s tou jejich puberťačkou s ocasem! U toho fakt nešlo usnout! Jo jo, vychovávat problémového potomka, hermafroditního mutanta bisexuála, to zřejmě vyžaduje neortodoxní metody. Ale stejně, vědecký výzkum nevědecký výzkum, se zvířátky se prostě nesouloží. Ani z lásky ne! Prý horor... Bah! Žádný horor, ale jasná komedie! Pravda, tahle osvětová proklamace o tom, že genetické pokusy by se neměly páchat na lidech, má občas hluchá místa, ale pak vždy přitancuje na plátno ta okřídlená Drenáž nebo co to je za potvoru, laškovně dupne kopýtkem při tangu, pokusí se zprznit partnera své stvořitelky a tím zachrání situaci. Dal bych tomuhle zrůdnému vědeckému i filmařskému pokusu klidně i Odpad!, ale nebudu pes (taky nemám jeho DNA). Aspoň dvě hvězdy si to zaslouží. Za to, jak mě to přece jen něčím vystrašilo. Se teď pro sichr furt osahávám, jestli mi taky nezačíná růst žihadlo na špičce ocasu (pardon).

Bohužel - tady nebylo komu fandit. Oběti i záporáci to totiž průběžně mrvili všichni stejně, jako kdyby se na mě domluvili. Na každý zajímavý a uvěřitelný dějový zvrat připadal minimálně jeden WTF moment, takže výsledkem je, s odřenýma (a vařící vodou vypláchnutýma) ušima, jen tříhvězdičková plichta. A ta vychvalovaná psycho-maminka se může jít bodnout! Na svoje děcka se vytahuje: „Co jsem vás celý život učila?“ nebo: „Dodržovat pravidla je pro přežití důležité“ a přitom sama vrší jednu chybu za druho! Například ani nenechá svázat všechna rukojmí (pravidlo č.1 z příručky Psychopatem snadno a rychle!), takže jí pak zajatci běhají po baráku jako vzteklé veverky a zbytečně dělají, v té už tak dost prekérní situaci, ještě větší bordel. Ale jedno musím Bousmanovi přiznat. Jak jsem průběžně střídal strany, kterým fandím a střídavě jsem si tu vybíjenou užíval nebo se nad něčím nasíral (nejdebilnější bylo to hraní si na Jigsawa: „Máte na to 30 vteřin nebo vás zabiju obě“), uteklo to jako voda a nějak jsem se, navzdory delší stopáži, ani nestihl nudit. Nicméně, jako opravdu šťavnatou psychopatickou rodinku doporučuji raději tuhle .

Mádl mi tady moc neseděl (ale uznávám, že jeho zaškatulkování je můj problém a ne Mádlův) a celý ten milostný příběh se mnou nic nedělal. Což se paradoxně dá brát jako velké plus filmu. Peklo koncentráku a šílenou preciznost německé vyhlazovací mašinérie, zorganizované do posledního detailu a vypilované k maximální efektivnosti, se totiž podařilo z románu Arnošta Lustiga přenést na filmové plátno natolik působivě, že jsem si uprostřed všeobecného zmaru a hromad mrtvol v každém okamžiku jasně uvědomoval, jak strašně málo záleží na tom, jestli zrovna tihle dva zamilovaní přežijí. Kdykoli si totiž pro sebe ukradli chvilku štěstí, tak jen o pár bloků dál těla dalších Romeů a Julií právě hořela v pecích krematoria. Morbidní tanec vloček popílku přinášel jen zmar a marnost. Proto na nějakou Colette zapomenu rychle a v tom odjíždějícím vagoně jsem, na rozdíl od ní, necítil žádnou radost. Ale rozžhavené, dnem i nocí kouřící komíny (a taky třídící pracoviště Kanadu), ty si pamatovat budu. Působivě zobrazená atmosféra pekla, stvořeného lidmi na zemi, pro mě převálcovala i většinu formálních nedostatků filmu.