-bad-mad-wolf-

Mile nekompromisní show, která se nutně neschovává za veseloučký televizní odér, ani nemá potřebu se ve finále někomu omlouvat. Zda občas nedošlo k zinscenování není podstatné, jelikož se zpětně zdá, že pořad s českou gastronomickou scénou vážně pohnul. Navíc je atraktivně natočen, skvěle ohudebněn (!) a solidně prohláškován. Zdeněk Pohlreich je řízek. "Vy nevidíte, že máte v kuchyni pneumatiky?" P. S. Každý, komu vadí v první řadě vulgarita a kritika, patrně nepochopil podstatu pořadu, kterou je pokus o nápravu ŠPATNĚ fungujících, případně nefungujících podniků. Ostatně pokud mi hospoda vynáší a má dobrou pověst, patrně ji nepřihlásím do pořadu Ano, šéfe. Co se týká vulgarity - nic pro citlivky a snoby svázaný etiketou. Pohlreich přiznává, že v každý kuchyni prostě mluví jako ve svý vlastní a všichni zainteresovaní by měli poslouchat, CO říká - nikoliv JAK to říká. Řekněme si na rovinu, že hospodská mluva je kuchařům často vlastní a jelikož má Pohlreich dostatek inteligence, charisma a zkušeností kuchařských i podnikatelských, stává se jeho mluva spíše oblíbeným trademarkem, než jakoukoliv překážkou. Btw, je zajímavý pozorovat, kolika lidem je proti srsti zaměstnanecká posloupnost a profesionalita. Věčně ublíženej a netahavej zaměstnanec je totiž mnohem větší problém, než sebesprostější slovo.

Darren Lynn Bousman, rutinnér na poli zapomenutíhodných béček, naštěstí ještě dovede zařídit, aby film vypadal trochu k světu. Oukej. Technicky vzato prostě asi dobrý, nepopíram - já si ale nevzpomínám, kdy mě naposled film tak hrozně rozčiloval vším, co se na plátně děje. Kdo napsal tuhle imbecilní hovadinu? Co? A proč? Při sledování jsem se cítil hloupěji, než když mě anonymní santusák na nádraží upozornil, že mi někdo plivl na nohavici a já si uvědomil, že jsem si jí poslintal sám! Ne, vážně - začátek OK. První konfrontace se zločinci taky. Jenže pak přijde ta protivná megera, která má z nějakého důvodu u všech obrovskou autoritu a začne pindat svoje moudra o rodině, která VŠICHNI žerou. Je docela komické sledovat, kterak se partě chlapů, jež se dle všeho už léta pohybuje na dráze velkého zločinu, třesou kolínka před maminkou a bez jejího slova si nezavážou ani tkaničku. Tady ovšem není problém v podstatě myšlenky - v buranské exploitační pecce Storm Warning to samé šlapalo jako hodinky - problém je v absolutní nevěrohodnosti charakterů a jejich chování. Nevěřil jsem nikomu ani nos mezi očima. Pokud to měl omluvit nadhled či humor, pak pro změnu nevěřím ani tvůrcům, jelikož jsem žádný nadhled jednoduše nepostřehl. Většinu času skoro všichni působí teatrálním, směšným, hloupým a nepravděpodobným dojmem, který je vydáván za psychologický teror; scénář si navíc hází klády pod nohy používáním všech myslitelných thrillerových klišé (a že jich v přepálené stopáži tohohle megadíla je jak much). Scéna s děvčaty u bankomatu měla připomenout Saw, na němž se Bousman "udělal"? Absurdní rámeček s krádeží dítěte v nemocnici - proč? Když si v závěru blondýnka s maminkou začnou rozbíjet talíře o hlavy a jedna na druhou křičet, že brání svou rodinu, což je nepopsatelně vtipná komediální vložka (nechtěná), zauvažoval jsem, nakolik by tahle šílenost fungovala jako parodie na spřízněné thrillery. To by ji ovšem nesměl točit Bousman a parodická stránka věci by musela být skutečně přítomna. SPOILER: Pointa spočívá v tom, že šest nevinných lidí umřelo jen proto, že manžílek nechtěl přiznat nevěru a schované peníze. Ano, taky bych váhal, kdyby kolem mě banda psychopatů zabíjela moje kamarády a vzduchem poletovaly kulky. Co je tohle za prohnilou módu, cpát do filmů podobně stupidní morální "dilemata"? Objektivně bych dal asi dvě hvězdy, to jen tak pro ty, kteří by mi chtěli říct, že jsem film vůbec nepochopil a že jsem idiot. Nakonec si za to můžu sám, pustit si po Serpicovi a Zodiacovi takovouhle paštiku, to už zavání sebetrýznitelstvím. Ale já to nečekal!

Dva vojáci se opakovaně potkávají, opakovaně mluví o cti, opakovaně spolu bojují a opakovaně se kolem nich vyskytují krásné obrázky debutujícího Ridleyho Scotta. Nic víc. Závěr uspokojivý, nicméně být film o pět minut delší, bylo by to jen za tři.

Mám Clinta rád. Ačkoliv jsou jeho filmy v jádru na jedno brdo a obvykle přímočaře upalují za jasně načrtnutým poselstvím, mají v sobě kouzlo, slovo a chlapskou tvář svého tvůrce. Buď je rádi máte, nebo na ně z vysoka kálíte. Divák je ale potvora nevděčná a zatímco třeba Gran Torino sklízí megaúspěchy, po dědcích ve skafandrech neštěkne ani pes. Je to trochu paradox - oba filmy jsou stejně tvrdohlavě přímé, oba mají jasně rozdané role a oba používají docela laciné berličky (SPOILER - smrt hlavních postav je v obou filmech "ulehčena" vědomím, že jsou smrtelně nemocné). V mnoha ohledech si mohou podat ruce. Vesmírní kovbojové jsou Armageddon s geronty místo Bruce Willise, přesto však obsahují klukovské nadšení a nadhled (závěrečná scéna je vskutku hřejivou perličkou), což jim dodává šmrnc. Vedle toho jsou opravdu skvěle zrežírovaní, Clint Eastwood mazácky ustál i trikové sekvence a můžu s čistým svědomím říct, že jsem se ani minutu nenudil. Nechci znevažovat názory druhých, ale pokrytectví nefandím a ať počítám jak chci, Vesmírní kovbojové nijak zvlášť nezaostávají za jinými filmy Clinta Eastwooda. SPOILER: Možná i proto, že jsou v něm místo otravných knězů dědkové, co létají na atomových bombách na Měsíc.

Skupinka přeživších v průběhu jakési upírsko-infekční apokalypsy běhá po nemocnici, žvatlá nesmysly a čeká na vyžraného Stevena Seagala, aby všechny nakažené neřády naporcoval mačetou. Skupinka se opakovaně spojuje a rozděluje, dlouhé hodiny bloudí a hrozí jí, že se jediný únikový východ (!) nemocnice po výpadku proudu zavře navždy. Ehm. Jednotliví přeživší mají rozum poplatný podobnému braku: Když osamocené děvče uprostřed nepřátelského prostoru najde polštář s dekou, lehne si a usne, přičemž má ještě tu drzost, že nezhebne. Seagal a jeho bijci pronášejí zhruba tyto dialogy: Seagal: "Čeká nás ještě mnoho práce." Randomní spolubijec: "Musím tu ještě něco vyčistit." Seagal: "Rychle, nemáme mnoho času!" Jindy se celá banda na útěku zastaví, jeden z pitomců pronese něco jako "on tam umřel" a poté zase pokračuje v běhu. Logika existence lovců a nakažených, kteří se střídavě chovají jako obyčejná zvěř a nadřazená superrasa, mi taky unikla. Když na to přijde, Poslední noc má docela slušné triky a je natočena rutinně dobře, ale je natolik bezkrevnou hovadinou, že bohužel nesplnila ani tu jedinou věc, co jsem od ní chtěl - být zábavně debilním béčkem.

Lepší než první díl. Pořád je to ovšem kulturní kanál.

Jeden z nejpředvídatelnějších filmů, co jsem kdy viděl. Šťastných náhod, setkání a odhalení je strašně moc a vždycky dopadnou líp než nejlíp (epizoda s nadhazovačem je skoro až komická). Clint se po čtyřech letech vrátil i se svou betonovou držkou a je asi největším kladem, jelikož ty jeho nerudný dědky žeru, jinak je to prostě nuda. Sice hezky natočená a baseball mam rád, ale... nuda. Má recenze zde.

Vzpomínám si na úspěch Gladiátora v kinech i na jeho kontroverzní přijetí kritikou. Gladiátorovi se může zřejmě právem vyčítat scenáristické haprování, přílišná okázalost, mohutný patos či toliko oblíbené překrucování dějin, někomu byl proti srsti i Oscar pro Rusella Crowea. Pro mě ale tahle postmoderní reinkarnace sandálového eposu stejně zůstává úkazem, který je ve zvolené formě nezapomenutelný. Neuvěřitelně vymazlený vizuál, špičkové herecké výkony, nádherně napsané dialogy, nesmrtelný příběh pomsty a zrady, fantastická hudba a patos v podobě, v níž ho miluju. Samozřejmě, tady je právě kámen úrazu - tu velkolepou strojenost, tu v jádru schovanou mainstreamovou pecku každý nepřekousne. Gladiátor se v každé scéně, v každém mikrodetailu snaží být audiovizuálně podmanivý a obsahově strašlivě hluboký, osudový a moudrý; snaží se diváka rozdrtit svou estetikou a působivým slovem za každou cenu. Já si ale na tomhle pískovišti s vojáčkama hraju pokaždé rád, protože Gladiátorovu dechberoucí formu zbožňuju stejně, jako velkolepé příběhy odplaty. A jsem rád, že to funguje nejen u mě.

Krátké, vtipné, úderné.

Matematizovaná verze odvěké války rozumu a srdce, v níž se pere logika s instinktem a živočišná touha vyhrávat se zklamáním z prohry. Moneyball je vlastně náramně jednoduchý film, aplikující různé životní pravdy a otázky do světa baseballového managementu. A bezchybně funguje ve všem, co si na hřiště přivedl. Pitt s Hillem jsou skvělá dvojka... no, kolik z nás se pořád pokouší vyhrát ten pátý zápas?