Klajnik

Naprosto nezaujalo. Měl jsem co dělat, abych se to donutil dokoukat. Tohle je třetí Kar-wai Wongův film, který jsem viděl a je z nich tím nejhorším; In the Mood for Love na mě trochu fungovalo a Fallen Angels mě sice taky sralo, ale bylo to aspoň vizuálně poutavější. Chungking Express však není dostatečně podmanivý vizuálně (ani svými postavami) na to, abych tomu prominul tu bezdějovost a vyprázdněnost. Mohl bych říct bezobsažnost, ale vím, že to není zcela o ničem. O něčem to zajisté je, ale není to odvyprávěno skrze dramatický děj. Film je to naopak velmi nedramatický a moc se toho v něm neděje. Skládá se to ze dvou "příběhů" (ten první končí ve 40 min) a v obou je protagonistou čerstvě opuštěný polda, který z popudu melancholie hledá nějakou blízkost a naváže v obou případech zvláštní vztah se zvláštní ženou. Ty nově navázané vztahy ale k ničemu pořádnému nevedou a pokud si film diváka nezíská svou atmosférou a nerozvibruje to v něm nějaké emoce, tak se obávám, že ho to bude jen nudit. Jestliže měl Kar-wai Wong nějaké bolístky, které si léčil skrze postavy opuštěných mužů hledající blízkost a nevědících, kde v životě stojí, stejně jako to neví celej amerikanizovanej Hongkong, kterej postrádá (stejně jako celá Čína vlivem čistek a opere tamní zkurvených komoušů) vlastní identitu, tak to měl říct skrze nějaký poutavější příběh a nemarnit můj čas nezajímavými postavami a neustálým vyhráváním California Dreaming. Nejspíš ale nemůže být příliš otevřený, protože by měl problémy s režimem, takže ač to tam je, tak je to slabé. Já jsem ale hodně zaměřenej na narativ a postavy a tenhle film mi absenci v těchto bodech ničím nevykompenzoval a tedy mi není ani dost málo dobrý. Samozřejmě, že existují řemeslně horší filmy, ale ve spoustě z nich bych si toho našel více, čímž by se mnou i déle zůstaly. Na tuhle prázdnotu jenom brzy zapomenu. ___Kdybych se neuráčil si o filmu něco přečíst, tak bych ho asi ani nerozšifroval, protože když film nudí, tak nepodmíní zájem a divák není motivován prostoupit do díla hlouběji a odhalit tím jeho úskalí.

Když jsem se dozvěděl o bratrech Mašínech, napadlo mě, že jejich příběh je jak stvořený pro film. Je tam dost akce, aby to přitáhlo i širší publikum a přesah tkví v tom, že jejich jednání je shledáváno (nikoli mnou) za eticky problematické, kvůli čemuž do dnes vzbuzují kontroverzi. Jejich vzdálený příbuzný, Tomáš Mašín, se však nezmohl na víc než na vykostěný a mdlý, který naprosto nenaplňuje potenciál látky. Není to dobře vystavěné drama, protože film prakticky postrádá příběh; Postavy nedostaly žádnou příběhovou archu, žádná témata nejsou rozvíjeny. To by ovšem nemusel být takovej problém, kdyby postavy bavily takové, jaké jsou - jakože nebaví. Řemeslná/formální stránka je spíš podprůměrná (nasvícení, rámování, střih). Zkrátka to není krásné, zábavné ani intelektuálně stimulující. Není to umělecké dílo. Je to jenom sračka. Je mi záhadou, proč Česko zrovna tohle vyslalo na Oscary. Proč by tahle podoba látky měla někoho zajímat v zahraničí, když není důvod, aby někoho zajímala ani tady? Tvůrci se film snažili prodávat jako nezaujaté dílo, ale reálně cenzurují to "ošklivé" - to "morálně problematické" jednání Mašínů, aby divákovi nebylo zproblematizováno vnímat je jako hrdiny bojující proti útlaku režimu. Ukázat, jak surově podřízli nějakého neozbrojeného hlídače, by bylo asi moc. Přitom v té době mohl být svědek rozdílem mezi životem a smrtí, takže jeho problém, že pracoval pro režim. Mašíni s tím bezpráví bojovali na rozdíl od většiny posraných čecháčků, kteří nechali zemi rozkrádat komoušema a ještě na sebe práskali za drobné výhody. Tihle lidi si dovolí osočovat Mašíny z toho, že dělali bordel? Kdybych to točil já, necenzuroval bych. Pojal bych Mašíny jako hanebný pancharty, které sice bavilo mordovat komouše, ale to neubírá na významu jejich pozitivního vzoru. Kdyby si v té době ani ostatní nenechali srát na hlavu, tak by to zločinný režim oslabovalo a takhle by nezakořenil. Je zajímavé, že méně problematicky vnímáme Palachův typ vzdoru, protože ten přeci ublížil jen sám sobě. Upálení pro vyšší myšlenku sice může vytvořit symbol a probudit lidi z letargie, což se taky stalo, ale vzhledem k tomu, že do ni opět zase upadly, tak nejsem fanda tohohle typu vzdoru... Sebevražda ostatně není pozitivní vzor, ale Palach sám říkal, že každý má bojovat ten boj, na který stačí. Antikomunisti Mašíni byli synové protinacistického odbojáře, takže měli nějakou průpravu v boji a zmohli se tedy na víc. To jsem ovšem příliš odbočil, ale asi ti to nevadí, když jsi to dočetl až jsem...

Jak natočit film o velkém muži v éře dekonstrukce velkých mužů? Ridley Scott říká, že Napoleon byl komplexní osobností s bohatým životem, a proto si pro film musel vybrat nějaký výsek. Přijde mi, že chtěl Napoleona rámovat Josefínou, což se může zdát zvláštním rozhodnutím, ale osobně nepotřebuji další oslavný film a taky si dovedu představit, že by to fungovat mohlo. Zprvu se zdá, že Napoleon válčil a dobýval Evropu, aby si vykompenzoval, že nemohl dobýt Josefínu, anebo že na ní chce dělat dojem svými úspěchy, zatímco ji to nechává poměrně chladnou, ale přesto ho hodlá využít jako prostředek k obnovení svého postavení, které s revolucí ztratila. V tomto zvláštním vztahu hraje Napoleon poněkud submisivní roli, což ho, zdá se, vzrušuje a mě to poměrně bavilo. Otázkou pak samozřejmě je, zda byl Napoleon opravdu takový simp...> Během prvního italského tažení začal Napoleon slýchat fámy, že mu byla Josephine v jeho nepřítomnosti nevěrná. Popíral tyto fámy dokonce i před sebou samým a jeho dopisy byly v reakci ještě vášnivější: 21. listopadu 1796 Jdu spát se srdcem plným tvého rozkošného obrazu... Nemůžu se dočkat, až ti dám důkazy své vroucí lásky... Jak bych byl šťastný, kdybych ti mohl pomoci při svlékání, malé pevné bílé ňadro, ta rozkošná tvářička, vlasy svázané do šátku a la kreolština. Víš, že nikdy nezapomenu na ty malé návštěvy, víš, ten malý černý les... Políbím ho tisíckrát a netrpělivě čekám, až v něm budu. Žít v Josephine znamená žít na Elysejských polích. Polibky na tvá ústa, oči, ňadra, všude, všude." Zatímco on hlásal, jak chce tisíckrát políbit její malý černý les, ona byla orána Chadem. Pokud chtěl Ridley pokračovat v britské tradici zesměšňování onoho velkého Francouze, tak já s tím principiálně nemám problém. V jeho podání vskutku je Napoleon za šaška, který by rád byl velikánem, ale občas mu to nějaký trapný moment zhatí a Phoenix opravdu umí skvěle zahrát nejistého mamlase (viz Beau is Afraid nebo I'm Still Here). Já se rád zasměju a ač film nabízí pár směšných momentů, tak není ani na tomto aspektu pořádně založený. Později má jejich soužití jinou podobu, oba k sobě naleznou nějakou cestu a ač ten vztah zůstává poněkud toxický, tak mu oba něco obětovali a Josefína s ním být, zdá se, chce. Tím ovšem poněkud odpadá onen směšný aspekt, což by nebyl takový problém, kdyby to bylo něčím kompenzováno, jenže vyprázdněnost filmu tkví v tom, že je příliš rozkročený mezi politiku/kariérní růst, válčení a milostný vztah, který ovšem moc nefunguje, protože postavy nejsou dostatečně psychologizované, oba herci mezi sebou nemají žádnou interesantní dynamiku a Vanessa Kirby nejspíš roli Josefíny dostat neměla, protože si s ní moc dobře neporadila. Přijde mi, jakoby Ridley Scott neměl jasnou vizi a nevěděl, co chce přesně odvyprávět. Film je příliš zkratkovitý a úsečný... RS ale možná věděl lépe, co chce odvyprávět, ale mnoho musel vystřihnout. Původně totiž říkal, že plánuje director's cut o 4h stopáži a diváci theatrical cutu vyčítali, že nejspíš příliš mnoho zůstalo na podlaze střižny a že film působí nedodělaně, což nyní potvrzuji, protože jsem si několikrát všiml, že postavy reagují na něco, co se mezi nimi odehrálo, ale my jsme to neviděli. Já dosud čekal na plnou verzi, ale 3,5 měsíce po kino premiéře již není o rozšířené verzi filmu řeč, ačkoliv film už vyšel i na Apple TV+. Tak jako tak je to špatně a RS si podle mě schovívavost nezaslouží. Buď si má lépe rozmyslet, o čem chce točit, anebo si má lépe rozvrhnout, jestli se mu kýžený obrázek vůbec vejde na plátno. Ve svých letech a po svých zkušenostech by v tom takhle selhávat nemusel. Mezi další vyčítaný ohled patří historická nepřesnost, což RS negoval tím, že mu to či ono slouží jako zkratka při vyprávění. Podle mě by ale schopný filmař byl schopen (kdyby chtěl) vyjádřit věc i jinak a nemusel by nám předestírat, jak Napoleon pálí na pyramidy, protože si myslí, že to bude vypadat hustě ve filmu. Z nás trochu znalých by snad nikdo nečekal, že Ridleyho historický film bude historicky přesný, ale možná že, když už si režisér bere nějakou historickou událost, osobnost nebo rovnou období, tak by se měl snažit, aby to, co ukazuje, odpovídalo pramenům - o to víc, když je film točený v poměrně realistickém stylu a má být reklamovaný jako "historický". Kdyby to bylo výrazně stylizované, více ujeté, tak by asi nikomu nevadilo, že to není historické přesné, protože by se snadno vycítilo, že autor si nebere historickou osobnost/událost/dobu proto, aby o ní vypověděl v co nejdůslednější přesnosti. RS ale točí v takovém stylu, že to lidi stále dráždí. Když se ale podíváme na nějaké rozhovory s Ridleym, tak je zřejmé, že he doesn't give a fuck a je to také součástí jeho osobního kouzla. Možná ale, že kdyby se víc staral, tak by na jeden jeho povedenej film nepřipadalo pět blbých. Myslím, že ti, kdo o Napoleonově životě nic neví, z toho filmu nic moc mít nebudou. Ti, kdo Napoleona obdivují, budou nejspíš frustrovaní a ti, kdo do té látky tak zainteresovaní nejsou, budou jenom neuspokojení nebo znudění.

Zatím jsem od Kurosawi viděl jen 6 filmů a dost se mi líbily jenom 2. Prvním byl RAN a druhým je právě High and Low. Kvality tohoto díla tkví jak ve vyprávění tak ve stylu. Ten širokoúhlý formát působí v kombinaci s přesnou kamerou a blockingem dost precizně. Není divu, že mnozí řadí tento film mezi nejlepší cinemascope. Kurosawa skvěle zaplňuje předsevzatý formát, což ovšem šlo čekat, protože skvělé kompozice byly kvalitou, kterou jsem docenil i v jiných jeho filmech, které mě ovšem nezaujaly svým vyprávěním a postavami. Zde mě však zaujaly i tyto aspekty, ačkoliv tam jisté mezery jsou. Myslím, že by to mohlo zasáhnout ještě silněji, kdyby postavy a motivy byly ještě víc prokresleny. Zajímavé je, že film začíná jako komorní drama obchodu (zasazení do poválečného a ekonomicky vzkvétajícího Japonska je skvělé) a soustředí se na otce od rodiny-obchodníka, kterému je v ten nejméně vhodný moment oznámeno, že mu byl unesen syn. Otec chce hned zaplatit požadované výkupné, ale poté zjistí, že nebyl unesen jeho syn, nýbrž kamarád jeho syna a najednou si vyplacením výkupného už tak jistý není. Tím se otvírají jistá morální témata, která ovšem nejsou tak do hloubky rozpitvávána, protože vyprávění se posune jinam. Otec-obchodník a detektivové řeší celou situaci a po uplynutí hodiny stopáže dochází k předání výkupného. Pak se vyprávění soustředí na detektivní práci (tudíž se z toho stává plnohodnotná detektivka), čímž se pozornost odvrátí od otce-obchodníka a jeho problémům a věnuje se jiným postavám. Jakmile detektivové vypátrají únosce, tak nastává působivá (asi 20 minut dlouhá) sledovačka, během níž zločinec hledá nějakou trosku, na níž by mohl vyzkoušet jed, který později chce použít na jiné lidi. Jakmile oběť najde a pomalu se k ní přibližuje, můžeme v odrazu jeho slunečních brýlích vidět odraz světla, což vzbuzuje dojem plížící se šelmy. Závěrečný face2face obchodníka se zločincem je krátký, ale velmi výřečný - je natolik skvělou pointou, že mi to přišlo instantně ikonické a plech, kterým se uzavře vhled do místnosti, působí jako spadlá opona. Tím film také končí. Jak říkám; je to přesná stará filmařina...

Na mě trošku telenovela, ale nelze tomu upřít, že chemie mezi herci funguje a tedy je film schopen svézt diváka na své vlně a zainteresovat ho do toho, co mezi sebou postavy prožívají. Záleží ovšem i na tom, jak moc je divák přístupný kýči. Já moc ne. Nemám v oblibě romanťáky a cynismus ve mně vzbuzují ty, kde jeden z páru je stižen nemocí a druhý se o něj hodná starat přeze všechno s očekáváním, že láska hory přenáší. Něco podobného se odehraje i v Láska a jiné závislosti, což je taky ale furt jeden z těch lepších. Lidi jako já (schopenhauerovci a nietzschovci) si nad tím afektem udržují nějakej nadhled, ale tyhle filmy (stejně jako celá řada kapel nebo zpěváků) právě tenhle afekt adorují a chtějí mě v tom úplně vyválet.

Čchan-uk Pak je velmi schopný a vizuálně nápaditý režisér, ale tohle je v rámci jeho portfolia poměrně slabý kousek. V jiné jeho filmech na mě fungovaly po stránce vyprávění. Zápletkou Podezřelé však je, že umře muž-horolezec a detektiv řeší, jestli jde o nehodu, sebevraždu nebo vraždu. Podezření padne na jeho manželku, do které se detektiv zakouká, později zamiluje a ač se zprvu ukáže, že je nevinná, tak později (v půlce filmu) musí vyjít najevo, že právě ona za tím stojí. Následuje patetický projev detektiva, který je rozerván city. Ve druhé půlce se pak rozvíjí další vražda a opět se ukázuje, že za tím stojí tatáž žena, která se opět stává podezřelou. Pokud divák nepropadne té romanci ústřední dvojice, tak ho film bude nejspíš ztrácet a nudit. Bohužel právě chemie mezi dvojicí moc nestrhává a detektiv-protagonista se furt tváří hrozně ublíženě. To je problém, protože právě na tom ten film stojí. Linka vyšetřování mě taky nijak zvlášť nebavila, protože mi bylo úplně fuk kdo zabil horolezce, k němuž jsem neměl žádný divácký vztah a jestli typka je vražedkyně, jsem nutně taky neviděl jako problém. Linky vyšetřování se mi také zdály trochu matoucí, protože mi Asiati připadají navzájem podobní, stejně jako mi podobně zní korejská jména. Naštěstí jsem si to mohlo přetáčet zpět, takže jsem se udržel, ale nešlo to zrovna hladce. Já osobně jsem se do filmu dost nutil, protože chci nakoukat režisérova klíčová díla a zajímal mě i jeho dosud nejnovější.

Tímto filmem nám bylo nám odprezentováno, že tu nějací Stodolovi byli a že vraždili a okrádali důchodce. Nic moc z toho ale... Není to psychologické, takže tvůrci nevysvětlují celou řadu okolností, které k tomuhle typu jednání u tohohle typu lidí vedlo. Tvůrci prý nechtěli obhajovat jednání vrahů a chtěli se spíše soustředit na oběti, které nikomu moc nechyběli, a proto i byly tak snadným cílem. Vysvětlování souvislostí však není obhajobou a film se přesto nejvíc soustředí vrahy, jejich toxický vztah a na to, jak Stodolová manipuluje a blbej Stodala se nechává manipulovat. Nejde to ale dost hluboko na to, abych to označil za psychologické drama. Exploatační to taky není, protože tvůrci nechtěli dělat z vraždění důchodců show. Takové pojetí bych si však velmi užil, protože důchodci udělali v posledních 10 letech mnohé pro to, aby si vysloužili mé pohrdání. Humoristické to taky není, ačkoliv pro to jsou základy. Divák by mohl být rozesmíván tím, jak jsou ti vrazi úplně tupý a zpíčený, jenže pojato je to jako vážné a dusné drama, které však není příliš napínavé ani zajímavé. Je to celé takové nijaké. Jakoby se tvůrci báli, aby jim náhodou někdo něco eticky vytknul, až radši natočili poměrně bezpředmětnej, vyprázdněnej a nezábavnej film.

Ač je Villeneuveova Duna je výjimečným hollywoodským počinem, tak já patřím mezi ty, které neuspokojila a vím moc dobře, čím to je: Je to problém zarámování > Kdybych do adaptace vstupoval nepolíben, tak by můj dojem byl jiný - Kdybych předlohu nečetl a neviděl trailery, byl bych nejspíš uchvácen tou audiovizuální stránkou a celou tou tajemnou a zvláštní fikcí a pravděpodobně bych chtěl víc, načež se pustil do knih. Já se ale do předlohy pustil hned poté, co bylo oznámeno, že slavné literární sci-fi bude adaptovat režisér druhého Blade Runnera. Než vyšla první část, tak jsem měl přečtený první dva díly ságy a jedničku dokonce 2x. Kvůli tomu, že jsem měl původní látku v natolik živý paměti, že samotné vyprávění filmu mi jen nabídlo něco, co dobře znám, ale v podvyživené a uspěchané podobě. Furt to ale na vysoké kvalitativní úrovni udržují herecký výkony, Zimmerova hudba, produkční design, efekty, kamera a tak dále. V nejrůznějších kvalitativních ohledech se většina filmové produkce na Dunu ani nechytá, tudíž to fakt nenudí, ale mě osobně to neuspokojilo jakožto adaptace. Herbertova sága tvoří fikční svět, který je jediným, jemuž jsem kdy propadl a propadl jsem mu, protože je obsahově a tematicky hutnej, má podmětné myšlenky, jejichž přesah považuju za hodnotný a baví/přitahuje mě i jednotlivými nápady, které utváří děj této fikce. Předloha zkrátka stojí na jistých intelektuálních kvalitách, které tato adaptace (a to Lynchova už vůbec ne) dostatečně neakcentuje a láká spíše na audiovizuální opojení, spektákl a Timotheé Chalameta jedoucím na červovi. <To vypovídá o nějaké pokleslosti, přičemž Duna rozhodně není pokleslým dílem a nějaké z jejích významů se dostaly i do filmu. Jen jsou akcentované spíše audiovizuální hody než ty právě intelektuální a významové kvality, což ovšem tuto adaptaci činí oproti předloze více pokleslou. Já však kladu důraz hlavně na obsah a vyprávění, přičemž Villeneuve podle mě musel udělat velké kompromisy: Dovolili mu sice rozdělit první knihu na dvě části s tím, že se ale musel snažit udržet stopáž maximálně na 2,5h (hlavně teda toho prvního dílu), ačkoliv by bylo potřeba minimálně 3 a ideálně 4. Lidi ale odrazuje tříhodinová stopáž, takže tomu tvůrci naslouchali (jako i finančnímu neúspěchu zmíněného Blade Runnera 2049). Já tvrdím, že redukcí obsahu a myšlenek byla zredukována i přední kvalita Herbertovy předlohy. Samozřejmě, že to hlavní v jednodušší podobě přetrvá a Villeneuve, Fraser, Zimmer i herci to hodně vytahují skrze sobě vlastní řemeslné kvality. Já se ale obávám, že právě rozsah vyprávění a tematická hloubka jsou natolik klíčovými aspekty kvality díla, že takové "zeštíhlení" může stát příliš velkou cenu. Herbertův styl skáče mezi hlavami všech postav a odkrývá myšlenky, které rozvíjí dialog, který mezi s sebou postavy vedou, předává tak i více informací o všem možném a dává nahlížet do všech těch plánů v plánech jiných plánů. Styl, při němž by čtenář zůstával jen v hlavě jedné postavy, umožňuje čtenáři se na tuto postavu lépe citově napojit. Herbertův styl však spíše umožnuje intelektuálně oceňovat všechna ta témata a myšlenky, spíše než cítit spolu s postavami. I proto může být pro diváka těžké, dostatečně se citově napojit na to, co se postavám děje. Villeneuve chtěl vyprávět hlavně obrazem a zvukem, takže nás o vnitřní monology připravuje, čímž připravuje sám sebe i o efektivní prostředek vyprávění celého toho fikčního komplexu. Velmi tím navíc znemožnil vystihnout to, co se stalo, když Paul vypil onen melanžový extrakt z červa; Film sice odhalí, že tyto získal nějaké rozšířené vědomí díky přístupu ke vzpomínkám na životy svých předků, ale opět to není dost prokreslené na to, aby byl vůbec vytěžen význam původního nápadu. DV však nechce toliko prezentovat fikci v celém jejím rozsahu, jako spíš že chce naznačovat a nechávat na fantazii diváka. To ale bude fungovat spíše na ty, kteří Dunu nečetli – ovšem ani na všechny z těch to fungovat nebude; Některé frustruje, když se dost nechytaj (což se stane i pro nedostatečné prokreslením různých frakcí, vazeb a souvislostí). Snad bych byl radši, kdyby DV raději pracoval na jiném projektu, protože adaptaci Duny prostě nemohl udělat tak, aby to bylo uspokojivé. Jasně, že mu studio nedá naprostou kontrolu a nepustí do kina 4h filmy. Vím ale, že by mohl vzniknout director's cut, protože byly natočeny scény, které to celé více rozvíjely, ale skončily na podlaze střižny. DV však nejeví o nic takového zájem. Přesto mnozí tvrdí, že právě on se na adaptaci Duny připravoval celou svou kariéru, tak já se odvážím tvrdit, že Villeneuve navzdory diváckému i finančnímu úspěchu tak docela neuspěl, a to možná právě proto, že se snažil být až moc věrný předloze, její vážnosti a rozmáchlosti, ačkoli neměl dost prostoru k tomu, aby to dílo mohl právě s těmito kvalitami náležitě přenést do filmové podoby. Proto bych radši viděl něco volněji inspirovaného, odlišnějšího, eRkovějšího a snad i ujetějšího, protože takhle jsem dostal – a furt se mi to vtírá na mysl – to stejné, ale horší. _____DRUHÁ ČÁST DUNY je ovšem výraznější po autorské stránce, má o něco lepší tempo i fázování a konečně něco uzavírá. Tím se druhá část nejspíš stává požitkově lepší, než jaká je část první, což je dáno i tím, že staví na tom, co již bylo etablováno. Zde se totiž témata prokreslila a příběh se uzavřel aspoň s nějakou pointou. V první části se toho sice stane hodně, ale nevidíme v tom dění takový význam. Někteří to bez okolků nazvou expozicí ke druhé části. Já to nazývám uspěchanou expozicí, která toho však mnoho neříká. V této komplexní fikci se toho hodně odehrává skrze jednání různých frakcí, které usilují o různé věci a staví svá přesvědčení na různých základech. Na tom lze třeba prezentovat potencionální kvality a vady různých přístupů k moci, což mohlo být spolu s ekologií a dospíváním jedním z hlavních motivů první části; Nějaké rozhřešení by poskytl onen pád atreidské vlády na Arrakisu, jenže to by nesměl tento zvrat v událostech přijít tak brzy (v půlce první části) v tak krátkém filmu. Chápu, že ve vymezeném času, je asi potřeba hlavně odvyprávět ten do široka rozkročený hlavní příběh a že pak není mnoho času psychologizovat postavy a zkoumat témata, což je ale problém, který třeba filmová trilogie Pána Prstenů nemá, a proto se s ní filmová Duna nemůže měřit, ačkoliv mě její knižní svět a témata berou spíše. Palčivé je to právě proto, že divák cítí, že Duna tu hloubku má, že tam je ukryto více, protože film furt obsahuje základy té hloubky – bohužel pouze ty základy. Ve druhé části se třeba Paul vzpírá svému osudu, protože ví, co bude následovat, když přijme. Ví také, že jiné možnosti nepřinesou nic kloudného. Žádný krok by se rovnal ponechání Fremenů, lidí, kteří ho přijali a mezi něž patří i nová jeho milovaná osoba, útlaku Harkonnenských sil. Pokud bychom třeba strávili víc času s postavami, mohli bychom spíše rozumět Paulovo bolesti ze ztráty otce a přátel a případné jeho vůli se pomstít bijící se s obavami nad budoucností. Ani tohle dilema však není ve filmu dost akcentováno na to, aby mě to k něčemu intelektuálně či citově pohnulo. Téma fanatismu je ve druhé části asi akcentované nejvíc ze všech, ačkoliv zrovna jeho důsledky se naplno projeví až v adaptaci druhého dílu knihy, Spasitele Duny. V první knize jsou v rámci předzvěstných vizí flashforwardy, kde si zfanatizované hordy Fremenů klestí napříč vesmírem svou cestu plnou krve. Zfanatizované pluky se budou vrhat do bitev s válečným pokřikem: „Muad’Dib“. Tento film to sice naznačuje, ale takové sugestivní výjevy nadcházejících událostí nenabízí. Protagonista zde ovšem aspoň pomstí svého otce a přítele Duncana Idaho a převezme kontrolu nad impériem, tak si troufám tvrdit, že divák není toliko na stejné vlně s protagonistou příběhu: Divák nechce, aby Harkonneni pochcípali jako psi. Spíš si jejich tajemnou přítomnost na scéně užívá a chce o nich vědět více (což mu film nedá). Divák si ani dostatečně neoblíbí Fremeny na to, aby byl silně citově zainteresovaný do jejich osvobození od Harkonnenské nadvlády, přičemž by viděl, jak toho činí skrze propůjčení se jiné, mnohem zákeřnější, "nadvládě". Přál bych si, aby mě film vzal mezi běžné lidi různých planet a ukázal něco čemu se předloha toliko nevěnuje. Předloha se drží u klíčových hráčů příběhu a tato adaptace též; Díky tomu to tedy působí trochu stroze, vykalkulovaně a uměle. Není nám nabízeno mnoho vhledu do toho, jak různé společnosti žijí a jaká jsou rozpoložení jejich individuí. Je nám řečeno, že Fremeni to mají těžký, že voda je vzácná, ale pak je vidíme, jak zůstávají krásní, čistí, neupocení. Nevidíme ani, jak si běžní Fremeni projektují do Paula své vlastní touhy a sny, což by tomu třeba dodalo na živoucnosti. Mám rád, když mě tvůrci nechají nahlédnout za hranice toho nezbytně nutného. Dle mého to ale činí výrazný rozdíl. Dobře to slouží vyprávění, protože nás to efektivně noří do fikce a poskytuje nějaké kontrasty. Zde však příliš nevidíme, jak různí lidé žijí ve svých prostředích. DV nás třeba vezme do arény na Giedi Prime, aby představil Feyd-Rauthu, ale neukáže z blízka tváře po krvi lačnícího publika, které je všude kolem. Nevezme nás ani do ulic nějakého města, abychom viděli, k jakému žití vedou různá prostředí a systémy.

Když mi bylo 13 viděl jsem Nespoutanýho Djanga a Pulp Fiction jsem poprvé viděl až někdy poté. Ačkoliv dnes říkám, že je to velmi zábavnej film, tak tehdy to na mě nefungovalo. Hlášky jsem snad slyšel dřív než jsem viděl film, z něhož vzešly. Přišlo mi to ale umělý a vyprázdněný; Je sice očividný, že Tarantino se taky zdokonaloval (mě osobně jeho tvorba baví výrazně více od Panchartů výš), ale tohle je reálně banger a je zvláštní, že jsem to hned nedocenil. Pokusím se rozkrýt proč: Když teď znovu koukám na PF, tak vidím, že jeho novější tvorba je preciznější a přirozenější. Může být zvláštní, že to říkám, protože Pulp Fiction je tak otisklej v kultuře i proto, že vypovídal o své době s takovou lehkostí a jeho postavy, ač feťáci a gangsteři, mluví o stejných banalitách, o nichž můžou bavit random lidi v metru. V tomhle PF taky připomíná rané filmy Kevina Smithe, kde postavy taky nerdí a lelkujou. Faktem ale taky je, že postavy se vykecávaj taky proto, aby se mohly předvádět anebo se hezky projdou kolem celé restaurace, aby tvůrci mohli mít hezkej long shot, ačkoliv by to postavy přirozeně vzaly na místo kratší cestou. Ono to ale nevadí. Teď si už více užívám kvality filmu a to, že je to trochu umělý mě moc neruší, protože je to velmi enjoyable film, kde zábavné postavy říkaj a dělaj zábavné věci, celé to dobře vypadá a hraje k tomu supr hudba. Co dalšího se změnilo? Dnes si užívám to, jak je ten film strukturovanej. Všímám si více mnohem subtilnějších věcí: Když Vincent přijde do podniku za šéfem Marsellem s kufříkem, kterej ukořistil na začátku, tak se nejdřív střetne na baru s Willisovým Butchem. Záběr na jeho tvář celou pasáž otvíral Butch je boxer, kterýmu mafie platí, aby šel k zemi, kdy se mu řekne a o peníze ze zmanipulované výhry se dělí. Marcellus oznamuje Butchovi, že jeho kariéra je u konce, že jestli chtěl být někdy na vrcholu, měl to udělat dřív, že pujde dolu v pátym kole a že kdyby ho něco lákalo neuposlechnout, tak to bude pýcha... Butch to musí snášet a jde vidět, že si myslí svoje. Nedá ale nic znát a pak vezme prachy a jde na bar, kde potká Vince v divných hadrech, ačkoliv v předcházejících událostech měl oblek, ale co se stalo mezi uvidíme ve filmu až později. Vinci na Butche machruje. Kouká se mu přímo do očí a nazve ho vepřovou hlavou, ale než něco vyeskaluje, je Vince povolán Marcellem. Butch ho sleduje odcházet jakoby nevěřil, že si na něj někdo takhle dovolí drze otvírat hubu. Je vtipný, že Butch má tvář Bruce Willise, který se koncem osmdesátek stal jedním z nejdrsnějších poldů, které kdy bylo možno na obrazovkách vidět. Je vtipný, že si na něj otvírá hubu Travolta, který dekádu před Johnem McClanem tancoval v Pomádě. Je vtipný, že v době před PF byla Travoltova kariéra v hajzlu a QT mu dal roli, v níž vezme Umu Thurman do restaurace ve stylu 50s a pak si s ní zatancuje na pódiu. Je vtipný, že Willis Travoltu později rozstřílí a s jeho mafiánským parťákem si rok na to zahrál v Die Hard 3.

Některé filmy se snaží strhnout diváka skrze sympatické a humorné postavy, jiné akcí nebo spektáklem, jiné napínavým dramatem a jiné zase tematickou hloubkou... Minulé Životy jsou jiné, protože nejsou ani příliš dramatické, tematicky hluboké, ani nemají příliš sympatické postavy. Síla filmu tkví v jeho přirozenosti a subtilnosti. Některým lidem se to jistě trefí do vkusu i do citu a budou s postavami velmi prožívat jejich nenaplněnou lásku, ale já do nich tolik zainteresovaný nebyl a taky jsem mužskou postavou trochu opovrhoval za to, že se od dětství nebyl schopen přes tu ženskou přenést - kord když takovou dobu nebyly v kontaktu. Tím mi tedy přišel ubohý a to pak těžko mohou cítit s postavami. Patrick H. Willems však mluvil v kontextu Tenetu a bondovkách o tzv. vibe movies; Tu kategorii lze používat, ačkoliv bondovky naplňují jiný vibe než Past Lives. Pointou je, že některé filmy cílí hlavně na nějakou náladu a ano, všechny filmy se snaží vyvolat nějakou náladu, ale některé na tom stojí více než na čemkoliv jiné (např. Paterson). Pokud se svým vibem strefí do vašeho naladění, může to velmi fungovat. Řekl bych také, že Past Lives jaksi pudí k tomu, aby se v divákovi rozezvučely různé jeho vzpomínky, nálady, představy a tak. Pokud si myslíte, že by na vás takový film mohl fungovat, tak nejspíš i bude. Na mě to moc nefungovalo, protože nebyl jsem ochoten přistoupit na to, že týpek na ni od dětství může být furt tak navázanej a nebýt trochu píčus. V tom filmu se také nic moc nestane, takže pokud vás film nestrhne postavami a city, které prožívaj, tak nevím, čím jiným by mohl...