Klajnik

Terror 2000 prý pojednává o sérii násilí, které následovala po pádu zdi a znovusjednocení Německa, ale vzhledem k tomu, že Schlingensief bez nějaké svazující linky vystupňovaného narativu jenom servíruje afektovanou sérii výjevů plných úchylných dezolátům, co řvou, prcaj, slintaj, onanujou a zabíjí, tak jsem v tom nebyl schopen detekovat nějakou hloubku či výpovědní hodnotu a současně se mi jeho navzdory neustálé snaze šokovat rychle omrzí. Po půl hodině už jenom znuděně čumím a je mi úplně jedno, kdo koho prcá nebo zabíjí. Žádné zvláštní pozdvižení ve mně vzbuzeno nebylo a vlastně jsem se ani moc nebavil. Film mi přišel spíše otravnej, protože je příliš samoúčelnej a afektovanej. To byl problém i United Trash, kterýžto jsem viděl v kině v rámci festivalu otrlého diváka a který je sice o něco bizarnější a má více humorných momentů, ale i v jeho případě jsem byl od půlky tím neustálým řevem a afektovanými postavami obtěžován. Nutno dodat, že jsem typ člověka, u něhož jsou predispozice, že si takové bizarní a explicitní filmy oblíbí, ale přesto se to často neděje. Problém netkví v tom, že by toho bizáru bylo až moc nebo moc málo. Všiml jsem si, že nejvíc záleží na tom, jak se pracuje s tím, co onen bizár svazuje; tedy tempo, formální stránka zvuku a obrazu, psychologizace postav, kvalita dialogů, vystupňovaný příběh a zkrátka vše, co činí dílo imerzivní... Někteří s těmito kvalitativními aspekty dovedou pracovat zdařileji než jiní a proto lépe fungují filmy jako Lighthouse, House That Jack Built, Americké Psycho než třeba Terror 2000 nebo Pink Flamingos (- což je film o dvou klanech špíňáků, kteří spolu vedou souboj o pozici nejoplzlejšího špíňáka pod Sluncem). Přitom bych nerozporoval soud, který by tvrdil, že Pink Flamingos a Schlingensiefovy filmy jsou bizarnější, neurvalejší a přepálenější. Nejspíš jsou, ale jsou taky příliš kvalitativně mdlé a monotónní na to, aby výsledný dojem odpovídal svou silou tomu, co skýtá obsah. Taková Lidská Stonožká 3 zde má pouze 32%, ačkoliv se jedná skvělou syntézu onoho vysokého bizáru typu Amerického Psycha a undergroundového bizáru zosobněného Schlingensiefovo filmy. U třetí Stonožky jsem se smál neustále i neustále žasnul nad tím, co vidím, zatím co Terror 2000 mě poměrně rychle uvedl v letargii. Čím to je? Třetí Stonožka je skvěle prostorově situovaná s vhodně zvoleným egomaniakálním protagonistou a jeho psychologickým konfliktem, díky němuž je příběh zdařile vystupňovaný. Obsahuje rovněž skvěle napsané dialogy a herecký koncert Dietera Lasera má vyloženě divadelní kvality. Byl bych rád, kdyby ten film lidi konečně patřičně docenili. Jde vidět, jak stádovití ovčani nejsou schopni používat vlastní hlavu; Jakmile jim je nějaká pár desetiletí stará sračka představena jako kultovní, tak tomu dají aspoň ty 3/5, ale třetí stonožka tuto pozici nemá, ač je samozřejmě lepším filmem, a tak sklízí odpady.

První hodina filmu mě docela nadchla, ale vzhledem k tomu, že to má ty hodiny 3 a to není příliš dramaticky sevřené a vystupňované, tak výsledný dojem byl docela mdlý. Fellini chtěl vyprávět o životě tehdejší smetánky a o tom, k čemu tento život vede. To celé nám je předestíráno skrze protagonistu-novináře, který tomuto typu životu postupně podléhá. Dramatický oblouk je zjevný; nejdřív jsme životem smetánky oslněni, následně mu spolu s protagonistou podléháme a pak přichází deziluze. Toto samozřejmě lze odvyprávět lépe či hůře. Tvůrci nové vlny se však snažili o originalitu i v rámci způsobu vyprávění, což dle mého často nepadlo na úrodnou půdu. V zásadě nemám nic proti mozaikovitému, nechronologickému nebo snovému vyprávění. Scénárista ale musí vědět, o čem vypráví a co v rámci vyprávění musí ukázat a čím není třeba diváka zatěžovat. Autor si vybere téma a pak ho skrze dějem vytesá/ozřejmí divákovi. Zdařilé odvyprávění dramatické výstavby má klíčový podíl na divákovo zainteresování do celého díla. Rovněž stojí za případnou emocionální odezvou u diváků, která je výsledkem kvalitní scénáristické manipulace. Pokud v nás chce scénárista vzbudit lítost, musí příběh a postavy vystavět tak, aby v nás tuto emoci v závěru vyvolal. Vše si ale žádá čas (built up > pay off). La Dolce Vita však není dost dobře dramaticky vystavěné na to, abych byl do celého dění dostatečně zainteresovaný. Protagonista i všechny vedlejší postavy mi byly poměrně fuk, takže jsem nepociťoval třeba lítost nad tím, jakým směrem se ubírá a filmem jsem se tedy bez většího zaujetí prokoukal. Fellini to sice celé hezky natočil, ale vzhledem k tomu, že to není dramaticky tak zdařile vystavěné, tak jsem podléhal dojmu, že autor ztrácí můj čas prezentací scén, které nejsou příliš relevantní. Pokud by mi Fellini řekl, že má supr námět, ale nějak se mu to nedaří dramaticky vystupňovat, tak bych mu řekl, že je třeba věnovat více pěče psychologizaci protagonisty, jeho neuspokojivého manželství, vedlejší postavě jeho přítele Steinera (hanebně neprokreslený) a ideálně i vylíčit, všemožné důvody, pro něž může člověk tomuto marnivému životu podléhat. Z té 3h stopáže se mi totiž zdálo, že důvodem je hlavně zpestření života a krásné povolné ženy. To je ale málo. Vzhledem k tomu, že jaký dramatický oblouk je předurčen (zaujetí životem>opojení životem>znehodnocení takovým životem) tak není třeba nutno nelineárně vyprávět. Pokud bychom přejímali deziluzi už v začátku, mohli bychom diváka táhnout na záhadě toho, proč to s postavami  dopadlo tak, jak to s nimi dopadlo nevýhodou je jisté vyzracení děje, čímž se může znehodnotit emocionální odezva diváků. ____Je ovšem zajímavé sledovat spolupráci režiséra Felliniho s hercem Marcellem Mastroianni ve třech filmech, kde hrál hlavní roli. Ve všech třech filmech hraje smilníka. Ve Sladkém Životě však není příliš zábavnou postavou. V napaditějším 8½ je už humoristicky pojatý a některé postavy protagonistovi přezdívají Snaporaz, což je jméno postavy, kterou hraje ve Městu Žen (což je jediný Felliniho film, který jsem si velmi užil), kde hraje již plně humornou postavu, která se neustále dostává do humorných situací, jejichž předmětem je feminismus a vztah mužů a žen, který byl již předestřen v jedné pasáži 8½, kde bylo vyobrazeno protagonistovo idealizované soužití s jeho ženou i jeho milenkami.

Mám rád žánr partnerských sond (alespoň já ho tak nazývám), protože bývají psychologicky a myšlenkově velmi podmětné. Podoba vztahu odráží psychologii postav a psychologie postav odráží podobu vztahu. Pohrdání však je příliš obsahově plytké, což je zvláštní, když jím Godard reflektoval svůj vztah s Annou Karinou (proto Brigitte Bardot nosí tu paruku). O 10 let později se Bergman ve svých Scénách z Manželského Života zmohl na podstatně hlubší - vlastně asi dosud nejhlubší - sondu, skrze níž rovněž reflektoval svůj vztah se Liv Ullmann. Scény jsou sice původně televizním miniseriálem, takže nejsou tak vizuálně atraktivní, ale obsahově se jim Pohrdání nemůže rovnat. Film začíná erotickou scénou (kde se samoúčelně mění filtry), kde se  nahá a zamilovaná manželka vyptává svého zamilovaného manžela, jestli se mu líbí její nohy, prdel, ramena, kozy, tvář a tak. Následující den manžel-scénárista dostane práci u filmu a nechá svou ženu nastoupit a odjet s producentem do jeho domu, kde se později setkají. Manželce se moc nechce, ale manžel ji k tomu přes to povzbudí. Když manžel dorazí, manželka už je divná. Když se vrátí k sobě do bytu, tak manželka nadále dělá zagorku. Také manžela uráží. Ten se tomu snaží přijít na kloub, ale ona později jen přizná, že už ho nemiluje a že jím dokonce pohrdá. Není však ochotna vyslovit proč ani co se od včerejška změnilo. Film neposkytne uspokojivé rozhřešení tohoto problému, takže si s tím musíme poradit sami: Vzhledem k tomu, že změna v jejím chování nastává poté, co ji manžel nechá odjet s producentem, tak tento moment musí hrát nějakou roli. Manželka asi chtěla, aby její muž více žárlil a neprokázal mnoho ochoty v tom, ji svěřit jinému muži. Na wikipedii se píše, že manželka pojala podezření, že ji manžel využívá k upevnění svých vazeb s poducentem, ale jelikož byznys byl už stejně uzavřený, tak bych tomu nepřikládal takovou váhu.  Jedná se prostě o banalitu, kterou by šlo obhájit tím, že jí manžel věří a že neočekává, že na ni jeho zaměstnavatel bude něco zkoušet, protože by to hodilo vidle do byznysu, který mezi sebou mají. Manželka asi prostě měla od manžela jiná očekávání a když je nenaplnil, tak z té lásky vystřízlivěla. Může se to zdát příběhově dost neopodstatněné, ale vztahy bývají křehčí, než bychom očekávali nebo chtěli. Kord když dva z páru nemají mnoho společného a divák nemá důvod se domnívat, že by tyto manžele pojilo něco víc než jen afekt zamilovanosti, jehož vylíčením nás film do jejich vztahu uvádí a který se tak snadno zlomí. Nezdá se však, že manželé jsou schopni toto nahlídnout, takže manžel furt dolejzá a vyptává se, proč ho už nemiluje, když včera ho ještě milovala a manželka není ochotna se v tomto směru pořádně vyslovit. Dvě nesympatické postavy tedy řeší povrchní vztah, který mě vůbec nezajímal. Odpovědi na jeho rozpad jsou poměrně zřejmé, čímž se znovu vracím k tomu, že je to obsahově plytké. Do toho se tam prý řeší motiv zaprodávání se na úkor tvorby umění, ale ten také není patřičně rozpracován. Manželka v první třetině řekne manželovi, že se změnil od doby, co poznal lidi od filmu a on tak na konci filmu střílí od boku ve snaze odvrátit manželština pohrdání, když se snaží vyvlíknout z práce na scénáři k filmu, protože prý chce psát divadelní hry. Najednou... Na wikipedii píší, že když se manžel přikloní na stranu producenta ve sporu interpretace řeckého eposu, tak se tím potvrdí manželčino podezření o manželovo podlézavosti a prohlubuje se tak její pohrdání k němu, protože ji vyměnil za producenta, ale já to tam příliš nečetl. Očekával bych ale, že u takto opěvovaný film bude více scénáristicky prokompovaný - tedy že bude docházet k zajímavějšímu prolínání se příběhu Odysseia s manželským dramatem hlavních postav: Například že se manžel bude snažit vrátit k žene (čti: do její přízně) navzdory již zašlé manželštině lásce a jeho neschopnosti nazřít vlastní situaci jako se Odysseus snažil navzdory nepřízni bohů vrátit k té své. Líbí se mi taky jedna intepretace řeckého eposu; tedy ta, že Odysseus se tak dlouho nevracel zpět za svou ženou po bitvě u Troji, protože se mu za ní prostě nechtělo - i ta ale padne jaksi samoúčelně. Ve výsledku jsem z toho filmu moc neměl; ani zábavu ani intelektuální stimul ani estetické opojení (- Zdá se, že v očích mnoha je ono estetické opojení dáno hlavně Bardotkou, na níž padla polovina rozpočtu a jejíž půvab mi uniká. Její neustále odhalovaná prdel mě taky nechala chladným, ale chápu, že v roce 63 bylo větším ternem vidět ženské pozadí než ve 20 letech 21. století, kde mi své tělo cpe na sítích každá druhá děvka).

Schlingensief měl skvělou příležitost vykřesat z toho skvělého námětu mnoho bizarní zábavy, ale já se tím prokoukal bez jakékoliv odezvy, ačkoliv tenhle film měl veškeré predispozice mě bavit. Děj se totiž odehrává v nacistickém bunkeru nad nímž se ozývají dopady bomb a zešílenšivší Hitler a jeho štáb se dopouští řady exesů pod vlivem ponorky a hroutícího se megalomanského tripu o tisícileté říši. Mnoho dobrých námětů však bylo znehodnoceno nedostatečně vypracovaným dějem a situacemi v něm. Problém je, že to, co se ve filmu děje, působí jen jako série random scének a dialogů, které nejsou ani zdaleka tak zábavné a bizarní jako to, co mě samotného při sledování napadalo a co bych viděl raději než to, na co jsem se zrovna koukal. Jak hodnotit film, jehož námět považuji za náramně humorný, ale ve výsledku jsem se ani jednou nezasmál? Šlo z toho vykřesat podstatně více.

Nemáš rád, když režisér ztrácí můj čas. Tím neříkám, že vždy je třeba spěchat. Určité momenty si žádají svůj čas, ale Béla Tarr neví které a proto obtěžuje diváka dlouhými záběry na lidi, co někam beze slova jdou anebo uklízí po baráku (samozřejmě, že jsem tyhle scény přeskakoval, protože pokud mě filmař nemá vůli bavit, tak já nemám vůli věnovat pozornost jeho tvůrčí řídkosti). Někteří autoři si mylně myslí, že nás silněji napojí na postavy, když nás je donutí následovat v dlouhých záběrech, ale jestli si myslí, že tohle stačí, tak ví o filmu prd. <<<Od nějakýho videotvůrce jsem slyšel, jak se učí docenit slow cinema; Říkal, že montáž nám jen předá informace toho, co se děje, ale dlouhé snímání (třeba snímání ženy loupající brambory; viz Jeanne Dielman) se zaměřuje na prožitek toho dění. Pokud ale tvůrce neví, kdy střihnout, tak mu hrozí, že se divák odpojí (ztráta imerze), což je něco, čeho by se měl chtít vyvarovat. Pokud tím prožitkem postav je nudna a monotónnost, tak to ve filmu musí být zachyceno v montáži (viz cestování agentů FBI v Mindhunterovi), protože divák nesmí být za žádnou cenu nuděn, páč to jde přímo proti tomu, čeho by se tvůrce měl snažit dosáhnout. Ovšem někdy je nuda, kterou postavy prožívají, důležitým motivem k tomu, proč se vrhli do nějaké akce nebo činnosti; V tomto případě je povoleno vylíčit nudu tak, aby ji pociťoval i divák, ale nesmí to trvat moc dlouho a musí pak být patřičně odměněn. Zábavnost každopádně napojuje diváky hlouběji na jiné kvality díla a současně ty jiné kvality díla tvoří onu zábavu (ostré hranice nejsou). Pokud chce tvůrce tematizovat nudu skrze celé dílo, tak je stupidní, protože styl by měl odpovídat vyprávění a proč by sakra někdo měl být zvědavý na nudu? Navíc bych takovému tvůrci byl schopen hned říci, jak to udělat co nejzdařileji: Stačí statický záběr na stěnu nebo třeba šedou plochu - čím delší stopáž, tím lepší. Vyvarovat se vyobrazení odpočtu. Divák se nesmí mít čeho chytat. Nesmí být ničím rozptylován. Žádné komíhající stíny, žádná textu. Čím míň stimulů, tím větší nuda a tím zdařilejší přenos předsevzaného tématu na diváka.>>> Pokud tedy záměrem pomalé kinematografie je větší napojení diváka na postavy skrze následování postav po co nejdelší dobu i při té nejnudnější činnosti, tak je celý koncept pomalé kinematografie hloupý (a podstatně horší než ten Werckmeisterův kompromis hudební stupnice, o níž mluví postava ve filmu). Na postavy nás totiž nejlépe napojí postavy samotné, ale to ty postavy musí něco atraktivního dělat nebo říkat (proto máme rádi Jokera, Vlka z Wall Street, Frajera Luka nebo postavy Pána Prstenů či tarantinovek). Postavy tohoto filmu ale nic moc neříkaj a pokud něco dělaj, tak chodí a čumí. Protagonista nikoho nezaujme, protože je to takovej pasivní nýmand. Tarr by samozřejmě natočil lepší film, kdyby si tohle zdržování odpustil a raději napnul svou tvůrčí energii k tomu, aby více vylíčil dezolátství obyvatel zuboženého městečka s jejich frustracemi a resentimentem, který se pod vlivem šuškandy a agresivní rétoriky, kterou do města přinesl cirkus, mění nespokojené obyvatele v tupý a vzteklý dav, jenž si zdecimuje vlastní prostředí i několik svých spoluobčanů - Komplexněji by takto vyznělo poselství filmu. Tarr se ale víc věnoval tomu, co divák nepotřebuje vidět a opomenul to, co by bylo radno vidět - tím prokázal, že je špatným vypravěčem a pokud nebylo jeho záměrem odvyprávět příběh, tak neměl točit film ale radši malovat obrazy. Výsledek je každopádně poněkud úsečný, zmatečný, nudný a tedy i nutně zbytečný. Já sice pochopil, co tím chtěl básník říci, ale podle mě to moc dobře neřekl, protože dostatečně neprokreslil co bylo nutno prokreslit. Znovu je mi dokázáno, že klíčovej je vždy scénář. Pokud není pořádně vypracováno to, co leží na papíře ještě před natočením filmu, tak žádný styl nebude spásou. Výjimkou jsou filmy stojící dost na humoru vzešlém z improvizace na place (Borat). Noéův Climax by třeba ani scénář mít nemusel, ale výsledek skvěle funguje díty velmi audiovizuálně dravému stylu a zvolenému námětu, v němž není třeba psychologizovat postavy nebo tak něco. Výsledek Werckmeisterových Hormonií je každopádně neuspokojivý, protože neúplný scénář je zaplněn utahanými scénami na nepodstatný děj (třeba 5 min chůze bez dialogů). Ačkoliv film má pár dobrých momentů a Vigův song Valuska vkutku dojemný jest, tak po valnou většinu filmu jsem byl těžce nezaujat. K Tarrovo štěstí je na světě dost lidí, kteří propadnou pseudo-síle této meditativní nudy a budou se opájet tím, jaký je to velké umění. Já bych ale na takovej nudnej film leda tak nachcal. ___Pokud chcete vidět film o lidech, které kurví prostředí v němž se nachází, mrkněte radši na australský Zapadákov, japonskou Písečnou Ženu nebo Maják.

Trochu jsem se dalšího Felliniho po Satyrikonu bál, ale dopadlo to dobře. 8½ je velmi nápaditý film, který má potenciál inspirovat aspirující filmaře. Dokážu si představit, že na někoho ten film může působit rušivě, ale já se těšil z toho nápaditého zmatku, z toho přeskládávání scén přes sebe, z toho jak je divák přenášen z jedné scény do jiné... Film dokonce nabízí poměrně zřetelná vodítka k tomu, jak ho interpretovat. Protagonista je režisér a když mu jednotlivý postavy dávají reflexi jeho nápadů, mluví tím spíše sám Fellini k nám divákům, protože o chystaném filmu ve filmu se stejně moc nedozvíme a zdá se, že protagonistu-režiséra beztak nic nezajímá méně než jeho vlastní film. Divák však může být zmaten a může se ptát, na co že to vlastně kouká, protože nemusí být schopen nalézt záchytné body (a ono to chvilku trvá, než mu je film/Fellini dá). O příběh v klasickém slova smyslu toliko nejde. Film hlavně rozebírá protagonistovo duševní rozpoložení s tím, že styl filmu odráží jeho nitro. Co že se v tom filmu ale vlastně děje na té jasně zřetelné rovině?: Protagonista je slavný italský režisér, který má natočit film, ale nachází se v krizi, která ho (nejen) po tvůrčí stránce paralyzuje. Hroutí se mu manželství, neví moc co se sebou, natož aby věděl, co s filmem. Neustále kolem něj běhají lidé od štábu a prosí ho, aby jim řekl něco o filmu nebo koho že to vlastně mají hrát. Nikomu z nich ale není schopen dát uspokojivou odpověď a z každé konverzace je vysvobozen tím, že ho přeruší někdo jiný, kdo rovněž něco potřebuje vědět nebo vyřešit... Funguje to i humoristicky, ale v tomto smyslu to nejspíš lépe sepne až na druhé shlédnutí. Postsynchronní nahrávání zvuku (typické pro italské filmy té doby) filmu ale poněkud škodí, protože jde slyšet, že to není autentický, že je to dabing, že je to trochu off, což je prostě estetickou vadou. Přiznávám, že mi to tolik nevadí u spaghetti westernů, ale zrovna u takového chaotického filmu, jakým 8½ je, by se mi líbilo, kdyby se mě tvůrci snažili více ukotvit v měnícím se (časo)prostoru právě tím zvukem. Na té tematické rovině tedy film vypráví o zmatku v lidském nitru, o krizi středního věku o nepořádku v životě, který způsobuje, že člověk neví, kde stojí a je důsledkem jeho jisté strnulosti. Styl filmu tomuto vyprávění velmi odpovídá, ale nedostatkem díla je, že toto chaotické pojetí vedlo k příliš nedůslednému odvyprávění na to, aby to u diváka citově seplo. Jistá odtažitost je filmu vlastní, což je asi důsledkem zaměření se na jiné aspekty díla. Protagonista je příliš pasivní (všichni po něm něco chtěj, ale jemu je to fuk, protože sám neví, co chce) a množina vedlejších postav se střídá moc rychle na to, aby se člověku zaryla pod kůži - přesto se ale Fellinimu podařilo dát jim nějaký portrét. Mou pointou však je, že je to příliš odměřené, úsečné a narativně rozdrolené i nedostatečně vystavěné na to, aby to s divákem citově pohnulo, což je blbý, když se ten film ve velké míře zaměřuje právě na duševní rozpoložení svého protagonisty. Jak už jsem psal, styl zde podléhá vyprávění, takže nedochází k nesouladu v tomto ohledu. Spíš se mi zdá, že Fellini nenechal odvyprávět dost klíčových momentů na to, aby se divák vezl spolu s postavami. Divák pochopí, ale neveze se. Ač tedy Fellini natočil inspirativní, výjimečný a originální film, tak to podle mě nevybalancoval tak dobře, jak by mohl. To mi říká intuice, ale abych to dokázal, musel bych dílo podrobit důslednější analýze, což by byla práce na mnoho hodin. Myslím si však, že by šlo onen nedostatek napravit, aniž by dílo přišlo o svou originalitu a autorské pojetí a pokusím se to dokázat jen zběžně: Fellini příliš nevěděl, co musí ukázat, aby diváka citově zainteresoval (je v tom hodně psychologie) a v závěru mu poskytl emocionální pay off v podobě protagonistovo vykoupení. Divák musí pochopit, co se protagonistovi děje, jak blbě řeší, co se mu děje a jak tím ubližuje svým bližním. Jakmile by divák byl celý napnutý z toho, jak své bližní vytrápil svou vyjebaností (ale současně si ho pro ni musí oblíbit, což je delikátní hranice, kterou není snadné vychytat), tak by ho z toho napětí vysvobodil protagonistovo prozřením a poskytl mu ideálně i nějaké praktické vědění v oblasti vysekání se z krize. Fungovalo by to však pouze tehdy, když si divák oblíbí jak protagonistu tak i jeho bližní (navzdory tomu, že by mezi nimi po většinu filmu byl konflikt). Scénárista by musel zmanipulovat diváka k tomu, aby postavám přál usmíření a pohodové soužití. Divák musí protagonistu kritizovat i omlouvat zároveň. Toho by bylo nepochybně těžké docílit, protože divák by mohl snadno opovrhovat protagonistou pro jeho vyjebanost, jenž ubližuje ostatním anebo by mohl chovat odpor k vedlejším postavám, jenž dělají dusno poněkud šarmantně směšnému protagonistovi, díky němuž divák má všechny tu zábavu. Klíčové by však bylo to vyvážit, což je zkrátka vypravěčsky a psychologicky náročné. Většina lidí pro to nemá natolik vybroušený cit jako já. ____Je ovšem zajímavé sledovat spolupráci režiséra Felliniho s hercem Marcellem Mastroianni ve třech filmech, kde hrál hlavní roli. Ve všech třech filmech hraje smilníka. Ve Sladkém Životě však není příliš zábavnou postavou. V nápaditějším 8½ je už humoristicky pojatý a některé postavy protagonistovi přezdívají Snaporaz, což je jméno postavy, kterou hraje ve Městu Žen (což je jediný Felliniho film, který jsem si velmi užil), kde hraje již plně humornou postavu, která se neustále dostává do humorných situací, jejichž předmětem je feminismus a vztah mužů a žen, který byl již předestřen v jedné pasáži 8½, kde bylo vyobrazeno protagonistovo idealizované soužití s jeho ženou i jeho milenkami. _________DODATEK: Napodruhé seplo ještě lépe. Některá díla vyloženě strhnou hned na první dobrou, ale s jinými je to komplikovanější, což může být dáno tím, že jsou jiná, svébytnější, umělečtější... První shlédnutí takového díla může být vnímáno jako příprava k druhému, které již zafunguje lépe, protože divák se už bude lépe chytat a bude ochotný více přistoupit na danou hru, protože už bude vědět, co čekat. Chápu, že divák nemusí mít chuť se do filmu pustit znovu, když se mu natolik nelíbil, ale z mé zkušenosti je tomu tak, že ta výjimečná a umělecky hodnotná díla většinou nestačí vidět jednou, aby je divák patřičně docenil. Lidi si ve své zpupnosti a konzumním naladění většinou myslí, že vidět jednou stačí a přesunou se k tunám jiného contentu, který je zaplavuje. Pak ovšem dílo doopravdy nenazřeli, pouze ho viděli.

Před svým tří tisícím ohodnocením se snažím nakoukat filmy, které jsem dlouho odkládal, protože jim moc nevěřím, že mě nadchnou, ačkoliv se jim přikládá vysoká umělecká hodnota. Satyrikon mé obavy naplnil, ačkoliv nějakých prvních 45 minut ještě docela jde a občas se zde vyskytne nějaký pozoruhodný moment nebo nápad. Od půlky je to už ale dost nekoukatelné a já ybch to nejradši odsoudil jako, vyhoněnou slátaninu, která sice má jisté obrazové kvality, ale celek je natolik rozdrolený, že to za tu pozornost vlastně ani nestojí. ___Teď si čtenář možná říká, že jsem nějakej primitiv, kterej nedokáže ocenit originalitu a právě umění, jenže já to tvrdíl jako člověk, který si velmi cení filmů, které dávájí volnost interpretaci, případně se v nich narativ neposouvá v přísně logické posloupnosti, na níž jsme zvyklí z reality našich dní. Mám rád snovost i nespolehlivé vypravěče, ale chci, aby dílo bylo tematicky ucelené nebo (pokud je neucelené a úsečné) aby bylo aspoň dostatečně zábavné (třeba skrze postavy a dialogy). Mám rád filmy jako Beau is Afraid, jenž je právě způsobem vyprávění velmi inspirován jedním Felliniho filmem, City of Women. Oba tyto filmy naplňují obě kvalitativní roviny, jenž jsem zmínil a jsou zvláštní, originální a bizarní, protože se odehrávají ve zjevném fikčním světě a jednotlivé pasáže vyprávění jsou svázány autorem předsevzanými tématy a motivy, kterým se celé vyprávění věnuje; Je tedy jedno, že by ve skutečnosti nedávalo smysl, aby se postava dostávala z jedněch míst do právě takových jiných míst a zažívala to, co zažívá, protože to všechno, co zažívá, je navzájem tematicky propojeno a každá tato pasáž jenom prohlubuje a rozšiřuje předsevzané motivy, o nichž to celé je. Bez důrazu na téma se v díle sice mnoho dít může, ale bylo by to prostě o ničem.___ No a právě ze Satyrikonu mám pocit, že je o ničem (a pokud o něčem je, tak není dost dobře odvyprávěný a zábavný na to, abych měl chuť to luštit). Že je to zle odvyprávěný příběh není pouze můj dojem ale fakt, který dokážu obhájit. Satyrikon je totiž velmi tematicky neucelený: Jeho úsečnost a fragmentárnost vychází z nekompletně dochovaného Petroniova díla a Fellini se tento nedostatek nesnažil nijak ucelit a sprovázat - naopak je zřejmé, že tou rozdroleností byl zaujat. Proto film (stejně jako kniha) končí uprostřed věty. Proto je poslední záběr věnován na části stěn nějaké zříceniny. Někteří kritici vám poví, že tato fragmentárnost byla autorským záměrem proto, že my dnes stejně nejsme schopni plně nazřít realitu tehdejšího světa, jenž se nám "otvírá" pouze částečně skrze různá díla a nálezy. Fellini se svým velmi stylizovanným pojetím ale přece vůbec nesnaží o nějaké realistické vyobrazení a přiblížení se co možná největší pravdivosti tehdejších dob, což všichni stvrzují tím, když vyřknou, že jeho Satyrikon je stylizovanou interpretací Petroniova Satyrikonu (což je ostatně samo umělecké dílo, které tedy taky stilizované). Mně pak ale přijde, že si tyto linky navzájem odporují a že ani sám Fellini moc nevěděl, co dělá. Pokud nám chtěl přibližovat tehdejší svět, proč zvolil takovou výraznou stylizaci? Pokud chtěl znázorňovat nemožnost jeho úplného uchopení, proč raději neměnil styl v různých pasážíš vyprávění, nenechal herce hrát různě a nenechal je podávat různé důvody pro totéž pachtění se za cílem, které by diváci spolu s postavami sledovali. Ta úsečnost vyprávění, kterou Fellini zvolil, totiž způsobuje divákovi nežádoucí dezorientaci a dojem, že sleduje něco nedodělaného, nedopečeného, odfláklého a bezpředmětného. Jelikož se mi nezdá, že vzniklo povedené dílo z této jeho tvůrčí zaujatosti fragmentálnosti Petroniova Satyrikonu, tak musím jeho přístup považovat za zcestný a nesoudný. Nelze ponechat rovinu vyprávění jaksi ladem a myslet si, že to bude fungovat, že to utáhne styl samotný: Z prvních 30 minut se každopádně zdá, že bude tematizován morální rozklad starověkého Říma, bezedný hedonismus, dekadence a to vše ve stilizovaném hávu, čímž mi to připomínalo mi to Caligulu. Pak se ale děj posune k jiným pasážím, skrze něž se rozřeďuje tematické vyznění až z toho svou neuceleností vzejde jakýsi nedovařený guláš. Skrze tyto různé pasáže se vztahy mezi postavami nijak neprohlubují, některé klíčové postavy z děje dokonce bez vysvětlení zmizí a znovu se již neobjeví a není ani příliš jasné, jak se postavy z jedné situace a prostoru dostaly do druhého prostoru. Prakticky to působí, jako kdyby tvůrce vyhodil 10 z 20 kapitol uceleného příběhu a myslel si, že tím dílo nabyde nějakým kvalit. Nenabylo. Je to na píču. Fellini si přitom vymyslel nějaké pasáže (Minotaur, nymfomanka, hermafrodit), které v předloze nejsou a já říkám, že by udělal dobře, kdyby vymýšlel více, zalátal díry v příběhu a dal tomu celému nějaký tvar, abych na něj namusel být naštvanej, že mařil mým časem. Takhle jsem si musel číst při sledování převyprávění děje z wikipedie, který tomu tu návaznost trochu dává, ale že ji nelze vyčíst z filmu samotného považuji za doklad jeho nedostatků v samotných základech. Výsledkem (snad) cílené snahy učinit (nebo ponechat) příběh útržkovitý je znemožnění uchopitelnosti díla a ztráta divákova zájmu. Následuje nuda a frustrace, načež je Felliniho práce odstřelena pod výrazem "artová vyhoněná slátanina" a zanechává v divácích odpor k podobným filmům i žene je vstříc do náruče standardizované, schématické a neoriginální filmové produkce, kterou rovněž pohrdám. ___Ještě se vyjádřív k tomu, jak tu někteří lidé opěvují, že tento film promlouvá k povědomí: Hned na začátlu protagonista promlouvá nikoli k nevědomí, nýbrž k vědomí diváka tím, jak teatrálně vykřikuje, že musí najít a znovu získat svého miláčka, který mu byl odcizen. Pak se vydává za svým bývalým přítelem, který mu ho odcizil. Ten rovněž směřuje k diváko vědomí informace o celé záležitost (miláčka unesl, ojel, prodal za pár drobných). Následuje umělý souboj, na jehož konci únosce sdělí, kdomu miláčka prodal. Protagonista se ho vydá vysvobodit. Poté, co ho vysvobodí z divadla, se spolu pomilují a pak miláček stejně radši odejde s tím, kdo ho unesl, znásilnil a prodal. Nikdo neví proč. Postava miláčka není vůbec psychologizována (snad ani nepromluví) a v půlce filmu se někde zapomene a dále se na něj ani nevzpomene. Tohle vám přijde jako útok na divákovo podvědomí? Já bych si to teda představoval jinak; Nehledě na to, že podvědomí je dost dáno emocemi a pudy, k nimž se lze dobře dostat i skrze rácio, s nímž může komunikovat precizně vystavěný příběh, který s člověkem citově hne, protože mu porozumí). Mně teda tohle připadá spíš jako nedodělaný maglajz, ale to bych se opakoval...

Ačkoliv jsem si zesílil žaludek časem stráveným na návratu do reality a tedy snadno nepodléhám pocitu nechutenství a mám také rád bizáry, tak tohle mě příliš neuspokojilo. Opravdu je to snad nejnechutnějších, nejnevkusnějších a nejoplzlejších film, který jsem kdy viděl. Měřit se s ním může snad jen Lidská Stonožka 2 - tam však žádný z herců hovno doopravdy nesežral. Transka Divine byla věru epesní špínkou, nafintěným odpadem a ještě na to byl/a hrdá. Na druhou stranu se nad tím nechci moc pohoršovat, protože si myslím, že i takový nonkonformní film má na světě své místo. Sice si v něm lidi roztahují prdel a žerou psí hovna, ale reálně je to méně problémové než třeba pokrytečtí politici maskující svou zhovadilost za slušnost, kravatu a konzervativní hodnoty. V této perspektivě se tento typ dekadentního filmu skoro zdá být projevem vzdoru a protestu. To, co mi spíše vadí, je to, že film je příliš formálně amatérský a málo narativně orientovaný. Námět i zápletka jsou přitom skvělé! Jeden klan špíňáků vede Divine, které se honosí titulem filthiest person alive, což jim ovšem jiný klan špíňáků nehodlá jen tak darovat a vyhlásí jim válku tím, že jim poštou pošle hovno. Tento moment však nastane v půlce filmu, což není ideální. Mělo to příjít dříve, aby to nepůsobilo tak utahaně a to i navzdory té neustálé snaze šokovat. Rivalita mezi klany však není příliš dějově strhující, zajímavá ani zábavná. Spíš to působí jako taková narativně nedopečená série nechuť vzbuzujících scének, které však díky absenci nějakého podmětnějšího nebo rozvrstvenějšího příběhu působí příliš samoúčelně a nezajímavě. Natočené je to taky není nijak zvlášt podmětně a herci dost přehrávaj. Některé dialogy mi přišly dobré, ale většina na mě vyzněla příliš utahaně a afektovaně.

To teda bylo zase vyčerpávající. Jedná se o v pořádí třetí film, který jsem od Godarda viděl a zdá se mi, že je neschopným vypravěčem. Na začátku (než se zcela přesuneme do reality fikce) říká, že aby film někoho zajímal, tak tam musí hrát hvězdy a být tematizovaná láska. Samozřejmě to není pravda, o čemž svědčí pouhých 171 ohodnocení, což se mi zdá málo na film od takto slavného a opěvovaného tvůrce. Esenciální je zdařilé vyprávění a filmy, které po dekády "přetrvávají" mezi lidmi jsou takové, které uspějou ve všech 3 kvalitativních rovinách (formální přesnost, význam vyprávění, zábavnost). Je tedy pravda, že postupem času se i ony kvalitní filmy stávají přehlíženými (protože přístup většiny lidí je dost laxní a nepociťují potřebu nakoukat vše, co za ten čas stojí), ale záleží na tom, jak rychle se na ně "zapomene". Přijde mi, že na Tout va Bien se již zapomnělo - a to navzdory tomu, jak originální a "jiný" v mnoha směrech je: Zprvu jsem byl nadšen vystavěnými kulisami masokombinátu, jehož profilovým průřezem projíždí kamera. Rovněž jsem byl nadchut vedlejší postavou ukecaného šéfa firmy, který dostavá zasloužený kartáč od svých podřízených. Godardovým problémem (minimálně na poli tohoto díla) však je, že nedokáže příliš zaujmout skrze (hlavní) postavy, zainteresovat diváka do jejich osobností (natož jejich milostného vztahu) a pak skrze ně vyprávět příběh, v němž budou ukryta všechna témata, která si tvůrce předsevzal. Příběh je konstrukce, která však nesmí působit vykonstruovaně. Godard je však zde příliš distingovaný, odosobněný, umělý a esejistický. Obě hlavní postavy jsou prvních 40 minut dost netečné, takže když pak boří čtvrtou zeď a vypráví o sobě divákovi do kamery, tak jsem měl problém udržet pozornost, protože jsem je měl u prdele i s jejich problémy. Obsahově mi to zkrátka bylo celé volné, ač témata, které autor pojímá rozhodně zajímavé jsou. Rád bych se podíval na všestranou kritiku špatných pracovních podmínek, společenské dezorientace, nedomyšlených stávek, slepého revolučního ducha, levicových myšlenkových směrů a pokrytectví těch, kdož je hlásají - avšak vzhledem k tomu, jak je to nedobře odvyprávěné, neprokreslené a úsečné, tak mě to nechalo zcela chladným a ani mě to nijak neosvítilo. Proto jsem se po většinu filmu nudil. Proto tento film považuji za tvůrčí selhání.

Ačkoliv jsem si z filmu udělal několik screenshotů, protože nabízí mnoho fotograficky atraktivních obrazů, tak celkový dojem zůstal spíše negativní. Byl to pro mě lehce frustrující zážitek, protože mi tento příběh s humanistickým přesahem o deformovaném muži s chmurným osudem přišel poněkud vyumělkovaný, s čímž souvísí i to (a je to taky hlavní problém, který s filmem mám), že ve mně naprosto nevyvolal žádnou lístost, ačkoliv je to jeho primární snahou a je tomu poměrně dost podmíněn; Lynch zde netlačil moc na pilu a apel na lidskost si docela odpustil svou fascinaci bizarnostmi. Film rovněž není příliš dramaticky orientovaný a má pomalejší tempo. Zkrátka - to, jak si divák film užije (jak se ho dotkne/jak na něj bude fungovat), záleží dost na tom, jak snadné je u něj vyvolat lítost. U mě to snadné není. Nehodlám totiž litovat každého ubožáka jen proto, že trpí. Jestliže si někdo nechá srát na hlavu, není schopen žádného vzdoru a nevidím v něm ani žádný potenciál, tak ve mně lítost nevzbudí, protože mi přijde, že si o svůj bídný osud říká. Zní to cynicky, co? Dovolte mi to ještě rozvést: Není to totiž tak abnormální, jak se maloměšťákovi může zdát. Upálit psa je samozřejmě svinstvo, ale u rozplácnutí komára nebo posolení slimáka v lidech příliš lítosti ani pohoršení nevzbudí, protože tyto formy života jsou příliš jednoduché (nemají žádný vyšší potenciál) a o svůj bídný osud si řekli tím, že nám sáli krev nebo žrali úrodu. Já to ovšem přenáším i na lidi, protože mezi lidmi (nikoli ve smyslu filosofické antropologie) a zvířaty nedělám takový rozdíl. Lidi se ze zvířat vyvinuli a stále jimi do značné míry jsou. V kontextu Sloního Muže můžeme namítat, že o ten vyšší potenciál má, protože pod tím ohavným vzhledem je dobrá, laskavá a kultivovaná lidská bytost. Ve filmu se dokonce věnuje tvůrčí činnosti! Zde se dostáváme k té vyumělkovanosti, o níž jsem již mluvil: Nějak se mi nedaří uvěřiti tomu, jak si Sloní Muž mohl udržet tak čistý charakter, když prožil život ve svrabu - kord když chátra je ve filmu prezentovaná jako hanebná, necitlivá, hrubá a bezohledná a lidé vyšší společnosti se ve filmu naopak vyznačíjí opačnou charakteristikou, což mi taky přijde poměrně debilní, když víme, jak smetánka/boháči hledí s despektem na chudinu všude po světě. Je sice hezké, že se nám scénář snaží ukázat, že nějaký potenciál má, protože je tvůrčí osobou a umí hezky kreslit, ale nelze nijak vysledovat, kde se to v něm vzalo. Ano, fikční příběhy jsou konstrukce cílící vzbudit předurčené emoce. Divák je jimi vždy manipulován. Ta manipulace ale nesmí být příliš levná a průhledná - tedy vyumělkovaná. Jakmile to snadno prohlédnu, celá imerze se zhroutí. Věřím, že bych si ten film oblíbil, kdyby měl propracovanější scénář, který by poselství o lidstkosti předával zdařileji a nebyl tak "černobílý". Některé vedlejší motivy a psychologické roviny byly taky nedovařené - kupříkladu otázka toho, jestli Hopkinsův doktor chce Slonímu Muži pomoci anebo si na něm chce rovněž přihřát polívčičku. Výsledek si mě tedy nijak nezískal. Dílo je sice vizuálně působivé svou ponurou atmosférou, ale obsahově se mu předsevzaný cíl naplnit nepodařilo. Já bych se to nebál označit za tvůrčí selhání.