orkadimenza

Jestli se koukáte na ten samý plakát co já, součástí názvu je paroží, které se čistou náhodou usadilo na Rickyho hlavě. Naprosto oprávněně. Právě Rickyho debilita má udržovat celý film v komediálním žánru, platí to spíš jen o první polovině. Úvod působí na diváka velmi dobře a skvěle jej navodí na tu správnou novozélandskou vlnu. Za to může dostatečně i výborný námět, který je zajímavý sám o sobě a nebýt něj, možná na film do kina ani nezajdu. Po chvíli ale obézní Ricky překvapivě stačí svou fyzičkou, ale ne svým humorem. A tak jej musí zachraňovat strejda Hektor, selfie táta, psycho Sam nebo obří umělé divoké prase. Z "Hunt for the Wilderpeople" se pak stává honba za úžasnou novozélandskou výpravou a scénáři ani nevadí jeho nespojitost daná rozdělením na kapitoly ani spousta divných věcí. Škoda, že vtipná přestává být i právě ta spousta nereálných věcí a smích navodí pár povedených tref v čele s odkazem na Pána prstenů. Na Hon na pačlověky nahlížím trochu s rezervou, protože bude dávat smysl, že někdo na opačném konci zeměkoule mě nedostane všemi svými vtipy. Fakt, že jsem viděl několik lepších komedií a taky některé lepší filmy s přírodní tématikou (Captain Fantastic) mě usvědčuje v tom, že tato výprava do buše mě ničím extra neuchvátila. Ale že by byla obyčejná, to bych taky úplně netvrdil. Jen to údajné kouzlo se zatoulalo kvůli své daleké cestě.

Přítomnost trpkého humoru a sarkasmu je nepopiratelná, ale to není důvod, abych Elliotův kraťas vynášel do výšin. Strýc mě prostě a jednoduše příliš nenadchnul. I perfekcionistický Elliot musel někdy začínat.

Zhlédnuta režisérská verze. Tříhodinový drahokam, který mě ještě více utvrdil v tom, jak snadno se můžu zamilovat do dlouhých filmových eposů (viz. Tenkrát v Americe). Nádherná hudba Ennia Morriconeho, kukuč malého Tota a úsměv dobráckého Alfreda. Překrásný film pro ty, kteří mají rádi film, kino a lásku.

První snímek kultovní akční série v hlavní roli s Jackie Chanem. Amatérismus z toho čiší do všech stran, do zrychlených akčních scén hraje převážně velmi špatná hudba a ze začátku jsem byl spíš skeptický. Potom jsem se ale chytil dobré vlny výborných vtipů a i když jde příběh trochu stranou, tak film se nezastaví od začátku do konce. Přesto si myslím, že Police Story ve svém žánru ničím nevyniká a považuji jej za amatérsky natočenou akční komedii s trochou Marlboro product placementu a kaskadérským uměním JC. I přes výsledné hodnocení mě film ale překvapil, protože jsem spíš očekával, že se mi líbit nebude.

Tento snímek jsme si promítali ve škole při probírání vzniku života na Zemi v biologii. Dokument je bezpochyby zajímavý a jako učební materiál může posloužit dobře, mě ale po většinu stopáže nudil. Nevím jestli to bylo atmosférou ve třídě (kde většina nedávala pozor) nebo obyčejným a nijak zvláštním výkladem vypravěče, ale bohužel jsem často odvracel svou pozornost jinam. Nejvíce mě zaujala úvodní část z vesmíru o vzniku Měsíce a postupném zpomalování rotace, ke konci už jsem ale doslova počítal miliony let do současnosti.

Příjemný film podobné krevní skupiny jako Once. Příběh není zas tolik o lásce, jako o hledání pravé podstaty hudby, té neposkvrněné hudebním průmyslem se spoustou peněz. Mark Ruffalo je neskutečný sympaťák a i když jsem se na začátku obával této role díky afro vlasům, nakonec mě velmi mile překvapil a s Keirou tvořil moc příjemný hudební pár. Love song je film, který jen tak proplouvá životem, divákovi propluje hlavou, ale dokáže zanechat velmi příjemný pocit a i když se mi jevil snímek celou dobu spíš průměrně, za milé sdělení a čest nezávislým hudebním interpretům se musím přiklonit nahoru.

Zkusil jsem "Big short" a pustili jsme si tuto komedii na skautské výpravě. A popravdě jsem se docela obával, protože den předtím jsem si pouštěl ukázky a obával se slušného propadáku. I přesto jsme do toho šli a výsledek byl nesmírně překvapivý. Ukázalo se totiž, že jsem se buď špatně vyspal nebo jsem měl smůlu a narazil na nějaký ojedinělý trapný vtip. Ty se nacházely hlavně v první půlce, kde ještě apokalypsa nepropukla a skauti vypadali spíš jako idioti. Jakmile se na plátně objevil první zombík, začala slušná řežba, která mě přikovala k sedačce a co bych to byl za skauta, kdybych nefandil hlavním hrdinům. Ze začátku to vypadalo spíš na průměrné 3*, díky našlapané druhé půlce (a taky díky skoro poslední větě) ale musím dát vyšší hodnocení. A snímek se nakonec stal filmem výpravy (více v mím Deníčku).

Severské filmy jsou známé svými bizarními situacemi a zajímavými zvraty a ani v Hodejegerne to nebylo jinak. Bylo to ještě znásobeno faktem, že jsem si o filmu předem nic nepřečetl a už v půlce jsem byl překvapen, jakým směrem se film ubírá. Nutno dodat, že k tomu byl třeba pomalejší začátek (protože umění moc neholduji), o to víc se film proměnil v syrovou a nekompromisní jízdu. Ten malej hajzlík Roger nemusí všem hned od začátku padnout do oka, nakonec si ale divákovy sympatie získá. Líbilo se mi velmi dobré zakončení a i přes několik non-senců jsem rád, že jsem si mohl užít velmi kvalitní norské drama.

Westernový žánr nepochybně během 21. století upadá, proto je potřeba ocenit každý kvalitní pokus, který se uchází o úspěch v rámci tohoto žánru. 3:10 to Yuma si vzal na starost James Mangold a bezesporu kvalitně a uvěřitelně zobrazil westernové prostředí. Christian Bale i Russel Crowe jsou v jeho filmu sázkou na jistotu, zejména však Crowe předvádí skvělou psychologickou jízdu padoucha, který má ale taky jednu slabinu. Obrovsky si mě film získal svým přehledným (avšak ne triviálním) scénářem, protože u westernů jsem měl vždy problém se seznamovaním postav a jejich úlohami, tentokrát se na vše dalo skvěle koukat a sledovat přehledný děj. Ale nikdy v životě jsem neviděl, že by někdo doslova sprintoval s takovou vervou přímo pod oprátku. Takovýhle neočekávaný konec by měl být díky od začátku jasně rozdaným kartám plusem, Russelův "citovej" bizár mi přišel trochu na škodu.

Začalo to bum bum kurevsky obrovským slonem a pokračovalo to šílenou akční jízdou. Kvůli traileru a všeobecnému hajpu jsem se obával, že půjde o ubohé digitální honění nad plátnem, nakonec ale Artuš dopadl v mých očích nad očekávání. Už od prvních minut se Guy chlubí svým ojedinělým vypravovacím stylem a dává tak jasně najevo, že Artuš rozhodně nespadne do rokle průměrných braků, naopak díky své formě si nejeden divák nostalgicky vzpomene na starý dobrý Snatch a Lock Stock. Žánrově je to ale úplně někde jinde, díky čemuž ubývá vytříbený černý britský humor, na úkor záměrům, protože každá solidní fantasmagořina potřebuje solidní akci. Ta je místy přeplácaná efekty, ale to je ještě v pohodě do té doby, než začnete sípat, protože vás kousla do prdele obří digitální kobra. Ze záporů to je ale vše, protože jinak má Artuš obrovský náboj, který udržuje ruku v ruce s dějovou linií a chlubí se kolosální výpravou, již jsme naposled mohli vidět ve Warcraftu. Velkolepostí jsou obě tyto fantasy srovnatelné, filmově však má navrch Artuš, protože disponuje kompaktním scénářem, bravůrně se vyhýbá fantasy-kravinám a do toho všeho si libuje ve skvělých hereckých výkonech. Hunnam je výborný král-cynik-bojovník, Jude Law je naprosto skvělý family-zmrd a Hounsou s Gillenem se krásně hodí do svých povstaleckých rolí. Takže pokud váháte, zda "okusit moc Excaliburu" v prostředí kinosálu, tak zřejmě děláte chybu, protože tahle vyvedená legenda má opravdu něco do sebe.