Klajnik

Mé nadšení ze Šoguna postupně vyprchávalo a v závěrem jsem byl poměrně neuspokojen. Důvodem přitom není (záměrně) otevřený konec! Záčátek pro mě byl příslibem něčeho, co se ve finále nedostavilo v míře, která by mi stačila. Tahle show sazí na tři kvalitativní aspekty: 1. Kulturní diference mezi Angličanem a Japonci je jedním z motivů, který mě k této show zrvu připoutal, ale v tomto ohledu to nejde zas tak moc do hloubky, protože předmětem není pojednání na kulturní rozdíly. Očividně tu ale byl narativní záměrem nechat protagonistu, Angličana Blackthorna, přilnout k Japonské kultuře. Je to zjevné, protože se čím dál tím víc ztotožňuje s "japonstvím" a snad by mu předchozí schémata a manýry měly připadat čím dál tím víc zavrženíhodná. Ve skutečnosti se však ztotožňuje s japonstvím spíše s nouze, vypočítavosti. Přišlo mi, že si spíš chce být jedním z nich, aby zapadl, aby udělal dojem na Toranagu či Mariko, než že by se v něm něco doopravdy zlomilo, či v Japonsku objevil něco, po čem vždycky toužil... Divák ho samozřejmě poznává až v momentě, kdy do Japonska doplouvá, takže nemáme dostatečný zarámování. Blackthorn chce jakožto protestant nejdřív porazit katolíky, kteří drží Japonsko ve své sféře vlivu, ale tato linka rychle ztrátí na významu i proto, že seriál se moc nevěnuje vlivu katolíků na Japonsko případně nějakému Blackthornovo kříži s katolíky či katolicismem obecně. Následně se Blackthorne snaží získat srdce Toranagy a své překladatelky Mariko. Jakmile ale přestane vidět cestu, tak chce odplout z Japonska pryč. Pro mě to teda zas tak půvabná postava nebyla. 2. Postavy by ovšem divákovi k srdci přilnout měly, protože pozornost je centrována spíše na ně než na příběh, který ani není pořádně uzavřen. Po konci desátého dílu bychom mohli očekávat druhou sérii, ale jak seriál tak prý i kniha končí poněkud otevřeně. My sice víme, co by se má dále stát, plán byl zosnován, ale jeho exekuci neuvidíme a zase, nevím jak je tomu v knize, ale přišlo mi, že řada dějových linek seriálu buď nedostala mnoho prostoru k prokreslení, abych dostal náležitý pay-off anebo jaksi zapadla a ani se nedovyvinula. které mi ovšem k srdci nepřirostly dost na to, abych byl toliko zaujat jejich počínáním nebo abych z jejich činění měl toliko zábavy. U Mariko jsem pořádně nepochopil, co jí tak vnitřně tíží, proč je ke svému muži tak chladná a její poezie mi nic neříkala. Kashigi pro mě byl taky neuchopitelný a pořádně jsem mu neporozuměl. O Taranagovi jsem se toho za celou dobu moc nedozvěděl a to, co jsem se dozvěděl, jsem vytušil už v závěru prvního dílu (kdy bylo řečeno, že člověk musí v části svého srdce nést něco, co si bude nechávat jen pro sebe, načež záběr setrvá na Toranagovi, který dosud tvrdil, že nestojí o to být mocipánem). Tím mi došlo, že přesně o to usiluje a že právě on jím nakonec bude. Do jeho nitra jsem ovšem nenahlédl dost na to, abych pochopil proč o to tak stojí. Jasně, částečně asi neměl na vybranou, ale nevím, jestli je třeba tak mocichtivý, nebo jestli má rád mocenské hry, protože je v nich tak dobrý, a Šogunát je jen přirozeným důsledkem potencionální výhry. Kdo ví. 3. Mysteriózní aspekt je každopádně tím, co diváky má držet a vzhledem k tomu, že mě to udrželo navzdory tomu, že mě postavy toliko nebavily, tak to rozhodně nebylo úplně marné, ale nakonec jsem byl neuspokojen. Zajímalo mě, co postavy udělají, co budou muset podstoupit, kam se to vyvine, ale zajímalo mě to kvůli očekáváním, která ovšem nebyla příliš naplněna, protože ty postavy buď nic moc nedělají, příliš se neprohloubí, nebo dělají to, co očekávám, že budou dělat. Divák by si mohl užívat onu šachovou partii,  kterou postavy hrají a která je součástí mystéria, jenže ta hra není moc strhující. Pravidla hry nám nejsou pořádně odhalena. Kolikrát jsem pořádně nevěděl, proč postavy dělají to, co dělají a co mají k dispozici: (Proč se matka následníka trůnu spojila s Išidem a kde byla do té doby, než se objevila na scéně? Proč chce Išido tak urputně odrovnat Toranagu? Jaký přesně vliv mají katolíci? Jakými vojenskými silami přesně vládne Toranaga a jakými Išido?). Z těchto důvodů jsem tím intrikářství nebyl tak strhnut. Zajímalo by mě, jestli by kniha fungovala lépe, když má skoro 1000 stran. Seriálem jsem ale nebyl uspokojen. Nebyl jsem uspokojen ani jednou ze 3 kvalitativních rovin této show a nemyslím si tedy, že to nestojí za 10h času, i když je to určitě nadstandard televizní tvorby. 

Zack Snyder je úplně v hajzlu. Přes 10 let natáčí už jenom sračky, ale s Rebel Moon se fakt překonal. Něco tak řídkého, plytkého a narativně nefunkčního se jen tak nevidí a možná by to mohlo být použitelné jako studijní materiál; protože na takto nefunkční látkou lze hloubat a intelektuálně si zvědomovat to, co film musí mít, aby fungoval. Celé Rebel Moon scénáristicky nedává žádný smysl (jakože vůbec), což by diváci mohli aspoň do nějaké míry prominout, kdyby to mělo interesantní postavy, atraktivní svět nebo styl. Zack je ale úplně vyřízenej a neumí napsat ani jedno (navzdory tomu, že vykrádá filmy, na které se dosud vzpomíná právě díky zmíněným aspektům) a jen spolíhá na svoje samoúčelné zpomalovačky, něž už není nikdo zvědavej. Disney ho odmítlo, ale Netflix mu podal ruku, protože si nemohl nechat ujít příliežitost, dostat na svou blbou platformu další zbytečnej film.

Onibaba se mi líbila víc než o něco mladší Kuroneko, ale moc se toho v tom filmu neodehraje. Koncept (způsob, jakým je vyprávěno/prozkoumáváno předsevzané téma) se mi líbí, ale šlo z něj vytěžit více. Přitom by ani nebylo třeba uchylovat se k bvětší produkci - mě se naopak líbí, s jakým málem si Sindó dokázal vyhrát (dvě ženy, jeden muž, dvě chaty uprostřed vysokého rákosí, řeka a jedna díra v zemi). Postavy mě však nezaujaly, protože vztahy mezi nimi a jejich psychologie byly málo prokresleny - dost na to, abych chápel, oč jde, ale málo na to, abych tím byl strhnut/zaujat.

Filmy jako Magnolia, které se pokouší pojednávat o předsevzatém tématu (v tomto případě smíření a odpuštění inspirované zkušeností s umíráním autorova otce) skrze dějové linky různorodých postav, bývají velmi ambiciózní a nezkušenému tvůrci se takový rozvětvený narativ může rozpadnou pod rukama anebo se ho nemusí podařit dobře vystupňovat kvůli přílišné rozkročenosti a výsledek tak bude tematicky rozmělněný a jaksi "o ničem". Rizikem tohoto schématu bývá jistá vyumělkovanost, jež tkví ve snaze svázat osudy různých postav a propojit je skrze dané téma. Vždy to nepůsobí dostatečně organicky, což může narušit imerzivnost díla. PTA byl tehdy ovšem na vrcholu (jeho tvorba od Mistra po Lékořicovou Pizzu mě buď plně nestrhává a nebo vyloženě nudí) a poradil si s tím bravurně i proto, že si uvědomoval rizika. Hned na začátku tedy nastaví tón, aby divák přistoupil na danou hru - v tomto případě tedy na to, že náhody se dějí a nepravděpodobné se navzdory vší nepravděpodobnosti může stát uskutečněným. Kvalitní vyprávění a lidskost postav jím prostoupena ovšem vrhá spíše dojem osudovosti - nikoli vyumělkovanosti, jak tomu tak často bývá v případě nekvalitní scénáristiky. PTA si s tím poradil natolik dobře, že Magnolia se stala jedním z nejlepších filmů roku 1999 - a tehdy byla opravdu velká konkurence. Vlastně je to jeden z nejlepších filmů vůbec, čímž obstála ještě v silnější konkurenci.

Na můj vkus je Vlak scénáristicky poněkud jednoduchý a to jak ve svých tématech, tak i v nějakých dírách a zkratkách ve scénáři, kvůli nimž musí divák rezignovat na logiku. Tvůrci předpokládají, že divák nad tím děním nebude moc přemýšlet (ostatně ve filmu všichni mluví anglicky) a snad jim to i může vyjít díky dobře zvládnuté dramatické stránce. Film dokáže být docela napínavý a řekl bych, že přes své stáří i svou délku utáhne i mladší diváctvo. Člověka ale napadá, jestli by nebylo lepší, kdyby si to francouzi natočili sami a celé to bylo více ukotveno v realitě - však tato událost za druhé světové také odehrála. Rozhodně je to ale dobře natočené a má to řádku velkých akčních scén, v nichž vykolejí lokomotivy anebo se zbombarduje celé nádraží. Vyobrazovaná destrukce prostředí a objektů ovšem převyšuje destrukci lidských těl, protože v té době hollywood ještě odmítal explicitní násilí.

Před lety, když jsem byl ještě teenager, se mi líbilo, že se tenhle film s divákem nesere a dějí se v něm samý hrůzy. Bavil mě ten přehnaný záporák (náboženský fanatik, sadistický kněz, pedofil a incesťák) v podání Guye Pearce i poodhalování celého dramatu skrze nechronologické, na kapitoly rozdělené, vyprávění. Celé ty roky jsem si myslel, že Brimstone je reálně dobrý film, ale není tomu tak. Nyní mi přijde směšný ve své přepjaté vyumělkovanosti. Hromada toho dramatu se děje jen na efekt a nepůsobí to zrovna vybraně. Když třeba v závěru záporák začne hořet, tak pronese nějakou blbost o tom, že na peklu je nejhorší absence lásky, jako kdyby snad tahle postava po lásce bažila... Pak je střelen opakovačkou a proletí oknem jakoby dostal dávku z dvouhlavňovky. Celé se to snaží působit hrozně vážně a důležitě, ale protože to tam reálně není, tak z toho smrdí hlavně patos. Furt se ale lze bavit nad způsobem toho, jak je to nevydařené.

Ač je Playtime velmi hravým filmem, tak není moc zábavný - je přinejlepším úsměvný. Film často zabírá nějaký betonovo-prosklený prostor, v němž se míhají lidičky a divák je vybízen, aby kmital očima po obrazu a hledal si, co kdo kde vyvádí. Jeho největším nedostatkem ovšem je, že mu chybí příběh, který by tam zajisté dostat šlo. Příběhy lze vystavět i kolem pasivních postav, ačkoliv je to trochu těžší. Zdejší protagonista (pokud ho tak lze vůbec nazvat) nám zůstává cizí a většinou se zaplete do zmatku, případně upadne v nějaké nedorozumění, čehož prostřednictvím se nám poodkrývá další vrstva témat, která si autor předsevzal k vykreslení. Musím dodat, že zde se poněkud zdráhám vynášet soudy o tom, jaký by takový svébytný a originální film měl být. Možná, že by důraz na nějaké dějové drama nebo postavy narušil tvůrčí záměr, kterým je odosobněnost, ztráta individuality, unifikace, zmatečnost lidského mravenčení, technologie, které spíše obtěžují a obchod zaprcaný různými debilními serepetičkami, které člověk nepotřebuje. Vše, co Tati satiricky kritizuje, je ukazuje v jisté poťouchlosti - myslím, že to je to správné slovo. Osobně ale nevěřím tomu, že by to nešlo skloubit. Naopak si myslím, že postavy a děj jsou ve vyprávění klíčovými prvky zábavy (nikoli ve smyslu humoru) a zábava je pro diváky účinným zprostředkovatelem významů/přesahů, které jsou dílem neseny. Nuda toto zprostředkování naopak tlumí nebo znemožňuje (jak u koho). Tím nechci tvrdit, že Playtime je film vyloženě nudný - na to je moc originální. Jen by mohl být více dramatický, více strhující a více osobnější. Já jeho významy uchopil poměrně rychle, tudíž to pro mě nebyla taková záhada a přál bych si, aby mě u něj drželo víc rovin, než kolik tak činilo. Po hodině jsem tím byl už docela otráven a měl pocit, že mě autor zdržuje. Přitom dodávám, že nemám problém zkouknout třeba i 4h film, ale chci, aby tvůrce udělal maximum pro to, aby si mě u díla udržel.

Wild at Heart je taková variace na partners in crime. Nejen že mě bavily obě hlavní postavy, jejich styl i dialogy mezi nimi... Také jsem si užíval množství vedlejších postaviček, které se protagonistům připletou do cesty na jejich road tripu nebo o kterých jim je vyprávěno. I ti udávají dojem, že sledujeme nějaký zvláštní a bizarní svět - že ať už bychom vešli do jakéhokoliv města či domu, vždycky bychom narazili na někoho, kdo upoutá pozornost svou výstředností.

Ač mám radši ten vážnější typ Godzilly, tak s tímhle mám ten problém, že se tu s monstrem nepracuje nikterak zajímavě. Godzilla je teritoriální ještěr, kterej se utká s jinými obludami, které by lidstvu zavařily více. Godzilla je tedy koncipována jako ochránce lidí, což je typické pro ty filmy s Godzillou, kde je více typů kaiju. Ovšem já upřednostňuji ty Godzilly, kde ztělesňuje válečné trauma (Minus One) nebo nějak zajímavě rozvíjí příběhy lidí či stav společnosti/politiky (Shin Godzilla). Zde si stále zachovává podobu přírodních katastrofy a lidi, z jejich perspektivy se nám události odkrývají (z čehož pramení veškerý spektákl a působivost), se většinou jen snaží v nastalé situaci zorientovat nebo přežít. Jakmile se lidská postava setká s kaiju monstrem, tak je to vždycky jenom na chvíli, protože člověk neni pro titána nepřítelem anebo titán taky může být za chvilku v jiném městě, zatímco člověk bude rád, že setkání přežil. Důsledkem toho je film poněkud úsečný a tajemný, protože kamera se drží u postav. Film tedy nenechá diváka příliš dlouho se vyžívat v tom, jak titán ničí město nebo bojuje. Nebyl by to takový problém, kdyby nám to bylo kompenzováno něčím tematicky zajímavým a chytrým, jenže to, co zde postavy řeší, není moc zajímavé ani chytré. Proto to nízké hodnocení - pořádně to neuspokojí nikoho. Další pokračování pak uspokojují aspoň ty nenáročné...

Koukám, že DeMille už jedno Desatero natočil v němé éře, kde se nejspíš trochu zasekl, protože jeho režijní vedení je statické. Kamera stojí na jednom místě a herci jako v divadle odříkávají své patetické repliky. Ač je to velký film a ten příběh v sobě sílu má, tak ono zpracování je natolik umělé a teatrální, že to ke mně nepromlouvalo. Tedy prvních 100 minut to pro mě bylo ještě podmětné, protože jsem Bibli dosud nečetl, takže toto bylo mé první setkání s tímto příběhem, který jsem znal jen velmi úsečně. Během sledování jsem často fantazíroval nad tím, jaké to asi doopravdy muselo být během 13 století př. n. l. v Egyptě, kdy Hebrejci sloužili faraonovi, což film dostatečně autenticky nepřibližuje, protože je to dobově zatížené dílo z padesátých let, kde všichni mluví anglicky v divadelně načančaných setech a explicitnímu násilí se tvůrci vyhýbají, což takové látce škodí. Přesto musím říct, že jestli na mě aspoň něco trochu fungovalo, tak to bylo prvních 100 minut, kdy Mojžíš bojuje o faraonovu přízeň, jeho bratr proti němu pletichaří a on se ztotožnuje s otroky a objevuje pravdu o svém původu. Jakmile je však Mojžíš ale vyhoštěn, tak mě to ztratilo a od té doby, kde se z něj stane prorok, tak mě přestal zajímat on i jeho snahy. V druhé půlce je to navíc přespříliš utahané a trapně teatrální, což je dáno tou křesťanskou nabubřelostí. Pokud se však divák nad filmem jen trochu zamyslí, tak se to celé začne hroutit... Příklad: Mojžíš jakožto faraónův domnělý syn, je pověřen výstavbou města a poté, co ačkoliv už vystavěl mnoho, tak najednou začne být hrozně překvapován tím, jak je s otroky zacházeno a jak se k nim jeho muži chovají... Takových scénáristických nešvarů je tam celá řada a divák buď musí přestat myslet (...a začít věřit), což se mi docela příčí anebo být velmi tolerantní, což jsem ochotný být, pokud mi jsou nedostatky něčím kompenzovány. Zde ale podléhám dojmu, že autoři si nárokují 4h divákova času a nabízí jen naivní, vymělkovanou a patetickou slátaninu, která dramaticky příliš nefunguje, ačkoliv vím, že se tam nekde může ukrývat silný příběh o osvobození utlačovaných, o sebenaplňujícím proroctví i o lidských ctnostech a neřestech. Tahle adaptace je ale jenom přebujelým hovnem, do něhož nedoporučuji investovat pozornost.