Písečná žena

Zaujímavý film odohrávajúci sa skoro celý na jednom mieste a to v dome na piesku. Hlavný hrdina je výborne vybraný a tým myslím hlavne jeho osobnosť. Hlavný hrdina počas trvania filmu prechádza rôznymi stavmi a to napríklad rebéliou, odmietaním situácie, zmierením sa so situáciou atď. No prakticky sa dá povedať, že chce byť len užitočný pre spoločnosť a aby si ho niekto vážil. Žena (piesočná žena) je pripútaná v podstate na jedno miesto a niekedy sa správa iracionálne. V každom prípade piesočná žena je občas sexuchtivá a hlavne čo nechápe je pocit zdanlivej slobody, ktorú potrebuje jej "pomocník". Piesok je v tomto prípade metafora niečoho zlého čo je v podstate všade v ľuďoch, zvieratách v prírode a aj keď sa človek umyje stále mu niekde zostane. Koniec je samozrejme najzaujímavejším na celom filme z dôvodu, že iný človek či iná osobnosť, ako bol vybraný učiteľ zbierajúci piesočných chrobákov by sa zachoval inak. (30.07.2015)

Písek je všudypřítomný a není se možné ho zbavit. Pořád musíme dělat zbytečnou práci, protože nejsme schopni se dostat k tomu důležitému. Nikdo nám nepomůže - ne tak, abychom našli něco víc, něco lepšího. Přes problémy se snažíme najít pobavení v maličkostech. Sex není o kráse, o něžnosti, o lásce, je to povinnost, něco přirozeného, ale nikoli něžného. A přesto dokážeme přežívat v každém prostředí. Člověk je velmi přizpůsobivý tvor a je schopen žít i ve chvíli, kdy se jeho svět hroutí. Stále je schopen ho držet třesoucíma se rukama a nedovolit mu se rozložit. Intenzívní film se silným poselstvím. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2013/07/pisecna-zena-1964-90.html (13.07.2013)

Hudba: Tóru Takemicu. Už kvůli hudbě stojí za to Písečnou ženu vidět. Takemicu, který je zde ještě pod inspiračním vlivem Druhé vídeňské školy (tedy nikoli typicky japonská hudba jak píše Art), dodává celému filmu hypnotický rytmus a dokonale vystihuje tísnivý pocit neustálé hrozby. - - - Poznámka pod čarou: Novela Kóbó Abeho bývá někdy přirovnávána ke Kafkovi. S touto podobností bych byl opatrný. Nejenže Abe se s Kafkou seznámil až později, ale navíc je u tohoto japonského spisovatele spíše než Kafkovské rozrušení společenských vazeb vlivem moderního uspořádání světa znatelná inspirace jeho lékařským studiem. Pozice člověka je u něj výrazně odduchovnělá a zmaterializovaná, podobná behavioristickému popisu chování zvířat. Písečná žena mi tak připomíná spíše jakýsi vědecký experiment zkoumající přizpůsobení člověka v abnormální situaci kořeněný jistou porcí cynismu. Díky tomu mám pocit, že by věrnějším kandidátem pro zfilmování Abeho Písečné ženy byl režisér Šóhei Imamura, pro nějž je analýza lidského chování hlavním tématem jeho tvorby. (To ovšem nic nemění na výjimečnosti Tešigaharovy adaptace.) (16.01.2007)

Skvělý a napínavý nápad s uvězněním v dosti originálním obydlí se podle mě nedočkal důstojného vyvrcholení. Ano atmosféra tu je a minimalistická, svíravá hudba je perfektní. Také se mi líbilo vykreslení postav. Vždy, když jsem o tomhle filmu někde četl, představoval jsem si písečnou ženu jako megasvini. Ale opak je pravdou ona je obětí a je to dobrácká strašně prostinká a naivní osůbka. Vědec je zase klasický pan "vše lze řešit rozumem a chladnou hlavou." Bohužel je ten film na mě moc dlouhý (moje verze nemá 123 minut zde psaných, ale 2 hodiny 26 minut). Nevadilo by mi to, kdyby v něm bylo více scén s takovým nábojem, jako je například pokus o znásilnění za přihlížení celé vesnice. Ale ono to pak jaksi jen skončí a ono poselství (jak zde píše hirnlego) mi zůstalo utajeno. (23.09.2008)

Možno to budú iba moje mylné predstavy ale mám taký vnútorný pocit, že tento film položil základy mnohým psychologickým filmom alebo horrorom z tematikou únosu či porušovania slobody. Woman in the dunes predkladá kinematografický pokrm, ktorý vám naservíruje skvelo zachytené myšlienkové pochody uneseného muža. Od momentu kedy ešte nič netuší, cez zúfalí pokus o útek až po zmierenie sa z rolou otroka a hoci mal možnosť ujsť, nespravil to. Táto bieločierna snímka z roku 1964, nominovaná na Oscara, nestratila na svojej masívnej autentickosti nič. Je to jeden z filmov, ktoré zub času neohlodá ale vekom zrejú ako víno. Paráda, špinavosť, zúfalstvo, je tu všetko, čo film plní psychického nepokoja má mať. Entomológ a profesor v jednej osobe pátra v piesočných dunách Japonska po nových druhoch hmyzov a dostane sa tak trocha ďalej od civilizácie. Tu natrafí na skupinku ľudí a spýta sa ich, kde by tak mohol prespať, Dobrosrdečný ľudia mu poradia, že neďaleko odtiaľ býva taká milá pani osamote, je dobrosrdečná a bude rada za každú návštevu. Býva však v jednej piesočnej rokline a dostať sa tam dá iba rebríkom. Tak ho tam odnesú a aj ho znesú dole. Nič netušiaci chlapík tam prespí, všimne si, že ženská celú noc tvrdo pracovala, hromadila piesok. Keď na druhý deň chce odísť, zisťuje, že rebrík nikde nieje a z diery sa nedá odísť, keďže sa po piesku nedá vyliesť a muži čo ho sem doniesli sa nevracajú. Keď sa nakoniec vrátia, jediné čo spravia je to, že si pomocou kladky vynesú piesok. Muž zisťuje, že tu ženská drie ako otrok, dedinčanom, ktorý predávajú piesok stavbárom. Jej muž a dieťa zomreli pri zosuve piesku a on má byť ako náhrada. V atmosfére, ktorá pripomína nočnú moru sa chlapík snaží ujsť za každú cenu. Z materiálmi, čo má v starej chatrči skúša počas dva a pól hodiny trvania filmu všetko. Raz sa mu to aj podarí ale nepozná terén, takže ho dedinčania aj tak vystopujú. Pri sledovaní som cítil v hrudi neustále ten pocit bezradnosti aké zažívam v nočných morách. Nech spravím hocičo, aj tak sa to obráti proti mne. Je to celé v takej komornej atmosfére kde sa celí dej odohráva takmer výhradne v chatrči v rozhovoroch medzi dvomi ľuďmi. Pozoruhodné. (03.09.2015)