czejny

Základní dílo expresionismu pro mne bylo zpočátku velice rozporuplné, ale po nějaké době se můj názor ustálil. Bylo to vynikající. Je neskutečné jak lehce si dokázal režisér pohrát s dramatičností filmu, ač byl němý. Velký podíl na tomto filmovém zážitku nesla rozhodně doprovodná hudba. Tu obstaralo živé vystoupení hudební skupiny DVA, která dokázala spojit něco na první pohled nespojitelného. A to počítačovou hudbu za doprovodu el. kytary a saxofonu nebo klarinetu. Povedlo se jim vytvořit tak dokonalou atmosféru, že člověk občas zapochyboval, jestli Robert Wiene nenatáčel tento snímek s tím, že jednou k němo bude hrát elektric music. Ne nadarmo se toto dílo stalo na dlouhou dobu vzorem pro ostatní filmaře a myslím, že se tento snímek dá bez debat považovat za jednu z etap vývoje filmu, která ho posunula opět o velký krok dopředu. Dnes jen můžeme s kapesníčkem u oka sledovat německé romantické komedie a truchlit nad tím, co se z tak slibného začátku německé tvorby vyklubalo.

JvbaliufgFILMspdfasghknvůpvhrpuigherghkfdvbbstuiohbdksgJdnůpAosigziKjghsdlkfvnsoiUtkasdfgjBvůvoIrSzhgosuihs lKasjdiruOfghs skdjfh oireutz alkdjfPTÁČCI oaiuhf lkjhapoie prhdl iafzBLAup lkůfjdBLAhpaeífáBLAz apfysh pafo pfoi fpfjkdnapfiouazeft gnvblvoiz gkjvhsovuáz vm.______________________________Tak schválně. Kdo z vás někdy nechtěl napsat takto bláznivý komentář? A proč? A proč ne. Film pro mě naprostým překvapením. Oslava bláznovství, zřeštěnosti a nápadů. Do toho skvělá vizuální stránka a skvělé herecké výkony. Časovanou bombou na dortu je nečekaný konec (teda, kdyby to neřekl ten, co ten film uváděl).Pokud se mi Bathory nebude líbit, může mne hřát, že jsem viděl od Jakubiska naprostou pecku. Nevymáčknu ze sebe pádný argument. To se musí vidět. Prostě bláznivej komentář :-)

U komentování Jodorowského filmů by se snad pokaždé hodil nějaký surreálný výjev, leč doslechl jsem se, že Svatá krev je z režisérovo poeticky surreálné imaginační tvorby ta nejlépe čitelná, tak výjev si schovám na později. Ale o čem vůbec psát? O tom, že člověk chvílemi žasne nad pestrostí obrazové skladby, nad zvráceností některých scén nebo nad záběry pohlcující vaše smysly? Nebo jen prostě o tom, že člověk při sledování filmu ztratí pojem o čase a z deliria se probudí až se závěrečnými titulky. Podle mého je Jodorowského tvorba tak individuální záležitostí, že nechám na každém, co si z toho uzme. Já jsem si odnesl kapku zděšení, louži překvapení a moře zábavy působící na všechny smysly v těle. Nevím přesně jakou alchymii tenhle člověk uctívá, ale v tomto případě mu to vyšlo.

Kdyby mi někdo pustil toto dílo a neřekl mi, kdo to natočil, tipnul bych si hodně jmen, ale Ingmara Bergmana jen stěží. To však neznamená, že bych tímto snímkem nějak opovrhoval. Právě naopak je to milou opozicí k hodně psychologickým, filozofickým a povětšinou depresivně laděným filmům se špatným koncem. Tohoto Bergmana jsem si užíval a po odchodu z kina jsem se ani nechtěl zastřelit. Max von Sydow přidává na celkově magicky laděné atmosféře, která před koncem filmu dosáhne naprostého vrcholu. Tento počin by mohl být mnohými brán jako satira na úřednický aparát a zároveň trošičku jako filozofické zamyšlení nad tím, jestli jde všechno obsáhnout pouze vědeckými metodami. Abraka dabra, kouzlo tohoto švédského mága na mne opět zapůsobilo a klidně se jím nechám očarovat i podruhé.

Izraelsko-palestinské vztahy jsou pro nás Evropany jistě zajímavé, pásmo Gazy je pro nás jistě zajímavé, Zákaz vycházení je bohužel jenom zajímavé. Od člověka, který v této oblasti vyrůstal, bych čekal více emocí, více citu, lepší prokreslení děje divákovi. Bohužel ani jednoho jsem se nedočkal. Zákaz vycházení je takové izraelské lyrické drama. Postavy v poněkud netypických situacích řeší banality a díky své strnulosti diváka docela uspávají. U nás máme typickou rodinu Homolků, v pásmu Gazy je typická zřejmě tato rodinka. Těžko říct, co tím chtěl autor publiku sdělit. Ve výsledku se člověk může zamyslet nad tím, jak těžké to mají v tom pásmu Gazy, když dostali zákaz vycházení, ale nemusí. Stejně tak si dokážu představit film o tom, jak jsem dostal domácí vězení. (Velice zlehčeno, ale je tomu tak.) Schválně komu z vás by to něco přineslo. Když sám režisér uváděl tento svůj film na 34. LFŠ omluvně podotkl, že jeho další díla jsou již více profesionální... Škoda, že jsem se na jeho další díla již nedostal, mohl jsem vidět ten jeho profesní růst. Nicméně je to takový sympatický chlapík, na jeho pomyslnou izraelskou vlajku posílám dvě *.

Krimi/Thriller/Drama. Tak to sedí. Musím říct, že v tomto žánru už jsem dlouho neviděl tak dobrý snímek. Byly okamžiky, kdy jsem nevnímal svět kolem a kousal se do rtu, abych nepřišel o nějakou podstatnou pasáž. Možná nedívat se na to v práci, dostalo by mě to ještě víc, ale takto mi to připomínalo mladšího nezkušenějšího brášku výborné fincheroviny Sedm. S neuvěřitelně dlouhou stopáží se to s divákem houpalo jako na výletní lodi. Jako nezapomenutelný požitek z jízdy patřilo hlavně mistrovská práce s načasováním napětí, všude přítomná tajemnost i Fincherův smysl pro detail. Tím, co rušilo ten požitek, byly hlavně ty části filmu, které byly jen jakousi výplní mezi tím, než Zodiac někoho zabije nebo se objeví další stopa. O tyto pasáže se to klidně dalo zkrátit, ale jak jsem již napsal na začátku...okamžiky, kdy napětím nedýcháme, zastiňují ty horší pasáže a navíc díky skvělému vykreslení doby vám to při samotném sledování nevadí. To všechno si uvědomíte až po.

Jak prožijete Hancocka? Plni očekávání zasedáváte do řad poloprázdného kina a přemýšlíte, kvůli čemu mu dali uživatelé na CSFD něco přes 60% a zda to bude něco originálního nebo zase vykrádačka již stokráte vykradeného filmu. Začne se promítat. Bum, pecka. Začíná akce, nevíte, jestli to odsoudit nebo žasnout. Po chvilce žasnete. Fakt parádní triky, Hancock dovádí jak divej, hlášky fakt výborný. Směje se celé poloprázdné kino a vy si říkáte: "Tak nad očekávání dobrý! Cool antihrdina, skvělá akce, uvidíme co se z toho vyvine." ALE! To co se z toho vyvine je naprostej blábol. Jestli bych v německém filmu použil výraz Eintopf, tady bych musel použít výraz "americkej hambáč z třetí cenový". Zhruba po půl hodině (na 4*) se dočkáte politování hodného pokračování (na 2*, možná míň). Hancock má to štěstí, že mým nešvarem je dávat na první dojem, takže 3*.

Leon je ten typ zabijáka, kterého jsme měli možnost spatřit už tisíckrát, avšak je tu něco, čím je od těch všech odlišný. Jean Reno snad promine, ale ten jeho nýmandský výraz společně s citovostí jeho postavy opravdu funguje a společně s malou rebelkou Natalie Portman tvoří dokonale absurdní pár. Celý film je plný extrémů...Citové výlevy Leona vs. chladnokrevné zabíjení nebo italský šarm vs. groteskní výrazy obou hlavních hrdinů. Co víc dodat...skvělá zábava, šílený Gary Oldman, skvostná práce Luca Bessona.

Krok č.1: Vezmětě si vzduchovku. Krok č. 2: Do trávy si natáhněte satunu. Krok č. 3: Ze sta metrů se jí pokuste trefit. Komu se to podaří, je nejspíš zbytečné, aby se na tento film díval, neb je právě o něm. Pro všechny ostatní tento snímek skýtá nenáročné sledování připomínající souboj na pouťové střelnici v reálných kulisách. Námět, příběh a celková vizuální stránka. To všechno je pěkný, ale člověk se neubrání až příliš americkému pohledu na realitu. Romantická zápletka do filmu seděla jako dítě v pískovišti na injekční stříkačce a herci, které mám normálně rád mi nebyli ani za mák sympatičtí. Holt od válečného filmu očekávám trochu víc...

163 minut. Tak dlouho tento film trval. Viděl jsem ho ve skupině lidí, ve které jsme po skončení navzájem debatovali o tomto (vele)díle. Debata trvala přinejmenším skoro stejně jako snímek samotný. Avšak můžu říct, že vím, na čem jsem? ROZHODNĚ NE! Největší veličinou tohoto majstrštiku bych viděl v těch nepřeberných úhlech pohledů, které má každý z nás. Je otázka, jak by Tarkovský interpretoval tento svůj počin... Každopádně pro mě bylo toto dílo impulsem k tomu, abych se zamyslel nad řadou věcí a zároveň mě to teď nutí se na to podívat znovu a znovu a stále objevovat ty skryté odkazy ať už na Tarkovského život nebo na život můj. Těchto odkazů je tento film doslova přehlcen a je jen na každém z nás, jestli je uvidíme nebo ne. Vizuálně je film doveden k dokonalosti. Záběry většinou neoplývají moc prostorem a nenabízejí divákovi komplexní zobrazení okolí, což působí tak trochu klaustrofobně a zároveň to vede k tomu, aby si divák plno věcí domýšlel. Je v tom skryto prostě mnoho. Kdo neuvidí, nepozná sebe, ani Tarkovského alter ego. A jaký byl můj úhel pohledu? Tři věci: Víra, Cesta životem, Štěstí,...