Corbinian

Svůj cíl, vyschízovat člověka tak, že si má okamžitě chuť smazat Facebook, the Circle splnil. Ne že ne. Spíš se teď nabízí otázka, jestli to stačí, aby mohl být považiván za dobrý film. The Circle je přesným případem filmu, který nevyužívá svůj potenciál na maximum, ba ani do své poloviny. Je určitě dobře, že se autoři nad takovými náměty vyjadřují skrze umění, myšlenky filmu se pomalu ale jistě stávají/stanou/můžou stát nepříjemnou realitou. To ale nedotáhlou prezentaci snímku neomlouvá. Ve filmu se nám objeví spousta linek, které jsou zbytečné, dokonce někdy i vyústí naprosto do prázdna (jako třeba celá postava Johna Boyegy, která kolem sebe skrývá nejenom jistou dávku mystéria, ale i několik nelogičností. Zhruba do půlky se i zdá, že můžeme být svědky zajímavého orwellovského thrilleru. Pak ale snímku oficiálně začne docházet dech a celý film pomyslně vyvrcholí ve scéně, kdy Emma Watson představí SoulSearch. Pak už je touha dobruslit přes tsunami příběhových trhlin skoro až hmatatelná, což samozřejmě tempu a dosud vyvolanému napětí zrovna moc nepřidá. A když pak člověk zjistí, že vývoj děje už se vážně chýlí ke konci, pak nezbývá než trochu zalitovat ten nevyužitý potenciál a nezaujatě dosledovat Emmu Watson až dokonce. U herectví Emmy Watson samotné mám stále jeden velký otazník. Stále se nemůžu rozhodnout mezi dvěma variantami. Buď je talentovaná a krásná. A nebo je neuvěřitelně krásná a svojí krásou maskuje nedostatek talentu. Ale vzhledem k tomu, že Emma už má roli lehce naivní inteligentní mladé ženy, která se rozhodla, že se obětuje pro dobro ostatních, celkem nacvičenou, určitě jí lze počítat jako jeden z kladných aspektů tohoto filmu a dá se i říct, že ho tak trochu i zachránila před zkázou v propasti úplného zapomnění. |55%|.

The Butterfly Effect ve mně hned na začátku vyvolal velmi nepříjemný pocit. Přesně ten pocit, kdy z toho cítíte prvoplánovitost a snahu říct, že konec bude naprosto ohromný a odzbrojující, a že se díváte na nejlepší film svého života. Postupem času zjišťuji, že neexistuje horší věc, kterou ve vás film může vyvolat než nepřirozená a podprahově vnucená emoce. Nemohl bych vůbec nic říct, kdyby Osudový dotek opravdu byl tak osudový a svému přesvědčovacímu mechanismu dostál. To se mu ale bohužel ani zdaleka nepovedlo. Ať už je to ne 100% logické cestování časem, nešťastný výběr herců (ano, myslím Ashtona Kutchera) nebo ne tak hluboký myšlenkový obsah. Myšlenka sebeobětování se pro štěstí druhých je určitě nosná, ale na to se nemusí cestovat časem, aby se to dalo ukázat, a to dle mého názoru mnohem lépe. Takhle tady cestování časem působilo spíše jako efekt, naneštěstí ne motýlí. Neříkám, že TBE nestojí za zhlédnutí, ale určitě se v tomto žánru neřadí ke špičce a v mých očích zůstane spíše povrchnějším filozoficky se sebeprezentujícím filmem zaměřeným na širší publikum. Pěkných a silných |65%|.

Ztracené město Z řadím k těm filmům, které mě svým stylem úplně minuly a dokonce si je dovolím označit jako pro mě naprosto zbytečné a nic nepřinášející. Pokud se pak nezajímavý obsah zkombinuje ještě s přemrštěnou stopáží, pak mě bohužel ani dobrá kamera či slušné herecké výkony nemohly udržet zaujatého. Dějová osnova mi nepřišla ani tak zajímavá, jako spíš iritující a s obsahem dost neslučitelná. Snímek si bere na paškál široký časový záběr, který se právě tímto stylem vyprávění snaží nějak vměstnat do jedné linie příběhu. Což zaručuje, že film absolutně postrádá napětí, protože jakákoliv zajímavá vzniklá situace je přeťata změnou lokace. Do žádně části příběhu se neponoříme, jen povrchní dotek jednotlivých problémů nechává diváka chladného a díky dalším devalvačním faktorů, bohužel i znuděného. Žádná úroveň filmu se tak vůbec nevyřeší a nepředá divákovi vůbec nic nosného, zvláště v rozporech Fawcetta s rodinou je ta povrchnost velmi znát a zrovna tady v divákovi vyvolá silné antipatie a nechuť pokračovat ve filmu dál. Rozhodně nechci tvrdit, že se každý film musí zaobírat filozofickými otázkami o smyslu bytí, ale pokud film neposkytuje ani akci, ani napětí, ani humor, ani nic jiného, co by přitáhlo divákovu pozornost, tak není rozhodně dobrý nápad proplouvat životem dobrodruha jenom tak z rychlíku, aniž bychom se ponořili trochu hlouběji (např. do jeho vlastního charakteru). Očividně se našlo spoustu lidí, který tento přístup považují za osvěžující, nebo snad v lepším případě vidí film z jiného úhlu. Já se k nim ale zaručeně nemohu přidat. Ani řemeslně si film nevedl nějak oslavně. Ač chápu, že Rio Verde je řeka rovníkového typu, i přesto si nemyslím, že je možné hledat pramen po proudu řeky (několik takových scén tam bylo opakovaně). Nehledě na to, že spousta scén, ať už svojí vizualizací či dialogy, sklouzávala velice silně ke kýči a působila uměle a nepřirozeně. Takovéto scény pak byly nezřídka kombinovány s dalšími, tentokrát nelogickými. Jako omlouvám se, ale jak dostali doprostřed džungle koně, když se tam plavili po lodi a celou dobu tam nebyl vidět, to jsem jako moc nepobíral. A tak, ač se zdálo, že se tvůrci striktně drží reálného příběhu, chvílemi to na mě působilo, jako jeden velký výmysl. Pár dobrých herců a několik hezky nasnímaných záběrů mi ale k zážitku nestačili a já v kině trpěl jako už dlouho ne. Od této chvíle mi už definitivně bude Robert Pattinson dělat alarm, na jaké filmy do kina rozhodně nejít. Objektivně bych film možná hodnotil o hvězdičku více, ale můj subjektivní pohled tady mohu nechat, s čistým svědomím, převážit. A to musím dodat, že jako fanouška historických i životopisných filmů mě to hodně mrzí. |20%|

Nebýt famózního hereckého výkonu Imeldy Staunton, tenhle film by byl jen jedním z průměrných sociálních dramat. Tomu se snad už ani nedá říkat herectví, to je naprosté ztotožnění se s postavou. Je to úžasný pocit, když Imeldě věříte každou sekundu, každý pocit, každé gesto. Zvláště v tak hrozném prostředí jakým byl poválečný Londýn. Musím říct, že z toho skvělého, čirého vykreslení atmosféry mi chvílemi skoro mrazilo. A to hlavně díky kontrastu z čistotou srdce Very Drake. Ženy, která obětovala svůj život druhým. V první polovině filmu nám Leigh Veru ukazuje v tom nejlepším možném světle. Ukazuje nám její nesobeckost a dobrotu srdce, čímž si u diváka zajišťuje notnou dávku empatie pro závěrečnou část. Nejzajímavější pasáž přichází pak tehdy, kdy je rodina konfrontována s nelegální činností Very Drakové. Zde nám Leigh ukazuje portrét zlomené ženy, která si nepřála nic jiného než dobro pro svoji rodinu a vůbec všechny. Je pak velmi úsměvné sledovat komentář Frankovi manželky, jak sobecké to od ní bylo. Leighův názor na potraty v té době je zde naprosto očividný a silně proniká do celého filmu. Vera Drake je tak sice lehce manipulativním, ale díky Imeldě uvěřitelně dojemným příběhem, na který se určitě vyplatí podívat a společně s ní si ho prožít. |80%|

Shyamalan už není to, co býval. Tohle teda byl dost velký úlet. Ač téma je typicky shyamalanovské, přišlo mi, že snímek se nakonec snažil být daleko spíš čistokrevný thriller, než psychologickou sondou rozšiřující Shyamalanův vesmír navazující na Vyvoleného. Bohužel jako thriller je to absolutně nezvládnuté. Od první scény mi byl snímek dost protivný. Přišlo mi, že z toho dýchalo obrovské přesvědčení o vlastní důležitosti. A to mě dost odrazovalo. Samozřejmě, že tu byl skvělý McAcvoy. Ale upřímně řečeno, když se snímek přehoupl do druhé poloviny, jeho herectví už mi taky dost lezlo na nervy a modlil jsem se, ať už to buď skončí a nebo ať se dá víc prostoru Anye Taylor-Joy, která zahrála svojí nenápadnou roli naprosto famózně. Jinak ve mně Split nevyvolal žádnou emoci, hlavně pak ne takovou jakou by thriller vyvolávat měl. Jakýkoliv pokus o psychologický rozbor mi přišel naprosto povrchní, spíš jen aby se neřeklo a jakési náznaky filozofických myšlenek, které se mě jako diváka asi měli dotknout, mě jenom míjeli, ani jsem o nich nechtěl přemýšlet. Ta od začátku budovaná atmosféra mi opravdu byla tak protivná, až mě nakonec otrávila skoro úplně. Split je snímek, který chtěl být očividně vším, ale ani jednomu se mu pořádně nedostalo. Vypadá to, že už při výrobě pomýšleli všichni tvůrci hodně vysoko a to se jim nakonec stalo osudným. Jsem si dost jistý, že Split je jedním z těch mála filmů, na které už se nebudu mít nikdy chuť podívat. Jednou bohatě stačilo. |30%|

Ghost in the Shell je příkladem vizuální dokonalosti. Alespoň tedy takové jaké nám blockbuster tohoto ražení může nabídnout. Na rozdíl od jiných mainstreamů v průběhu nezaškobrtne a kvalitu řemeslného provedení si udrží až dokonce. Nejvíce musím vyzdvihnout skvělou práci Clinta Mansella, který dokazuje, že skvělou hudbu dokáže složit naprosto ke všemu. No a tím bych s chválením asi pomalu skončil. Příběh je typicky stupidní. Zde se velmi silně ukazuje, že účelem Ghost in the Shell je hlavně hodně vydělat, a to tentokrát především na západní polokouli. Obecně si myslím, že je hodně špatný nápad převádět anime do filmu á la Marvel. Vytvořit skvělý scénař z anime považuju za hodně hodně těžký oříšek. A tak se autoři rozhodli, že vezmou ten starý známý schématický vzorec. Seznámíme se s hlavní postavou za přítomnosti hodně akce, aby to bylo živé a krásně se na to koukalo. Pak se posouváme pomalu dál, až se nám chudák hlavní hrdinka dozví, že všechno je absolutně jinak, celý život jí lhali a ona musí otočit a 180 stupňů. Film pak dosáhne svého vrcholu a místo toho, aby se děj dál rozvíjel do zdárného vyústění, snímek pomyslně skončí a my dlouhou akční jízdou docouváme zpátky na začátek a odcházíme z kina plní dojmů v naději na další pokračování. V Ghost in the Shell je to vzato doslova, protože první dějově nosná scéna a poslední scéna jsou stejné, holt chtěli docouvat úplně na začátek, div nezačali Scarlett zpátky rozkládat na orgány. Samotná Scarlett mě docela překvapila. Ač bych si asi představil lepší hereckou volbu, svojí role se zhostila dobře a její lehce strnulý herecký projev mi na charakter Majora sedl, takže se to dalo. I tak patří GitS mezi lepé koukatelné blockbustery, a to jen a hlavně díky své vymazlené audiovizuální stránce. |55%|.

Na jednu stranu je Life poměrně slušně ubíhající oddychovka, která rozhodně nemůžu urazit žádného žánrového fanouška, ke kterým se řadím i já. Snaha být Vetřelcem 21. století se tady projevuje velmi silně, na druhou stranu se to v určitém směru snaží autoři zakrýt a ujistit nás, že Life se chce vydat svým vlastním směrem. Snad i proto nám chtějí ukázat trochu té krve a násilí. Daleko víc, než jak tomu bylo v již zmiňovaném Scottově snímku. Právě s legendárním Vetřelcem Life svůj souboj samozřejmě prohrává na plné čáře. Nesporným kladem ale je, že i tak si dokáže držet slušné napětí až do samotného konce. Tohle vetřelčí jádro je obaleno ne moc povedeným až tuctovým audiovizuálem. Jak už zde bylo řečeno snaha o zobrazení vesmíru á la Gravitace je naprosto neosobitá, vůbec nenechá děs z obklopující prázdnoty doznít, ani soundtrack tomu nijak výrazně nenahrává. Naprosto brutálně stříhá jednu scénu za druhou jako na běžícím pásu, chvílemi s katastrofálním mixem zvuku, ze kterého bolí uši. Pár záběrů je tam jistě povedených, ale ta na jakýkoliv status výjimečnosti nestačí. Jedinou kvalitu nám tak poskytují veskrze výborní herci v čele s Jakem Gyllenhaalem. Oni společně s povedeným monstrem z Marsu zajistili, že jsem zůstal zaujat až do konce. A to bylo dobře, protože právě konec považuji za nejsilnější část celého filmu (ač jsem se dost bál, že to je jen kypření si půdy pro druhý díl, Espinosovi se podařilo udržet to ve správných mezích a nechat to vyznít jako tah scénáristický a nikoliv komerční.) |60%|.

Tak jsme se zase jednou vrátili do tolik milovaného světa Harryho Pottera ve filmové podobě. No, pro začátek, Rowlingová je 100% lepší spisovatelka než scénáristka. Jasně, dočkali jsme se spoustu zajímavých chvilek, kouzel, tvorů, které krásně rozšiřují reálie potterovského světa. To určitě každého fanouška potěší. Hezky to doplňuje audiovizuál, skvěle typická a zároveň originální hudba. Ale základní dějová linka je tak jednoduchá, že prostě nemůže udržet pozornost diváka po 130 minut. Ta stopáž je tak strašně přestřelená, naplněná spoustou nesourodých scénáristických prvků, že v tom mám doteď trochu zmatek a v sobě velkou neochotu podívat se na to znovu. Samozřejmě to skončí tak, jak to končí vždycky. Narozdíl od Harryho Pottera, jsem ale ke konci opravdu začal kontrolovat čas, kolik zbývá do konce, protože se to zajímavé opravdu jenom tváří. Strašně mě na tom taky iritoval výběr herců. Johnny Depp jako Grindelwald mi přijde jako strašná volba. Eddie Redmayne mě tam taky hodně neseděl, a to hlavně kvůli tomu, že jeho herecký styl je naprosto nezaměnitelný a ve všech filmech dost podobný. Prostě jsem nebyl schopný ztotožnit si ho z hlavní postavou. Místa Newta Scamandera jsem celou dobu viděl jen Eddieho Redmaynea, a to, věřte nebo ne, člověka po chvíli hodně otráví. Pro Davida Yatese to bylo tentokrát docela velké sousto, ale i přesto se mu to jakž takž podařilo udržet ve správných mezích. Žádná velká sláva to ale nebyla. S notnou dávkou sentimentality |60%|.

Na Money Monster jsem se těšil nějakou dobu dopředu. Zaprvé se mi líbil námět a zadruhé jsem byl zvědavý, co z toho Jodie Foster vykouzlí. Nakonec jsem dostal trochu něco jiného, než jsem čekal. Z traileru jsem nějakým zázrakem vydedukoval, že si film vezme na oprátku chamtivost a zrůdnou vypočítanost točící se kolem peněz. Místo toho se mi dostalo plně čistokrevného thrilleru, s velmi jasným, do očí bijícím cílem. Udržet diváka v napětí. Nevím, co to způsobilo, ale Jodie Foster mě do kýžené tenze nedostala. Kvůli naprosté primitivnosti a přímočarosti scénáře jsem se chvílemi docela nudil. A co si budem povídat, ani Julia Roberts a George Clooney, jejichž kariéry už jsou dávno za zenitem, to nezachránili a neudělali mi to poutavější. Nekonečné dialogy o ničem, očekávatelné zvraty, držení se starého klasického klišé mustru. Jodie Foster už dokázala, že na režisérském postu není omylem, atmosféru ve filmu budovat umí (viz její práce na Chapter 22 v seriálu House of Cards), ale tady šlápla trochu vedle a vůbec mě neoslovila. |40%|

Kde začít. Tenhle film má rozhodně zajímavou audiovizuální stránku. Rozhodně bych nechtěl označit Martinezův soundtrack za špatný, ale musím říct, že kombinace ve všech scénách dost podobné hudby s více či méně zajímavými záběry se pro mě v průběhu filmu stala trochu monotónní. I tak mě ale snímek velmi snadno pohltil. Bohužel časem člověk zjistí, že to pohlcení zajišťuje opravdu jen audiovizuál, nikoliv obsah, jak by asi bylo příhodné. Refn zkoumá pouze a jen tu nejsvrchnější vrstvu charakteru postav, do jakékoliv hlubší roviny se neponoří. Tu sice zkoumá poměrně podrobně, ale není mu to naplat. Díky tomu jsem se zpočátku skutečně cítil vtažen do samotného filmu, ale bohužel bez jakéhokoliv emocionálního dopadu. Je to samozřejmě koukatelné i díky Elle Fanning, která hraje dobře, ač bych si osobně dokázal představit i lepší volbu (např. Rachel Evan Wood). Jakékoliv pohledy do prázdna postav, které tady mají připravit živnou půdu pro naše myšlenky se dokonale míjí účinkem, protože prostě není moc nad čím přemýšlet. Jeví se to jako takový pokus o psychologický film, který se prostě v půlce zasekne a rozhodne se zůstat na místě, že to už snad nějak dopadne. To asi způsobilo, že se mi první hodinu film jevil, že začíná a rozjíždí se a pak velmi rychle a násilně přešel do druhé části, kde už člověk záhy pochopil, že se blížíme k závěru. Bez jakékoliv náplně mezitím. Prostě jsem tam neviděl nic, co by mi mohl film nabídnout. Závěr byl poměrně solidní, scény, které by někteří snad mohli označit za šokující, mi přišly na tomto snímku naprosto nejzajímavější, ale bohužel vyzněly dost sterilně, chvílemi snad až i směšně. Refnův styl mě vůbec neoslovuje a naprosto míjí, ač je minimálně osobitý. Celkově mi ten film přišel jenom snaha být vším, až se mu povedlo nebýt ničím a mně přišel ve výsledku skoro zbytečný a nic nepřinášející. |40%|