ReneeS

I když po něm příjdou ještě mnozí další, na toho prvního nikdy nezapomenete. A řeknu vám, že můj první Sherlock Holmes nastavil laťku zatraceně vysoko.

Neurazi ani nenadchne. Od tak výborné herecké sestavy bych očekávala něco víc. Albert Finney a Vanessa Redgrave odvedli výbornou práci, přesto mi to místy připadalo mdlé. K odpolednímu odpočinku dobrá volba, ale vidět tam Broadbenta, Hardwicka nabo Jackobiho jen tak okounět, to zamrzí.

Nijak se netajím svou slabostí pro seriály ze zákulisí britské politiky. Britové si své diváky opravdu hýčkají, jenomže Alan Clark není Francis Urquhart, Sir Humphrey ani Malcolm Tucker. Třebaže věřím, že Deníky se na rozdíl od jiných mnohem věrněji blíží realitě, něco mi tam chybí. Přesto, John Hurt si za svůj výkon zaslouží poklonu, bez něj by to byla jen nuda a šeď.

Chce to kamarády, alkohol a žít s vědomím, že vás ostatní naprosto nesnáší a opravdu si ten film užijete. Na rozdíl od předchozího dílu (či části) která byla špatná (a tím myslím hodně špatná)... zde dokonce člověk narazil na pár vtipných a s troškou fantasie i zajímavých scén. Přinejmenším u konce publikum jednou zalapalo po dechu a o pár scén později alespoň některým z nás prolétlo hlavou " Dallas!".

Po zhlédnutí Hawkinga jsem se musela sama sobě zasmát, protože jsem z něj měla úplně stejný pocit jako z Einstein and Eddington - nevyrazí to sice člověku dech, ale příjemně ho ten film pohladí. Získal si můj zájem i sympatie, a tím myslím celý příběh, nejen hlavní hrdina.

Vtipné, ale ne křečovité. Romantické, ale ne přehnaně. Něco takové jsem už dlouho neviděla.

Na rozdíl od Zkrocení zlé ženy, tento příběh převedený do současnosti vyzněl mnohem křečovitěji. Uznávám, že některé paralely se jim povedly a určitě bych si našla pár scén, za které bych tvůrce ocenila. Ale chyběl mi tam onen vtip a jiskra, které nemyslitelně k Benedickovi a Beatrice patří. Sarah Parish nebyla tou energetickou a hubatou Beatrice jakou mám ráda, i když její vážnější vyznění nevyznělo zrovna špatné.

Britský parlament, děsivá ženská, vtipné, absurdní a svým způsobem milé. Já si nemůžu pomoct, ale líbilo se mi to hodně.

Stává se mi to velmi výjimečně, ale občas se prostě najdou filmy u kterých bych byla raději, kdyby se na to zbytečné vykecávání vykašlali. Manželka je taková nijaká, dcera mi opět lezla na nervy a Liam Neeson jako starostlivý a citlivý chlapík mě párkrát donutil zaskřípat zuby. Na druhou stranu, pokud jde o akci, tak je to přesně typ drsného chlápka, který nepůsobí jak vymatlaná guma co střílí kolem sebe, ale naopak je radost na něj pohledět. Jen kdyby ty scény nevypadaly, že je točí někdo s pokročilou formou parkinsona a bylo ho na nich pořádně vidět.

Chybí tady Hitchcockovu tajemno. I v pozdějším podání Jeremy Bretta Maxim působil stroze, tajuplně a místy z něj šel strach. Charles Dance takový není, a přesto se mi to líbilo. Proč? Netuším. (celou dobu jsem přemýšlela, kde berou herečky do role druhé paní de Winter, které jsou si tak neuvěřitelně podobné ... a pak zjistím, že Joanna David - Rebecca (1979) a Emilia Fox - Rebecca (1997) jsou matka s dcerou)