JoudaCZ

Komická pohádka v hávu sociálního dramatu. Jakoby Akin nevěděl, kudy se vydat. Jakoby i každý herec přišel z jiného filmu - Zinos z slapsticku (a to jen chvílemi), kuchař od Kaurismäkiho, Thomas z nějakého rozvernějšího Triera... Zajímavá byla Lucia, výborný rozhodně Moritz Bleibtrau, jehož kreace se pohybovala přesně po hranici zábavnosti a karikatury, aniž by ji překročil. Celkově dobré, zábavné, ale tak nějak neurovnané.

V přímém souboji s Shashankem u mě Alcatraz vychází jako jasný vítěz. A to je o 15 let starší, a viděl jsem ho až jako druhý! Siegel nás nezatěžuje pozadím či minulostí postav (pouze u dvou víme, za co sedí, u dalších pouze to, že se tu ocitli po několika neúspěšných pokusech o útěk odjinud), takže neřeší, zda jsou hrozbou pro systém či jeho obětí. Soustředí se pouze na samotný fakt útěku, jeho motivaci, přípravu, jako na symbol vzdoru proti onomu systému, v podstatě morální povinnosti alespoň se pokusit.

Viděli jste Siegelův Escape from Alcatraz? King určitě. Darabont spíš ne. Škoda, "přátelství, naději a moudrosti" sluší uměřenost. A ten konec, Bože, ten konec...

"Historické" drama podle Quentina. Při vší té zábavnosti člověku ani nedojde, že Basters nejsou ani tak moc o Basterds, jako spíš o... o..., no v podstatě o hovně, ale to neva. Při pohledu do režisérovy filmografie se to řadí někam na půl cesty mezi "kultovností" Reservoir Dogs nebo Pupl Fiction a filmovostí Jackie Brown.

Optimisticky laděné sociální drama. Zápletky se sice vyřešily trochu moc jednoduše, ale to jsme si vlastně všichni přáli, ne? A ten chlap, co hrál Cantonu, ten se do své postavy fakt položil...:-)

Dlouho jsem váhal, zda konec nebyl již moc nastavovaný, příliš doslovný. Že film měl skončit v restauraci televizními zprávami a nechat nás trochu na pochybách. Ale asi ne, pokud autor sledoval něco víc než "detektivku". Otázka "Kdo?" nakonec nebyla ta nejdůležitější. Autor nám nabízí k zamyšlení spíše otázku zločinu a trestu, otázku viny, té kriminální i té morální. Můžeme si skutečně spolu s Werfelem říci, že "ne vrah, zavražděný je vinen"?

Už vím, co měl Oskar Petr na mysli, když psal "...sundej z nich to břímě a nandej mi ho na záda..." Ta holka si toho fakt vzala dost. Film je výborně napsaný, postavy i situace jsou až mrazivě skutečné, přirozené, živé. Autor odolal případným zvratům, komplikacím a odbočkám, jež se nabízely (nůž, Bebeho občanka, policisté v recepci, vyhozená kabelka). Soustředí se na svou hrdinku, kterou nepouští ani na okamžik z dohledu, s výjimkou jediné scény, kdy nám spolu s Gabitou dovolí milosrdně odejít na chodbu... Vidět to znovu? Asi ne. Určitě ne.

Tři období, tři příběhy, vlastně třikrát totéž jinými prostředky... a přece jinak. Titíž herci v totožné výchozí situaci, jen s jiným vyústěním. Režisér přizpůsobuje výrazové prostředky době příběhu - dialogy formou mezititulků v příběhu z roku 1911, klidné vyprávění z roku 1966, klipovitý střih v roce 2005, stejně jako prostředí, hudbu či herecký výraz. Divácky nejpřístupnější i emocionálně nejsilnější je první část (1966), každá další vyžaduje od diváka více úsilí, dohromady však tvoří silný celek.

CSI cokoli krát mínus jedna. Policajt pracující v tmavém krcálku, získávání dat pomocí prohrabávání papírů ve sklepním archívu ("A kdy to chceš? Ještě dneska?!?"), udílení příkazů prostřednictvím sémantické debaty nad výkladovým slovníkem, statické záběry dlouhé jak Lovosice s celkem asi 15 střihy za 2 hodiny... V centru pozornosti je tu policista Cristi, pracující na případu distribuce drog mezi mládeží. Kamera Cristiho nepouští ze záběru, a když, tak pouze proto, abychom se podívali jeho očima na sledovaný objekt. On je také jediný, koho vidíme v detailu. Jedinou další postavou, kterou nám kamera ukáže alespoň v polodetailu, je Cristiho přítelkyně, zjevně jediný člověk Cristimu trochu blízký. Klíčovým konfliktem je vnímání "správného", subjektivního a objektivního, kdy jedno i druhé platí, jedno i druhé je odůvodnitelné, a člověk si prostě musí zvolit.

Drsný pěstní souboj, zoomované flashbacky - ano, je to Guy Ritchie, se všemi klady i zápory. Film je točen velmi na efekt, ale digitálnost z toho čouhá všemi otvory. Postavy jsou představeny celkem neortodoxně, ale co z toho, že Holmes je alkoholik a Watson gambler, plyne pro příběh? Komika akce je velmi prvoplánová (že by sofistikovaný odkaz na Downeyho životní roli?), naštěstí to vyvažují dialogové pasáže, hlavně ty Holmesovy s Watsonem, přípaně s Irene. Bože, Ritchieho filmy patří jasně k nejukecanějším akčňákům, ale skutečně byl tento film zamýšlen jako vizuálně efektní konverzačka? A chce se divákovi pamatovat si každý zoom, který se v průběho filmu objevují s kadencí 3x za minutu, a čekat na samý závěr, až mu to někdo polopatě vysvětlí? A co hlavní záporák, vždyť Mark Strong umí být démonický, proč tady působí jako karikatura? Naštěstí je to celé dost zábavné na to, abyste si tohle všechno uvědomili během filmu, a po jeho skončení zase rychle zapomenete.