wampilenka

Výrazným významovým prvkem tohoto filmu je absence nediegetické hudby a minimum replik. Postavy se tak pohybují v hutném a téměř neprostupném mlčení. Nejčastěji je ticho prolomeno nasládlými písněmi o lásce, jež se hrdince vnucují ze všech možných reproduktorů, a rytmem továrních strojů, v němž se odehrává stereotypní život hrdinky. Zobrazením každodenních rituálů, stejně jako práce strojů, je vyvolán dojem věčného opakování. (Umocněné tím, že je zobrazena pouze přítomnost - neznáme minulost postav, všechno se zdá být odvěké.) Hrdinčina naděje na změnu je zničena a ona se rozhodne pomstít se. Všem a za všechno. V poslední scéně je stejně odevzdaná, jako byla předtím, než se vypořádala se svým okolím. Jako by jí bylo jasné, že případný život ve vězení nebude o mnoho jiný než její dosavadní život na „svobodě“. Film je o (neúspěšné?) snaze vymanit se; porouchat stroj, na jehož pásech se vezou lidé, křehcí, stejní a zaškatulkovaní.

Bez červeného tunelu ani ránu.

Celliersovy vzpomínky na mládí a na bratra byly víc frustrující než celý lágr...

Občas hřeším podlehnutím kýči.

3,4* Kurosawova lady Macbeth je děsivá.

Film je (díky odlišnému kulturnímu kontextu) míň chladný a odtažitý než filmy rakouské trilogie, postavy se tolik neskrývají za konvencemi - jsou citovější, míň se ovládají, sdílí své problémy s okolím. V kontrastu se zdánlivou normalitou postav vyniká absurdita zápletky, která jim proti jejich vůli ovlivní životy a odkryje věci, jež měly zůstat cachées. I v tomto filmu najdeme momenty hry s divákem: ten si není jist, jestli záběry, které sleduje, sleduje sám, nebo se na ně dívá spolu s postavami. (Ve chvíli, kdy tomu tak je, se divák ocitá v nebezpečné blízkosti postav.) Autor se zde "utrhl ze řetězu" a pronikl do světa filmu, ve kterém se vylouply kazety, jež tam nikdo nemohl natočit.

Nejen školy, které jsem poznala, ale hlavně škola zobrazená v tomto filmu, mi silně připomínají vězení. Už ten název: Entre les murs! Povinná školní docházka, vztah mezi žáky (vězni) a učiteli (dozorci), přestávka na ohraničeném malém dvorku, snaha udělat z "delikventů" fungující členy společnosti (články řetězce). Třída je miniaturním modelem společnosti - na malém prostoru jsou nuceni trávit spolu většinu času lidé, kteří by se nejspíše v žádné jiné situaci takto nesešli - musí se nějak pofackovat mezi sebou, s učiteli, s tolerancí a vzájemným respektem. Kolektiv učitelů je, jak to bývá, takové panoptikum v různé míře frustrovaných jedinců - bohužel jsou zobrazeny způsoby výuky jen jednoho z nich (možná nejméně frustrovaného), takže se divák nemůže pokochat, jakými způsoby se snaží ostatní učitelé udělat z nevybouřených fracků podobně frustrované tvory.

Dojem z celkem zajímavého příběhu mi zkazila především naivita postav. (I ty "zlé" byly naivní; vždyť ta japonka týrala hlavní hrdinku s dětinskou radostí.) Kromě toho mi všechny boty, kterými se hrdinka provinila proti pravidlům japonské společnosti, přišly poněkud čítankové. Střetnutí kultur na pracovišti se mi zdá povrchní, mnohem zajímavější mi připadl střet dvou hrdinek: na první pohled protikladné - obyčejná, hodná dívka vs. krásná, vznešená a podlá dáma. Jejich cíle přitom tak rozdílné nejsou - na jejich vztahu, na způsobech jejich vzájemného chování, na vyrovnávání se s překážkami je vidět odlišnost kultur víc, než v tom, co je řečeno.

3,4*

Korejský film s upírskou tématikou na motivy Terezy Raquinové. Zní tohle už dost divně? To ještě není všchno: sexy upírem se zde stane katolický kněz - nakazil se vampirismem během transfúze. S tím se v jeho životě neobjeví jen touha po krvi, ale i po sexu. A jeho způsoby tišení hladu nejsou zrovna tradiční. Tyhle nesourodé prvky ve výsledku nejsou pejskokočičkovské, nýbrž vytvářejí úžasně podivný film s místy komickým ale spíše tragickým rozměrem. Kromě toho mě baví díla, v nichž jsou prvky z jistého kulturního prostředí "přehodnoceny" kulturou jinou. Tato možnost ve filmu Bakjwi nebyla promarněna.