czejny

Je libo krásně kýčovitá vánoční pohádka s notnou dávkou té nejvánočnější hudby? Pokud toto vše chcete, na Ukradené Vánoce se opravdu nedívejte, neboť Tim Burton je na trochu jinačí druh filmu. Velice oceňuji jednu naši komerční televizi, že umístila tento snímek o Štědrém dnu do svého vysílání, protože kdy jindy bychom si mohli uvědomit, že všechna ta maškaráda kolem tohoto svátku je pouhopouhý výsměch slovu Vánoce v pravém slova smyslu. Díky nehoráznému předvánočnímu shonu již od října zažíváme ukradené Vánoce v poslední době každým rokem. Dětem tento snímek určený zrovna není, ty ať si ještě stále žijí v tom naivním světě, kde pomalu ale jistě Ježíška střídá obtloustlý chlapík v červené kombinéze s Coca Colou v ruce, ale pro dospělé ideální podívaná. Jako muzikál působí snímek velice účinně, poněvadž notové osnovy Dannyho Elfmana opět vytvářejí harmonickou výplň našich hudebních vjemů. Do toho všeho schopnost Tima Burtona vnést i do neživého světa plno emocí, napětí a vtipu. Být doktorem, naordinoval bych tento snímek každý rok povinně jako předvánoční terapii :)

Proč asi jsou gangsterky tohoto typu tak populární? Schválně se můžete podívat jak si stojí Kmotr, Mafiáni, nebo Zjizvená tvář. Všechny se úspěšně probojovaly mezi ty nejlepší na zdejším webu. Americký gangster tomu není výjjimkou. Ridley vsází na mafiánskou eleganci, prostředí amerických čtvrtí, drogy,... avšak nedá se říct, že by nějakou výše zmiňovanou gangsterku kopíroval. Pravou gangsterskou atmosféru Scott vystihl se vší noblesou. Vyvážený poměr kvalitní kamery a střihu jemně podtrhuje výborně zvolená zvuková stopa. Režisérův dvorní herec Russell Crowe byl s přehledem zastíněn Denzelem Washingtonem, který přeci jenom už má nějaké zkušenosti z podobného prostředí a ví, jak si naklonit diváka na svoji stranu. Skoro dvouapůlhodinová stopáž uběhne stejně nemilosrdně jako kulka zasazená do hlavy tomu parchantovi, kterej nehodlal přistoupit na Frankovo pravidla. Kéž by každé desetiletí vznikla gangsterka kvalitou podobná všem zmiňovaným v tomto textu, měli bychom o kultovní mafiánské podívané postaráno. Závěrem snad mi nezbývá než pozdravit ještě dnes žijícího Franka Lucase a poděkovat mu za to, jaký byl, neboť bez něj bychom tu neměli tento skvost. :)

V dnešní změti animáků zas jeden, patřící k těm lepším. Není tam nic, co by mi nějak výrazně vadilo, spíš se tam vyskytuje několik nezapomenutelných atributů jako je např. Le Frog nebo zpívající pijavice. Aardmanovská animace je mi příjemná, a tak i já na ně budu příjemný s příjemnými 4 hvězdami.

NEGATIVNÍ. POZITIVNÍ. Tato dvě slova jsou dva středobody celého snímku, které vám v určitých chvílích splývají dohromady, jindy zase mají opačný význam. Při sledování této norské komedie to v mnohých lidech může vřít, neb záleží čistě na každém z nás jak se k tomu postaví. Mnozí jistě zažijí morální rozkol, když zjistí, že se právě smějí tomu, že postižený člověk spadl z vozíku a nemůže se na něj dostat zpět, ale kdo toto od tvůrců neočekával, nejspíš nevydržel v kině déle jak 15 minut. Velice stylové dílo, které jistě zaujme. "Když chcete poznat aspoň trochu naše nejhlubší dno, musíte bejt aspoň trochu negativní." Je tudíž na vás, jestli budete negativní nebo pozitivní.

"V mnoha případech je práce kritika jednoduchá. Obětujeme málo a vychutnáváme si práci těch, kteří očekávají náš úsudek." řekl uznávaný kritik Anton Ego a rozplynul se nad smyslypohlcující pochoutkou se jménem Ratatouille. I já jsem se rozplynul nad touto animovanou pochoutkou, neboť Ratatouille mě úplně pohltil. Vše to začalo tím, když jsem sledoval prvních pár záběrů a přede mnou se zobrazovalo typicky americké klišé, kdy ve vyhrocené situaci vždy dojdou náboje, jen aby hlavní hrdina zůstal naživu. Popravdě z tohoto jsem byl spíše zděšen, ale dále nám kouzelníci z Pixaru servírovali už jen samé delikátní pochoutky. S francouzskou noblesou se tvůrcům podařilo vytvořit během několika vteřin rychlý citový vztah s (světe div se) krysou. Je naším odvěkým zvykem sympatizovat s někým, kdo jde proti proudu, kdo se vzepře tomu, k čemu je předurčen a toto všechno Remy splňoval už od samého začátku. Vše umocněno paradoxem, kdy něco tak malého jako je krysa, ovládá člověka jako nějakou loutku (kdo ani doteď nefandil kryse v tomhle souboji trpaslíka s obrem?). Co jenom nám ještě chybí k pravému kulinářskému požitku? Samozřejmě hudba s prvky francouzských chansonů, které ve spojení s natrouble francouzským přízvukem všech postav tvoří třešničku na dortu. Co závěrem? Škoda, že každý znás nemá svou krysu, která by řídila náš život stejně jako Remy, snad by nám už konečně došlo, že nemá cenu hltat ty odporné věci z kanálů v podobě všemožných kýčů dnešní společnosti. Brade Birde, Honzo Pinkavo volám Vivat!

Írán pohledem černobílým na nedávnou minulost. Ač animovaný snímek nevyčnívá svou barevností, jeho příběh je více než barvitý. Perfektně odvedená práce z tužky Marjane Satrapiové nám krásně ukazuje, jak ze zdánlivě obyčejného animáku lze divákovi zprostředkovat neobyčejný zážitek. Nenásilnou formou jsme se mohli dozvědět, jaké bylo dospívání autorky v totalitou zužovaném Teheránu a díky osobitému humoru, někdy až téměř v cimrmanovském stylu, kreslířka vnesla do snímku trochu nadlehčení v nepříliš úsměvných situacích. Obzvláště pobyt Marjane v Rakousku měl své kouzlo, kdy se dívka z jiného světa s jinou mentalitou snažila zapadnout mezi své vrstevníky punkery, nihilisty a další. Tento film s nálepkou „k zamyšlení“ nám podbízí rovnou několik témat vhodných ke konfrontaci se zdejšími mravy. Například když z plátna slyšíme, jak babička Marjane vypráví své vnučce o tom, jak bylo (vlastně i dodnes stále je) zakázané se na veřejnosti držet se svým partnerem za ruce, nejednomu páru v sále zacukají nervy a stisknou svému protějšku dlaň, protože je až nepochopitelné, jak věci nám tak normálně připadající mohou být někde trestně postihnutelné. Podobných okamžiků bychom našli více. Celkově pěkný snímek, jež divák prožívá společně s celou rodinou stojící kolem hrdinky, jejichž buřičský styl života nám dodává malou dávku optimismu v celkově smutném snímku.

Brad Silberling napodruhé. V blažené nevědomosti jsem urazil půlnoční míli, aniž bych věděl, že tuto cestu kočíroval již zmíněný. O to bylo mé překvapení milejší, když jsem byl nadmíru spokojen i s druhým shlédnutým dílem od tohoto režiséra. Snad za to může právě on, že ty dva mnou shlédnuté filmy, ač jsou smutné, teskní, neveselé, skrývají pro mne velikou dávku energie a snad i optimismu. I přestože začátek této jízdy trochu skřípal, nakonec se náš půlnoční expres s lehkostí rozjel a nechal nás kochat se prostředím temným, snad jen měsícem osvětleným. Příjemné vzezření všech zúčastněných herců bez výrazných výkonů snad jen prospělo k nerušenému snění. Proto nechte mě dále snít, mám půlnoc a okolo mne lítá pět hvězdiček.

Vše to začalo nevinně jednoho krásného odpoledne, kdy se sešla skupinka tak odlišných lidí, až nad těmi jednotlivými osudy nejedno divákovo oko zvlhne. Právě tato různorodá skupinka lidí nepřinesla to, co by od ní leckdo čekal, a to fůru zábavy. Jednotlivé fragmenty ze všech účastníků byly dobře zvoleny, námět byl jistě dobrý, ale chybělo tomu všemu nějaká gradace. Vše zdálo se neúplné jako sbírka podšálků řidičů Karlů. Bez typově výrazných postav jako Bob Klepl, Eva Holubová, Pavel Liška by celému dílu chyběl vítr v plachtách a bez chrakterů průvodkyně, či dvou kamarádek (nabízí se kamarádky z Reflexu - Hana a Hana) by to bylo jako loď bez plachet. Bez povšimnutí nesmím nechat hravost tvůrců, kteří si s diváky pohrávali jako kocour s myší, hlavně co se kamery týče. Díky těmto kamerovým dvojsmyslům a výše zmíněným podmínkám úspěšné plavby lodí si naši účastníci zájezdu připluli pro 2*.

Erasmus aneb co všechno se skrývá po tímto slovem. Mnohým se jistě vybaví Erasmus Rotterdamský, ale s tím to v tomto snímku má společného pramálo. Zde slovo Erasmus vystupuje jako synonymum pro studentský život plný zábavy, alkoholu, bezstarostného života, milostných afér atd. Zjednodušeně řečeno se dá říct, že o ničem jiném ten film není. Náš na první pohled nevyzrálý Xavier nás provede i tou nejzapadlejší uličkou Barcelony a zjistíme, že pod křehkým obalem se skrývá pěkný rebel. Nicméně po celou dobu si udržuje status inteligentního studentíka. (Pracovně to tedy nazvěme elegantní rebélie.) Když zhodnotím vlastní snímek, je to stejné jako s Xavierem. Napovrch snímek vypadal křehce (snad i nějaká oddychová komedie s Audrey Tautou, pomyslel jsem si), ale výsledný efekt byl takový, že to nebylo ani moc oddychové ani moc komedie. Stejně jako nitro hlavního hrdiny jsem bloudil a hledal jsem, pro co se rozhodnout. Uměle reálné záběry ze španělské metropole mi svou vizáží připomínaly spíše nějaký seriál. Když se pokusím o nějaký závěr, tak mi tento snímek nic moc nedal a nebylo zde nic, co by mě nějak zaujalo. Nechalo mě to zcela chladným. (Nemohu si "nešťournout" do dabingu, který přispěl k celkové zmatenosti v té mnohonárodnostní společnosti.)

Začínají se mi dělat po těle červené pupínky. Umřu? Nee, to je jen alergie na klišé amerických filmů. Opět nám továrna na sny vyprodukovala typický americký eintopf. Americká naivita kloubící se s kýčovitostí některých scén nám navodí na tváři úsměv přesně v těch chvílích, kdy bychom měli brečet dojetím. Nevím jestli to je Shia LaBeoufem, ale mám podobný problém jako u Transformers. Jako celek bych snímek hodnotil docela kladně, ale když se mi v mysli vybaví ty jednotlivé rušící momenty (absurdita, nechtěná parodie, product placement), nemohu než jen hodnocení strhávat. Nejvíce však překvapil soused s velkým sklepem David Morse. Ať si každý říká, co chce, ale lepšího psychopata bych snad nenašel. Ten jeho lehce úchylný úsměv v souhře s psychopaticky děsivou vizáží se mi zobrazuje před očima ještě teď. Když se tedy přenesu přes ty všechny americké alergeny způsobující mi nevolnost, z dílny D.J. Carusa vyšel koukatelný snímek na některý z vlahých večerů.