Ukrizku

Na jak dlouho bude otec teď přítomný, normální a citlivý se už nedozvíme. Ale lepší než nic.

Já nevím, může člověk přežít takové fyzické utrpení? Co infekce, sepse, horečka nebo dekubity? Ale budiž zázrakům přáno, když mi neumřeli zlatosrdeční domorodci! Norsko a jeho vlastenci udělali velký dojem na moje představy o sousedství a lásce k bližnímu. Dramatický válečný zážitek v nejlepším a zároveň nejhorším slova smyslu.

Studené? Nebo mi nesedla Rika?

Dramatický příběh ženy je pozoruhodný zejména její velkou transformací. Divák si může jen domýšlet, zda její původní profese byla svobodnou volbou a jak se vlastně ocitla v tak otřesném prostředí, jak mohl prasopes vstát z mrtvých a vcelku klidně se svojí vražedkyní vyjednávat... no, tady mi zkrátka chybí akční fantazie. Současnost je čitelnější, možná právě proto, že ze submisívní a manipulované dívky se stává plně organizovaná, extrémně chytrá a disciplinovaná zralá žena, která jedná absolutně cíleně, odhodlaně a bez zaváhání. Avšak dokonalá Italština či detailní plánování jsou mantinely, přes které se nelze dostat k pohnutkám. Osobně bych potřebovala, aby Giuseppe Tornatore pár záblesků nahé šikany proměnil v psychoanalytický pohled do zoufalství.

Milé, poetické, ideální pro náctileté. Jak si ti Američané dokáží o všem rozumně pohovořit. Mě vždycky napadá, že snad mají psychoterapii už na základce, bez nadsázky.

Opakované váhání nad prioritami vlastního osudu je v podání Liny El Arabi velmi citové a poctivé. Dilema volby mezi očekáváním původní rodiny, tradicí, závazkem k milovaným rodičům a na druhé straně svobodou, ať už je jakkoli neprozřetelná, je napínavé do poslední chvíle. Zahira vede boj proti vztahové jistotě, odmítá rutinu a snaží se oddělit lásku k rodině od touhy nepodvolit se. To, jak beznadějnou situaci prožívá, je ještě silnější, když na druhé misce vah není krom svobody nic. Silné a vzácné osobnosti mívají horlivý temperament, za což často platí vysokou daní bouřlivé konfrontace s vlastním svědomím.

Bez ohledu na počet replik jsou Malé ženy nadčasové přesně tím, co o románu prohlašoval jeho filmový vydavatel: ukazují všední věci s nevšedním důmyslem. Proto má cenu natáčet dokola knihu Louisy May Alcott. Nadchnout se tím, co může být. A měl ještě jednu pravdu ten vydavatel, že trval na tom, aby konec byla svatba nebo smrt. Kdo by chtěl u romantického dramatu něco jiného? Nové Malé ženy mají navíc krásné šaty, okouzlující prostředí i hudbu. Sama Jo, teta a služebná Hana jsou výrazné, ale ostatní naopak (zde fandím verzi z 94.). Časové přelivy mi spíš překážely, ale celkově i tak výborný zážitek.

Tom Hardy se tváří tak autenticky, jako by ani nehrál. Jako by už měl svoje špatný věci odžitý. Teď má neodolatelně nečitelnou pokoru k realitě a nechává na nás, co si o tom pomyslíme. Nechá nás v překvapení nad vyjadřovací tenzí v inkoherenci se svýma klidnýma očima, asertivitou a vstřícností. Taky bych s ním chtěla vychovávat psa. Minimálně.

Střet nezávislosti a rituální ortodoxie je plný silných momentů, opravdovosti a rozervanosti. Civilním způsobem se ukazuje dualismus života spoutaného tradicí a života v odvážné vykořeněnosti. Jenže výsledné zjištění je frustrující, ani jeden není šťastný.

Tatínek hodný, ale svým obsesívním chováním dceru poškozuje a nerespektuje její potřeby. Není to klasický model týrání, ale v sociálním slova smyslu to týrání je. Dítě nemá plnit potřeby zakomplexovaného rodiče, tím spíš, pokud už má na situaci vlastní názor. Jaký je to otec a pro koho to všechno dělá, se ukáže záhy. Tom mu pomohla nebýt sám, ale on jí nepomohl.