Ukrizku

Želary jsou dramatické, nápadité, hutné, ale jen rádoby naturální. Konkrétně opakované znásilňování mi vyloženě zkazilo dojem. Jako kdyby tehdy nikoho nic jiného nezajímalo, nežli prznit všechno, co se hýbe. Tak to je velká škoda, protože v roli Jozy je György Cserhalmi strhující.

Všechno je silné, dobře natočené, ale nedotklo se mě to. A navíc zůstáváme stále v léčebně, domů se nedostaneme, pokud nepočítám pár slabých minut. Bohužel srovnávám s Dobrými holuby, tam jsem měla pocit, že znám i Menšíkovu rodinu a hltám každou pohnutku k dalšímu loku.

Totální psychárna, propracovaná, detailní s okousanými nehty, zapáchající a stříkající potem z plátna, až jsem se několikrát otřela od toho hnusu. Jako bych seděla v psychobudce, ale už když vylezu ven, nemůžu si poručit soucítit s tím bláznem. Můj altruismus má hranice. Nemůžu se totiž identifikovat s myšlenkou zlo zlu. A finále bylo vyloženě zklamáním.

Není to na jeden film až příliš, že všem umře maminka? A tatínkové jsou neurotici, alkoholici nebo násilníci, a pak taky umřou? Není to nepřirozené, když obraz má pro dítě vyšší hodnotu než okamžik pátrání po matce? Není to podivné, že malý chlapec migruje mezi cizími rodinami ... a vůbec, kvantita přehltila kvalitu.

Jenomže kdyby spolu Alex a Rosie byli ve vztahu třeba od těch patnácti nebo i od osmnácti, dvaceti, už spolu dávno nejsou. Museli si zkusit zažít něco jiného, aby se ujistili, že bez sebe nemohou být. Kdyby to bylo naopak, pořád by si říkali, že něco zásadního jim uniká, zatímco se "pohodlně dali dohromady s kamarádem". Tu pravou hodnotu přeci nejlépe oceníme, až když ji ztratíme, neboli přestane být samozřejmá. Love, Rosie ukazuje hned několik zajímavých pravd o lásce: skvělí kamarádi z dětství ti zvednou laťku při požadavcích na partnery. Do kamaráda se za střízliva nezamiluješ, říkáš mu věci, který jiným klukům neříkáš a ty ti pak brání v nastolení jiné vztahové dimenze. Časem ale zjistíš, že je příjemné, když o tobě všechno ví, a přesto tě má rád, protože už tě nebaví se pořád s někým seznamovat. No, a nakonec kamarádství je v manželství top priorita. Ani nevím, která je výš.

No, pak věřte sousedům. Jeden by myslel, že každý má svého dost. Ale ono ne, někdo potřebuje ke svému štěstí zničit štěstí jiných. Poučení tedy zní: na sídlišti už bydlet never more. Ale i tak si raději budu zatahovat závěsy. Ivan Trojan je zde rozhodně přesvědčivý úchyl.

Okouzlující jsou ženské ve svých rolích. Triviálně naopak působí převrat jejich pozic. Což je škoda, protože první polovina je výživná svou nepředvídatelností. Ta druhá je béčková.

Nejdřív jsem myslela, že mi Barbra Streisand vadí, ale čím víc psychologů a psychiatrů znám, tím víc jsem přesvědčená, že mají právo být vyšinutí také. Takže ta mentorská, neurotická a ochranitelská póza je vlastně docela realistická. Nick Nolte jako pacoš 90%, ale jako náhradní táta 20% - totální křeč. A vlastně mi ani neseděla ta rychlá uzdravovací retrospektivní procedura. Za 4 mám filmy, které bych doporučila nebo znovu shlédla. Proto tady snížím na 3.

Vážený pane Marhoule, na filmovou ojedinělost mě prvně upozornila Vaše poutavá prezentace. Přitažlivost Ptáčete pak už jen umocnilo dost zajímavých aspektů při jeho sledování. Zjistila jsem, že film může být pestrý i bez barev, hudby a jakýchkoli efektů, a to i když trvá 169 minut. Obdivuji Váš pečlivý výběr herců, zejména Barry Pepper byl výbornou volbou. (Navíc se asi nelíbil jen mně, byl vlastně jediným laskavým člověkem, kterého Joska potkal.) Také s Vámi naprosto souhlasím, když ukazujete, jak se z opakovaně šikanované, nevinné, naivní dětské bytosti stane deviant. Líbilo se mi podobenství, kde se z Žida stane křesťan, pak pohan a nakonec se vrátí ke svému starozákonnímu "zub za zub" ... a v tu chvíli je zase se svým otcem, který si nese hvězdu na klopě. Ani si nejsem jistá, jestli mám kompetence cokoli kritizovat... Ale nežli si přečtu jiné komentáře, vyjádřím, co nelahodilo mému filmovému vkusu: bylo toho všeho prostě moc. Moc sadismu, moc perverze a moc špíny. Nakonec bych byla silněji zasažená, kdyby chlapec prožil polovinu toho, co jste mu udělal Vy. Vždyť mu ani nevyrostly jedničky. Jak dokázal za tak krátkou dobu stihnout obejít tolik domácností? Vrtá mi hlavou, jestli tehdy v těch místech byla koncentrace násilníků, pedofilů, sociopatů, psychopatů, sadistů a vyšinutých okultistů o tolik vyšší nežli jinde v jiné době. Já nevím, ale vážně jsem ani nemohla brát mstu s kozlem, protože si u dítěte v mladším školním věku tak náhlou sexuální frustraci nedokážu představit. Zkrátka jsem šla na film, který jste představil jako reálný příběh, jenomže mně se po hodině promítání už pak nic nedotklo, protože se mi stalo to, co tomu chlapci. Emoce nepřišly, protože tohle se podle mého nemohlo stát. Teď s odstupem si například nevybavím jednotlivé epizody, jen monotónní umouněné zrůdné ksichty a jejich stejně precizně ušmudlané košile a pak už jen ty Kotlárovy černé oči, které se za celou tu dlouhou strastiplnou pouť peklem neměly čeho chytit. Nic nezůstalo, žádný pevný bod. Nicméně z Vašeho projektu, pane Marhoule, mám i přes ty svoje hloupé kritické připomínky, silný umělecký zážitek. A za něj Vám děkuji.

Za prvé je otřesné, že nikdo nic neudělal, že to všichni měli za normální. Za druhé je otřesná fanatická submise žen vůči partnerům, kterým na dětech nezáleží. Proto se máma může zbavit dcer, aby nezacláněly na kolotoči, protože si to pan dement č.1 přál. Proto se těhotné děvče neslituje s kamarádkou, protože jí dává za vinu, že s ní pan dement č.2 nic nechtěl mít. Proto paní zloba zobe opiáty a ztrácí kontrolu i holou soudnost, aby zapomněla, že jí pan dement č.3 nedává prachy na 5 dětí a pan dement č.4 na ni s..e, takže si svou sexuální frustraci hasí na dítěti pana dementa č.1. Celá tragedie spočívá ve snaze zavděčit se pánům dementům, takže mi z toho plyne, že v okolí nebyl nikdo, kdo by dítě miloval alespoň z poloviny tak, jako ty mužské dementy. Nejhorší je, že submisivních fanatiček, které se chtějí zavděčit nějakým dementům je na světě stále hojně, a proto budou po světě chodit malí deprivanti, kterým partnersky nedosycené dámy - matky típají o tělo cigarety, zavírají je do klecí, nedávají jim najíst, neposílají je do školy, aby třeba hlídaly menší deprivanty... Násilí nejvíc šokuje, když víme, že je reálné, že se možná děje někde doma nedaleko... to jsou filmy, u kterých si nenaleju víno, a není to o tom, že na obrazovce teče krev potokem a ve vzduchu lítají utržené nohy a ruce. Je to obraz zla, které dřímá za nenaplněnými touhami a nabírá na své síle, když nikomu v okolí nepřipadá nenormální.