Takaru

Celkem sympatický pokus o film jiného ražení než to, na co jsme od "českých" tvůrců zvyklí. Každopádně zůstal jen kdesi na půli cesty k mé spokojenosti. Příliš mnoho příběhových linek totálně nedotažených do konce, chybějící napětí, které bych tak očekával u daných témat. Jeden pár mladých a jeden pár zralých kůzlatek to taky nevytrhne, a hafík Oto se svojí story, už vůbec ne, tedy rozhodně alespoň u mě. Na tak krátký film mnoho nudy. 50% zaokrouhluji na tři hvězdy jako motivaci pro nadějného režiséra, který mě zatím ale neoslovil.

Neskutečně pozitivní upřímná podívaná. Film, který už z názvu dává tušit svojí výjimečnost. Film, který vám zaručeně zvedne i opravdu špatnou náladu. Rád bych znal reakce švédských a finských diváků. Takto si představuji kvalitní komedii určenou širokým masám, mám ale trochu strach, že je to jen mé zbožné přání. Zároveň si říkám, kde se to v těch Švédech neustále bere, že dokáží vytvářet takto originální, hřejivé a otevřené komedie, které ale současně jasně a s nadhledem reflektují celou řadu aktuálních témat v dané společnosti (krize identity, rodinné vztahy, vztahy sousedních zemí). Jonas Karlsson coby Mikael Andersson je jednoduše borec, kterému uvěříte i to, že je psycholog a možná i váš bratr nebo spíš nová nečekaná životní láska. "Uprchlík na malinové loďce" mi znovu dokázal, že je mi styl švédských komedií bližší než těch českých, a to je mám opravdu rád, což asi něco znamená, třeba jsem duší "Švéd", kdo ví. Každopádně i když to bylo místy ulítlé možná až příliš (transplantace ledvin), nemůžu dát méně jak 90%. Opravdu si nepamatuji, kdy naposledy jsem se tak upřímně zasmál, smál jsem tak moc až mi tekly slzy a chvílemi i krev z nosu, holt nachlazení a rýma si braly svojí daň. Prostě jedna veliká radost a možná i nová srdeční záležitost. PS: Na Fridu Hallgren bych se vydržel dívat až do skonání světa.

Film, který naštěstí nemůžu srovnávat se slavnou knižní předlohou, neb jsem ji nečetl. Zato film, který si vždy znovu rád připomenu. Mému vysokému hodnocení přispívá jistě i fakt, že jsem jej poprvé viděl někdy v půli let devadesátých, kdy jsem byl ve věku hlavního hrdiny, který stejně jako já začal objevovat krásu světa i jeho faleš a mnohá úskalí. A už tehdy mi učaroval, a to zdaleka nejen půvaby krásné Lucie Zedníčkové, ale především poetickým způsobem vyprávění, volně se linoucím, a tak přiléhavým k oné době před informační explozí dneška. Krásná představa, vesnický lékař, role jako ušitá pro pana Somra, coby nositel moudrosti, tak trochu podivín, přísný přesto milující, obklopený ženským elementem v podobě svých pěti dcer. Příběh z nelehké doby, občas jistě ne příliš veselý, přesto příběh, že kterého na mě vždy díky způsobu, jakým je vyprávěn, dýchne neskutečná pohoda klid a i jistá míra životní inspirace a energie. A pak jsou tu ony zmíněné půvaby Lucie, byly to kouzelné doby, kdy člověku stačilo jedno odhalené ženské ňadro s lehkostí zakomponované do poetického vyprávění k tomu, aby byl zcela unešen. S velkou dávkou sentimentu a nostalgie, ale nemůžu za méně než 80%.

Dechberoucí dojetí se u mě sice nekonalo, přesto mě film oslovil, zvláště některé pasáže a dialogy mi připomínaly jisté události v mém životě, ne zrovna veselé. Jak jsem v první polovině filmu soustředěně sledoval jeho dění, vše plynulo jakoby zvolna, dramatické scény spíše konejšily - není míněno jako negativum - a zároveň dávaly tušit velkému finále, které se dostavilo. Při něm jsem už ale nějak ztratil koncentraci a v myšlenkách se věnoval nejen filmovému příběhu, ale také své minulosti. Spojením obou myšlenkových rovin, té filmové a té z mého života, vznikl zajímavý zážitek, ne nepříjemný. Sám za sebe bych nedokázal rozhodnout, která z obou matek by měla větší právo na výchovu malého Eera. 75%.

Přijemná podivaná, namichaná z legrace, lehce odvázané zábavy a trocha toho životního smutku. Aneb obraz toho, co se stane, když z čista jasna končí vyjeté koleje, po kterých člověk dlouhou dobu směřoval až na konečnou. Vykolejení, které prožívá naše šedesátiletá hrdinka Lise, by mohlo být zcela fatální pro její další život, naštěstí má kolem sebe ale své dvě dcery, které jsou pevně rozhodnuté navést svou matku znovu na nějakou tu novou životní kolej. A že to nebudou mít úplně lehké, občas to i zabolí, ale hlavně si při tom užijí spoustu zábavy a divák s nimi, "tak to si pište!" Opravdu jsem se bavil počínáním všech tří hrdinek, jejich znovuobjevovánim cest jedné k druhé a k sobě samým. Místy mi sice trochu vadily některé "jednodušší" vtípky jako barmanka-dealerka, ale to jsou naštěstí jen drobnosti. Vcelku se totiž jedná o film plný zralého humoru, kde nám jeho hrdinky jasně ukazují, že jsou okamžiky v životě, kdy je nejrozumějsí žít naplno, i když se vlastně vůbec nechce, nebrat se zas tak vážně a především nebát se nových začátků, přesto že už nám dávno není dvacet. 70% PS: když jste normální ženská se zadkem jak valach, nezapomeňte si sebou brát dostatek krému na opalování. Já, se pak coby muž, naproti tomu začínám duševně připravovat na vidinu ochabujicí erekce ve vyšším věku.

Film, který ani po třech shlédnutích neztrácí nic ze svého kouzla opravdovosti. Vždy mě při jeho sledování napadá srovnání s některými staršími komediemi Woody Allena. Nastěstí pro mě na rozdíl od těch Allenových nepůsobí tento jak mokrý studený psí čumák, ale hřeje a to navzdory všem smutkům a tragédiím, které našeho hrdinu na jeho životní cestě za tou pravou a jedinou potkávají. Vynikající Paul Giamatti, v roli realného chlapa, kterého si oblíbíte i přes všechny jeho zjevné nedostaky ve vzhledu a pár lehce nežádoucích charakterových vlastností, má můj obdiv. Jeho otec v podaní Dustina Hoffmana si ale získal mé sympatie snad ještě více, jako milý, lehce "buranský" tatínek,"to kuře je výborné", dokazuje, že životní moudrost a štěstí nezáleží na množství získaných akademických titulů a "chechtáků v kešeni", ale na tom, co člověk v životě považuje za důležité a pro co a hlavně koho žije. Opravdu jsem se královsky bavil jejich společnými rozhovory. Někdo může namítnout, že některé věci ve filmu jsou nepochopitelné a nepravděpodobné, ani já nerozumím motivaci jeho druhé a vlastně ani třetí ženy, no a co. To je život, a díky bohu za to, že to takto občas funguje, nechtějme rozumět všemu. Poslední půlhodina filmu je pak důkazem jeho kvalit a vždy se mi při ní lehce zamlží hledí. Krásná Rosamund Pike a citlivě zvolená hudba k tomu všemu, výsledek silných 80%.

To si takto jednou kdesi v Maďarsku někdo po vydařeném tripu s pornoheračkami, k němuž se jakousi podivnou náhodou připletla zcela nesourodá trojice - japonský turista se zálibou v karaoke a finský hokejista, toho času na dovolené v Budapešti se svojí americkou manželkou holdujíci country musice, usmyslel, že by nebylo úplně od věci, pokusit se zprostředkovat tento vskutku osobní zážitek někomu dalšímu, tentokráte ovšem bez nutnosti užití jakékoliv látky rozšiřující obzory všední realitou omezené fantazie střízlivého diváka, a tak zcela nezištně napsal scénář, našel mladého penězi a slávou nezkaženého režiséra a společně za slušný peníz dali vziknout hravé, svěží, lehounce bizarní pohádce pro dospělé, při jejímž sledování jsem se na chvíli vrátil do dětských let a doufal, že zlo bude poraženo a láska zvítězí. Nevím sice proč, ale několikrát jsem si ve scénách s lisčí vílou vzpomněl snad na tu nejstrašidelnějsí pohádku z dětství s paní Adamovou v roli Jamamby. A na své si přišlo i mé dospělé mužské Já, Maďarky jsou opravdu nádherné ženy. Takže si tenhle filmík zařadím do vánočního programu minimálně na tento rok. Palec nahoru a jasných 75%.

Počkal jsem tři měsíce od zhlédnutí filmu, první dojmy za ten čas lehce uzrály, silně rozpačité pocity se trochu vyjasnily a ustálily, a tak nyní můžu být objektivně kritický. Ano "Mládí" je po stránce audiovizuální snad téměř dokonalé, ale z 90% to jsou jen pusté a prázdné nádherné obrazy. Největší zklamání loňského roku, zcela bez pochyb, a to jsem byl ve svých očekávaních více než střízlivý. Ústřední dvojice zkušených matadorů Caine&Keitel, tedy hlavně životní pravdy vycházející z jejich úst, tak banální, prázdné a někdy dokonce za hranou dobrého vkusu - vtípky o ranní moči, představují největší zklamání. Deset minut běžného rozhovoru s mojí babičkou mě obohatí více. No nic, přesto je to Keitel, tedy jeho postava, která si mě svojí větou o emocích a "frajerským" a o to více opravdovějším způsobem odchodu, nakonec získala a trochu napravila předešlý dojem. Tohle ale není oněch 10% filmu, které se mi zapsaly bezprostředně při jeho sledování do paměti. To se povedlo pouze dvěma postavám, mladému herci jedné role (Paul Dano), byl to jeho monolog v půli filmu, který mě jako jediný vzal opravdu za srdce. A pak pro mě nezapomenutelná vedlejší role masérky s tak okouzlujícími oušky, jejíž taneční mikrokreace představovaly jasné a výstižné vyjádření jejich pocitů a potřeb, tak opravdové, blízké, které ve zbytku filmu zcela chybělo nebo bylo pohřbeno hluboko pod jeho pompézní obrazovou slupkou. Filmu dám určitě ještě jednu šanci, ale prozatím pouze 60%.

Vcelku zajímavý dokument, který splnil to hlavní, rozšířil mé obzory zas o malinkatý kousíček, tentokráte na téma dějiny Chile. Návštěvy kina nelituji, i když je znát, že ve srovnání s českými dokumenty uvedenými do kinodistribuce, tento svými kvalitami lehce pokulhává. Dokument byl pro mě lehkým soustem, nepříliš originálním. Často, markantní to bylo především při vesmírných zastavenich, jsem měl pocit, jako by to byl dokument pro snad až dětského diváka. Také paralela mezi vyprávěným příběhem genocidy spáchané na původnim indiánském obyvatelstvu a oběťmi pinochetovskeho režimu působí velmi jednoduše, což vyznívá nepřirozeně a násilně. Každé z těchto témat by vydalo na samostatný celovečerní dokument. Smíchané takto dohromady není čas na podrobnější informace, a dokument vyznívá tak trochu doprázdna. A nesmím zapomenout na chilskeho "Pepu Nooo....see...."., jeho hudební vložka mi připravila celkem horkou chvilku. 60%.

Film, jenž mě zahřál u srdce a pohladil po duši. Co více si přát. Jeden z nemnoha filmů, které jsem viděl nejdříve doma, a až po několika letech si jej dopřál v kině, prostě mi to nedalo a zašel jsem, a můj dojem z něj se jen umocnil. Ostatně, už dlouho jsem neviděl, tolik skvěle naladěných diváků po skončení projekce. Mám dojem, že někteří měli neodolatelnou chuť si zazpívat. Silné čtyři hvězdy, pátou nechávám zatím v záloze. 24.2.2016: Ne čtyři hvězdy jsou málo, zvyšuji na pět.