Panacek

Story začíná pěkně zostra: Salieri se nenechá uchlácholit ani svým oblíbeným tiramisu a řízne se v návalu výčitek svědomí nožem na dorty do ohryzku. Je v koši odnesen do blázince, kde se setká s knězem, který má doma na CD z vážné hudby jen Malou noční hudbu. To starému Salierimu otevře stavidlo vzpomínek. Už první setkání hlavních hrdinů napovídalo, že to nemůže dopadnout dobře. Zatímco průměrný dělník hudby Salieri krade solnohradskému arcibiskupovi bonbóny, lehkomyslný génius v téže místnosti ocucává prsy frivolní dívenky a volá "eat my shit!". Samozřejmě pozpátku, jak je jeho zvykem. Jak běží čas, mění žárlivost Salieriho v démona, který navštěvuje Wolfiho převlečen za noční můru a neštítí se dokonce ani odmítnout sex jeho manželce. Není divu, že uštvaný japí, kterého postupně přechází chechot, nakonec v horečkách umírá a je nevděčnými Vídeňáky pohozen do neoznačeného hrobu. Předtím stačí ještě napsat Operu oper, kde si (symbolicky) vyrovná účty s krutým otcem. Forman a jeho štáb od začátku tvrdě útočí na Oscary, využívajíce snad všechna k tomu určená klišé, Amíci hrají v barokních krojích od Pištěka jak o život. Mají to, pravda, trochu ulehčeno tím, že Vídeň konce 18.století byla obydlena samými pitomci, pravděpodobně levobočky zdegenerovaného císaře. Nechybí ani humor k popukání, třeba když se Wolfiho landlady kácí s očima obrácenýma v sloup (klasická etuda ze základky) k nohám emperora. Ou majgád...oblíbená Formanova konfrontace výjimečného jedince s prostředností? Snad, je ale otázka, jestli byl Salieri ve své době průměrnějším umělcem, než Forman o 200 let později. Do odpadu ale tohle dílo nepatří, protože, řečeno slovy zdejší komunity: "tenhle film má nejlepší soundtrack všech dob!"

Mohl to být dobrej film, kdyby si Aronofsky nemyslel, že je potřeba to pojmout tak jakoby cool a art, že film o drogách nejde udělat "rovně". Z toho věčnýho poškubávání obrazu mi harašilo v bedně.

U ďasa, kdo vymyslel, že je potřeba každou slušnou knížku p(r)odat ve zmršený formě polopatě lidem v multiplexech!? Taky mě dost silně irituje tenhle novej trend (anno 2001), kdy se očekává, že lidi nechaj v kině tisíce, protože 1 film ze 3 (prsteny) nebo 9 (Potter) nedává sám o sobě špetku smyslu. Ale vlastně...ať si každej dělá co chce, ať si každej, dřív než vezme desetičlennou rodinu do kina např. na Návrat krále, někde zjistí, kolik filmů musí vidět před tím, aby nebyl úplně mimo. Ne?

Tohle nešlo vydržet. Jakmile vlezla na obrazovku Fay Dunaway, tak jsem vzal do zaječích. Možná to, co mi připadá jako čirá trapnost, je právě ta slavná poetika. Mívám to i s Jakubiskem.

Zápletka kulhá na obě nohy, ale to u Chandlera taky. Marvan, Medřická a atmosféra jsou ovšem stoprocentní, úplnej noirek, dědečku.

Nikdy jsem neulítával na Peckovi (sic) ani na Audrey Hepburn, romantický komedie z duše nesnáším, ale tohle je pecka(!). Krásně vybalancovaná, milá věc. Třeba to má nějakou chybu, ale já ji nevidím a hledat ji nebudu.

Joj, to jsem si zas poplakal! Škoda jen, že hlavní roli nedostal Cage nebo Blůma. Někdy mám pocit, že z Američanů a jejich zachraňování světa od televize vylítnu ze svý růžový kůže.

Naprostá, ukrutná, nesnesitelná sračka. Nechápu, kde se vzal mýtus, že je to je kvalitně natočený (takhle zpackaný střihy, to se vidí málokdy), zahraný atd. Nechápu, jak může herec Němec vůbec vylejzat z kanálu, Willig je asi nejděsivější loser v dějinách kinematografie... Pěkný je, že zatímco dekadentní Moulin se o nové vraždě dozvídá zpravidla telefonem po souloži, Honzu vyzvedává Mirek Stejskal obvykle v pyžamu a s holící pěnou na hubě. Napadlo mě dát tomu jednu hvězdu za to, že mohl Čtvrtníček (?) geniálně použít scénu z Kvadratury ženy v Sodě , ale nejde to. Ikdyž silná místa tam nepochybně najít lze: např. když Honzík volá na velebného pána: "tak už se přiznejte, SAKRA!" Milovníkům Liškovy hudby doporučuju jeho famózní smyčcový kvartet .

Romantika to je, Johnny, to jo...ale zas na druhou stranu, kdo vymyslí tohle jako způsob, jak pomoci milované rodině z existenční nouze, není ani hrdina, ani bojovník, ale spíš vůl... Uff, uff

Eh...ty vole...to sou věci