RedAK

Poněvadž to tady každý vychvaluje tak zapáleně, až mu nadšením vytékají tělní tekutiny i z otvorů, ze kterých by běžně tvarovanému člověku v žádném případě vytékat neměly, a to ani po pobodání loveckým nožem, tak zde musím uvědoměle utrousit špetku té kritiky. Předně bych se chtěl pozastavit nad syndromem premortální žvanivosti, kterým trpí každý správný padouch v okruhu jednoho filmu. Ten se totiž bohužel nevyhnul ani našemu, do posledního strupu pečlivě prohnilému, děsivému banditovi, z jehož očí prýští nenávist o síle dvou a půl satanů, a který by vás byl schopen zabít i knedlíkem, kdyby ho měl po ruce. Tyto situace jsou vždy precizně modelové a v podstatě se jen kopírují; náš hrdina leží zraněný na zemi, byť jeho tělo během filmu spolykalo víc kulek, než průměrná šlapka během standardní směny ve Stodolní, ale to nevadí, protože běžný divák si napětím prokousává rty a nehty se sveřepě dobývá do opěradla semišového gauče. Když v tom k němu přistoupí hlavní záporák. Ten, ač po celou dobu filmu střílel postavy do hlav rychlostí Breivika, nyní stojí před hrdinou a za žádnou cenu si neodpustí tradiční monolog typu "...chci ovládnout celý svět, protože Frýdek-Místek je mi moc malej a ani ty mi v tom nezabráníš...", nebo "...ano, to já jsem ti zabil matku v tu noc, kdy sis u stánku dával načos s kečupem...", případně "...vyprstil jsi mi psa ty zmrde a to se nedělá...", asi proto, aby si hlavní hrdina mohl dvě sekundy před smrtí překvapeně říct "ty píčo, dobrej tah vole!". A zatímco si divák z nervozity začíná propocenými dlaněmi resuscitovat hrudník, z dáli se zjeví druhořadá postava, jež zmizela v polovině zápletky, aby se mohla zčistajasna vynořit na konci filmu a v poslední pikosekundě zachránit situaci, sejmout záporáka a šukat s hlavním hrdinou až na věky věků. A všichni jsou hepy jak kráva. Tak téměř identické to bylo i v tomto filmu, což je škoda, že se takové klišoidní momenty prodraly i do filmu, kde je střílení dětí do spánku běžnější než čištění zubů. Ale jinak to bylo relativně koukatelné. Závěrem nutno podotknout, že jsem si film málem ani nepustil a to z důvodu přítomnosti Evy Green, poněvadž mě poslední dobou začíná solidně srát, neb je namrdaná v každém druhém filmu a já začínám mít strach si v šest na Nově pustit Ulici, aby tam ta jebka na mě nevyskočila. Ovšem ještě víc, než ona, mě iritují všichni ti stydkými pysky neposkvrnění frustráti, co nad ní dlachní ocasy rychlostí čtyř ejakulací za masturbaci a neustále ji vyzdvihují do nebes sexuálních ikon. Hovno. Měli byste přeleštit svícen nad něčím kompaktnějším. A pak i šulina.

Cože? Angelina Jolie označila tento snímek za „nejhorší film všech dob“?! Jak jen mohla! Ta pizda! Avšak pokud je její výrok stejně důvěryhodný jako Enšpíglův výrok, že „Angelina Jolie označila tento snímek za nejhorší film všech dob“, pak zůstávám klidný. Pokud totiž Enšpígl čte stejně jako píše, pak pravděpodobně došlo k mylnému pochopení sdělené informace a Angelina novinářům ve skutečnosti řekla: „Co? Jakej Alájd zas? Teď nevotravujte, jdu Abdu Jamal Samirovi koupit do Bombajshopu nějaký bratříčky.“ Takže ne, tento výrok, ať je jeho autenticita jakákoliv, rozhodně není pravdivý. Robert prostě nemůže natočit špatný film, nebo alespoň ne nic horšího, než je Tomb Raider, na to zkrátka platí vesmírné zákony. Nejenže jsou Spojenci vizuálně extatičtí, ale navíc jsem u nich měl samým napětím sevřenou prdel tak mocně, že bych si v ní mohl otevřít pobočku kamenolomu. Já mám prostě filmy z téhle doby rád. Z doby, kdy se bezdůvodně vyvražďovali židi, ženy, děti a na zahradě jste si nemohli udělat grilovačku, aniž by tu nebylo riziko, že se vám může na barák kdykoliv zřítit skopčácký bombardér a zabít celou vaši rodinu. Člověk byl tenkrát tak nějak pořád ve střehu a aspoň neměl čas na čtení plitkých bulvárních sraček.

Vážení diváci, předně vám děkujeme, že jste si ke zpříjemnění pátečního večera vybrali film SpongeBob ve filmu a vyhodili ve svých třiadvaceti letech 180 korun za pohádku pro děti. Nyní přerušujeme vysílání reklamy naší reklamou, abychom vám představili nový přírodopisný dokument Mravenečník a jiné neřesti, z produkce tradiční americké stanice Животный мир. V tomto krátkém kino spotu si v souvislosti s filmem blíže představíme postavu pana Evžena Krabse. Pan Evžen Krabs je krab (lat. Brachyura), který spadá do skupiny vodních živočichů. Krab se dokáže pohybovat rychlostí až dva metry za minutu, což je o neuvěřitelné dva metry za minutu víc, než se pohybuje mrtvý krab. Krabi se také dokáží plynule pohybovat do stran, takže by se výborně uplatnili třeba jako brankáři. V některých asijských zemích se proto s kraby pořádají nelegální hokejové zápasy. Jakmile krab říční dosáhne věku dvou let, vydává se proti proudu domovské řeky, kde postupem tří následujících let dospívá. Jakmile se z něj stane dospělý a zodpovědný jedinec, vrací se po proudu zpět, kde zahájí maraton páření a posléze zemře. Tento životní cyklus byl nejspíše volně inspirován naším šatnářem, který si ve svých dvaceti poprvé na vysokoškolské koleji zašukal a následně zdechl na syfilis. Zajímavý je také fakt, že krabi se živí převážně moučnými červy. Jedinou nevýhodou této potravy je, že chutná jako mouční červi. Děti z průměrné školní jídelny vědí, o čem mluvíme. Vřele děkujeme za pozornost a nyní vám přejeme nerušený zážitek ve sledování pětiminutových reklam před filmem. Váš Животный мир.

Láska je jako dar z nebes, kterou z přenádherných výšin snesli samotní andělé do mého osamoceného a smutného nitra, aby mi dali zase smysl žít. Pamatuji si na ten den dokonale. Podzimní listí plavalo ve stínech temnoty stejně bezcílně, jako tyrkysové vlny na rozbouřeném moři matou svit měsíce. Já, osamocen a zahalenen tajemstvím, bojoval neúspěšně se svými vnitřními démony. Když v tom, se zjevila ona! Bohyně mého srdce, ztělesněná spása mé zhroucené duše. Její dlouhé, kaštanově hnědé vlasy lemovaly její andělskou tvář a úžasný úsměv. Přistoupila ke mně a já spatřil v jejích zlatých očích svobodu. Pohltila mě její sladká vůně čerstvě nařezaných květin a jarní louky. Naše dlaně se spojily a mně se zastavilo srdce. V hlavě absolutní prázdnota a já vnímal všemi smysly jen ji. Políbila mě svými horkými rty a navždy zmizela z mých představ. Trvalo to vteřinu a zároveň celou věčnost... No ty krávo, to byla zase jednou přeslazená píčovina!

Proti homosexuálům vůbec nic nemám. Vážně ne. A když někomu řeknu "ty buzerante!", tak to pochopitelně myslím jako urážku, rozhodně mu tím nesděluji smutnou životní pravdu, díky které přijde o práci, zruší si předplatné měsíčníku Bobři všeho druhu, umlátí přítelkyni análním kolíkem a začne agilně obsluhovat pánské řitní věnce. Já osobně preferuji spíše osoby s kundami, leč musím kriticky konstatovat, že jejich lovení je poslední dobou veskrze náročné. Moje poslední dívka, se kterou jsme se bezmezně milovali, mi uhranula hned z první, a to převážně svýma blankytnýma očima, plnými brunátnými rty a okázalými tvářemi, jež byly nesouměrně posety křiklavými ruměnci. Byla úžasný, nevinný, subtilní andílek. Ale musel jsem o její lůno bojovat déle, než by mi bylo milé, neboť její přátelé ze mě nebyli příliš nadšení a také byla často proti své vůli držená doma jen kvůli tomu, abychom se nemohli vídat. Byla to prostě intenzivní, neutuchající smršť nepřízně, jež dramaticky sabotovala naši mladou lásku. Nakonec mi však šla naděje vstříc náruči a já sehnal ideální štípačky na plot, pásku na koberce, paralyzér a dvě plata rohypnolu, takže všechno dobře dopadlo. Na můj vkus byla sice krapítko postarší a zhýralejší, nicméně i když jí bylo sedm, tak vypadala na čtyři, čili pohoda. Někdy si však říkám, jestli mi ta námaha stojí za to. Kopat každý týden na zahradě hluboké mělké hrobečky, no nevím. Jasně, ty jahody, které na nich pěstuji, nikdy nebyly chutnější, ale stejně. Někdy prostě přemýšlím nad tím, že bych se dobrovolně překvalifikoval na kokotí vjezdovnu. Na druhou stranu, třeba buzna už jsem a ani o tom nevím. Prostě jsem ještě nikdy nenarazil na anál nějakého překrásného fešáckého chlapce, který bych chtěl okamžitě a klidně i na sucho vymrdat. A není se čemu divit, moc pánské prdele nezkoumám, neboť z té trošky nahých řití, co jsem kdy viděl, se mi žádná nijak zvlášť nelíbila, vesměs mi vždycky akorát tak zkazily den. Ale nepochybně existuje celá řada mladých, pevných, precizně zaoblených zadků sladkých pytlonosičů, u kterých bych si již při prvním nesměle letmém pohlédnutí řekl: "Jop, tak tuhle prdel chci okamžitě vyprcat! Pusťte mě k němu, ať mu můžu do tý kakaový lahody zašroubovat stožár! No nic, od týhle chvíle bude můj čurák bydlet u něj v prdeli a nastěhuje se tam s koulema až po kořen!". Takže kdoví. Někde tam venku bezpochyby pochodují chlapci s péry a anály, jejichž strupovité povrchy bych tuze rád namasíroval svým mrštným jazýčkem za použití speciální techniky Krouživý orel, nicméně jsem ještě nenarazil na ten pravý čokoládový homotunel. Jednou ten den snad přijde, avšak do té doby milerád zůstanu u žen, fenek, dětí a vysavačů.

Gerontní ansámbl předvádí vskutku mistrovsky podané výkony. Komu je méně jak šedesát, ten dostane kulku do čela, nebo sloní prdel na ksicht. Asiaté, nebo kde to Švédsko vlastně leží, mi vkusem naprosto přesně píchli do žíly. Jak již podotkli mí předřečníci, v celkovém konceptu se nabízí srovnání s Trotlestem Žumpem, ale to je stejné, jako kdybyste srovnávali Počátek a politiku jen proto, že se tam krade. Nechte ty šikmooký Švédy žít vlastním životem a oni se vám odmění naprosto geniální a brilantně zpracovanou komedií.

91%? 22. nejlepší seriál? WTF?! Zrovna nedávno jsem dokoukal seriál Narcos, který (pro mě naprosto nepochopitelně) pochází ze stejné výrobní linky jako tento smrdutý zvratek a bylo to jak kdybych si gurmánsky vychutnával zapečeného humra s rajčaty a bazalkou na lanýžových špagetách a pak to zajedl hovnem s hranolkama. Inu, stačí nálepka Netflix a většina se tím hovnem i dobrovolně pomaže. Já sám bych se na tento seriál asi nikdy nepodíval, naopak jsem se mu prozřetelně vyhýbal, protože už podle neoriginálně debilního plakátu nevěštil nic dobrého, ale byl mi jednou velice blízkou osůbkou doporučen společně se slovy 'seriálová událost roku', takže jsem na to s příslibem romantického šuku kývnul. Ne, pusinko, to si ho radši uříznu a navždy odložím do zavařovačky s okurkama, než abych se musel tvářit, jak to bylo boží a kůl. Ve skutečnosti mi po spuštění každé epizody narostl knírek, patka se mi stočila doprava a na všechny strany jsem zběsile křičel: „Nein Nein Nein!". V žádném jiném seriálu jsem doposud nenarazil na tak hustou koncentraci nesympatických postav, vlastně tam nebyl nikdo, kdo by mi nevadil, všechny jsem nenáviděl už od prvního dílu. Teda kromě šerifa, toho nenávidím už od dob, kdy v Nouzovém východu ošukal Leonardovu manželku. Krev mi pila i ústřední čtveřice neskutečně otravných harantů - šišloun, negr, debil a stupidně čumící holohlavá analfabetka s rudou nudlí u nosu - všem jsem od srdce přál, aby co nejdřív pochcípali. Vrcholem všeho byla nepřetržitě hysterická matka dalšího (naštěstí ztraceného) retarda, kterou museli stavět před kameru výhradně podle toho, jestli zrovna menstruuje, protože takovouto frenetickou pizdu nelze zahrát jen tak. Co tu máme dál? Nechutně trapnou teen romanci mezi naivní slepicí a třídním bourákem, bubáky lezoucí ze zdi, úchylného voyera s foťákem, krávu mluvící s vánočníma žárovkama... upřímně, málem jsem se z toho pochcal. A ne, rozhodně by mě to neuchvátilo, ani kdybych měl deset let. V deseti bych zamumlal cosi o „zkurvené kravině" a šel si pustit porno. Po dvou epizodách jsem si dal antidepresiva a rychle letěl na databázi prostudovat pár komentářů, neboť jsem byl silně přesvědčen, že mi kromě moči uniklo ještě něco. Něco podstatného, nějaký tvůrčí úmysl. Vysvětlením mi budiž tato neustále se opakující fanouškovská anotace: „Mysteriózní, místy až hororový seriál s prvky sci-fi, který brilantně navozuje atmosféru 70. a 80. Let v USA". Jo, aha. Tak dík za vysvětlení. Stejně si myslím, že když si pustím třeba komedii, asi by mi mělo dojít už během filmu, že je to komedie, a ne až si to někde přečtu. Po několika veskrze kvalitních seriálových opusech se Netflix dostal do pozice, kdy může natočit osmidílný dokumentární cyklus o růstu obilovin, opatřit ho nálepkou „Strhující, místy až alarmující dokument s prvky muzikálu, který brilantně navozuje atmosféru zemědělské výroby v USA" a místní panicové ho začnou vynášet do nebes opětkovanými výkřiky jako: „Nejlepší seriál o pšenici, co jsem kdy viděl!"; „Dechberoucí drama o zpívajících zemědělcích, ječmen a oves hráli jak o život!"; „Bezkonkurenčně natočený růst kukuřice seté!". V depresích, bolestech a nepředstavitelných psychických mukách jsem přetrpěl čtyři epizody a tímto číslem své trápení ukončil. Mám zato, že pokud mě seriál ve své první polovině totálně sral, v té druhé mě asi bavit nezačne. Asi jak kdybych se smrtelně dávil u prvních sto dvaceti dílů TBBT a pak si řekl: „Ale co, tu další stovku ještě zvládnu, třeba se to zlepší". Jednu hvězdičku dávám pouze z úcty k té jinak fantastické a úžasné slečně, která mi tuto sračku doporučila, jinak by to byl čistokrevný odpad! Já tenkrát s tím House of Cards udělal možná nakonec dobře. Příště si moc dobře rozmyslím, co si od Netflixu ještě pustím.

Dřív, když jsem býval ještě mladý homosexuál, jsem tyhle herecké prototypy přírodních zvlhčovačů dámských bombarďáků a ukázkové modely spodního prádla BigDick, žrával stejně intenzivně, jako zástup nevyholených nadržených paniček a vždy, když se Pittí a jemu podobní objevili v telce, radostí jsem si škubal ochlupení v rozkroku. Dnes tyto hrdiny, kteří dříve budili respekt a zářili v chladných a perfektně promyšlených rolich, hází do laciných béčkových zombie filmů. WTF? Co bude příště? Leo DeCapr v gastronomickém akčňáku o zelenině, která přebírá vládu nad světem? Honza Deppovic v Pomstě mravenců 2? Bruce Vyliž ve Smrtonostné pasti? Fůůů, jemně se mně zvedá kufříček. Nažhaven zdejším hodnocením a velectěnými názory mnoha uznávaných autorit a filmových bohů, jsem usedl do křesla, jednou rukou jsem čapl pívo, druhou lofasa a tu parádu si pustil. Co musím zmínit jako první, je snad nejodpornější ženský casting, jaký jsem kdy ve filmu viděl. Bredova píchačka by bezpochyby dokázala učinit šukovzdornou i celou četu nevidomých, jinak permanentně nadržených pákistánských povstalců a jí v neopíchatelnosti bezkonkurenčně sekunduje Pittího vojenská kolegyně, u níž jsem si až do závěrečných titulků myslel, že se jedná o mladičkého metrosexuálního teplouše. Což o to, Bredík si zapomněl taky jaksi skočit do maskérny a na plátně se nám promenáduje palačinky smažící tatík s extramastnou hřívou jako v reklamě na šampon. To mě zaujalo asi nejvíc. Jo, a pak tam jsou ještě nějací zombíci... myslím.

Ach, nedávno jsem zažil další z řady těch perfektních ranních vstávání. Z bujarého snu mě probudila domem se vanoucí vůně pečeného labradora, na stole v jídelně mě přivítala váza čerstvě nařezaných předkožek a ve schránce jsem kromě nejnovějšího Blesku našel také přítelčin úmrtní list. A když jsem si otevíral jogurt, tak mi půlka víčka nezůstala stále přichycená na kelímku, ale normálně se to odlepilo celý. No nebyl tohle ten BEST! DAY! EVER!? Ještě nebyl, poněvadž večer jsem byl na americké komedii, u které jsem se nachechtal víc, než když mi předevčírem čivava olizovala koule namazané nutelou. Byl jsem totiž na americké komedii, u které jsem vypnul mozek, což nedalo moc práce, protože mozek mám defaultně vypnutý už od jednadevadesátého, a výborně jsem se pobavil! Nejeden kinematografický znalec, za kterého se dnes považuje každý, kdo zhlédl minimálně jednu celou sezónu Počasíčka na Smíchově, se zajisté již při vyslovení fráze americká komedie otřepe jak Sasha Grey po dvouhodinové bukkake párty a není se vlastně ani čemu divit. V posledních letech nám byly jako americké komedie předhazovány nevtipné omgsračky, kde ústřední postavu hrála nějaká tupá bloncka s kozama, co by mohly nakrmit všechny hladové krky v Bombaji a co řešila strašně free a cool a teen a swag problémy, že by jeden blil. HB2 je naštěstí tou starou dobrou americkou komedií s výstředními wtf momenty, které právě tento žánr kdysi dávno definovaly. A herecké obsazení zase tak sexy, že jsem během projekce několikrát aktualizoval svoji sexuální orientaci. Bravo!

Šílený Max vlastně příliš šílený není, spíš je povětšinou šikanován komparzem nebo ženskýma, bůhví co je horší, a po celou dobu si vystačí se dvěma až třemi mimickými výrazy a ještě méně slovy, z nichž přinejmenším polovina jsou pazvuky věrohodně připomínající našeho psa Ťapinu při páření s moji nohou. Ovšem film šílený je. Šílenější, drsnější a bláznivější než kdybyste do jedné místnosti zavřeli čtyřicet členů Texaského kartelu a jednoho Chucka Norrise na kokainu. Dlužno podotknout, že jsem do teď absolutně netušil, že vůbec existuje nějaký Mad Max ztvárněný květákovou kšticí Melem, takže jsem nestačil žasnout nad nápaditostí každého záběru a masky předpokládám dělali tak, že každému herci obtiskli ksicht v prasečích vnitřnostech, poněvadž taková vizuální kreace se jen tak nevidí. Charlize jakoby taťkovi z okna vypadla, tudíž vypadá jak rakovina s ušima, každopádně ji hravě dorovnávají polonahé těhule a zejména pak stylově zářící redheadka, do níž se zamiluje jeden z těch špatně opálených plešounů z druhé strany barikády, takže altruistka bude soustavně přemýšlet, ve které díře by jí jeho povadlý plesnivý vrásčitý hnijící páchnoucí čurák vadil nejméně. Je pravdou, že já se snadno nadchnu takřka pro všechno, ostatně posledně jsem si jako jediný z naší party sedmi vožralých hovad a jednoho debila myslel, že bude dobrý nápad pochcat policajtům psa, ačkoliv se později v cele předběžného zadržení ukázalo, že to nepatřilo zrovna mezi ty best of best myšlenky, nicméně u Maxe jsem nadšen fakt byl, blahem jsem se při projekci roztekl jak toi toika v poslední den festivalu a v hospodě jsem zběsile máchal rukama jak Jirka Krytinář když se snaží dosáhnout na kliku, abych přátelům barvitě vylíčil, co všechno se tam dělo. Takže za mě hodně dobrý a pálím mnohem silnějších pět pizd, než jaké jsem dal třeba Příběhu žraloka, za což se dodnes stydím, protože je naprosto bez debaty jasné, že Hledá se Nemo byl řádově lepší!