Ukrizku

Přízemní zpracování ojedinělého tématu dráždí laciností (zjednodušený model korupce je až směšný) a preferencí institucionalizace mladistvého (když už je hoch venku, skutečně by se raději vrátil do ústavu?). Jenomže v celku něčím přitahuje.

Pestrý pohádkový svět s příjemnými efekty i obsazením. Aladin tak, jak jsem si ho v dětství ani nedokázala představit, leč na druhé straně současnému dítěti prostor pro fantazii již neposkytuje.

Novodobá replika o čtení myšlenek druhého pohlaví je v případě Ali jen slabým odvarem svých předloh.

Kde nic není, není odkud brát.

Partnerské selhání, sexuální deprivace, frigidita a komunikační paralýza by nebyly ve filmovém podání ničím novým, dokud je Ian McEwan a Dominic Cook nepodali s příznačnou jemností a naléhavostí. Florence se dokáže vyjádřit každou částí své tváře, je skvělá. A přece nedokáže sdělit to nejdůležitější. Není to pochybnost její matky, nuznost jejího milého, ani sexuální neobratnost, co jí brání obhájit si vlastní štěstí. Je to prvotní strach. Strach z nepřijetí a odmítnutí, který ji bude po celý další život ztrpčovat každé další ráno, dokud neumře.

Je těžké se rozhodnout, zda hodnotit filmařské řemeslo nebo přístup k obsahu. Eliška Křenková je zajisté perspektivní talent. Podle mého je to výborně natočené i zahrané drama o výchovné chladnokrevnosti. V přístupu k tématu mi výjimečně nevadilo, že některé skutečnosti nejsou odhaleny a divák má obrovskou volnost v představivosti ohledně úvah: proč a co. Podstata je na první pohled zřejmá - jeden má zvrácené rodičovské potřeby, natrefil na sobě rovného a zkáza byla dokonána. Nebohá dětská duše, která se dostala do spárů zvrhlého dua sociopatů, kteří jsou učebnicovým příkladem systematické subdeprivace dítěte. Navenek je doma vše dokonalé, ale uvnitř je velká prázdnota, hlad a ubohost. Trochu to připomíná Orwellovskou atmosféru románu 1984, a stejně tak to není až zase takové sci-fi.

Je to narcistní porucha osobnosti, která utváří podmínky touze prosadit vlastní zájmy za každou cenu. Nadaný žák je film ukazující tu nejhorší možnou variantu jinak ideální kombinace majoritních osobnostních rysů. Fenomén "nadčlověka" krom nadprůměrné inteligence, fyzické zdatnosti a jisté atraktivity (záměrně nechci použít slovo charisma) i paradoxně vyšší míra sociálního poznávání (tady bych zase nerada volila pojem sociální takt), slouží agresivní sebelásce a utajení zvráceného celoživotního zájmu. Je-li tím zájmem brutalita, ponížení, manipulace a týrání, a to jak ve formě pasivní, tak i aktivní, jsou kolem vždycky oběti. Obětmi jsou zákonitě všichni, kteří nadání nemají, nebo to takzvaně se svými "zabijáky" myslí dobře a nechají je nasytit se vlastní mocí. Toddovo nadání má ve filmu ještě o jeden atribut navíc, dokáže splynout. To už není jen nadání, ale genialita. Genialita predátorů.

Zápletka je zřejmá od začátku, první půlka se vleče, ale celkově solidní gerontologická studie upřímného partnerství a objetí v rámci skrytého boje manželských obětí.

Na plus jede Kate Mara a námět, minus mají dialogy, kombinace filmu a závěrečného "dokumentu" a nejvíc v minusu je celkové zpracování.

Na pozadí barevného světa a krásné hudební kulisy se děje něco předvídatelného, sice smutného, jenže už neobjevného a fádního. Unikla mi zřejmě hlubší pointa, ale kvůli tomu se už do Harlemu 70. let nepřenesu a napříště si nechám repete ujít.